Sněhulák / Snehuliak

Pohádka od: Hans Christian Andersen
Z knihy: Pohádky (54 pohádek), Sněhová královna, Pohádky a povídky 2, Nové báchorky, Malá morská panna (29 rozprávok), Andersenovy Pohádky - světové vydání 3, Andersenovy pohádky (9 pohádek), Pohádky (17 pohádek)

„Až to ve mně praští, tak znamenitě mrzne!“ řekl sněhulák. „Ostrý vítr může nám opravdu vdechnouti život. A kam poděla se ta zářivá, která tu na mne tak čuměla?“ Myslil tím slunce právě zacházející. „Však ona mne nedonutí ke mžourání, dovedu se držeti ještě pohromadě.“
Dvé třírohých kusů cihel sloužilo mu za oči. Ústa jeho nahrazovala stará radlice, proto měla i zuby. Narodil se při hlučném pokřikování chlapců, pozdraven byv zvoněním rolniček a praskáním biče veselé sanice.
Slunce zašlo, v modravém vzduchu vynořil se úplněk, kulatý a velký, jasný a krásný.
„Teď ji máme zase s jiné strany,“ pravil sněhulák; domnívalť se, že to slunce opět se ukazující. „Odvykl jsem jí. aby se na mne cenila a oči vyvalovala. Ať si tam nahoře teď visí a alespoň tolik světla vydává, abych při něm sebe sama viděl. Jen kdybych věděl, jak to navleci, abych se dostal z místa. Ó jak rád bych se dostal odtud! Kdybych mohl, šel bych teď na led a klouzal bych se, jak jsem to viděl u chlapců; ale neumím běhati.“
„Pryč! pryč!“ zaštěkal starý hlídací pes. Byl trochu chraptivý od té doby, co přestal bytí psem domácím, co přestal líhati pod kachlovými kamny. „Však tě slunce naučí běhati. Viděl jsem to minulý rok u tvého předchůdce. Pryč, pryč, a všecko je totam!“
„Nerozumím ti, kamaráde,“ pravil sněhulák. „Má mne snad tam ta nahoře učiti běhat?“ Mínil tím měsíc. „Vždyť před chvilkou utekla, když jsem se na ni přísně podíval; ale teď se sem plíží opět s jiné strany.“
„Ty pranic nevíš,“ řekl hlídací pes; „ale což divu, vždyť tě teprv nedávno slepili. Co vidíš teď, je měsíc, a co zašlo, bylo slunce. Zítra se opět dostaví a jistě tebe naučí sběhnouti do příkopu. Počasí se brzy změní, cítím to v levé zadní noze, škube mě to v ní. Nastane obleva.“
„Nerozumím mu,“ řekl sněhulák k sobě; „ale tuším, že co mi pravil, jest nepříjemné. Ta, kteráž na mne zářila a oči vyvalovala a kterou nazývá sluncem, není mi také přítelkyní, jakýsi vnitřní hlas mi to šeptá.“
„Pryč! pryč!“ zaštěkal hlídací pes, otočil se třikráte kolem sebe a položil se pak ku spaní.
Počasí opravdu se změnilo. Hustá mlha rozložila se ráno nad celou krajinou. Krátce před východem slunce začalo trochu váti. Vítr byl ledový, mráz vnikal až do kostí; objevilo se však krásné divadlo, když slunko úplně vzešlo. Všecky stromy a křoviny stály tu pokryty jíním. Krajina podobala se lesu z bílých korálů, jako by všecky větve sněhobílými květy byly pokryty. Nesčíslné a jemné větvičky, kterých v létě pro samé listí nebylo viděti, zřetelně nyní vynikaly a to s takovou oslňující bělostí, jako by z každé jednotlivé větve bílá záře proudila. Smuteční bříza pohybovala se, bylo v ní tolik života jako ve stromech za doby letní. Byla to nedostižná krása. A když slunce vyšlo, jak to vše zářilo, jako by bylo pokryto prachem diamantovým, jako by se velké diamanty kmitaly ve vrstvách sněhových. Zdálo se také, že tu plápolají nesčíslná malá světélka, bělejší ještě než sníh.
