alef komentáře u knih

Reflexe každodennosti ve smršti myšlenek a emocí.
Střídání forem, jako literární experiment, bez jediného zakolísání.

Baví mě to, občas sáhnout po takových neběžných přístupech k psaní, k textu. Celá sbírka mi tak přišla jako rozhodně zajímavá a vtipná Wernischova cvičebnice stylů a forem ...

„TO. Napsal jsem kdysi a hned zase zahodil … nevím co, vím jen, že něco, oč usiluji, a když neusiluji, tak bych usilovat měl, nevím oč, ale vím, že usiluji nebo ke své škodě neusiluji o TO.“
… „Nějaký muž, povoláním vycpávač ptáků, stojí na náměstí, přede dveřmi hotelu, zaklání hlavu a dívá se na zataženou oblohu. Kdosi k němu přistupuje zezadu a poklepe mu na rameno.
A tady, to vím, tady v tom okamžiku, ve slovech zachycujících ten okamžik, bylo to hlavní, to, pro co mi krátká existence oné básně utkvěla v paměti (navždycky?), aniž bych věděl, co TO je, co TO bylo.“
/o básni Mraky letící nad Jevíčkem/

Myslím, že přesně TO vystihuje, proč je pro mě tahle sbírka zajímavá – je totiž sbírkou prchavých okamžiků mysli, záblesků nápadů, myšlenek, které většinou jak rychle přijdou, tak rychle zmizí a pan Wernisch je dokázal zachytit ve svém (představuji si) diáři a pak z nich sestavit tuto sbírku. Úplně je vidím, načmárané na kusu papíru, na ubrousku, na ruce propiskou napsané TO … zlomek myšlenky rozpracovaný pak v úvahu, glosu, nápad …

„Mé diletantství je ohroženo, už vím, že nelze napsat všechno.“

45 12.12.2024

„Čekala jsem dychtivě na každou neděli. Hned ráno, zároveň se sluncem, vycházela bordelmamá a s ní vstupovala na náměstí secese a bezstarostný konec století a taky Maupassant a Salón paní Telliérové.“

Teď jsou ovšem 60. léta 20. století, a nejen ženské co bydlí na Malé Straně už neumí nosit klobouky, možná ale stále existuje jedna jediná bytost, která s přirozenou elegancí a jistotou královny klobouk stále nosí, je to právě ona bývalá bordelmamá (dnes je jí přes 80 let a svou živnost už dávno pověsila na hřebík). Ovšem nosit klobouk je pro ni stále až duševní záležitostí – nemá to co dělat s hlavou, ale s důstojností ...
„Chování bordelmamá nás okouzlovalo …, zvládala půvabné pohyby, byla okázalá, byla dáma. … Každého, koho potkala na náměstí se ptala kolik je hodin. Nikdo jí ale neodpověděl. Ptala jsem se správcové, proč ji to nikdo neřekne?“
„A vy jste jí to řekla?“ zeptala se správcová. „Víte, že jste tak přišla o svoje štěstí, a dneska už patří ji.“ Když se vás totiž někdo zeptá, kolik je hodin a vy mu odpovíte, dáváte mu tak nejen svůj čas, ale i své štěstí.
„Tak! Mé štěstí si mohlo, když se to tak vezme kolem a kolem, vybrat daleko hůř. Mohlo žít u správcové domu a zemřít opatrností a nudou.“

Jindřišce Smetanové se vážně povedl majstrštyk, v podobě obnoveného kouzla nerudovské Malé Strany (úplně jakoby navzdory éře budování socialismu, ve které se odehrávají příběhy této knížky).
Z vtipně ironického vyprávění o každodenním životě na mě totiž znovu dýchla zdejší nezaměnitelná atmosféra. Autorka mě skrze své příběhy pozvala k procházce po známých místech, kde ovšem každý kout ukryl zcela nový příběh – v každém z nich jsem pak našla humor, lásku a lidskost – teď v předvánočním shonu mi přišlo vhod čtení o rodinné soudržnosti, vzájemné podpoře, lásce k lidem blízkým, o sousedské pomoci, laskavosti, jako je třeba půjčení cukru, nebo pomoci při stěhování. Připomněla jsem si spolu s těmi, co v příbězích vypráví, jak je v životě důležité radovat se z maličkostí, vážit si drobných radostí, společně strávených chvilek s rodinou, s přáteli, se sousedy, a taky možná trochu víc pochopila, jak tradice (jak jsem psala, úplně jakoby navzdory době) spojují lidi a podporují onu sousedskou sounáležitost. Tohle je totiž knížka, ze které doslova ucítíte teplo domácího krbu :-)
… zvlášť, když komín i kamna vyčistí pan kominík Růžička: „Doufám, že si pamatujete rozměry vlašského komínu, řekl ještě, než odešel vikýřem. Ano padesát až šedesát krát šedesát. Pohyboval se mezi nebem a zemí po uzounké dřevěné lávce. Mohl si to konečně dovolit, protože kominík je člověk, který nosí štěstí sobě i jiným a na všech cestách ho vyprovází vlastní soukromé slunce.“

Musela jsem si často připomínat, že se na Malé Straně právě začíná druhá polovina dvacátého století, a že třeba drožkáře v době budování socialismu už na ulici nepotkáte, a ani pana Mrázka, …
„který má na Kampě na rohovém domě velký plechový štít s vlastním portrétem v tvrďáku a pod tím nápis: V TOMTO DOMĚ BYDLÍ FERDINAND MRÁZEK MAJITEL DROŽKY ČÍSLO JEDNA. … Drožkáři v socialismu nejsou, dokazoval, uvaž, že pomalu ne jsou ani koně, protože kůň je dražší než traktor …“

V téhle knížce je právě podletí, v zahradě za vodou zlátne lípa novomanžel si právě vzpomněl, že má schůzi a novomanželka si právě uvědomila v tom klidném záříjnovém dni, že se zrovna přivdala do svého osudu … „dá-li se osud říkat domu, který se svým jedním křídlem dotýkal řeky a zahrad“ na Malé Straně …. a já ten večer zjistila, že mi opravdu opravdicky ustlali na růžích … a že za všechno může Genius Loci …

