Odysseia z Marsu / Odyssea na Marsu
Povídka od:
Stanley G. Weinbaum
Z knihy:
Těžká planeta, Těžká planeta, Síň slávy: Nejlepší SF povídky 1929–1946, Odyssea na Marsu
TAHLE POVÍDKA POCHÁZÍ Z ROKU 1934. POZOruhodná je na svou dobu nebývalým přístupem k tématu — její autor jako jeden z prvních lidí předpokládá, že mimozemské bytosti by se od nás mohly zcela odlišovat. Do té doby vystačily povídky z Marsu se jménem planety, několika obecně známými fakty — například, že kolem obíhají dva měsíce — a to zcela stačilo. V podstatě však autoři popisovali jen pohádkový převlek o kousek přestěhované Země. Marťané se od Pozemšťanů lišili jen v nevelkých detailech, ostatně marťanské princezny musely zůstat dostatečně lidské, aby se do nich mohli romantičtí hrdinové ze Země zamilovat.
Odysseia z Marsu přinesla naprostý zvrat. Stanley G. Weinbaum se díky téhle prvotině stal přes noc jedním z nejoblíbenějších autorů science fiction. Nezaujaly jen jeho postavy z jiného světa, ale také lehký, klidný styl, zcela odlišný od rozvrzaných manýr většiny autorů tohoto žánru ze začátku třicátých let. Dva roky si Weinbaum popularitu udržel, pak stejně náhle jako zazářil, zmizel. V roce 1936 zemřel jako šestatřicetiletý na rakovinu... Weinbaum si jistě dával pozor, aby jeho popis Marsu byl realistický, nemohlo se mu to však podařit víc, než umožňovaly tehdejší znalosti planety. Věděl tedy, že atmosféra Marsu je řidší než pozemská, nevěděl však o kolik a podobně nemohl znát ani její složení. Weinbaum jen předpokládal, že bude dost hustá a že bude obsahovat dostatek kyslíku, aby ji mohli lidé dýchat. Poměrně realistický byl i jeho předpoklad, že se lidé budou muset na řídký vzduch aklimatizovat.
Jak se ovšem ukázalo, byly jeho předpoklady přese vše příliš optimistické. Automatické sondy vyslaly o čtyři desetiletí později přímo z povrchu Marsu nejen detailní údaje o atmosféře, ale i fotografie povrchu, které Weinbauma usvědčily z omylu. Zmýlil se i v časových odhadech, jeho výprava na Mars se odehrává v jedenadvacátém století. Z dnešního hlediska je to sice skeptické, avšak možné; horší ovšem je, že se zároveň odehrává deset let po prvním přistání člověka na Měsíci a dvacet let po „vynálezu atomového výbuchu“.
Atomová bomba však poprvé explodovala v roce 1945 (pravděpodobně alespoň padesát let předtím, než ji očekával Weinbaum). Takže podle toho mělo k prvnímu přistání na Marsu dojít v roce 1965... Weinbaum se také zmiňuje o zájmu veřejnosti o první snímky z Měsíce. Je jasné, že přímý televizní přenos z přistání na Měsíci si představit nedokázal.
Zvlášť překvapující je ve Weinbaumově obrazu života na Marsu „pyramidová bytost“. Křemík se mnoha chemickými vlastnostmi i elektronovou stavbou podobá uhlíku, takže si lze představit složité molekuly vybudované z dlouhých řetězců a kruhů křemíkových místo uhlíkových atomů. Bohužel jsou křemíkové atomy o tolik větší než uhlíkové, že jejich chemické vazby jsou o mnoho slabší a dokonce i krátké řetězce jsou nestabilní. Kromě toho Weinbaum naznačuje, že pyramidové bytosti žijí z čistého křemíku. Aby získaly energii, křemík okysličují a vytvářejí kysličník křemičitý (křemen). Je to nepravděpodobné, křemík se v zemské kůře v čisté podobě nikdy nevyskytuje, což platí i o kůře Marsu. Přes své nedostatky přežila povídka celá desetiletí. Když v roce 1969 vybírali členové sdružení autorů science fiction ve Spojených státech nejlepší vědeckofantastické povídky všech dob, skončila Odysseia z Marsu na druhém místě.
