Polednice
Báseň od:
Karel Jaromír Erben
,
Karel Hynek Mácha
Z knihy:
Kytice z pověstí národních, Znám křišťálovou studánku, Máj / Kytice, Kytice / Buket / Kytica, Kytice: výbor
Aneb jak zapříčinit smrt dítěte, když si pozvete Polednici.
Matka pozve na zlobivé dítě Polednici, divou ženu objevující se v pravé poledne. Leknutím matka dítě zadusí.
Polednice
Rok vydání originálu: 1840
Báseň vyšla v knize:
Komentáře (11)
Přidat komentář
Další z Erbenových balad, kterou umím zpaměti. Znám dobře i verzi Suchého a Šlitra. Obě mám stejně ráda, i když jedna je poeticky morbidní a druhá humorná.
Skvělá báseň ze sbírky Kytice, kdy vyhrocený vztah matky a malého dítěte vede k tragickému konci, kdy za jeho smrt nese vinu Polednice. Anebo ne?
Dvoustránkové drama. No kdo by neznal všem známé, a neuvěřitelně silné verše? Skvostné.
"Nejpozději v první polovici r. 1840, ale spíše ještě dříve vznikla balada Polednice, uveřejněná v Dennici r. 1840, díl. I, str. 236 - 237, Jakubem Malým vydávané. ... ...
Prostý děj zakládá se více na pouhé pověře, třeba že v Dennici při titulu uvedeno, že napsána dle národní (rozuměj: lidové) pověsti."
(Úvod, kniha: Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, literárně historický úvod napsal Ladislav Quis, rok 1901)
"Polednice. Jako půlnoc, tak i pravé poledne má, dle podání lidu, své zlé bytosti, ježto zvláště od jedenácté hodiny do dvanácté svou záhubnou moc provozují. Tyto druhé slovou POLEDNICE neb POLUDNICE, aneb jen vůbec DIVÉ ŽENY.
Proto se také neradí v pravé poledne choditi po lesích, neb žeby divá žena na člověka poslala blud."
(doslov: Poznamenání, kniha: Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, literárně historický úvod napsal Ladislav Quis, rok 1901)
Asi nejznámější báseň sbírky, velmi dobře se recituje. Opět téma vztahu matky a dítěte, opět přítomna nadpřirozená bytost - anebo ne? Právě pro tuto nejednoznačnost jde o moji nejoblíbenější baladu.
Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty
a mě hasne u vaření
pro tebe ty zlobo ty
mlč hle husar a kočárek
hrej si tu máš kohouta
než kohout , vůz i husárek
bouch ,bác letí do kouta
A zas do hrozného křiku
I bodejž tě sršen sám
Že na tebe nezvedníku ,
Polednici zavolám
pojd si pron ty polednice
pojd vem si ho zlostníka
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká .
U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!
Rozčúlená matka v návale hnevu privolá na svoje malé dieťa démonický prízrak ukrutnej poludnice.