alef komentáře u knih

Spousta obrazů, barev, vůní, chutí, mění se v divoký vír,
dechberoucí ornamenty míhají se kolem dokola,
všude kolem svět – jenže, než zjistíš, kde jsi a co se děje,
praští s tebou o zem – válka!
Proměnlivé nálady, dávné lásky, nejkrásnější sen – co z toho je doopravdy?
Orientální Tádžmahal či válečný Terezín?
Nejkrásnější sen a nejtemnější noční můra!
Část života je nenávratně pryč!
Znáš vůbec cenu života?

Křehký, emocemi nabitý příběh „ochutnáš“ snad všemi smysly – jak jinak bys chtěl poznat Orient?
„Placky a pracky. Tady si na jídlo nejdřív sáhnou, promnou ho v prstech, pomazlí se s ním, přivoní a pak teprve přijdou na řadu chuťové pohárky. Zrak, hmat, čich a pak teprve chuť.“

V náznacích a symbolech budeš číst – prožiješ tak skoro celé století – historických milníků, ale především hlubokých lidských tragédií – jak jinak bys chtěl poznat svět?
„Indie … jen tři procenta obyvatel chodí v botách. Ostatní chodí bosky. Jejich nohy netrpí mrazem, ale horkem a sluncem, které rozžhaví půdu a kameny tak, že kůže na nich jen zasyčí. Baťa věděl, že musí vyrábět něco hodně levného, aby si to mohli dovolit právě ti, kteří na boty zatím neměli.“

Dokážeš unést holou tvář skutečnosti? Nezastřenou podobu bídy, nemocí, umírání? - jak jinak bys chtěl poznat bezbřehou radost či hlubokou bolest ze ztráty? Inspirující či destruktivní sílu!

Zvuk slunečních hodin je příběhem plným protikladů – z propletence lidí, kultur a náboženství taháš to nejlepší i to nejhorší – hledáš smysl v obrazech víry, ve starověkých slunečních mýtech, v poezii orientálního světa, v extrému nejvyšší možné harmonie i mizérie světa, v bohatství šťastných i tragických osudů …

„Tomáš Baťa … chtěl by, aby spisovatelé psali o lidech, kteří to ženou vpřed. Zabývat se pesimisty a maniaky mu připadá zbytečné. Nemá pochopení pro pasivního hrdinu.“
„Ten den, 12. července 1932, se ozubená kola velikého stroje zastavila. Jen na malý zlomek vteřiny, jen na jedno nadechnutí. Práce, kterou děláme, nemůže potřebovat lidi, kteří touží po nepostradatelnosti, říkával sám šéf. Kdyby se pár dní po své smrti vrátil, musel by být šťastný. Firma, kterou vybudoval, šlapala dál, stejně dobře, stejně nerušeně jako dřív. Nemohla ji poškodit ani jeho smrt.“

„Někdy zvítězíš proto, že ten druhý nebojuje. A někdy zvítězíš tím, že nebojuješ ty. Necháš toho druhého, aby si myslel, že vyhrál. Podle rčení, že moudřejší ustoupí.
A Slunce bylo moudřejší, tak ustoupilo. To si může dovolit jenom ten, kdo je tak silný, že nemusí svoji převahu nikomu dokazovat.“

„Hloubka lidského poznání se nedá změřit množstvím vědomostí …“

47 14.11.2024

„Náhody jsou nesmysl. … Totiž – náhodou vám může spadnou na hlavu ze střechy taška, to ano, ale náhodou nikdo nikdy nic nevynalezl, neobjevil, ani, s odpuštěním, nezkopal.“

Dobrodružné sci-fi ze kterého dýchá verneovský svět - začíná se hledání pravdy o našem (lidském) původu, ale především, o naší odvěké touze po pochopení neznámého.
Poodhaluje se tajemství, které tak trochu zpochybňuje běžné chápání lidské evoluce a vzniku civilizace – tak o co tu jde? Seš v alternativní realitě, anebo jde „jen“ o nevysvětlitelnou skutečnost? Abys mohl zodpovědně odpovědět, budeš se muset zabývat zásadními otázkami hranic lidského poznání. A tak se, díky a taky navzdory, té rozporuplné lidské touze – chápat a zároveň se obávat neznáma – rozbíhá pátrání – po paralelních civilizacích?
Ten, kdo (jako já) vyrostl na verneovkách si nejspíš Součkův dobrodružný sf příběh s jeho atmosférou záhadna, která na vás dýchne hned od prvních stránek a s jeho důrazem na vědecká poznání (ve stylu pana Vernea), užije.

Nostalgických 5* …
- za zajímavou konfrontaci – s něčím neznámým, co vyvolává pochyby o vlastních znalostech, a možná i trochu strach z toho, co by takové objevy mohly znamenat pro budoucnost lidstva (jak moc jsme na to připravení – přijímat nové a možná dost šokující objevy?),
- za lehké poškádlení existenciálních otázek, co přináší ještě víc nových otázek o smyslu a účelu lidské existence (jaké že místo zaujímá člověk ve vesmíru? a jaký je smysl jeho existence v širším kontextu? jsme snad jen náhodný produkt nebo má naše bytí hlubší, předem daný, účel?),
- za dobrodružnou cestu skrze nehostinné ledové pláně Antarktidy, kde se smělí hrdinové vědy potýkají s extrémním počasím a nebezpečím na každém kroku, aby pochopili původ civilizace,
- za to, že všechno (u takových příběhů očekáváš, vlastně víš) dobře dopadne … a samozřejmě za takovou tu romantickou poetiku příběhu …

„Vtom se z modrého, bezmračného nebe spustil sníh. Mezi mne a svět padla bílá záclona. Všechno zmizelo ve víru vloček, které kupodivu nechladily, ale příjemně hřály. A hudba byla už skoro tady, hrála, vyhrávala, …. Chtělo se mi tancovat. Pustil jsem se balvanu …“

„Venku asi zrovna zapadalo slunce. Od východu z jeskyně se sem dralo narůžovělé světlo, plné chladné svěžesti sněžných polí a ledovců, prosívané lehounkými mraky nad Faxa-fjórdem a jako tápající jemnou rukou mezi hrubými, divoce rozházenými balvany v jeskyni. Naslouchali jsme – ticho.“

Blízká setkání jiného druhu, asi tak nějak bych zhodnotila borůvkové pamlsky, co mi Bára naservírovala, jako drobné literární pohoštění.
Jejich vzhledu a svěží chuti se v podstatě nedá moc co vytknout, jsou tím, čím jsou - pamlsky, nic víc, nic míň, navíc, voní autenticitou postřehů – o mužích, o ženách a o tom, co je mezi nimi. Ozvláštněné jsou specifickým autorčiným humorem, osobitým pohledem na věc a svérázným životním nadhledem – nad soužitím (dle autorky) dvou zcela odlišných živočišných druhů …