Isaac Asimov, Těžká planeta
A Martian Odyssey
Rok vydání originálu: 1934
Povídka vyšla v knize:
Komentáře (8)
Přidat komentář
Vtipná, svižná, strhující a ještě k tomu originální. I po skoro sto letech od napsání skvost.
Pozor, toto je až druhá část komentáře, vztahující se k podivnému zpoždění kosmického programu o více než půlstoletí.
(Přehled amerických presidentů od J.F.K. do současnosti.)
John Fitzgerald Kennedy (29. května 1917 – 22. listopadu 1963)
Nastoupil do úřadu
20. ledna 1961
tedy ve věku
44 let.
Lyndon Baines Johnson (27. srpna 1908 Stonewall, Texas – 22. ledna 1973 Stonewall, Texas)
Nastoupil do úřadu
22. listopadu 1963
tedy ve věku
55 let.
Richard Milhous Nixon (9. ledna 1913 – 22. dubna 1994)
Nastoupil do úřadu
20. ledna 1969
tedy ve věku
56 let.
Gerald Rudolph Ford, Jr. (14. července 1913 Omaha, Nebraska − 26. prosince 2006 Rancho Mirage, Kalifornie)
Nastoupil do úřadu
9. srpna 1974
tedy ve věku
61 let.
James Earl „Jimmy“ Carter, Jr. (* 1. října 1924 Plains, Georgie)
Nastoupil do úřadu
20. ledna 1977
tedy ve věku
53 let.
Ronald Wilson Reagan (6. února 1911 Tampico, Illionois – 5. června 2004 Los Angeles, Kalifornie)
Nastoupil do úřadu
20. ledna 1981
tedy ve věku
70 let.
George Herbert Walker Bush, známý také jako George Bush starší, (12. června 1924 Milton, Massachusetts, USA − 30. listopadu 2018 Houston, Texas, USA)
Nastoupil do úřadu
20. ledna 1989
tedy ve věku
71 let.
William „Bill“ Jefferson Clinton (* 19. srpen 1946 v Hope, Arkansas, původním jménem William Jefferson Blythe III)
Nastoupil do úřadu
20. ledna 1993
tedy ve věku
47 let.
George Walker Bush (* 6. července 1946 New Haven, Connecticut, USA)
Nastoupil do úřadu
20. ledna 2001
tedy ve věku
45 let.
Barack Hussein Obama (* 4. srpna 1961 Honolulu)
Nastoupil do úřadu
20. ledna 2009
tedy ve věku
52 let.
Donald John Trump (* 14. června 1946 New York)
Nastoupil do úřadu
20. ledna 2017
tedy ve věku
71 let.
Tento výčet jsem pořídil pouze velice zhruba na české wikipedii, a k věku jsem došel prostým odečtením roku narození od roku inaugurace. Je to nepřesné, ale funkční.
Přesto všechno, jsou výsledné údaje více nežli výstižné.
J.F.K., který vyhlásil boj o měsíc, se stal presidentem ve svých zhruba 44 letech, a byl tedy v době svého uvedení do úřadu daleko nejmladší proti skoro všem svých následníkům.
V tomto směru se mu přiblížili pouze dva další presidenti, G.W.Bush ve 45 letech, a W.J. „Bill“ Clinton ve 47 letech. V průměru nastupovali následníci J.F.K. ve věku více než 58 let. Když k tomu připočteme časté opakované zvolení, tedy 8 let, docházíme ke věku 66 roků.
Domnívám se, že mladší president se dokáže dívat před sebe do větší vzdálenosti, a je schopen tak vytyčit vyšší a obtížnější cíle. Naopak starší president usiluje spíše o udržení již dosažené úrovně, a nehledí příliš na dobu, která bude následovat po jeho funkčním období, a to i v tom případě, že bude zvolen podruhé.