55 06.12.2024

Dostal se mi do rukou příběh, který odvyprávěla žena s pohnutým životním osudem. Její vyprávění lehce plynulo, pěkně popsala prostředí (však taky název knihy mě na něj nalákal), a tak celkově stav světa v době, kdy se příběh jejího života odehrál (90. léta v Čechách).
Jenže …
Čtení to bylo takové trochu zvláštní, celou dobu jsem měla pocit, jako bych četla zajímavý článek na internetu, s dobrým námětem, zajímavým příběhem opřeným o fakta (skutečné postavy skutečné doby), ovšem pouze s přiměřeně zajímavým popisem prostředí a životní situace protagonistů příběhu. Snažím se říct, že mi v něm výrazně chyběly emoce. Nezúčastněný, jako by novinářský styl mi k takovému námětu moc nesedl. Vnitřní svět Lindy a jejího muže jsem v podstatě nepoznala. U Lindina vyprávění jsem po celou dobu bojovala s tím, že mi takový silný příběh dokáže vyprávět mladá žena-matka víceméně objektivním tónem v plynulém sledu událostí, vršených jednu za druhou. Pro mě se tak narušilo, nebo spíš vůbec nevzniklo, spojení s postavami, a to byla velká škoda. Vím totiž, že napsat strohým stylem emotivní příběh jde (a funguje to), vzpomněla jsem si při čtení na příběh od severského autora Roye Jacobsena, Ostrov Barroy, který velmi strohým až prostým způsobem vypráví velmi silný příběh ženy-matky, a přitom čtenáře dokázal vtáhnout do mysli hlavní hrdinky /v podstatě se celou dobu pohybujete uvnitř příběhu/, dostala jsem tak možnost, na rozdíl od příběhu Hájovny, emocionálního propojení s postavou, a to mi u Lindy chybělo. Takže se stalo, že i moje čtení probíhalo v nezúčastněném módu, ocenila jsem sice příběh, vhled do prostředí a situace v Čechách v době příběhu, ale těžko hledala nějaké porozumění pro motivaci k jednání nejen Lindy, ale i ostatních protagonistů příběhu, chybělo mi právě to porozumění vnitřním prožitkům /rozvinutí vnitřních monologů, jejich myšlenek, pocitů/, o které u takhle silného příběhu většinou jde především /jaké vnitřní konflikty prožívali a jaké emoce s nimi spojené to vyvolalo). Jedním slovem, chyběla mi autentičnost.

„Tak co? Pěkná hájovna, ne? Hajnej umřel, je už pár měsíců volná.“
„Vystoupali jsme po schodech a Vojtěch odemkl dveře. V malé verandě stála stará truhla a nad ní byla ve zdi zatlučená skoba.
„Tady měl pušku, a tady bude viset i ta moje,“ řekl.

A tak se osud začal ubírat směrem, co nikdo nechtěl. Hájovna v lese, ve vojenském prostoru těch nezvaných, těch, co tu opravdu nikdo nechtěl, by mohla začít vyprávět … věřím totiž, že do svého starého dřeva nasákla emoce těch, co tam žili, a tak možná … možná, že by příběh odvyprávěla autentičtěji, než Linda sama, jí totiž možné, že, po tom, co prožila, jí samé už žádné nezbyly …

52 05.12.2024

Drdovy lidové pohádky mám nerozlučně spojené s nezaměnitelnou (pro mě nostalgickou) atmosférou starých časů, kdy se po světě ještě potulovali čerti a u rybníčků sedávali hastrmani, v ilustracích Josefa Lady (chaloupky, kostely, jednoduché a snadno identifikovatelné postavy, přívětivá vesnická krajina). Mám od dětství vydání právě s jeho ilustracemi a taky znám samozřejmě všechny filmové podoby (s ladovskými kulisami). Mám je ráda všechny.

K nadcházejícímu Mikulášskému času se hodí připomenout si třeba mou oblíbenou pohádku o Zapomenutém čertovi Trepifajkslovi, který se ztratil z pekla a usadil se v malé vesničce, když ho našla jedna hodně svérázná a rázná žena, co se ho pokusila přeonačit a polidštit – tohle je totiž pohádka plná člověčiny a člověčího velmi osobitého lidového humoru (jistě znáte i filmovou verzi Dalskabáty hříšná ves …) a to se mi na téhle pohádce líbí úplně nejvíc, to, jak z ní kouká čistokrevná člověčina :-), vlastně ji můžete cítit na sto honů ze všech Drdových pohádek. Najdete ji opravdu všude - v každé chaloupce, v každé z nezapomenutelných postav ... Dařbujána a Pandrholy (i ve Smrťáčkovi), ševce a jeho princezny Jasněnky, anebo lakomců ze Skoupé Lhoty, … jj chytračit, tak, jak to umíme jen my lidi, se většinou vůbec nevyplácí, o tom nás moudré pohádky pana Drdy se svým jedinečným laskavým humorem určitě přesvědčí …

„Honza se vydal na cestu a po chvíli narazil na starou babku. „Kam jdeš Honzo?“ zeptala se ho. „Do Lenoráje“, odpověděl Honza. „A co tam budeš dělat?“ ptala se babka dál. „Nic, jenom ležet a čekat, až mi pečení holubi budou létat do huby“, řekl Honza. Babka se zasmála a řekla: „Tak to ti přeju hodně štěstí, Honzo …“

56 04.12.2024

„… uvědomil jsem si další zvláštní věc: že tenhle svět má v sobě jaksi daleko víc pravdy než ten svět venku. Věci a lidi se tu vyjevují ve své pravé podobě. Lež a pokrytectví mizí …“
Jednodimenzionální prostředí vazební věznice je smutnou kulisou pro zvláštním způsobem komorně laděné až (samozřejmě) intimní dopisy pana prezidenta Havla a jeho ženy Olgy.
Je v nich velký díl nostalgie, taky určitá rezignace – to je ale zřejmě úděl všech dopisů z vězení …
„Člověk tu strne do jakéhosi „zimního spánku“, nechává se nést stereotypem vězeňského života, upadne do jakési sladké duševní mdloby a trochu se děsí, že by měl jít zase do toho zlého světa, který na něm pořád chce, aby o něčem rozhodoval a něčemu čelil“.
A v neposlední řadě - vnitřní smíření se s danou situací …
„Pokud jde o mé obvinění, jsem ve skutečnosti – lze-li to tak říct – jaksi „zdvořile sveřepý“, jistý si svou pravdou, a nelitující tudíž ničeho.“

