Sredni Vaštar
Povídka od:
Saki (pseudonym)
Z knihy:
Lupiči mrtvol, Kruté šprýmy, Léčba neklidem, Hrůzný stařec, Krvilačné tety a iné zvery, Vůl v chryzantémách
Další ze Sakiho povídek, tentokrát beze stop jeho osobitého humoru, ale z těch, které se řadí k žánru hororu – jak ostatně napovídá název výběru, ve kterém se nachází.
Conradinův hymnus na Sredni Vaštara:
Sredni Vaštar se dal na pochod,
měl rudé myšlenky a běloskvoucí zuby.
Nepřátelé prosili o smilování,
ale on jim nesl smrt.
Nádherný Sredni Vaštar.
Sredni Vashtar
Rok vydání originálu: 1910
Povídka vyšla v knize:
Komentáře (5)
Přidat komentář
Povinnost pro všechny milovníky a chovatele fretek. Krátké, silné, úderné, děsivé...! Skvělá věc. Zajímavostí budiž, že povídka inspirovala darkwave skupinu Faith and the Muse, která nahrála neméně skvělou skladbu stejného jména.
Trio účinkujícím nemálo strachu a obdivu. Možná bych jednu postavu přidal a tak dvě tři stránka navíc a je tu krásný námět na film.
Pořádná hororová povídka! – nightlybirdovi díky za tip. Podle mě je tak působivá díky několika věcem: viktoriánská Anglie je dokonalým prostředím pro příběh chlapce, který se proti útlaku nevzbouří. Útlak samotný je vyjádřen naprosto mrazivou větou: „... snad si nejasně uvědomovala, že sekýrovat ho ,pro jeho vlastní dobro' jí není nijak zvlášť proti mysli." A konečně to, že zvláštní jméno Conradinova idolu a původ a způsob jeho uctívání zůstanou bez vysvětlení. O to větší prostor k zamyšlení po nightlybirdem již zmíněném překvapivém závěru.
Saki v této povídce hororového ražení nepochybně ovlivněné vlastním dětstvím vytváří na malém prostoru a s pouhými třemi postavami s pečlivou psychologickou perokresbou příběh řazený ke svým nejlepším, příběh Conradina, jeho sestřenice „Ženské“ a Sredni Vaštara, jeho zbožštělého idolu. Je to příběh, ve kterém se toho navenek ani tak moc neděje, který se odehrává pod povrchem Conradinovy mysli, který by se snad ani v Anglii s viktoriánskými rysy ani stát nemohl a který po pěti stránkách vygraduje k překvapivému závěru. Jak je ostatně u Sakiho povídek zvykem. Není to příběh, který by vás vyděsil, spíš by vás měl přimět k zamyšlení nad světem okolo sebe – a možná i nad sebou.
Zajímavě pojatá povídka, kde se už na pouhých pár stranách rozjede dost (víc než hororové, spíš) dost psychologické vyprávění. Kde je tajemno schované za nejistotou toho, co se čtenář dozví. To mám moc ráda. Když si to dojedu nebo dopředstavim v hlavě.
Tři postavy, jedna kůlna. Skvělé! :) občas víc není třeba, že?
(Čteno ve sbírce Hrůzný stařec a musím říct, že podruhé mě bavila mnohem víc než tehdy v knize Vůl v chryzantémách. Asi dospívám :D ...)