U Báry Nesvadbové jsem zvyklá na to, že je odvážně otevřený člověk ve svých názorech (přestože nejsem pravidelná čtenářka tohoto žánru, řekněme humoristicko-psychologicko-feministické ženské literatury, od Báry už jsem po několika přečtených zvyklá na ledasco) – a to se mi na ní vlastně líbí – je prostě taková, svérázně nezávislá realistka, není podbízivá, nabízí prostě svůj úhel pohledu, své nemalé životní zkušenosti, postřehy, názory, poznámky - ke stavu světa ...
Často se o ní píše, jako o feministce, ale asi bych ji tak, navzdory jejímu výrazně holčičímu světu, kterým se obklopila, nenazvala, spíš je to taková pragmatická hledačka – rovnováhy – mezi osobní svobodou a potřebou důvěrné blízkosti …

100+1 podob mají mezilidské vztahy – ty „borůvkové“ jsou o komunikaci, ať už potřebujete vykomunikovat cokoliv :-).

44 06.11.2024

Přání se někdy plní!
Musíš ovšem jít svému cíli naproti!
Takže, milé děti, nestačí jen sednout si a čekat!

Cesta za splněným přáním může být někdy i pořádně dobrodružná – a o tom vám bude Krteček vyprávět – o své cestě, za vysněnými kalhotkami (s velikými kapsami).
Určitě se vám bude líbit, potká totiž spoustu zajímavých zvířátek, navíc zjistíte, že cesta za štěstím je většinou lemovaná trpělivostí.
Krteček si s vámi bude povídat o tom, co je to spolupráce, a jak vám může pomoci, totiž, posunout vás k cíli možná dřív, než se nadějete.
Abych nezapomněla, na takové cestě, za splněným přáním, budete ještě potřebovat trochou odvahy a kupu odhodlání, a pak už to půjde – přeměnit svět k obrazu svému – aby byl třeba tak krásně barevný a plný radosti, jako ten Krtečkův …
S přáteli, co cestou potkáš,
svůj cíl, nit po niti spřádáš!

Nostalgicky okouzlujících, hravě roztomilých a vesele zářících 5* ...

48 31.10.2024

Sirmarillion – kniha knih (podobnost není náhodná) příběhů dávných věku od stvoření světa, kronika vzniku a pádu civilizací – kniha o ambicích, zradě, obětech, ale taky lásce, co přetrvá věky.
Sirmarillion – soubor textů (podobnost není náhodná), z kterých poskládáš kompletní mytologii a komplexní historii světa Středozemě.

Pan Tolkien má můj obdiv – za jazykově bohatý, epický příběh počátku věků, fascinující a dechberoucí ...

Na počátku bylo stvoření světa – božské bytosti zpívají hudbu, jež stvoří svět – a máme tu kosmologický základ! Počátek dobra a zla! Mocné bytosti sestoupily na zem a zformovaly ji k obrazu svému …

„Na počátku byl Ilúvatar, a s ním byli Ainur, které stvořil, a ti zpívali … pokuste se zpívat spolu v souladu a ladit své hlasy … a když zpívali z hudby povstal svět.“
Svět, do kterého s láskou a dobrem přišly i ambice a první náznak zla, co sehraje velkou roli v osudu světa … „ve svém srdci zatoužil po větší moci a začal do hudby vnášet vlastní tóny, narušil tak harmonii světa a vznikly nesoulady a střety …“

A tak božské bytosti Valar potřebují se světem pomoci – do příběhu vstupují Maiar, nižší duchové sloužící mocnějším bytostem Valar – služebníci, co se přidávají na stranu dobra či zla, takže se tu poprvé setkáš se Sauronem i Gandalfem, známým tu jako Olórin – moudrý mezi Maiar – kam, kdo zamířil ti co se po Středozemi již nějaký čas potloukají, moc dobře vědí, a ti co ne – zjistíš ve Třetím věku ...

Svět byl tedy stvořen, a jako každý řádný svět, i tento potřebuje svou mytologii a s ní pohádky (nenechte se mýlit, prapůvodně to nejsou jen povídačky pro děti před usnutím) – o vzniku a osudu tří drahokamů vytvořených elfím princem, naplněných světlem prastarých stromů – následují totiž tragické příběhy o hrdinství, lásce a zradě.
V knize knih najdeš opravdu spoustu příběhů – pohádek, do kterých se otiskla historie – o vzestupu a pádu, o věrnosti a pýše, o snahách dosáhnout na nesmrtelnost, o potopě a ten poslední – o stvoření Prstenů moci – vzestupu Saurona a počátku Třetího věku – stojíš na prahu Pána prstenů!

„A tehdy Sauron přijal na sebe krásnou podobu a předstíral pokoru a žádal, aby mu bylo dovoleno zůstat v Eregionu. A tam se usídlil a učil Noldor všechna řemesla, v nichž měl velkou dovednost. A lidé mu věřili, protože vypadal jako přítel elfů. A pod jeho vedením vyrobili mnoho prstenů, které měly velkou moc; avšak Sauron potají vyrobil Jeden prsten, aby vládl všem …“

Každý z příběhů je trochu jiný – mísí se v nich kosmologie, mytologie, politika s pohádkami o lásce a životními tragickými příběhy – dohromady pak ze Sirmarillionu dělají takový klenot – vybroušený diamant jehož precizně vybroušené plošky dohromady vytváří oslnivý lesk nad Tolkienovým světem!

59 25.10.2024

V textu to rachotilo – tak nepatřičně – jako byste tam vůbec neměli být – „Nepatříš sem!“ - hned na prvních stránkách se ozývá kovově duté „Na-shle-da-nou!“, až to studí, stejně, jako podzimní krajina /přitom tak krásně poeticky popsaná, takže si okamžitě všimneš toho protikladu …“Tma průhledná lampami obemykajícími parčík leží líně nebo se napichuje na stromy, zakrývajíc flekatý, proděravělý koberec uschlého trávníku. Zrzavá kočka jako pomeranč se choulí …“/.