Při čtení jsem, přiznám se, daleko míň přemýšlela o těch „hlubších filozofických významech“, které jsou ve spisech Václava Havla hledány, a i v soukromých (rodinných) dopisech Olze poměrně hojně nacházeny – porůznu jsou v nich totiž propleteny myšlenky v pravdě filozofické – o smyslu života – o etice, morálce, samotné lidské existenci, protože pro mě byly dopisy daleko zajímavější v té osobní rovině, kde se rozebírají každodenní starosti ve vězení (praktické problémy toho, že jsi tam, kde jsi a nemáš vliv na dění věcí tam venku – veřejných i osobních), intimní myšlenky (stýskání se), apod. Staví totiž pana Havla pod trochu jiné světlo, do takového teplejšího tónu rodinného života a tak mi jeho osobu ukázaly i z jiné stránky, než jak jsem ho znala, jako osobu veřejnou.
V tom komornějším, rodinném, soukromém tónu, jsem pak nacházela toho samého člověka, co jsem „znala“ z veřejného prostoru, neobjevila jsem žádnou změnu, přetvářku, a to mě potěšilo a utvrdilo v názoru na pana Havla (jako osoby veřejné), že jí byl takový, jaký opravdu byl, sám za sebe … možná jako jeden z posledních svého druhu …
„Abych nezapomněl: voda na Hrádečku se vypíná takto: 1) vypneš vodárnu …. 2) otevřeš kohoutek … necháš vodu vytékat, 3) otevřeš všechny kohoutky v domě (nezapomeň na stodolu) … A tak to necháš. Doporučuje se (je-li to na delší dobu) vybrat něčím vodu z hajzlů, aby nepraskly mísy. …“
… „Znovu bych rád zdůraznil blahodárný účinek, který na mě měla Tvá návštěva. Člověku se hned to vězení líp snáší. … Nevíš, kdy bude ta premiéra ve Vídni? Pozdravuj matku, Jarunu, Olinku, Standu … a všechny přátele jako obvykle. Zatím Tě zdravím a líbu … Vašek“

47 04.12.2024

Letmý dotek,
prchavý okamžik klidu,
bohatý obraz zachycený
minimem slov.

V jednoduchosti je krása!

Na přírodu a emoce zaměřené japonské haiku hladí po duši, k člověku se totiž staví s respektem a empatií ,,,

Noc zvolna míjí.
Mdle do vod v rýžovištích
plá Mléčná dráha.
Pod stromem lidé
ukrytí naslouchají
šumění deště.
/Enomoto Kikatu 1660-1707/

Je to přesně tak, je jak šumění květnového deště, jak letní noc …

Pod stromy v stín vše splývá.
Květnové deště.
…
V soumraku měsíc
maluje borovici
na modré nebe.
/Hattori Ransecu 1653-1707/

Čteš a vidíš, krásu v maličkostech, zachycený prchavý pohled, který snad jen haiku dokáže sdílet …

Teď jasný měsíc
na borovici visí,
teď spadl z větve.
/Tačibana Hokuši 1718/

Jak pavučiny,
jež visí z letních stromů,
horké se zdají.
/Uedžima Onicura 1660-1738/

Haiku se k člověku staví jako k pozorovateli, který se dívá, aby porozuměl sobě a světu kolem sebe, občas tak, právě v tom prchavém záblesku porozumění, zahlédne člověka takového, jaký skutečně je, okamžik totiž nedokáže zachytit přetvářku, jen pravou podstatu, a tak k lidem už tolik přívětivé není …

„Muž s dlouhým mečem,
a na květy se dívá!
Jaký to nevkus.
/Mukai Kjorai 1651-1704/

S podzimními plískanicemi mi přišly haikové zprostředkované přítomné chvilky opravdu vhod, navodily pocity klidu, v pro mě pracovně poměrně náročném období, zaměřily mou pozornost jinam, k věcem, co jsou /i když se to nezdá/ skutečně důležité, pro nezbytnou vnitřní harmonii …

Podzimní listí
padá tiše k zemi
vítr šeptá

Je v tom vše, co chceš vidět, v dané chvíli …

58 28.11.2024

„Chceme li zkoumat výhody čistě racionálního rozhodování stroje (zaměřme se na to) … co kdyby si stroj vybral jinou organizaci své společnosti?“

Co tě asi tak může čekat, 110°od Marsu?
Vesmír plný inteligentního života (ne nutně založeného na biologických základech), samozřejmě hovoříme ve vesmírných vzdálenostech, takže za rohem znamená pár světelných let.
Dobrodružství z objevování odlišných světů, technologie přesahující lidské možnosti, poměrně barvitě popisovaná společenství (zcela odlišných entit).

Čekají tě taky (asi se jim nevyhneš) myšlenky o budoucnosti lidstva, o tom, jak je na tom člověk, jaké je jeho místo v kosmu? A jeho budoucnost!
Optikou čistě racionálního rozhodování umělé inteligence budeš zkoumat (stejně jako Pozemšťané), co se stane při střetu člověka s civilizací organizovanou veskrze logicky, takže – všechny zdroje jsou využívány tím nejefektivnějším způsobem, AI přeci analyzuje data a rozhoduje tak na základě nejlepších možných výsledků; plánování a předvídání je prováděno s tou nejvyšší možnou mírou přesnosti, což minimalizuje rizika a zdá se, zajišťuje stabilitu; klíčová rozhodnutí učiněná bez emocí jen čistě na základě logiky vedou k objektivním výsledkům …
„Je mu jasné, stejně jako mně, že zbraně, které si civilizace strojů díky bezmezným výpočtům sestrojí jako nejvýhodnější, budou pro nás k nezaplacení.“
A tak, jak si stojí člověk? … tváří v tvář takové civilizaci? Jaké jsou jeho, lidské, výhody?
V dobrodružně, místy tak verneovsky napínavém, nebo spíš aldisovsky (několikrát jsem si vzpomněla na sci-fi od Aldisse Skleník) či heinleinovsky (vzpomněla jsem si i na Dveře do léta) pojatém příběhu zjistíš, co člověk zmůže, když zapojí svou kreativitu, svou schopnost tvořit a inovovat způsoby, které nejsou vždy předvídatelné, a tak můžou vést k neočekávaným řešením, na která by AI ani v nějakém zoufalém robotickém snu nebyla sto přijít, a taky, když člověk zapojí svou flexibilitu, která mu až zázračně může pomoc přizpůsobit se tak závratně odlišnému prostředí, a v neposlední řadě tu máme ještě lidskou vlajkovou loď evolučních výhod člověka, a to schopnost spolupráce (tím jedinečným lidským způsobem), když to tak vezmete kolem a kolem, když jde do tuhého, člověk prostě nakonec dokáže spojit své síly s druhým člověkem a ve dvou se to (říká se) lépe táhne, že?

