Tak zatím, Natálie
Povídka od:
Michel Faber
Z knihy:
Tak zatím, Natálie
Popis není zatím k dispozici.
Povídka vyšla v knize:
Komentáře (3)
Přidat komentář
Zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Tak nějak by se dalo charakterizovat jednání mladé dívky nakažené zákeřnou nemocí.
Faber v této skvělé povídce nabízí mozaiku obrázků z postkomunistické Ukrajiny. Jsou to výjevy opravdu neveselé, ale navýsost uvěřitelné. Měl jsem možnost poznat dnešní realitu ze svých pobytů v Kyjevě i v Moskvě. Rozhodně není co závidět.
„Venku je nádherný slunečný den. Oděsa odpovídá představě, jakou si o ní lidé udělali z turistických brožurek. Všechny stromy se zelenají listím. Billboardy jsou líbivé a mezinárodní. Výklady obchodů nabízejí úplně stejné zboží jako jejich protějšky na hlavních ulicích Londýna či Paříže …
Turistické příručky jednomyslně radí návštěvníkům, aby se neodvažovali mimo vyznačená bezpečná místa. Za stromy se rozkládá znečištěná krajina. Skrz křoví zaneřáděné odpadky vede vyšlapaná pěšina, alternativní přírodovědná naučná stezka pro psy.“
V čistě existencialistické povídce se seznámíte s Natašou a se dvěma tvářemi Oděsy. V Oděse i v životě Natálie něco je tak jak to vypadá a něco ne (něco je totiž dokonce ještě daleko horší, než jak hrozně to vypadá). A pak je tu ještě ta druhá strana, na opačném konci světa v Montaně, s jejím krásně modrým nebem a „náležitě fungujícími nemocnicemi a spolehlivě dostupnými léky“, kde žije jeden už pomalu stárnoucí chlápek, osamělý kovboj, ale ani tady není všechno tak, jak to vypadá …
Pár indicií, několik náznaků stačí, aby vám před očima vyvstal obraz … existenciální propasti, který je poměrně tvrdě realistický!
„Během pár minut se Natálie dostane na tábořiště. Jsou tu dvě obydlí: malá betonová chatka, v níž kdysi údržbáři skladovali čisticí prostředky, a pak volné místo pod elektrickým agregátem ohrazené lepenkovými deskami. Na improvizované prádelní šňůře natažené mezi kovovou tyčí a stromem visí džíny. Šestnáctiletá prostitutka Jana pozdraví Natálii úsměvem od ucha k uchu.“
„Zkouším se dotknout – jako když křičím
Pojď, mluv se mnou, protože krvácím
Zoufalé srdce
se snaží prodrat
skrz kosti a maso.“
Výborná povídka, která končí přesně tak, jak by měla a kde by měla. Protože happyendu byste nevěřili a některý z těch pravděpodobnějších konců byste nejspíš obrečeli.
Jen škoda, že ten zvrat zhruba v půlce Faber sám tak trochu vyspoileroval v úvodu, kde píše o vzniku jednotlivých povídek. Bez toho by to bylo o dost silnější.