„Jaká to přerozkošná krása!“ pravilo mladé děvče, které přišlo s jakýmsi mladíkem do zahrady, načež oba stanuvše přímo u sněhuláka, na třpytící se stromy pohlíželi. „Krásnější podívané nemáme ani v létě,“ dodala, a oči její zářily.
„A dokonce na takového chlapíka, jako je tento,“ odpověděl mladík a ukázal na sněhuláka; „je znamenitý.“
Děvče se usmálo, kývlo na sněhuláka, i dalo se do skoku se svým přítelem po chrupajícím sněhu.
„Kdo byli ti dva?“ ptal se sněhulák hlídacího psa. „Jsi déle na dvoře nežli já; znáš je?“
„Toť se ví,“ řekl pes. „Ona mne často pohladila a on mi dával kosti; ty nikdy nekousnu!“
„Ale koho zde představujou?“ ptal se sněhulák.
„Ženicha a nevěstu,“ odpověděl pes. „Chtějí spolu do jedné boudy a kosti okusovat. Pryč! pryč!“
„Jsou oba tolik jako ty a já?“ tázal se sněhulák dále.
„Patří k panstvu,“ odvětil pes. „Jak málo ví, kdo se teprv včera narodil! pozoruji to na tobě. Já jsem starý a mám vědomosti, neboť znám z tohoto dvora každého. Ba ano, byl čas, kde jsem nebýval zde v zimě a na řetězu. Pryč! pryč!“
„Vypravuj, vypravuj!“ řekl sněhulák; „ale nesmíš chrastit řetězem, neboť přitom chrupá mi hned v těle.“
„Pryč! pryč!“ zaštěkal pes. „Byl jsem psíčkem, malým a roztomilým; tak alespoň říkali. Tenkráte líhal jsem tam v zámku na aksamitové stolici, líhal jsem na klíně nejvyšší vrchnosti. Líbali mne a utírali mi pracky vyšívaným šátkem. Nazývali mne „Žoli“, to jest „krásným“. Potom jsem jim byl příliš velikým i dali mne k hospodyni. Dostal jsem se do příbytku sklepního; z místa, kde stojíš, můžeš viděti zrovna do něho; můžeš nahlednouti do komory, kdež byl jsem panstvem já. Bylo tam sice méně místa nežli nahoře, ale žilo se tam pohodlněji; nebyl jsem tam od dětí mačkán a tahán jako nahoře. Stravu měl jsem dobrou jako dřív a mnohem více. Měl jsem vlastní svou podušku, a mimo to byla tam kamna, která jsou, zvláště v nynější době, tou nejkrásnější věcí na světě. Zalezl jsem pod ně a trávil čas v úkrytu. Ah, o těchto kachlových kamnech sním až posud. Pryč! pryč!“
„Což vypadají kachlová kamna tak krásně?“ tázal se sněhulák. „Jsou snad mně podobna?“
„Jsou pravým opakem tebe. Černá jako uhel, mají dlouhý krk s mosazným kotlem a žerou dříví, až jim oheň ze tlamy srší. Musíme se přidržovati jejich boků; také můžeme vlézti na ně anebo pod ně, tu pak vydychujou velmi příjemné teplo. Z místa, na kterém stojíš, můžeš nahlednouti do okna.“
Sněhulák tam nahledl a spatřil skutečně černý, čisté hlazený předmět s mosazným kotlem. Oheň vrhal svou záři do předu, na podlahu. Sněhulákovi bylo divně u srdce; zmocnil se ho cit, jejž nemohl si vysvětliti; pocítil cosi, co posud neznal, co však znají všickni lidé, nejsou-li sněhuláky.