V krátkém, hodně melancholicky laděném a v podstatě intimním příběhu jsem okamžitě poznala nezaměnitelný (originální a pro mě zajímavý) autorův jazykový styl, jako v nedávno čtené Ženě sedmi klíčů, tady ovšem pro mě podobnost končí. Žena sedmi klíčů mě totiž svým příběhem (tedy nejenom stylem, ale i postavami a dějem) chytla v podstatě od prvních řádků – zajímavý příběh posazený do zajímavých kulis, to se ale u Smrti a křesla neopakovalo – po prvních asi 50ti stránkách (a to je dost, když jich má příběh celkem jen cca 150) stále nezajímavý hrdina a vlastně tak i děj.
Téma smrti a lidských emocí je téma hodně náročné, a objektivně hodnoceno, musím uznat, že se Ludvův styl k němu dost dobře hodí, a vlastně mu sedí – vyzdvihnout bych měla asi nejvíc to, jak do až nejjemnějších nebo nejintimnějších nuancí zachycuje emoce – v jeho podání to pak vytváří takovou klidnou, líně se povalující atmosféru, jak už jsem řekla, hodně melancholicky laděnou. No, a subjektivně hodnoceno – nejvíc se mi líbily jeho popisy prostředí, ovšem příběh už pro mě nezachránily. Stačilo to na to, abych těch cca 150 stran dočetla a z příběhu si něco svého zajímavého odnesla, takže mu budou muset stačit tři matné hvězdy, jak zbylé trouchnivějící listy třesoucí se na podzimním už téměř holém stromě.

"Barva schází, pane Vlku, všude kolem prázdné tajemství ..."

49 24.10.2024

Pokud máte rádi lidové báje, pověsti a staré tradice, jste na správném místě. Doporučuji usadit se s šálkem dobrého čaje (velká část děje se odehrává v Anglii, tak je to příhodné) a zaposlouchat se do příběhu od autora známého hlavně svými třemi muži ve člunu, jenže on umí i jiné příběhy, třeba jako je tento … pohybující se na hranici skutečnosti a fantazie, protkaný nitkami proslulého Jeromova humoru a hravé romantiky!

Takže, věřte, nevěřte … žila, byla jedna trvrdohlavá a umíněná víla Malvína, která měla vedle mnoha vlastností chvalitebných i velice zavrženíhodný sklon k poťouchlosti …
No jen si to představte, třeba takhle jednou … „o půlnoci a na břeh horského jezera, tedy ani v době, ani na místě, jaké by mohly lákat postaršího pána, trpícího revmatismem – proměnila jednou nadmíru důstojného majitele cínových dolů ve slavíka, což nutně vyžadovalo změnu životních návyků“ …

Prostě, Malvína byla dost svéhlavá bílá paní, a tak se jednoho dne stalo, že byla vyloučena z kruhu slavných Bílých paní bretaňských …“Od této noci mizí víla Malvína z knih kronikářů Bílých paní bretaňských, z legend i ze všech lidových pověstí. A znova se objevuje v historii až L. P. 1914“ …

Tak takhle nějak to bylo … a co bylo dál?
Celý sled událostí se s největší pravděpodobností odehrál úplně jinak než si každý jednotlivý člověk, co se s Malvínou potkal, pamatuje, teď už přesně nelze říct co a jak se stalo, ale když bychom to shrnuli … Malvína svou přítomností změnila způsob, jakým ostatní lidé kolem ní vnímali svět.
Slyšíte to taky? … „zaznělo kvílení ztracených duší“ … Malvína nejspíš zase provozuje tu svou magii - mění srdce lidí – jejich způsob vnímání emocí – a tak mění celý jejich svět!
Ovšem pozor, kouzla a magie nejsou všemocná – někdy mají i nečekané důsledky!
Takže si dejte pozor, když si zahráváte s magií, někdy totiž i dobrý úmysl může způsobit smutek nebo dost nečekané komplikace!
Chcete si snad zahrávat se smyslem samotné existence?

Zdá se, že Malvína se snaží jen přinést dobro a útěchu, přesto dál nese břímě svého vlastního prokletí …

Dámy a pánové, já se nečekaně dobře bavila – kombinace Jeromovy situační komiky s jemnou melancholií příběhu a lehkostí snových úniků z reality do světa fantazie, při večerní četbě po náročném pracovním dnu, působila až zázračně relaxačně … doporučuji!

„Chcete říct, že by se paní Marigoldová,“ řekl profesor, „– totiž za předpokladu, že se to vůbec dá zařídit – měla beze zbytku vrátit do svého původního já …?“
„Za to bych byl nesmírně zavázán,“ odvětil Marigold.
… „Udělám, co budu moci,“ pravil profesor. „Nijak s tím ovšem nepočítejte.
Asi je lehčí přimět ženu, aby myslet začala, než aby pak přestala, …“

52 23.10.2024

„Té noci jsem objevil něco, čeho je většina lidí ušetřena: vražda je hřích, vražda je prokletí (přinejmenším mysli a ducha …), ale vražda je taky práce. Drhli jsme ložnici, až nás bolel hřbet, … pokaždé, když už jsme si mysleli, že máme hotovo, jeden z nás našel krvavý flek.“

Černočerná zákoutí lidské duše zkoumá SK (jak jsme u něj zvyklí) opravdu velice důkladně. ve čtyřech povídkách jejichž společným motivem je … jak daleko je člověk schopný zajít, když je postavený do, zdá se, naprosto bezvýchodné situace. Všechny čtyři příběhy jsou (jak jsme u něj zvyklí) řádně okořeněné brutalitou a osolené morálními dilematy.

A tak přemýšlíš – jak moc temné stránky v duši dokáže extrémní tlak probudit. Sleduješ totiž v přímém přenosu krutým způsobem (plným drsného násilí) provedený rozpad mysli … a tak se tu smlouvá s ďáblem, pragmaticky se hledají praktické nástroje na vraždu a černý humor dláždí cestu do pekel!

Bezvýchodnost situace je podpořená ironií osudu, absurdními úvahami, cynickým nadhledem a morbidním humorem – výsledkem tak je, že líčení příběhu vyznívá zvláštně lehce?, skoro jakoby nezúčastněně --- jako by na tom, co se děje nebylo nic, z čeho bys měl mít hrůzu, co by nahánělo minimálně nepříjemné pocity --- což mi trochu pomáhalo se od příběhů emočně odpoutat (myslím, že jinak bych je asi nezvládla číst). Dostala jsem se tak spíš do rozumové roviny, kdy o tom přemýšlíš a se špetkou cynismu hledáš příčiny toho, jak mohlo zlo v člověku porazit dobro na plné čáře …

„Prosím, ať z toho není moc krve …“
„Nebo ještě líp, ať to … vzdá, v tuhle poslední chvíli. Jenže to nevzdal.“

63 22.10.2024

„Na moment cítím ledový dráp zaseknutý v krku a dívám se na Oleha, jak z kastrůlku rozlévá horkou vodu do našich připravených hrnků. Pravá káva Illy …“

