V Tokiu
Povídka od:
Sui Išida (pseudonym)
Z knihy:
Dny
Momočimu Ikumovi bylo dvacet a stěhoval se do Tokia s úmyslem prosadit se tam coby muzikant. Momoči je ghúl.
Kráčím městem
s písní na rtech.
Snad moje hudba
jednoho dne
osloví svět.
Vždycky mě překvapí, jak si někdo něco usmyslí a ono mu to všechno vyjde. Ikumovi v tomto příběhu to prostě všechno vyšlo. Odjel do Tokia za hudbou, i hned měl kde bydlet, hned našel práci, sem tam si přivydělával hraním a tři měsíce, co chodíl ožírat mrtvoly na jeden kopec, nenarazil na žádného ghúla, i když sám ghúl je.
Malá ochutnávka:
Ozvalo se zvonění oznamující brzký odjezd rychlovlaku. Ikuma rychle nastoupil. Dveře se zavřely a rychlovlak zvolna vyjel. Ikumovi kamarádi vyprovázeli vlak hlasitým voláním:
Držíme ti palce! Dej do toho všechno!
Pak se to všechno posralo, ale až za tři měsíce a bohužel událost, která se pak stala je přibarvená, nevěrohodná a vlastně to zkazilo celá příběh. No a na konci už je to zase všechno růžovoučké. Střední část příběhu je povedená a tak jsem ho tak krutě neodsoudil a udělil mu tři hvězdy. I když tedy scéna dvou matek a dvou dětí – to bylo hóódně vycucané s prstu.
Citát: Proč jsme takový? Proč musíme žrát lidi?