Bohužel právě ten president, který se věku J.F.K. nejvíce blížil, G.W.Bush, byl podle mého názoru spíše slabším presidentem, nehledícím do budoucnosti.
Ještě na závěr přidám jednu konspirační teorii, která říká, že mimo jiné při návštěvách Měsíce byly zjištěny takové skutečnosti, které nejméně o půl století pozdržely náš kosmický program.
Mimo jiné i díky tomu nepřistál člověk na Marsu do 10 let po tom, co „dobyl“ Měsíce.
Na závěr už jen velká poklona panu autorovi, který tak dobře viděl tehdy oněch cca 35 let dopředu, což se bohužel podaří málokomu. Je to veliká škoda, že žil tak krátce, snažme se jen na chvilku zastavit, a představit si, čím vším nás ještě mohl potěšit.
Přečtení oné povídky, setkání s ní znovu po letech představovalo pro mne veliký a krásný zážitek.
V poslední době se usilovně bráním ocenění pěti hvězdami, a mnohá svá dřívější rozhodnutí v tomto směru dodatečně koriguji.
U této povídky je ale dávám rád a bez výčitek. Ona si je plně zaslouží. I když bych trošku ubral za drobné chybičky, stále bych dal 4,8.
Nic tak nepotěší, jako krásné setkání se starým, dobrým kamarádem. Povídek ze žánru s-f jsem přečetl pravděpodobně tisíce, při opakovaném setkání by se mi jich vybavilo jen málo, maximálně pár desítek. Povídku jsem četl již před mnoha desítkami let. Vystupují zde bytosti neutrální, nebezpečné, i prostě podivné. Nikdo, kdo tuto povídku četl, nemůže nikdy úplně zapomenout na její hlavní postavu, v podstatě přátelského, inteligentního „marťana“ Ťuíla. Povídka mne zaujala svým relativním optimismem, kterým vybočuje z řady podobných literárních útvarů, jak starších, tak i daleko novějších.
Autorovi je samozřejmě možné vyčítat, že vycházel z tehdejší úrovně vědeckého poznání, a ne z té současné, neřku-li budoucí.
Na druhé straně obdivuji onen křemíkový život, i když dnes by byl tvor zřejmě postaven zcela jinak.
Velice se mi líbil i motiv tvora, který loví tak, že vyvolává v mysli své oběti představu nejsympatičtější bytosti, kterou si z mozku budoucí oběti prakticky stáhne, a jejíž vzhled pak imituje. Je už jedno, zda imituje přímo tento vzhled, nebo zda tuto skutečnost potencionální oběti prostě vloží do mysli.
Setkání s mimozemšťany určitě nebudou tak jednoduše baladická, jak je tu autor líčí, podobně jako to o mnoho později učinil film E.T. Přesto děkuji za podobný přístup, který je do určité míry protiváhou všech těch Vetřelců, kterých se jen za celé 20.stletí vyrojili celé armády. Je zřejmě daleko těžší vymyslet si kladného mimozemšťana, nežli nějakou potvoru.
Co naopak lze autorovi právoplatně vytknout, je určitě až příliš stručné, ba přímo telegrafické podání ostatních lidských postav, které v povídce vystupují.
Povídku jsem četl podle všeho asi před 40 roky, byť mám pocit, že to snad muselo být ještě o hodně dříve.