Určitý znepokojivý podtón se dere na povrch této krátké a jednoduše (jak píše Marla níže) psané novely, zvlášť při při pohledu do skutečně aktuálních zpráv o AI.
To krátké dobrodružství mě bavilo, navíc taky donutilo zamyslet se …

Tak co myslíte, jak to bude s člověkem a strojem? Vytvoří spolu nakonec něco jako komplexní svět koexistence?

61 27.11.2024

Jsou staré, jako stromy v lese, jejichž kořeny sahají hluboko do minulosti a větve se rozprostírají daleko do budoucnosti.

Jsou to zrcadla, co odráží lidskou povahu …

V krátkých příbězích, kde zvířata mluví a jednají, jako lidé, poznáš, co je člověk zač!
Otevřou se ti oči a uvidíš – lidské slabosti, hloupost a neřesti, ovšem i jeho ctnosti – chytrost, odvahu, sílu, statečnost!

Setkáš se tak třeba s mazanou liškou, krutým vlkem nebo dost opatrným ježkem …
V každém z minipříběhů se odehraje určitě drama života – každá postava má svou roli a z ní vyplývající svůj předem daný osud. Naučí tě, že i v těch nejmenších a nejjednodušších věcech často bývá skrytá velká pravda.
Třeba, že vytrvalost a s ní spojené přiměřené úsilí můžou překonat i daleko větší přirozené schopnosti druhého, pokud je dotyčný zanedbá, nebo bere za samozřejmé.
A tak se může stát, když se pře želva se zajícem, kdo z nich je rychlejší, že …

„Želva a zajíc se dohodli na času a místě závodu a dali se do běhu. Zajíc se spoléhal na svou rychlost, na běh tak moc nemyslil, lehl si vedle cesty a zdříml si. Želva si byla moc dobře vědoma své pomalosti, bez ustání běžela, předběhla spícího zajíce a dostala cenu vítěze.“ /Želva a zajíc/

62 27.11.2024

Vstoupíš do hlubokého kouzelného lesa, kde temnými stíny prosvítají sluneční paprsky, aby přinesly světlo do tmy.
Nasloucháš šeptání lesa, vypráví příběhy plné tajemství, jejichž hrdinové čelí nebezpečím a překážkám, aby nakonec našli své štěstí.
Pozoruješ svět, kde žijí mluvící zvířata, čarodějnice a kouzelníci, bájní tvorové, ne každý z nich je hodný, a tak se potkáš s dobrem a zlem, navíc, každé takové setkání většinou vede přímou cestou k dobrodružství, a tak sleduješ někdy i dost krutý boj o život.
Učíš se (u Grimmů často dost drsným způsobem), odvaze, lásce, spravedlnosti, které se vždy hrdinům na konci strastiplné cesty dostane!

„Ráno, když jdeme s husami Půlnoční branou, mluví s koňskou hlavou: „Ubohý Falado, nad Půlnoční branou břibitý.“ A koňská hlava jí odvětí: „Panno královničko, co kráčíš k půlnoci, kdyby tvá matka věděla, že tě vydala zlé moci, srdce by jí puklo žalem.“ /Husopaska/

Mám ráda pohádky, provázejí mě (asi stejně jako každého z vás) celý život – byly mi čteny (mnohokrát), byly mi vyprávěny (mnohokrát), pak jsem si je četla sama (mnohokrát), četla je svým dětem (nesčetněkrát) a teď v linii i své vnučce (s nesmírnou radostí opět a znovu a znovu …)
Tyhle, od bratří Grimmů nejsou pro úplně malé děti (jejich svět je čistý a barevný), dostat sluchu by se jim mělo v době, kdy by děti měly začít poznávat, že na světě je nejen dobro, ale i zlo, vlastně to je jejich poslání.
Ty grimmovské jsou až takovými filozofickými alegoriemi, ve kterých můžeš hledat úplnou podstatu lidské existence, to ale nijak nebrání čist je i přiměřeně menším dětem, pro ně to je prosté - tajemství, dobrodružství, pohádka s dobrým koncem, to jen my, dospěláci, v nich vidíme ještě cosi … odraz lidské zkušenosti, morální dilemata světlých a temných stránek lidské povahy, archetypy dobra a zla … jj, v těchto pohádkách téměř vždy zjistíš, že karma je zdarma :-) … dobro je odměněno a zlo řádně potrestáno …

„Tu uviděla v dálce mezi stromy světýlko … „Jen dál!“ zavolal ten hlas. Když otevřela seděl tam u stolu prastarý šedivý muž … dlouhé bílé vousy mu splývaly ze stolu až na zem. Na peci ležela tři zvířata, slepička, kohoutek a strakatá kráva. Dívka staříkovi vypověděla svůj příběh. … Muž pravil: „Krásná slepičko, kohoutku spanilý, moudrá kravičko, co radíte mi?“ /Chaloupka v lese/

Tak třeba tahle pohádka nám poradí, že laskavost a ohleduplnost k druhým, včetně zvířátek, jsou hodně důležité životní hodnoty … když budeš ke zvířatům laskavý a pěkně se o ně budeš starat, dostane se ti odměny …

Takže čtěte! Dětem, sobě, pro potěšení, z nostalgie, pro poučení, pro radost …

55 27.11.2024

Spousta obrazů, barev, vůní, chutí, mění se v divoký vír,
dechberoucí ornamenty míhají se kolem dokola,
všude kolem svět – jenže, než zjistíš, kde jsi a co se děje,
praští s tebou o zem – válka!
Proměnlivé nálady, dávné lásky, nejkrásnější sen – co z toho je doopravdy?
Orientální Tádžmahal či válečný Terezín?
Nejkrásnější sen a nejtemnější noční můra!
Část života je nenávratně pryč!
Znáš vůbec cenu života?

