Vzpomínky delfína

28.11.2018

Pavlu Renčínovi se musí nechat, že umí psát skvělé závěry. Efektní. Většinou celou pointu odhalíte právě až v poslední větě. Nejsem si ale jistá, jestli mi to ke spokojenosti stačí...

Povídka o jednom naivním delfínovi, který má rád lidi, ačkoli mu zavraždili otce a vlastně i matku. A rozhodne se jim odpustit.

Já tedy nevím, jestli autor ví, že lidé loví delfíny a jakým způsobem to dělají, ale myslím si, že něco takového by nemohlo být nikdy odpuštěno. Ale kdoví, třeba jsou delfíni vážně takoví dobráci.
Ale aby se delfíni báli žraloků? Pokud by žraloků nebyla opravdu obrovská přesila, nedovedu si představit, jak by je mohli ohrozit. Žraloci jsou paryby, mají žábry, aby dýchali, musí plout, nemůžou se zastavit nebo se prudce otočit. Proto kolem obětí krouží. Delfíni jsou savci a můžou dělat všemožné kousky. Než se žralok vzpamatuje, delfín ho desetkrát obepluje, udeří ho hlavou do břicha a zamává mu ploutví na rozloučenou.
Dobrá, to asi není ve fantasy povídce to podstatné. Ale celkově mi to prostě nesedlo (a jo, pochopila jsem, že to má být v podstatě kritická povídka... jenže já nevěřím tomu, že lidi nekonají v podstatě se zlými úmysly - obyčejní konzumenti ano, ti jsou jen lhostejní, ale co přímí viníci? A je vlastně lhostejnost v něčem lepší?).
Druhá povídka od autora ze Sborníku sci-fi a fantasy povídek se mi líbila mnohem víc.