Flétnové hodiny
Hans Christian Andersen
Dvaatřicet pohádek světově proslulého dánského pohádkáře minulého století, představujících výbor z rozsáhlého autorova díla tohoto žánru. Vystupují v nich nejen tradiční princezny, králové, drobní lidé, zvířata a imaginární bytosti, ale také personifikované věci. Autor doslovu o Andersenových pohádkách říká: "Jeho pohádky jsou zásadně umělé, v tom smyslu totiž, že jsou mu k tomu, aby jimi promlouvala duše jeho vlastní ... Celou řadu jich i on přejal z lidové ústní slovesnosti ... Andersen našel v pohádce adekvátní formu básnického sebevyjádření, příležitost k autentické výpovědi emocionální, filosofické a mravní, slovesný nástroj k vyslovení vlastní touhy." Pohádky: Létající kufr, Ropucha, Křesadlo, Šťastná rodina, Přítel na cestách, Stříbrný groš, Císařovy nové šaty, Je to naprosto jisté, Pasáček vepřů, Motýl, O hloupém Honzovi, Dobrá nálada, Co dělá táta, to je vždy správné, Princezna na hrášku, V kachním dvorku, Dva kohouti, Hlemýžď a růžový keř, Polévka ze špejle od klobásy, Skřítek u hokynáře, Iduščiny květiny, Sedmikráska, Sněhová královna, Statečný cínový vojáček, Smrček, Pastýřka a kominíček, Stará svítilna, Divoké labutě, Ošklivé kačátko, Nezbedný kluk, Malá mořská víla, Slavík, Stín. Doslov: Emanuel Frynta. 23-126-69... celý text
Pro děti a mládež Pohádky a bajky
Vydáno: 1969 , Mladá frontaOriginální název:
Eventyr og historier, 1877
více info...
Přidat komentář
Je to sice poutavá klasika, ale rozhodně není určena menším dětem. Pohádky jsou svým způsobem smutné a ta nostalgie není vetknuta jen v osudu malé mořské víly nebo cínového vojáčka. Ale v tom je skryto ono kouzlo...
Jako děti jsme se vždycky marně ptali tetičky, která nám je četla - a jak (by) to bylo dál?
Klasika, ale dětem bych přečetla jen některé, některé převyprávěla. Pohádky, a jsou tak smutné, ponuré, tedy většina.
Magické příběhy pana Andersena jako by ani ubíhající léta nemohla připravit o jejich kouzlo a ani o čtenáře, jak věřím. I dál budou ti menší se zatajeným dechem sledovat putování Gerdy za svým Kajem, smát se císaři bez šatů, nebo držet palce vojákovi v Křesadle a ty dospělejší zase znovu dojme osud malé mořské víly, nebo statečného cínového vojáčka.
Na Andersenovy pohádky jen tak nezapomenu. Něco tak nešťastného a pomateného jsem vážně nečekala. Některé působily až krutě, tak podivně poučné. Nevím, jestli by tohle děti pochopily a neměly pak těžkou hlavu a zlé sny.
Aby té pomatenosti nebylo málo, ilustrace byly rozesety halabala a s pohádkami se dokonale míjely. Četla jsem o Malé mořské víle a koukala na ilustraci kachny a káčátka; na začátku pohádky Slavík zase vykukuje nešťastná mořská víla a takhle ta obrázková nelogičnost pokračuje dál.
Nejznámější pro mě byly Císařovy nové šaty, Malá mořská víla a Ošklivé káčátko. V pohádce „Přítel na cestách“ jsem rozpoznala kdysi dávno viděnou pohádku s Evou Vejmělkovou „O Janovi a podivuhodném příteli“, která ve mně už tehdy vyvolávala pocit strachu.
Jedna z mála knížek, ke kterým jsem cestu opravdu nenašla.