Křehký, emocemi nabitý příběh „ochutnáš“ snad všemi smysly – jak jinak bys chtěl poznat Orient?
„Placky a pracky. Tady si na jídlo nejdřív sáhnou, promnou ho v prstech, pomazlí se s ním, přivoní a pak teprve přijdou na řadu chuťové pohárky. Zrak, hmat, čich a pak teprve chuť.“

V náznacích a symbolech budeš číst – prožiješ tak skoro celé století – historických milníků, ale především hlubokých lidských tragédií – jak jinak bys chtěl poznat svět?
„Indie … jen tři procenta obyvatel chodí v botách. Ostatní chodí bosky. Jejich nohy netrpí mrazem, ale horkem a sluncem, které rozžhaví půdu a kameny tak, že kůže na nich jen zasyčí. Baťa věděl, že musí vyrábět něco hodně levného, aby si to mohli dovolit právě ti, kteří na boty zatím neměli.“

Dokážeš unést holou tvář skutečnosti? Nezastřenou podobu bídy, nemocí, umírání? - jak jinak bys chtěl poznat bezbřehou radost či hlubokou bolest ze ztráty? Inspirující či destruktivní sílu!

Zvuk slunečních hodin je příběhem plným protikladů – z propletence lidí, kultur a náboženství taháš to nejlepší i to nejhorší – hledáš smysl v obrazech víry, ve starověkých slunečních mýtech, v poezii orientálního světa, v extrému nejvyšší možné harmonie i mizérie světa, v bohatství šťastných i tragických osudů …

„Tomáš Baťa … chtěl by, aby spisovatelé psali o lidech, kteří to ženou vpřed. Zabývat se pesimisty a maniaky mu připadá zbytečné. Nemá pochopení pro pasivního hrdinu.“
„Ten den, 12. července 1932, se ozubená kola velikého stroje zastavila. Jen na malý zlomek vteřiny, jen na jedno nadechnutí. Práce, kterou děláme, nemůže potřebovat lidi, kteří touží po nepostradatelnosti, říkával sám šéf. Kdyby se pár dní po své smrti vrátil, musel by být šťastný. Firma, kterou vybudoval, šlapala dál, stejně dobře, stejně nerušeně jako dřív. Nemohla ji poškodit ani jeho smrt.“

„Někdy zvítězíš proto, že ten druhý nebojuje. A někdy zvítězíš tím, že nebojuješ ty. Necháš toho druhého, aby si myslel, že vyhrál. Podle rčení, že moudřejší ustoupí.
A Slunce bylo moudřejší, tak ustoupilo. To si může dovolit jenom ten, kdo je tak silný, že nemusí svoji převahu nikomu dokazovat.“

„Hloubka lidského poznání se nedá změřit množstvím vědomostí …“

76 14.11.2024

„Náhody jsou nesmysl. … Totiž – náhodou vám může spadnou na hlavu ze střechy taška, to ano, ale náhodou nikdo nikdy nic nevynalezl, neobjevil, ani, s odpuštěním, nezkopal.“

Dobrodružné sci-fi ze kterého dýchá verneovský svět - začíná se hledání pravdy o našem (lidském) původu, ale především, o naší odvěké touze po pochopení neznámého.
Poodhaluje se tajemství, které tak trochu zpochybňuje běžné chápání lidské evoluce a vzniku civilizace – tak o co tu jde? Seš v alternativní realitě, anebo jde „jen“ o nevysvětlitelnou skutečnost? Abys mohl zodpovědně odpovědět, budeš se muset zabývat zásadními otázkami hranic lidského poznání. A tak se, díky a taky navzdory, té rozporuplné lidské touze – chápat a zároveň se obávat neznáma – rozbíhá pátrání – po paralelních civilizacích?
Ten, kdo (jako já) vyrostl na verneovkách si nejspíš Součkův dobrodružný sf příběh s jeho atmosférou záhadna, která na vás dýchne hned od prvních stránek a s jeho důrazem na vědecká poznání (ve stylu pana Vernea), užije.

Nostalgických 5* …
- za zajímavou konfrontaci – s něčím neznámým, co vyvolává pochyby o vlastních znalostech, a možná i trochu strach z toho, co by takové objevy mohly znamenat pro budoucnost lidstva (jak moc jsme na to připravení – přijímat nové a možná dost šokující objevy?),
- za lehké poškádlení existenciálních otázek, co přináší ještě víc nových otázek o smyslu a účelu lidské existence (jaké že místo zaujímá člověk ve vesmíru? a jaký je smysl jeho existence v širším kontextu? jsme snad jen náhodný produkt nebo má naše bytí hlubší, předem daný, účel?),
- za dobrodružnou cestu skrze nehostinné ledové pláně Antarktidy, kde se smělí hrdinové vědy potýkají s extrémním počasím a nebezpečím na každém kroku, aby pochopili původ civilizace,
- za to, že všechno (u takových příběhů očekáváš, vlastně víš) dobře dopadne … a samozřejmě za takovou tu romantickou poetiku příběhu …

„Vtom se z modrého, bezmračného nebe spustil sníh. Mezi mne a svět padla bílá záclona. Všechno zmizelo ve víru vloček, které kupodivu nechladily, ale příjemně hřály. A hudba byla už skoro tady, hrála, vyhrávala, …. Chtělo se mi tancovat. Pustil jsem se balvanu …“

„Venku asi zrovna zapadalo slunce. Od východu z jeskyně se sem dralo narůžovělé světlo, plné chladné svěžesti sněžných polí a ledovců, prosívané lehounkými mraky nad Faxa-fjórdem a jako tápající jemnou rukou mezi hrubými, divoce rozházenými balvany v jeskyni. Naslouchali jsme – ticho.“

Blízká setkání jiného druhu, asi tak nějak bych zhodnotila borůvkové pamlsky, co mi Bára naservírovala, jako drobné literární pohoštění.
Jejich vzhledu a svěží chuti se v podstatě nedá moc co vytknout, jsou tím, čím jsou - pamlsky, nic víc, nic míň, navíc, voní autenticitou postřehů – o mužích, o ženách a o tom, co je mezi nimi. Ozvláštněné jsou specifickým autorčiným humorem, osobitým pohledem na věc a svérázným životním nadhledem – nad soužitím (dle autorky) dvou zcela odlišných živočišných druhů …

