O Jožince a její životní filozofii
Povídka od:
Zdeněk Mikeska
Z knihy:
O lidech a lidičkách Valašskokloboucka
Kdysi po roce 1970 jsme se nastěhovali jako učitelé do starého bytu ve škole v Poteči u Valašských Klobouk. Tam jsme se brzy seznámili s drobnou čipernou stařenkou, prožívající už svou devátou desítku let.
Tak začíná autor vyprávění o ženě, kterou si oblíbil a popisuje její život, její vzhled, a přemítá čím může být tato prostá stařenka Jožinka poučným vzorem. Domnívá se, že lidskostí a laskavostí a tím, že ji nezkazilo vzdělání. Proč je ráda na světě, na to odpovídala slovy, že je stále veselá, ačkoli v průběhu svého života narazila na spoustu lží, falší a dvakrát ovdověla. Rovněž pro ni základ byl víra v Boha, i když její druhý muž byl komunista, tak se mu nikdy skrz to nevysmívala, ale tolerovala ho, neb on ji též.
Od Panenky Marie si přála už jen jediné, aby jí dopřála pěknou smrt a nemusela dlouho ležet.
Autor na závěr vypravování vyslovuje obavy, že mu bude vytýkáno, že píše o sobě, která celý život jen posluhovala a sloužila, ale končí větou - Takže jak je libo, páni kritici!
Asi nejčastějším slovem v tomhle vypravování je slovo - sloužit; a myslím, že i autor tentokrát posloužil té, která sloužila jiným po celý svůj život.