„A proč jsi ji opustil?“ tázal se sněhulák. Cit jeho mu pravil, že to snad nějaký krásný ženský tvor. „Jakž mohl jsi takové místo opustit?“
„Byl jsem k tomu donucen,“ řekl pes. „Vyhodili a přivázali mne k řetězu. Kousl jsem nejmladšího kluka do nohy, poněvadž mi chtěl vytrhnouti kosť, kterou jsem právě okusoval. ‚Kosť za kosť‘ je mým heslem. To však měli mi za zlé, a od té doby ležím zde u řetězu, i pozbyl jsem jasného svého hlasu. Poslyš jenom jak chraptím. Pryč! pryč! To je konec mé písničky.“
Sněhulák ho již neposlouchal, pohlížeje ustavičně do sklepního příbytku hospodyně, do její komory, kdež stála kachlová kamna na čtyrech železných nohách, zjevujíce se v celé své velikosti, která nezadala si v praničem s velikostí sněhulákovou.
„Chrupá to ve mně tak zvláštně,“ pravil sněhulák. „Což se tam nikdy nedostanu? Je to přání tak nevinné, a nevinná naše přání musejí přece býti vyplněna. Je to mé nejvyšší, mé jediné přání, a bylo by skoro nespravedlivé, kdyby nebylo ukojeno. Musím tam, musím se o ni podepříti, kdybych měl okno vyrazit!“
„Tam nepřijdeš nikdy,“ pravil pes, „a kdybys se skutečně ke kamnům přiblížil, bylo by po tobě veta.“
„Beztoho už je skoro po mně veta,“ řekl sněhulák; „zdáť se mi, jako bych se lámal.“
Celý den stál tu sněhulák a pohlížel do okna. Za soumraku byla jizba ještě přívětivější. Z kachlových kamen vycházela tak jemná zář, jíž ani měsíc ani slunce nezáří; tak mohou zářiti pouze kamna, jsou-li naplněna. Dvéře-li se otevřely, vyšlehl pokaždé plamen; bylo to jeho zvykem. Bílý obličej sněhulákův pokryl se pak plamennou červení a také jeho prsa zářila v červenavém lesku.
„Nevydržím to déle,“ pravil. „Jak krásně jí to sluší, vyplazuje-li jazyk!“
Noc byla velmi, velmi dlouhá, ale sněhulákovi se dlouhou nezdála; stál tu pohroužen ve sladkých myšlénkách, které mrzly jen to chrupalo.
Časně z rána bylo okno sklepního příbytku zamrzlé; bylo ozdobeno nejkrásnějšími ledovými květinami, jaké si jenom sněhulák mohl přáti, však zakrývalo mu kachlová kamna. Okno nechtělo roztáti, nemohl patřiti na milý předmět. Mráz chrupal a praštěl, že sněhulák z toho mohl míti radost, ale neradoval se; mohl a směl se cítiti šťastným, ale nebyl šťastným, chřadl touhou po kachlových kamnech.
„Pro sněhuláka je to nebezpečná nemoc,“ pravil pes. „Trpěl jsem také jednou touto nemocí, ale přestál jsem ji. Pryč! pryč! — Teď nastane nám jiné počasí.“
A nastalo jiné počasí, nastala obleva. Oblevy přibývalo a sněhuláka ubývalo. Však neříkal nic, nebědoval — a to je smutné znamení.
Jednoho jitra se rozbořil. Kde dříve stál, vyčnívalo cosi jako od koštěte. Byliť chlapci postavili ho kolem toho předmětu, jenž měl ho držeti na nohou.
„Teď rozumím jeho blouznění,“ pravil pes. „Sněhulák měl v těle pometlo; ono to bylo, které v něm touhu po kamnech vzbuzovalo. Teď konečně to přestál. Pryč! pryč!“
A brzy také zima schýlila se ku konci. „Pryč! pryč!“ štěkal hlídací pes; ale malá děvčátka zpívala na dvoře:
Vypučte kvítka jemňounká
i travičko ty zlaťounká!
Ptáčkové, spějte rychle blíž,
chýlíť se únor k zvratku již.
S kukačkou zpívám kvi kvi vit!
Již slunka vzejdiž milý svit!

Nikdo nezpomene si už na sněhuláka.