Pro nás, kteří nemáme rádi přeslazené konce, zato se s chutí ponoříme do atmosféry kouzel, tajemna, nostalgie v kombinaci s překvapivě střízlivými rozuzleními - pro nás je Andersen to pravé ořechové. Mnohé pohádky jsou velmi kruté, zvláště pokud se jimi necháme pohltit a prožijeme si je. Mnozí by řekli, že se až pro děti nehodí. Na druhou stranu: neznám krutější bytosti, než jsou děti - bez urážky. Dětské křivdy (a samozřejmě i dětské radosti) si s sebou nese člověk celý život. Kdybych snad měla jednou nějaké děti, tohle bych jim jistě čítávala. Ale nelze zrovna do Andersenových pohádek hupnout jen tak bez jakékoli "průpravy", abychom snad své potomky příliš hned nevyděsili, protože za tím děsem by pak nemohli vidět tu pravou krásu, která se v pohádkách skrývá.
Kniha ve mně zanechala rozporuplné pocity. Některé pohádky byly hezké, jiné děsivé nebo zvláštní. Na Andersena asi musíte mít vyloženě náladu a tu já sbírala asi měsíc…
Kouzelná knížka... Andersenovy pohádky jsem si donedávna z dětství vybavovala spíš v kreslené podobě nebo převyprávěných dětských ilustrovaných verzích, které ruku na srdce byly pro děti přece jen „šetrnější“. Když se mi ale do rukou dostal tento výběr jeho pohádek a povídek, neodolala jsem znovu si je nepřečíst. A opět stejně tak jako v dětství mě Andersen nezklamal, spíš naopak, stále ho řadím mezi své nejoblíbenější pohádkáře, byť uznávám, že jeho pohádky mají často smutný nebo i drsný konec, který se dětem nebo jejich rodičům nemusí zrovna líbit. Nicméně pokud si je přečtete bez tohoto zaujetí, tak musíte uznat, že jeho příběhy jsou často dojemné, zvláštně melancholické, moudré, poučné a v řadě z nich se ukazuje i to, že Andersen měl smysl pro humor. Často jsem se přistihla, že mě děj příběhu plně pohltil a představovala jsem si v mysli, co se odehrávalo na papíře přede mnou za všemi těmi slovy, větami a odstavci. A už jen za takové klasické skvosty jako je Sněhová královna, Statečný cínový vojáček, Křesadlo, Malá mořská víla, Ošklivé káčátko, Císařovy nové šaty nebo Pastýřka a kominíček by si těch hvězd zasloužil klidně i deset, a když už nic jiného tak má aspoň čestné místo mezi poklady mé knihovny...
Andersenovy pohádky jsem jako malá nesnášela. Byly ponuré a neveselé. Po letech jsem pak v knihovně objevila Flétnové hodiny a z nějakého neznámého důvodu jsem se rozhodla zkusit si je přečíst znovu. A rozhodně jsem nelitovala. Myslím že dospělí si z nich odnesou víc než děti. Už tak nějak chápou, co tím chtěl "básník" říci. Nyní je to jedna z mála dětských knih, které zdobí moji knihovnu. A stále se k ní ráda vracím.
Krásné, ponuré, tajuplné, někdy až děsivé pohádky pro ty nejmenší. Hold dřív asi byli děti otrlejší.
Část díla
Císařovy nové šaty
1837
Co dělá táta, to je vždycky správné / Čo otec robí, vždy je dobré / Co dělal, vždy dobře udělal
1861
Divoké labutě / Divé labuti
1838
Dobrá nálada
1852
Dva kohouti
Autorovy další knížky
2000 | Pohádky Hanse Christiana Andersena (41 pohádek) |
1979 | Sněhová královna |
1956 | Pohádky a povídky 1 |
1969 | Flétnové hodiny |
2000 | Sněhová královna a jiné pohádky |
(SPOILER) panečku,
Andersen ten teda vedel ako na to!
Myslím že málokto zo svetovej literatúry je v jeho váhovej kategórii.
Má to hĺbku, spád, presah, vtip ...
skrátka všetko čo veľké dielo má mať.
Úplne nerozumiem rozšírenému názoru, že jeho rozprávky často končievajú zle a je to preňho charakteristické. Keď preukázateľne - aj z iných kníh - končia dobre. (Áno, aj dievčatko so zápalkami končí dobre, aj cínový vojačik, len treba dobre čítať). To sú asi tie záhady moderného materializmu a ateizmu...
Práve naopak, on zlo, krutosť a utrpenie používa ako nevyhnutný kontrast,
aby lepšie vyniklo záverečné víťaztvo Krásy a Dobra.
K tejto knižke som sa dostal náhodou a ani trochu neľutujem.