Petra Hůlová nás v osobním příběhu Olgy nechala nahlédnout do světa ukrajinských přistěhovalců cca 12 let zpátky, tehdy čelili v lecčems jistě stále stejným stereotypům (přetrvávajícím dodnes), ale i trochu jiným výzvám (oproti současnosti).
Olga, řekla bych, dost věrně popisuje situaci tehdejších příchozích z východu (tehdy ne uprchlíků, ale těch, co se rozhodli dobrovolně a šli za vidinou vyššího výdělku, získaného ponejvíc bez pracovního povolení), nepochopení pramenící z kulturních a sociálních rozdílů (to platí stále), každodenní problémy, které komplikují život (i to samozřejmě platí stále, jen příčiny problémů se posunuly). Neubráníte se nejspíš přemýšlení o rozdílech v jejich postavení „tehdy“ a „dnes“ – kulturní rozdíly, předsudky a sociální izolace zůstaly, i ekonomické problémy – kdy se snaží ušetřit a posílají peníze na Ukrajinu příbuzným – přetrvaly, to, co je patrné a jiné, je u mnohých z nich příčina, proč jsou tu (osobní volba vs. nutnost), kdy se dnes (pro mnohé, stále ovšem ne pro všechny) stávají Čechy spíš zemí „pro slušný život vhodnou“, což by leccos snad mohlo změnit, nebo alespoň mírně posunout – pokud začneme o těch rozdílech přemýšlet.

Ale zpět k příběhu Olgy … odvíjí se jako volný proud myšlenek – Olžino přemýšlení si o tom, kde jsem a co tu dělám, proč tu jsem … obhajování si své pozice, svých příčin a důvodů, vysvětlování (pro případné čtenáře, ale i pro sebe sama, objasnění si vlastní role v příběhu a skrze ní, i situace ostatních krajanů.
Tenhle způsob vyprávění je pro Petru Hůlovou typický (četla jsem už několik jejich knížek, a je to vlastně to, co mě zaujalo nejvíc) – pečlivě vybrané a čtenářsky lákavé nebo aktuálně zajímavé téma, exotické nebo jinak výstřední prostředí (nejen Tajga, Mongolsko nebo cirkus, ale i svět ukrajinské komunity v Čechách tak lze brát), to jsou její devizy a důvod proč se k jejím příběhům pravidelně vracím.
Vyprávění navíc příjemně plyne, Olga přemýšlí o své situaci dá se říct s nadhledem (někdy je vtipná, někdy trochu vulgární, a někdy vážná), takže ještě spíš se to jeví, že je to taková její nátura, životní pragmatismus, možná životní nutnost … je tak, jak je … „divili byste se, jak dlouho jde jíst jen taveňák (ty Češi umějí a v Lidlu v akci vyjdou i levněji než na Ukrajině) a nic jiného nebo … prát jen v lavóru a sušit to na šňůře mezi dvěma háčky na stropě“.
…
„Oleh by býval mohl dnes chodit po Praze a ukazovat nalevo napravo každému, kde nechal svoje zdraví. Vladan a podobní vykukové, co Ukrajincům slíbili v Čechách zařídit první poslední, ochranu před mafií, dohled nad podmínkami práce, pomocnou ruku v případě nouze atd., by každému z našich mužů jako projev pokání a dobré vůle měli zařídit alespoň … luxusní let nad Prahou, kdy by chlapům z výšky někdo znalý pražské kotliny s tisícerými díky a frázemi vděčnosti, alespoň s těmi, když už nic opravdového, … ukázal všechny ty domy, na kterých dělali, a jsou to baráky jako hrom, a budou Pražanům dobře sloužit ještě desítky let, i když mnozí na ně brblají, protože Češi nevědí, co mají …“

Rozhodně se jedná o zajímavý „vhled“ do nejen Olžiných myšlenek, ale potažmo života ukrajinské menšiny tady i života na Ukrajině, možná by to mohla být doporučená četba pro všechny, kdo se snaží spíš porozumět, než šmahem odsoudit...

54 22.10.2024

Povídky, jako obraz – mozaika složená z ženských životů a jejich problémů, nejen s láskou, i když tu hraje podstatnou roli, a to v mnoha podobách - od neposkvrněného citu, přes stereotypy až k chvilkovému povyražení bez hlubšího smyslu a významu.
Ženy v těchto povídkách si většinou neví rady, jak naložit se svým životem – s tím dosavadním nejsou spokojené a neví, jak hledat ten správný směr, a tak podnikají různé nouzové kroky, takže na horor je pak zaděláno!
Příběhy vesměs míří do ženského nitra – kde se řeší a probírají nečekané situace a životní prohry – jsme pak svědky vnitřních zápasů se ztrátou smyslu života, se ztrátou identity, s frustracemi a pocity nepochopení.
Pan Klíma povídky pojal hororově, nečekejte ale přímo hororové příběhy s nadpřirozenem a tak, ani psycho, ale spíš přehlídku absurdních až groteskních situací, kde výsledkem je zhroucení dané situace při které se konfrontují chyby a slabostí v krajní mezi. Takže – sny se nenaplňují, cíle se nedosahují – zůstává jen hořkost, pachuť a pocit existenciálního zmaru (z pohybu v kruhu nerealizovaných ambicí).

Povídky, jako žánr, mám ráda, vyhovuje mi jejich krátká forma a když k tomu ještě můžu přidat dobře zvládnutou pointu, pak jsem naprosto spokojená. V téhle sbírce povídek se zadařilo, bavila jsem se, a ještě se věřím bavit budu, protože jsem zatím úplně všechny nepřečetla, a tak budu přidávat k jednotlivým povídkám hodnocení postupně. Ke sbírce jsem se dostala vlastně náhodou, shlédnutím čtv2 inscenace Žaneta (jednoho z příběhů knížky), zaujal natolik, že jsem se pustila do dalších. Ne najednou, dávkuju si je, obden, obtýden, jak je nálada a čas, což je za mě velká výhoda právě povídek.
Navíc, tyhle jsou příjemně různorodé, ženy - hrdinky jsou různé věkem, sociálním postavením a hlavně životními zkušenostmi, různé tím, jak působí – sebejistě či nejistě (to, že budou řešit nějaké osobní či vztahové problémy je tu jasné, ať už jsou na tom se svou sebejistotou jakkoli). A ještě navíc ty hororové nádechy! Věřím, že si každý vybere příběh podle svého gusta, výběr témat je pestrý – strach, životní hrozby (Miláčkové, chřestýši), nevěra a její dopady (Nevěra, Zbabělec), manipulace (Podvodník), vztahy matka-dcera, ztráta důvěry (Dárek) …
Ovšem to nejhlavnější, co díky těmto povídkám zjistíte je, že ty největší bitvy se odehrávají uvnitř – v našich myslích …

62 15.10.2024

Vstoupilas´ do světa vidoucích, jak nečekaný host, hranice mezi realitou a snem se v tu chvíli rozplynuly,
spolehla ses´ jen na svou intuici, a odvahu, kterou by od tebe tehdy nikdo nečekal,
nastoupilas´ cestu plnou výzev, co tě zformovaly a posílily.
Přišlas´ s odhodláním, připravená najít si své místo v tom novém, fascinujícím světě.
Bledá krajinochodkyně, cos očekávala od Sedmi pečetí?
A co bylo tvou vstupenkou do tajného podsvětního společenství?

