alef
přečtené 1283
Dvakrát sedm pohádek
1958,
František Hrubín
Jedna z mých prvních dětských knížek, na kterou ráda vzpomínám. Knížka, kterou jsem četla svým dětem a doufám, že budu číst i svým vnoučatům :-). Dvakrát sedm pohádek je totiž opravdu krásnou sbírkou svébytně veršovaných pohádek pro nejmenší děti, které jsou navíc výborné na zapamatování (no fakticky, jde to úplně samo :-)), a taky, všimněte si, že na rozdíl od jiných, neobsahují téměř žádné kruté motivy, jsou tak, prostě, úplně obyčejně, veselé, navíc, končí šťastně (teda až na Dědečkova koblížka) … i když … jak se to vezme, dědeček ho snědl docela spokojeně :-) … „Smaž, babičko, smaž!“ „Však si pochutnáš!“ … „Babička tě, koblížku, nesmažila pro lišku, ham, ham, ham, ham, ham, snědl jsem tě sám!“ Z Hrubínových básniček je cítit čisté okouzlení dětským světem … všichni jeho hrdinové (ať už děti, nebo zvířátka) jsou stateční – většinou se ničeho nebojí, anebo všechny nástrahy, které na ně číhají, překonávají … uvidíte, na téhle Červené Karkulce je dost znát, že je to chytrá holka a taky, že z vlka ani nemá moc strach, kontruje mu celkem statečně a skoro bych řekla, tak mile drze :-) … „Kam Karkulko malá, kam?“ „Lesem chodím sem a tam. Co ty vlku, tady chceš?“ „Sháním na zub kousek trávy, Po trávě se dobře tráví.“ „Vlku, vlku to je lež, Vlci trávu nejedí!“ „To holčičky nevědí!“ „Vědí, pane vlku, vědí, ale odkud nepovědí.“ … „Já jsem vlk, ne pes Budu-li chtít, sežeru tě!“ „Trávu si jez, máš-li chutě, je jí plný les.“ Tyhle pohádky – to jsou lehce a spontánně tryskající obrazy, vyprávěné za pomocí veršů, které se vyrojily někde uvnitř, v básníkově mysli, tam, kde jsou uložené vzpomínky na dětství, které jsou pro něj, zdá se, nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Tak povídej! … „Jak to bylo, pohádko?“... celý text