U Báry Nesvadbové jsem zvyklá na to, že je odvážně otevřený člověk ve svých názorech (přestože nejsem pravidelná čtenářka tohoto žánru, řekněme humoristicko-psychologicko-feministické ženské literatury, od Báry už jsem po několika přečtených zvyklá na ledasco) – a to se mi na ní vlastně líbí – je prostě taková, svérázně nezávislá realistka, není podbízivá, nabízí prostě svůj úhel pohledu, své nemalé životní zkušenosti, postřehy, názory, poznámky - ke stavu světa ...
Často se o ní píše, jako o feministce, ale asi bych ji tak, navzdory jejímu výrazně holčičímu světu, kterým se obklopila, nenazvala, spíš je to taková pragmatická hledačka – rovnováhy – mezi osobní svobodou a potřebou důvěrné blízkosti …

100+1 podob mají mezilidské vztahy – ty „borůvkové“ jsou o komunikaci, ať už potřebujete vykomunikovat cokoliv :-).

62 06.11.2024

Přání se někdy plní!
Musíš ovšem jít svému cíli naproti!
Takže, milé děti, nestačí jen sednout si a čekat!

Cesta za splněným přáním může být někdy i pořádně dobrodružná – a o tom vám bude Krteček vyprávět – o své cestě, za vysněnými kalhotkami (s velikými kapsami).
Určitě se vám bude líbit, potká totiž spoustu zajímavých zvířátek, navíc zjistíte, že cesta za štěstím je většinou lemovaná trpělivostí.
Krteček si s vámi bude povídat o tom, co je to spolupráce, a jak vám může pomoci, totiž, posunout vás k cíli možná dřív, než se nadějete.
Abych nezapomněla, na takové cestě, za splněným přáním, budete ještě potřebovat trochou odvahy a kupu odhodlání, a pak už to půjde – přeměnit svět k obrazu svému – aby byl třeba tak krásně barevný a plný radosti, jako ten Krtečkův …
S přáteli, co cestou potkáš,
svůj cíl, nit po niti spřádáš!

Nostalgicky okouzlujících, hravě roztomilých a vesele zářících 5* ...

67 31.10.2024

Sirmarillion – kniha knih (podobnost není náhodná) příběhů dávných věku od stvoření světa, kronika vzniku a pádu civilizací – kniha o ambicích, zradě, obětech, ale taky lásce, co přetrvá věky.
Sirmarillion – soubor textů (podobnost není náhodná), z kterých poskládáš kompletní mytologii a komplexní historii světa Středozemě.

Pan Tolkien má můj obdiv – za jazykově bohatý, epický příběh počátku věků, fascinující a dechberoucí ...

Na počátku bylo stvoření světa – božské bytosti zpívají hudbu, jež stvoří svět – a máme tu kosmologický základ! Počátek dobra a zla! Mocné bytosti sestoupily na zem a zformovaly ji k obrazu svému …

„Na počátku byl Ilúvatar, a s ním byli Ainur, které stvořil, a ti zpívali … pokuste se zpívat spolu v souladu a ladit své hlasy … a když zpívali z hudby povstal svět.“
Svět, do kterého s láskou a dobrem přišly i ambice a první náznak zla, co sehraje velkou roli v osudu světa … „ve svém srdci zatoužil po větší moci a začal do hudby vnášet vlastní tóny, narušil tak harmonii světa a vznikly nesoulady a střety …“

A tak božské bytosti Valar potřebují se světem pomoci – do příběhu vstupují Maiar, nižší duchové sloužící mocnějším bytostem Valar – služebníci, co se přidávají na stranu dobra či zla, takže se tu poprvé setkáš se Sauronem i Gandalfem, známým tu jako Olórin – moudrý mezi Maiar – kam, kdo zamířil ti co se po Středozemi již nějaký čas potloukají, moc dobře vědí, a ti co ne – zjistíš ve Třetím věku ...

Svět byl tedy stvořen, a jako každý řádný svět, i tento potřebuje svou mytologii a s ní pohádky (nenechte se mýlit, prapůvodně to nejsou jen povídačky pro děti před usnutím) – o vzniku a osudu tří drahokamů vytvořených elfím princem, naplněných světlem prastarých stromů – následují totiž tragické příběhy o hrdinství, lásce a zradě.
V knize knih najdeš opravdu spoustu příběhů – pohádek, do kterých se otiskla historie – o vzestupu a pádu, o věrnosti a pýše, o snahách dosáhnout na nesmrtelnost, o potopě a ten poslední – o stvoření Prstenů moci – vzestupu Saurona a počátku Třetího věku – stojíš na prahu Pána prstenů!

„A tehdy Sauron přijal na sebe krásnou podobu a předstíral pokoru a žádal, aby mu bylo dovoleno zůstat v Eregionu. A tam se usídlil a učil Noldor všechna řemesla, v nichž měl velkou dovednost. A lidé mu věřili, protože vypadal jako přítel elfů. A pod jeho vedením vyrobili mnoho prstenů, které měly velkou moc; avšak Sauron potají vyrobil Jeden prsten, aby vládl všem …“

Každý z příběhů je trochu jiný – mísí se v nich kosmologie, mytologie, politika s pohádkami o lásce a životními tragickými příběhy – dohromady pak ze Sirmarillionu dělají takový klenot – vybroušený diamant jehož precizně vybroušené plošky dohromady vytváří oslnivý lesk nad Tolkienovým světem!

73 25.10.2024

V textu to rachotilo – tak nepatřičně – jako byste tam vůbec neměli být – „Nepatříš sem!“ - hned na prvních stránkách se ozývá kovově duté „Na-shle-da-nou!“, až to studí, stejně, jako podzimní krajina /přitom tak krásně poeticky popsaná, takže si okamžitě všimneš toho protikladu …“Tma průhledná lampami obemykajícími parčík leží líně nebo se napichuje na stromy, zakrývajíc flekatý, proděravělý koberec uschlého trávníku. Zrzavá kočka jako pomeranč se choulí …“/.