Návrat tam, kde to všechno začalo, byl pro mě vítaným zpestřením, doplněním informací, získáním nového úhlu pohledu. Skrze jeho optiku pak hodnotíš celý příběh znovu a trochu jinak – změní se ti totiž kontext! Najednou víš, cos předtím nevěděl …

I návrat na počátek pařížské cesty leccos vysvětluje – mezi Paige, která už není Bledým snílkem, protože už dávno prokázala svou odvahu a přesvědčila o svých schopnostech, a tak je Černou můrou, schopnou pohybovat se nepozorovaně, neslyšně letět nocí a v tichosti se přiblížit ke světlu, a která je teď velitelkou, silou, Kmotryní --- a Arcturem – Strážcem, který tak naplňuje své … „předurčení“?

Černá můra má teď dost potrhaná křídla … a tak HO potřebuje – je pro ní kotvou, která ji drží v bezpečném přístavu … ON ji dodává odvahu a odhodlání, ONA jemu je inspirací – a tak by to měli vědět, že spolu můžou růst!

Vlastně se mi oba minipříběhy líbily natolik, že bych uvítala víc takových návratů porůznu do důležitých momentů hlavního příběhu. Odkrytá minulost dost napovídá o motivaci, doplňuje kontext, ale taky přináší nový svěží vítr příběhu do plachet (osvěžením paměti v staronových odhaleních, v znovu vyvěrajících emocích) … najednou víš, že jeden bez druhého by nebyli tím, čím teď jsou!

Teprve pak může přijít píseň úsvitu – nový začátek, nová naděje v temnotě …

64 11.10.2024

„Jsou jako šachové figury …“
Tušíš tajemství … od prvních řádků,
cítíš všudypřítomné napětí … už od prvních řádků,
vlastně to víš, že za těmi zdánlivě obyčejnými věcmi, za těmi všedními událostmi běžného dne … se skrývá, drama?
Smysl dění se dá interpretovat různě …

Knížka pana Ludvy je pro mě dalším letošním překvapením … tohle mě totiž fakticky dostalo!
Příběh se zasekl do mysli – svým od prvopočátku udržovaným napětím, tušením něčeho, co se skrývá za řádky! … hlubší, temnější pravda?
Chceš vědět!
O lidských emocích, které se tu odkrývají až na ohlodanou kost!
Motivace je rozebraná až do nejposlednějšího závitu mysli - je totiž naprosto klíčová – je středobodem příběhu, který nekompromisně odkrývá, co koho pohání k jednání, co koho nutí k tomu jak, se chová … tak, co je to? … touha po moci, lásce, uznání, pomstě?
Všechno, úplně všechno se nakonec ukáže! Příběh totiž odhaluje dost o lidském charakteru a o tom, jak zásadní vliv má na mezilidské vztahy.
Co tě vede tomu, jak se chováš? Co tě vede k tomu, co děláš? Co tě vede k tomu, jak o tom uvažuješ?
Na to se budeš při čtení ptát!
Všichni hrdinové příběhu spolu interagují, nějakým způsobem se k sobě chovají, je to sofistikovaně zamotaný propletenec vazeb - vždycky za tím něco hledej – najdeš! Najdeš skryté - snahu chránit tajemství, snahu odhalit pravdu … motivace se totiž často střetávají, s tím bys měl počítat – někdo touží po bohatství, druhý zase po spravedlnosti, třetí po klidu, každý chce něco jiného, každý je konfrontován s motivacemi těch druhých. Z jejich střetů pak vychází nová odhalení a nové zvraty …
To je důvod, proč si mě příběh k sobě přitáhl, chtěla jsem vědět … koho pohání vášeň, koho touha, kdo intrikuje, kdo využívá, kdo manipuluje, kdo balancuje na hraně …

„Ten příběh by měl být pozvedanej prostředím, barevností různorodých – často i protipólných – kulis.“
…
„napřed se mi zdálo, že tu všechno je záměrně nechávaný, aby si to rostlo po svým. A že je do toho zasahovaný jenom opatrně, jen aby všechno tady mělo jakousi rámcovou fazónu. Ale pak jsem pochopil, že to tak vůbec není, že ta omšelost, místy až jakási zamřelost a melancholie tady nevznikly samy od sebe …
ten ´klidnej smutek´ je vycizelovanej, jenom se leskne…“

Rozhodně zkusím další z autorových příběhů … „ostatně scénář se mi líbí od samého počátku“.

64 04.10.2024

Příběh životních ztrát … a taky o síle ambicí a skryté zranitelnosti …
Mám ráda, když mě první věta (první věty) vtáhne – vyvolá zájem (na to je mistr třeba S. King, ale to je opravdu o jiném žánru). Tady se to nestalo, neoslovila mě první ani druhá věta, ani stránka, a ani ty další, ale vydržela jsem, přečíst celý příběh Evelyn a jejího skandálního života plného lásky v různých podobách a nepřeberného množství ambicí, kterým musela přinést na cestě ke slávě nemalé oběti – a teď už se tím netají, svými chybami při cestě na vrchol.

Tři blýskavé hvězdy si fiktivní romantický příběh (v rámci svého žánru) ode mě přeci jen získal …
1* … za zachycení atmosféry zlaté éry Hollywoodu – světa plného lesku a glamuru, ale taky intrik a skandálů,
2* … za pohled do zákulisí filmového průmyslu, kde vidíš hlavně osobní oběti hvězd filmového plátna, bez kterých by nebyly tam, kde jsou,
3 trochu váhavá * … za Evelyn – kontroverzní hollywoodskou divu, která by bez spousty kompromisů nedosáhla na svůj sen, stát se slavnou …
… a že obětovala fakt hodně – manželství ji posloužila „jen“ jako prostředek k dosažení svých cílů, své city skryla, a prostě se přizpůsobila očekáváním společnosti, tlaku veřejnosti, a tak se její životní cesta stala cestou dobrovolných ztrát – to ona si ji vybrala a s odhodláním za ní šla … je rozporuplná – ambiciózní, odhodlaná dělat i morálně sporná rozhodnutí, chladná, vypočítavá, ale, na druhou stranu, nelze ji upřít, že je taky citlivá a zranitelná, toužící po přijetí a pochopení … je dost složitá, a tím vlastně zajímavá /ne oblíbená, ne pochopitelná, ne fascinující, zato dost kontroverzní/ …
a tak žila „dokonalý život“ v luxusu, aby za zavřenými dveřmi čelila soukromým utrpením, manipulaci i násilí … nikdy nebyla úplně obyčejně, otevřeně šťastná, její skutečná láska totiž neodpovídala tehdejším společenským normám a očekáváním Hollywoodu, a tak se bolest stala středobodem jejího života, umně skrytá za lesklým pozlátkem!