K anotaci. Povídka byla vydána v roce 1934. Z našeho českého a slovenského pohledu necelých pět let před začátkem druhé světové. V anotaci je uvedeno, že atomová bomba explodovala poprvé v roce 1945, (pravděpodobně alespoň padesát let předtím, než ji očekával Weinbaum). S tím lze souhlasit. Na druhé straně lidstvo se k ní dopracovalo extrémním úsilím, kdy mnohé kroky proběhly o celé desítky let dříve, nežli je bylo možno při obvyklém tempu rozvoje očekávat. S odstupem mezi bombou a přistáním v trvání dvaceti let, lze celkem souhlasit, ve skutečnosti těch let bylo tedy téměř dvacet pět, a přistání se odehrálo na Měsíci, nikoliv na Marsu. Autorova výprava na Mars se odehrává ve 21.století. To se zdá být pravděpodobné, byť ne každý z našich současníků se toho dožije. Horší ovšem už je, že se zároveň odehrává deset let po prvním přistání člověka na Měsíci. Mým názorem je, že se autor nijak zvláště nezmýlil. Více v druhé části mého komentáře.
Ak by si sa chcel pozerať na túto poviedku dnešnými očami, veľmi by ťa asi nezaujala. Skús sa ale preniesť v čase do roku, kedy bola poviedka prvý krát zverejnená a jej malebnosť sa ti ukáže v celej svojej kráse. Kľudne sa posaď k elektrónkovému rádiu veľkosti menšej skrinky a ak si vyladíš patričnú stanicu z chrčiacich reprákov si môžeš vypočuť aktuálne správy o nástupe Hitlera k moci a Noci dlhých nožov v Nemecku alebo o tom, ako si Al Capone odpykáva už tretím rokom svoj trest v Alcatraze. Na domácej pôde práve v tomto čase uznalo Československo de iure Sovietsky Zväz a prezident T.G. Masaryk menoval v Lánoch 13. česko-slovenskú vládu.
Hlavný rozprávač v poviedke popisuje svoju cestu marťanskými planinami, ktoré nie sú až také pusté ako sa zdajú. Autor pripúšťa, že tamojšie bytosti môžu byť aj inteligentnejšie ako človek a že môžu rozmýšľať inak. Prínosom je aj tvrdenie, že nie všetky tvory musia byť tvorené na báze uhlíka, tie z bázy kremíka by konali asi inak a ich časové vnímanie by bolo tiež asi úplne iné. Ich spodobnenie v poviedke je dnes trochu úsmevné ale plne zapadá do kontextu doby.
Nechal som počas čítania popustiť uzdu fantázii a docela som sa odrelaxoval :)
„Ne, ne, ne, tycháni!“
Po přečtení této povídky se chystám přečíst více od stejného autora, mile mě překvapila.
Trochu mi vadilo, že příběh není vyprávěný bezprostředně, nicméně to odpovídá tomu, že autor se nesnaží ve čtenáři za každou cenu vzbudit napětí, nýbrž ho pobavit. A to se mu rozhodně podařilo, je neuvěřitelné, že tato povídka byla uveřejněná už v roce 1934.
Je zajímavé sledovat například autorovy představy o tom, že organismus by namísto uhlíku tvořil jemu podobný křemík. Pravdou je, že čistý křemík se na povrchu Marsu nevyskytuje a jeho atomy kvůli vysoké relativní atomové hmotnosti stabilní řetězce netvoří, ale na v té době revolučním pojetí fantastické povídky to nic nemění.
Věřím že i dnes má tato povídka ve světě sci-fi, který se od doby jejího vzniku povážlivě rozrostl, čestné místo.
Na pštrosa, který se pohybuje přískokem vpřed a zapichuje se zobákem do půdy Marsu už asi nikdy nezapomenu... Ale jinak je to dobrá povídka, která má dobrý příběh i spád. Že po tolika letech není aktuální? A co! Komu slouží fantazie, ten se od toho odprostí.
Geniální Weinbaumovic vyprávění, hltal jsem každičké slovo. Nejlepší povídka na světě. Avšak tupost a nedotaženost zbytku posádky byli zcela odporné.
Nebyla jsem moc nadšená, že povídka se má skládat vlastně jen z vyprávění jednoho "cestovatele", a zdálo se, že to bude jen přehlídka podivných tvorů, které lze na Marsu potkat. Postupně to ale začalo být zajímavější a úplný závěr mě fakt dostal!