Ropucha

07.04.2022

„Tamhle sedí pěkný exemplář ropuchy!“ řekl přírodozpytec. „Tu si musím dát do lihu!“
„Ale vždyť tam máš již dvě!“ řekl básník. „Nech ji klidně sedět a radovat se!“
„Ale ona je tak krásně ohyzdná,“ pravil druhý.

Pochopila jsem tuhle pohádku jinak a nevylučuji, že nesprávně. Ale mně přijde, že autor touhu* malé ropuchy oceňuje a chválí a že závěr není trestem, nýbrž náhodou, která má příběh prostě ukončit (jinak by mohl být perpetuální). Vždyť spisovatel říká: „A přece měla právě ona drahokam: věčnou touhu a chuť vzhůru. Stále vzhůru! Zářil v ní, zářil v radosti, zářil v chuti k životu.“ To přece zní jednoznačně kladně. Navíc byl sám H. Ch. Andersen vášnivým cestovatelem (tak jako ropuška) a sám prožil závratný sociální a intelektuální vzestup („Stále vzhůru!“): dostal se z chudé domácnosti ševce a pradlenky do salonů celé Evropy. Takže ne, mně vůbec nepřijde, že by titulní hrdinku odsuzoval.

* němčina má pro tuhle emoci slova Wanderlust či Fernweh, čeština... hm, nic

04.12.2020

Bylo dlouho poměrně jasné, jak to asi s ropuchou dopadne, ale i tak to náhlé sebrání všech nadějí a nekompromisní konec vezmou za své.

25.11.2020

Další pohádka ohledně které mám rozpolcené pocity. Četla se mi dobře, ale její poselství je pro dnešní dobu asi trochu passé. Na jednu stranu totiž ano, člověk by měl být spokojený s tím co má. Ale trocha ambice je zdravá a potřebná. Ropucha mi byla sympatická a konec... no.

06.11.2020

Andersen si pro své příběhy vybíral neotřelá prostředí a postavy. Jen mám někdy potíž udržet pozornost. Ropuše to zrovna moc nešlo.

29.01.2020

Dějově méně akční, spíše k zamyšlení. Kdo chce výš, nemá nic.