A tak je to, jak jinak než právě bolestné tajemství, které uzavře cestu za pochopením … jejího života a jejích vztahů …
„Jak jsi mohla?“
„… to nebylo tak jednoduché. Udělala jsem to pro nás, pro naši budoucnost. Potřebovala jsem tu roli.“
„Ale za jakou cenu Evelyn?“
„Svět, ve kterém žijeme, nám nedává moc možností. Musela jsem udělat těžká rozhodnutí.“
„Těžká rozhodnutí? To je slabá omluva. Nemůžu žít ve stínu tvých kompromisů.“

64 02.10.2024

Romantický útěk se nepovedl, ty dvě ledově jiskřivé hvězdičky ode mě získal Island a jeho severská krása.

Vím, je to tím, že prostě nejsem čtenářkou romantických útěků od reality života. Přesně k tomu totiž hned na začátku dojde – hektický život je opuštěn a malebný severský kraj přivítá nově příchozí … a očaruje svou ledovou krásou. V nádherném prostředí tak objevíš jeho horké prameny, gejzíry i ledovce.
Jenže …
ponořit se do té jedinečné atmosféry se mi nepodařilo. Hrdinka se sice ocitne v krásném prostředí … jenže pak už jde vše podle „šablony pro romantické filmy“ … setkává se s různými lidmi, potká sympaťáka, ze kterého se vyklube majitel hotýlku (jak jinak, že), rozvine se romantický vztah plný porůznu nastražených překážek, ale taky výzev, v podobě skrývaného tajemství, či k osobnímu růstu (jak jinak, že) – takže hrdinové v romantickém ději porůznu hledají sami sebe a sebe navzájem až dospějí k šťastnému konci – překonají všechny překážky, které jim stojí v cestě, a pak, pod hvězdnou oblohou, obklopeni nádhernou přírodou si užívají společné chvíle a sdílejí své sny a přání :-) …
Romantické duše si příběh určitě užijí … budou totiž svědky romantických večeří na pláži, kde nechybí svíčky, šumění moře ani lahodné jídlo – prostě dokonalá atmosféra pro vyznání citů! Romantika, kam se podíváš :-) …
„… čekalo ji překvapení. … připravil stůl u velkého okna s výhledem na moře. Na stole svíčky, které jemně osvětlovaly místnost a vytvářely intimní atmosféru. Vedle talířů byly naaranžované květiny….
„To je nádhera!“
„Jsem rád, že se ti to líbí“, … a nalil sklenku vína. … Když večeře skončila, … vzal ji za ruku a vedl ji ven na pláž. Pod hvězdnou oblohou … se zastavili a jemně jí políbil. Bylo to dokonalé …“
Ne, opravdu nejsem ta správná čtenářka pro takové předvídatelné příběhy plné klišé, plochých postav se stereotypními vzorci chování, plné dost jednoduchých (tudíž nepřirozených a nezajímavých až infantilních) dialogů…
„Dneska jsem viděla krásného ptáčka. Byl tak barevný.“
… „Já mám rád ptáčky. Jsou tak roztomilí.“
„Ano, jsou. Co budeme dneska dělat?“ Půjdeme na procházku?“
„Jasně, to bude skvělé! Můžeme jít k jezeru a podívat se na kachničky.“
„Jupí! Miluju kachničky! …“

Přesto vlastně chápu vysoké hodnocení knihy, to je totiž subjektivní, a tak teď už vím, proč je Julie Caplinová u svých čtenářů oblíbená – oceňuješ-li autorčinu schopnost vytvořit veskrze příjemné až útulné prostředí zasazené do krásné lokality – jsi na správném místě.

65 01.10.2024

Příběhy se prolínají s fakty.
Popisy dobrodružství se mísí s kulturními postřehy.
Osobní zkušenosti ze setkání s domorodci se doplňují se zajímavostmi o navštívených místech.

Jan Burian lehkou formou přiblížil krásu Baltského pobřeží a přidal k tomu ještě několik tajemství Baltského moře.
Jeho příběhy jsou vtipné, jeho postřehy zábavné a celkově jeho vyprávění příjemně lehké ke čtení.
Tahle knížka, pokud se k chladnému severnímu moři chystáte (doporučuji, pravidelně se k Baltu a jeho dlouhým, dlouhým plážím s bílým pískem vracím), určitě bude pro vás zdrojem informací a inspirací, kam se vydat.
Ovšem to hlavní, kam Burian zve, jsou spíš netradiční místa …
– ostrovy s jejich jedinečnou přírodou, kulturou a historií – každý má totiž své specifické kouzlo a příběhy,
– majáky, jež jsou dost důležitou součástí Baltského pobřeží – každý má totiž svůj historický význam a taky svůj jedinečný vzhled, jako třešinka na dortu pak jsou příběhy těch, co na majících žili a pracovali, prostě byli jejich součástí,
– mosty, životně důležité spojovací články s pobřežím, které každodenně ovlivňují životy místních lidí, jako obchodní stezky, bez kterých by to moc nešlo,
– přístavní města mající svůj specifický životní styl a unikátní tradice, které stojí za to poznat!
Protože k Baltu jezdím pravidelně, tak jsem si tuhle „příručku“ suchozemce užila, získala jsem totiž plno tipů, kam se vydat, co vidět a jak si cestu na sever užít, zdaleka jsem ještě neviděla vše, a míst, která stojí za „objevení“ je spoustu.

Namátkou malé pozvání – k návštěvě Gdaňsku a jeho Dlouhého trhu s jeho jedinečnou atmosférou a ikonickou Neptunovou fontánou, plusem jistě bude i vyprávění o setkání s místními, dozvíte se totiž ledasco o zdejších tradicích, o tom, jak se město v průběhu let změnilo. Zjistíte, kdy se tu koná například Dominikánský jarmark, což je jeden z nejstarších trhů v Evropě, kde můžete mj. vidět ukázky tradičních řemesel a ochutnat místní rybí speciality (rybí polévka). Burian samozřejmě nevynechává ani zdejší bohatou námořní tradici, její slavnosti a přehlídky.
A takhle by se dalo pokračovat dál a dál … pan Burian totiž píše se zaujetím, což je znát, ale taky s respektem – k místům o kterých píše!
Tak proto se mi to tak pěkně četlo :-).