V krátkém, hodně melancholicky laděném a v podstatě intimním příběhu jsem okamžitě poznala nezaměnitelný (originální a pro mě zajímavý) autorův jazykový styl, jako v nedávno čtené Ženě sedmi klíčů, tady ovšem pro mě podobnost končí. Žena sedmi klíčů mě totiž svým příběhem (tedy nejenom stylem, ale i postavami a dějem) chytla v podstatě od prvních řádků – zajímavý příběh posazený do zajímavých kulis, to se ale u Smrti a křesla neopakovalo – po prvních asi 50ti stránkách (a to je dost, když jich má příběh celkem jen cca 150) stále nezajímavý hrdina a vlastně tak i děj.
Téma smrti a lidských emocí je téma hodně náročné, a objektivně hodnoceno, musím uznat, že se Ludvův styl k němu dost dobře hodí, a vlastně mu sedí – vyzdvihnout bych měla asi nejvíc to, jak do až nejjemnějších nebo nejintimnějších nuancí zachycuje emoce – v jeho podání to pak vytváří takovou klidnou, líně se povalující atmosféru, jak už jsem řekla, hodně melancholicky laděnou. No, a subjektivně hodnoceno – nejvíc se mi líbily jeho popisy prostředí, ovšem příběh už pro mě nezachránily. Stačilo to na to, abych těch cca 150 stran dočetla a z příběhu si něco svého zajímavého odnesla, takže mu budou muset stačit tři matné hvězdy, jak zbylé trouchnivějící listy třesoucí se na podzimním už téměř holém stromě.

"Barva schází, pane Vlku, všude kolem prázdné tajemství ..."

58 24.10.2024

Pokud máte rádi lidové báje, pověsti a staré tradice, jste na správném místě. Doporučuji usadit se s šálkem dobrého čaje (velká část děje se odehrává v Anglii, tak je to příhodné) a zaposlouchat se do příběhu od autora známého hlavně svými třemi muži ve člunu, jenže on umí i jiné příběhy, třeba jako je tento … pohybující se na hranici skutečnosti a fantazie, protkaný nitkami proslulého Jeromova humoru a hravé romantiky!

Takže, věřte, nevěřte … žila, byla jedna trvrdohlavá a umíněná víla Malvína, která měla vedle mnoha vlastností chvalitebných i velice zavrženíhodný sklon k poťouchlosti …
No jen si to představte, třeba takhle jednou … „o půlnoci a na břeh horského jezera, tedy ani v době, ani na místě, jaké by mohly lákat postaršího pána, trpícího revmatismem – proměnila jednou nadmíru důstojného majitele cínových dolů ve slavíka, což nutně vyžadovalo změnu životních návyků“ …

Prostě, Malvína byla dost svéhlavá bílá paní, a tak se jednoho dne stalo, že byla vyloučena z kruhu slavných Bílých paní bretaňských …“Od této noci mizí víla Malvína z knih kronikářů Bílých paní bretaňských, z legend i ze všech lidových pověstí. A znova se objevuje v historii až L. P. 1914“ …

Tak takhle nějak to bylo … a co bylo dál?
Celý sled událostí se s největší pravděpodobností odehrál úplně jinak než si každý jednotlivý člověk, co se s Malvínou potkal, pamatuje, teď už přesně nelze říct co a jak se stalo, ale když bychom to shrnuli … Malvína svou přítomností změnila způsob, jakým ostatní lidé kolem ní vnímali svět.
Slyšíte to taky? … „zaznělo kvílení ztracených duší“ … Malvína nejspíš zase provozuje tu svou magii - mění srdce lidí – jejich způsob vnímání emocí – a tak mění celý jejich svět!
Ovšem pozor, kouzla a magie nejsou všemocná – někdy mají i nečekané důsledky!
Takže si dejte pozor, když si zahráváte s magií, někdy totiž i dobrý úmysl může způsobit smutek nebo dost nečekané komplikace!
Chcete si snad zahrávat se smyslem samotné existence?

Zdá se, že Malvína se snaží jen přinést dobro a útěchu, přesto dál nese břímě svého vlastního prokletí …

Dámy a pánové, já se nečekaně dobře bavila – kombinace Jeromovy situační komiky s jemnou melancholií příběhu a lehkostí snových úniků z reality do světa fantazie, při večerní četbě po náročném pracovním dnu, působila až zázračně relaxačně … doporučuji!

„Chcete říct, že by se paní Marigoldová,“ řekl profesor, „– totiž za předpokladu, že se to vůbec dá zařídit – měla beze zbytku vrátit do svého původního já …?“
„Za to bych byl nesmírně zavázán,“ odvětil Marigold.
… „Udělám, co budu moci,“ pravil profesor. „Nijak s tím ovšem nepočítejte.
Asi je lehčí přimět ženu, aby myslet začala, než aby pak přestala, …“

60 23.10.2024

„Té noci jsem objevil něco, čeho je většina lidí ušetřena: vražda je hřích, vražda je prokletí (přinejmenším mysli a ducha …), ale vražda je taky práce. Drhli jsme ložnici, až nás bolel hřbet, … pokaždé, když už jsme si mysleli, že máme hotovo, jeden z nás našel krvavý flek.“

Černočerná zákoutí lidské duše zkoumá SK (jak jsme u něj zvyklí) opravdu velice důkladně. ve čtyřech povídkách jejichž společným motivem je … jak daleko je člověk schopný zajít, když je postavený do, zdá se, naprosto bezvýchodné situace. Všechny čtyři příběhy jsou (jak jsme u něj zvyklí) řádně okořeněné brutalitou a osolené morálními dilematy.

A tak přemýšlíš – jak moc temné stránky v duši dokáže extrémní tlak probudit. Sleduješ totiž v přímém přenosu krutým způsobem (plným drsného násilí) provedený rozpad mysli … a tak se tu smlouvá s ďáblem, pragmaticky se hledají praktické nástroje na vraždu a černý humor dláždí cestu do pekel!

