Tenkrát na Ukrajině
Povídka od:
Pavel Fritz
Z knihy:
Ve stínu Říše
Tankista Hans má zvláštní dar. Dokáže vidět duchy zemřelých i s nimi komunikovat. Jedná se o prokletí nebo strategickou výhodu?
Komentáře (7)
Přidat komentář
Oceňuji povídku psanou z pohledu německého vojáka. Je to příjemné osvěžení od zbytku povídek, kde jsou Němci zpravidla jen kanonenfutr. Vlastní popisy boje mrazivé, děsivé, velmi dobré, atmosféru pan Fritz umí, to vím už z Archy zrůd.
Hvězdičku ubírám za pointu, která je po budování napětí a gradaci spíše mdlá.
Konečně jsem spokojený, opět duchařina, ale oproti kulisám divadla mi zasazení do 2. světové přišlo zajímavější. Celá idea s tím, že vidět duchy a komunikovat s nimi může hrát roli ve válce je zajímavě využita (jen mě při čtení napadaly myšlenky, Sověti takové lidi neměli, neeliminovalo by se to navzájem?). Hans se v průběhu povídky utkává s jedním duchem, celý děj tak nějak plyne až přijdou poslední dvě stránky a ono pověstné, what? Ten závěr jsem úplně nečekal.
EDIT: Upravuju hodnocení na 4*, v porovnání s ostatními povídkami je tato slabší a v porovnání s druhou duchařsko válečnou povídkou je vítěz jasný.
S odchodem
na onen svět
totiž otáleli pouze ti,
co nezemřeli
přirozenou smrtí.
Od mistra Fritze jsem tedy čekal víc akční a válečný příběh. Tohle je duchařina a tak nevěrohodná, až jsem měl problém jí dočíst. Námět je to celkem dobrý, ale zpracování celého toho příběhu mi nesedlo.
Malá ochutnávka:
Rascvetali jabloni i gruši
paplili tumány nad rikoj
vychadila na běreg Kaťjuša
na vysokij běreg, na krutoj.....
Další duchové ve sbírce, která se honosí nápisem: Antologie České fantastiky.. Ano, sice je svým obsahem povídka smutná až hrůzná, ale, a možná tím, se stává jen průměrem.
Citát: Pár týdnů po smrti začne ztrácet zájem o hmotný svět i ten nejodhodlanější národní socialista.
Šestý smysl na Ukrajině, napínavý příběh, jehož konec jsem opravdu nečekal, i když ho Hans už někde v půlce předpověděl.
Vlastně jsem nechtěl být členem pojízdné železné rakve. Vlastně trpím i klaustrofobií. Vlastně jsem ani nebyl připraven položit život za velkého vůdce Hitlera. Tak proč poslouchám rozkazy a po večerech nožem vyšťourávám zbytky kůže, masa a lidských kostí ze škvír tankových pásů? A proč se hliníkovou pokřivenou lžící snažím mezi rosolem a rosolem najít v konzervě kousek hovězího či jiného zvířete připomínajícího, masa? Psí konzervy jsou snad na tom mnohem líp. Líp je na tom se žrádlem i náš pes Putzi. Hodná ženská. S hladkou srstí a upřímnýma očima. Nikdy a nikoho by nezradila. A ani kuřeti by neublížila. Možná jsem schopen tohle peklo přežít kvůli Hansovi. Je divnej. Hodně divnej. Ale je jasnovidec. Předpověděl nepřátelské bunkry, miny a vedl nás skrz stalinovský svinstvo skoro bez škrábnutí. Připadal jsem si jako nástroj Boží. Jo, párkrát jsem Hanse načapal, jak mluví sám se sebou nebo s bílou břízou, kterých tu na Ukrajině bylo jako ječmenových klasů v poli. Cítil jsem se s ním v bezpečí.
Bezpečí mezi stovkami mrtvými je irelevantní. Někdo je na vaší straně, někdo proti vám. A je schopný udělat cokoliv, aby vás zničil. Včetně mě. Včetně vás.
Tuhle povídku jsem si fakt užila. Připomněla mi zážitek na jedné z vojenských akci a jízdu BVPéčkem. Protože popis akce je opravdu živá, cítíte z ní nejenom pach potu posádky tanku Tiger, ale i kouř a zplodiny, hrnoucí se dovnitř, když střelec otevře závěr. To je tak, když Tiger nemá ejektor. Jestli neměli tank „dokořán“, museli furt blejt :D
Čtivé za 4 hvězdy.