63 01.10.2024

A je to tu zas … známá jména … očekávaný děj … ta samá beznaděj!

Může se to totiž stát kdekoli!
I v té nejospalejší, nejnudnější ulici – jako je Topolová … „Cosi se tu dělo. Snažil se nepropadat tomu paranoidnímu pocitu, ale určitě se něco dělo.“
Poklidný život se v mžiku mění v noční můru plnou násilí a taky nadpřirozena, ve chvíli, kdy samozvaní Strážci zákona dorazí do Topolové …

Pokud jste pravidelní čtenáři SK a jeho alter ega RB, víte, do čeho jdete, čeká vás temnější, syrovější, a taky depresivnější příběh, takže děsivé události nabírají velmi rychle na obrátkách, zároveň vás ale taky čeká příběh úspornější, minimálně co se týče počtu stran, tady se totiž jde rychleji na věc – chaos přichází hned záhy, nečekané zvraty jsou hned za rohem a hrdinové příběhu jsou na tom zpočátku stejně, jako my, čtenáři, snaží se zorientovat v situaci. Zajímavé je, že nic z toho není na úkor popisu situace, je stejně precizní, jako u všech příběhů SK, jakoby navzdory tomu, že prostoru je daleko míň –takže se ti před očima objeví plastický obraz, který je sice bez zbytečných detailů, protože na ně není v příběhu čas, přesto je dokonale ostrý – vidíš, slyšíš, cítíš – zaplavují tě vjemy a mozek se snaží zpracovat všechny ty šílené události, přičemž většinu z nich teprve tušíš, mrazí tě v zádech už dopředu … „mozek vytrvale zařazuje každou šílenou novinku, jako by se tu dělo něco souvislého, něco, co se dá vyprávět jako příběh“ … dobra a zla a toho, jakou měrou se podílí na lidské povaze, příběh boje o přežití a síle pudu sebezáchovy, a v neposlední řadě příběh o pospolitosti a síle takových společenských vazeb.

Přijde mi, že v knížkách podepsaných RB /na rozdíl od těch na jejichž přebalu najdeš SK/ se těžko hledá naděje, že se v nich v daleko větší míře potkáš s brutalitou, a že se většinou pohybuješ spíš jen v úzkém spektru emocí – jako by si s nimi hrdinové příběhu moc nelámali hlavu (na rozdíl od těch od SK, kde je to naopak, jdeš pořádně hluboko do jejich mysli) ale prostě se řídili „jednoduchými“ emočními vzorci a tak i jednoduchými motivacemi k činům, často až perverzním, že nad nimi rozum zůstává stát – přímých konfrontací s nimi se ti v příběhu dostane poměrně dost, až doufáš … „že už je to pryč, ať to bylo, co chtělo.“

V podstatě hned od začátku se v příběhu navíc začnou objevovat strohé zprávy z tisku, co vypadají jako „zpestření“, ale brzo zjistíš, že ses šeredně spletl, jsou totiž spíš jako výstřel! Je to vteřina, ve které se ale paradoxně plynutí času na chvíli zpomalí, protože v tu chvíli zjistíš, že lidé tu umírají, jako kdyby kulky protínaly vodu – na milisekundu se rychlost zpomalí, právě ve chvilkách náhlého pochopení. Něco, do sebe zapadne, některé otázky, jsou zodpovězeny, ovšem předzvěst něčeho zlého se ti stejně trvale usadí v hrudníku – s tím prostě musíš počítat.

Dvojpříběh Beznadějě je rozhodně originální (ostatně ani jsem to jinak nečekala), ale je taky natolik explicitně přímý v popisech brutality a násilí, že si musím dát od mistra thrilerů, hororů a nekontrolovaného napětí na chvíli pauzu, vrhnout se na chvíli zase na jiný žánr, aby po čase zase zvítězila, řekla bych zvědavost, protože komplexnost díla SK mě asi nikdy nepřestane udivovat, různorodost, uvěřitelnost a způsoby propojení skrze všechny jeho příběhy mě asi nikdy nepřestanou lákat, občas navzdory míře a síle obsahu …

63 20.09.2024

„To jsou řeči,“ odpověděl medvěd Kubula, „to jsou řeči, abys věděl, já se každému líbím. “ Kuba Kubikula zavrtěl hlavou a povídá si sám pro sebe: „Však já na tebe, synáčku, vyzraju. Víš, co udělám, postraším tě medvědím Barbuchou.“

A tak se i stalo … pan Vančura vytvořil opravdu nezapomenutelné postavičky, jeho fantazie stvořila zábavné pohádkové příběhy nejen pro děti, uplatnil v nich totiž svůj pověstný smysl pro absurdní situace, a tak se jedná o příběhy vtipné, v podstatě o takovou situační komiku pro děti, ale i dospělé /bavila jsem se taky :-)/.
Oblíbila jsem si líného medvídka Kubulu, který se nerad myje, oblíbila jsem si i vlastně neškodné (a trochu ustrašené) strašidlo Barbuchu – zhmotněnou fantazii medvědáře Kuby – který s medvídkem a Kubou prožívá všechna jejich dobrodružství …

Takže se pěkně usaďte, děti (i vy, dospěláci) a seznamte se … to malé chlupaté je velký hajdalák a mlsoun Kubula. Za časů ušatých čepic, kdy mrzlo až praštělo, světem s tímhle méďou chodil medvědář Kuba Kubikula, který s ním ovšem měl dost starostí a občas i velké potíže, on se vám totiž tenhle méďa vůbec nechtěl mýt, taky chvíli neposeděl, a tak vyhřebelcovat ho a vyčistit mu uši bylo nad medvědářovy síly, a o koupání nemohla být ani řeč – a tak Kuba, který měl pod čepicí, vymyslel jak na něj … „Co ty Kubulo, se budeš věčně drbat?“ … „já tě naučím!“

A taky, že naučil … no a co a jak se událo, už si budete muset přečíst sami :-) …

Pozn.: věřím, že ze mně možná mluví nostalgie, vzpomínky, že pro dnešní děti je archaický jazyk asi hůř zpracovatelný, vlastně i příběhy samy o sobě, protože společenské normy, jak mnozí čtenáři poukazují, se posunuly jinam, přesto si ale myslím, že není vůbec na škodu zkusit příběhy těch tří výtečníků dětem přečíst, možná neuspějete, možná se nebudou zase až tak moc líbit, ale jsou součástí naší literární historie, tak se prostě dřív psalo, byly regulérní součástí tehdejší společenské normy, a tak bychom je měli brát, a tak bychom je měli znát (a i dětem zprostředkovat) ... navíc, leccos opravdu vyváží Vančurův humor, takže za mě je to příjemné čtivo "ze starodávna", z doby Ladovských zim a ušatých čepic :-) ...

73 18.09.2024

Tři příběhy – tři osudy – tři ženy – vévodkyně z Alby, Božena Němcová a Nina Berberová.
Každá z nich ve své době zazářila ...

Goyova múza svou krásou – tajemná inspirativní maja, ikona, jež žije věčně, skrze malířovo dílo …
„ … byla jako Maja na Goyově plátně. Její přítomnost byla inspirací, která probouzela uměleckou vášeň a zachycovala esenci života v každém tahu štětce.

paní Božena svým duchem – srdcem, jež hořelo pro českou literaturu, tlouklo melodiemi slov, co nikdy neutichají …
“Navzdory všem útrapám a těžkostem, které jí život přinesl, … nikdy neztratila svou víru v sílu slova a ducha. Její odhodlání a láska k literatuře byly jako plamen, který nikdy neuhasl, a její příběhy zůstávají svědectvím …“

a Nina – básnířka svou nezdolnou vůlí - nezlomným duchem ukrytým v její poezii, která svědčí o její odolnosti, oslavuje naději a inspiruje ty, kdo čelí těžkým výzvám …
“Její poezie byla jako maják v temnotě, světlo, které vedlo nejen ji, ale i všechny, kdo se s jejími verši setkali.

Bohatý a obrazný jazyk, kterým Monika Zgustová píše mi je příjemný, navíc má jedinečnou schopnost do svých příběhů vnést čistou poetiku, příběh je pak, jakoby navzdory složitým životním situacím, o kterých píše, takový … elegantní.

Paní Zgustová ve všech svých knížkách (už jsem jich četla několik a žádná mě nezklamala) většinou (vlastně skoro vždy) využívá nějakou historickou událost a z ní jakoby „vytáhne“ příběh – o lidské odolnosti a nezlomnosti, příběh živý, plný emocí, ale zároveň i příběh metaforický, plný symbolů, které vyjadřují, skoro to vypadá, jako autentické, myšlenky hrdinů (v tomto případě hrdinek), které překonávají životní nástrahy a zkoušky.

Opět krásné čtení a veskrze příjemný literární zážitek …

63 10.09.2024

Kdysi mocný rod Offermanů čelil nevyhnutelnému,
jejich továrny se staly tichými svědky změn – které přinesla moderní doba,
a tak nakonec museli přijmout fakt, že éra jejich slávy je nenávratně pryč!

V srdci Moravského Manchesteru, kde se vlákna osudů splétají s nitkami historie, se rodí příběh ... od chudého vlnařského odborníka po textilní barony, jejichž práce proměnila Brno ve světovou metropoli. Každá z tkanin, která opustila brány fabriky v sobě ukrývá příběh … boje o přežití v bouřlivém 19. století.

S příběhem rodinným je v knize pevně spojený ještě jeden příběh – výstavy Brno – moravský Manchester, která odhaluje slavnou textilní minulost města, a která přinesla svědectví právě o době, kdy látky a sukna z brněnských textilek zaplavovaly celý svět, o době, kdy se Brno stalo sebevědomým centrem průmyslu.
Příběh navíc ozvláštňují fotografie a další artefakty z brněnských archivů, které oživují vzpomínky na jednu zaniklou éru … plnou optimismu průmyslové revoluce, ale i obětí v podobě utrpení dělníků (pracujících ve 12ti hodinových směnách, dětech pracujících v nebezpečných podmínkách), nemocí a vyčerpávající dřiny … jako připomínku lidské ceny za průmyslovou revoluci!

Příběh Fabriky je příběhem živé historie – příběhem, který by se měl stát součástí osnov dějepisu.
Příběhy Kateřiny Tučkové (a podobně i Karin Lednické) považuji za ty z nejlepších, ze současné české literatury – v těchto příbězích totiž ožívají dějiny … Kateřina Tučková je pro mě pozoruhodná svou schopností empatie, jak dokáže propojit historická fakta s osobními příběhy – schopností vytvořit autentický dojem (velkých dějinných událostí) a schopností s fantazií odvyprávět přitom osobní (zapomenuté) příběhy těch, kteří tehdy žili …

81 03.09.2024

V tichu květinových luk se rodí naděje, když se čmeláci vracejí domů.

Návrat čmeláků je osobním příběhem profesora biologie s lehkostí propojeným s až odbornými informacemi nejenom z hmyzí říše.

Velmi osobitý, místy až intimní příběh vypráví, co Goulsona formovalo jako vědce a taky velkého ochránce přírody. Z každé stránky je znát velmi intenzivní zájem o přírodu, a to už od útlého dětství, kdy byl malému chlapci inspirací Gerald Durell, který, jak píše, měl velký vliv na jeho rozhodnutí věnovat se ochraně přírody (mimochodem knížky pana Durella jsem jeden čas pravidelně četla, a i dnes se k němu občas ráda vracím, mám totiž ráda jeho způsob vyprávění a ten jsem teď nacházela i na stránkách téhle knížky).

V domě Goulsonů (podobně jako u Durellů :-) se vždy pohybovali různí /i exotičtí/ mazlíčci, na entomologické vybavení jste tu mohli narazit zcela běžně, zvlášť, když se autorova vášeň pro vše živé postupně vyprofilovala ve vášeň pro hmyz, samozřejmě hlavně pro čmeláky.
Čmeláčí svět autorovi prostě učaroval.

Tihle, skoro roztomilí (teda pokud vás zrovna nekousnou – dost to bolí) hmyzáčci, totiž hrají v ekosystémech poměrně zásadní roli – Goulson vysvětluje, jak přispívají k opylování rostlin, ale taky, jakým výzvám bohužel musí dnes čelit, hlavně v důsledku změn životního prostředí (z velké míry hlavně v důsledku lidské činnosti – hnojení a intenzivní zemědělství vůbec, ztráty květinových luk nejen čmelákům opravdu nesvědčí).
Goulson se ale věnuje i tomu (a to mě hodně zaujalo), jak různé historické události ovlivňovaly a ovlivňují život čmeláků (průmyslová revoluce, industrializace, apod.).
V neposlední řadě nám pak nabízí i praktické rady, jak můžeme i my, každý z nás, pomoci těmto malým a hodně důležitým opylovačům našich zahrádek.

A tak vysaďte květiny! … jetel, kopretiny, zvonky, a další luční kvítí … v trávníku to není plevel!

Tvořte! … čmeláčí hnízda naplněná suchou trávou a mechem v klidných zákoutích vaší zahrady, poskytující úkryt, … hledejte místa, kde bude teplo a v blízkosti luční kvítí (nebo bylinkový záhon, na kterém to bude vonět tymiánem, levandulí, šalvějí, …

73 03.09.2024