Bezvýchodnost situace je podpořená ironií osudu, absurdními úvahami, cynickým nadhledem a morbidním humorem – výsledkem tak je, že líčení příběhu vyznívá zvláštně lehce?, skoro jakoby nezúčastněně --- jako by na tom, co se děje nebylo nic, z čeho bys měl mít hrůzu, co by nahánělo minimálně nepříjemné pocity --- což mi trochu pomáhalo se od příběhů emočně odpoutat (myslím, že jinak bych je asi nezvládla číst). Dostala jsem se tak spíš do rozumové roviny, kdy o tom přemýšlíš a se špetkou cynismu hledáš příčiny toho, jak mohlo zlo v člověku porazit dobro na plné čáře …

„Prosím, ať z toho není moc krve …“
„Nebo ještě líp, ať to … vzdá, v tuhle poslední chvíli. Jenže to nevzdal.“

70 22.10.2024

„Na moment cítím ledový dráp zaseknutý v krku a dívám se na Oleha, jak z kastrůlku rozlévá horkou vodu do našich připravených hrnků. Pravá káva Illy …“

Petra Hůlová nás v osobním příběhu Olgy nechala nahlédnout do světa ukrajinských přistěhovalců cca 12 let zpátky, tehdy čelili v lecčems jistě stále stejným stereotypům (přetrvávajícím dodnes), ale i trochu jiným výzvám (oproti současnosti).
Olga, řekla bych, dost věrně popisuje situaci tehdejších příchozích z východu (tehdy ne uprchlíků, ale těch, co se rozhodli dobrovolně a šli za vidinou vyššího výdělku, získaného ponejvíc bez pracovního povolení), nepochopení pramenící z kulturních a sociálních rozdílů (to platí stále), každodenní problémy, které komplikují život (i to samozřejmě platí stále, jen příčiny problémů se posunuly). Neubráníte se nejspíš přemýšlení o rozdílech v jejich postavení „tehdy“ a „dnes“ – kulturní rozdíly, předsudky a sociální izolace zůstaly, i ekonomické problémy – kdy se snaží ušetřit a posílají peníze na Ukrajinu příbuzným – přetrvaly, to, co je patrné a jiné, je u mnohých z nich příčina, proč jsou tu (osobní volba vs. nutnost), kdy se dnes (pro mnohé, stále ovšem ne pro všechny) stávají Čechy spíš zemí „pro slušný život vhodnou“, což by leccos snad mohlo změnit, nebo alespoň mírně posunout – pokud začneme o těch rozdílech přemýšlet.

Ale zpět k příběhu Olgy … odvíjí se jako volný proud myšlenek – Olžino přemýšlení si o tom, kde jsem a co tu dělám, proč tu jsem … obhajování si své pozice, svých příčin a důvodů, vysvětlování (pro případné čtenáře, ale i pro sebe sama, objasnění si vlastní role v příběhu a skrze ní, i situace ostatních krajanů.
Tenhle způsob vyprávění je pro Petru Hůlovou typický (četla jsem už několik jejich knížek, a je to vlastně to, co mě zaujalo nejvíc) – pečlivě vybrané a čtenářsky lákavé nebo aktuálně zajímavé téma, exotické nebo jinak výstřední prostředí (nejen Tajga, Mongolsko nebo cirkus, ale i svět ukrajinské komunity v Čechách tak lze brát), to jsou její devizy a důvod proč se k jejím příběhům pravidelně vracím.
Vyprávění navíc příjemně plyne, Olga přemýšlí o své situaci dá se říct s nadhledem (někdy je vtipná, někdy trochu vulgární, a někdy vážná), takže ještě spíš se to jeví, že je to taková její nátura, životní pragmatismus, možná životní nutnost … je tak, jak je … „divili byste se, jak dlouho jde jíst jen taveňák (ty Češi umějí a v Lidlu v akci vyjdou i levněji než na Ukrajině) a nic jiného nebo … prát jen v lavóru a sušit to na šňůře mezi dvěma háčky na stropě“.
…
„Oleh by býval mohl dnes chodit po Praze a ukazovat nalevo napravo každému, kde nechal svoje zdraví. Vladan a podobní vykukové, co Ukrajincům slíbili v Čechách zařídit první poslední, ochranu před mafií, dohled nad podmínkami práce, pomocnou ruku v případě nouze atd., by každému z našich mužů jako projev pokání a dobré vůle měli zařídit alespoň … luxusní let nad Prahou, kdy by chlapům z výšky někdo znalý pražské kotliny s tisícerými díky a frázemi vděčnosti, alespoň s těmi, když už nic opravdového, … ukázal všechny ty domy, na kterých dělali, a jsou to baráky jako hrom, a budou Pražanům dobře sloužit ještě desítky let, i když mnozí na ně brblají, protože Češi nevědí, co mají …“

Rozhodně se jedná o zajímavý „vhled“ do nejen Olžiných myšlenek, ale potažmo života ukrajinské menšiny tady i života na Ukrajině, možná by to mohla být doporučená četba pro všechny, kdo se snaží spíš porozumět, než šmahem odsoudit...

61 22.10.2024

Povídky, jako obraz – mozaika složená z ženských životů a jejich problémů, nejen s láskou, i když tu hraje podstatnou roli, a to v mnoha podobách - od neposkvrněného citu, přes stereotypy až k chvilkovému povyražení bez hlubšího smyslu a významu.
Ženy v těchto povídkách si většinou neví rady, jak naložit se svým životem – s tím dosavadním nejsou spokojené a neví, jak hledat ten správný směr, a tak podnikají různé nouzové kroky, takže na horor je pak zaděláno!
Příběhy vesměs míří do ženského nitra – kde se řeší a probírají nečekané situace a životní prohry – jsme pak svědky vnitřních zápasů se ztrátou smyslu života, se ztrátou identity, s frustracemi a pocity nepochopení.
Pan Klíma povídky pojal hororově, nečekejte ale přímo hororové příběhy s nadpřirozenem a tak, ani psycho, ale spíš přehlídku absurdních až groteskních situací, kde výsledkem je zhroucení dané situace při které se konfrontují chyby a slabostí v krajní mezi. Takže – sny se nenaplňují, cíle se nedosahují – zůstává jen hořkost, pachuť a pocit existenciálního zmaru (z pohybu v kruhu nerealizovaných ambicí).

Povídky, jako žánr, mám ráda, vyhovuje mi jejich krátká forma a když k tomu ještě můžu přidat dobře zvládnutou pointu, pak jsem naprosto spokojená. V téhle sbírce povídek se zadařilo, bavila jsem se, a ještě se věřím bavit budu, protože jsem zatím úplně všechny nepřečetla, a tak budu přidávat k jednotlivým povídkám hodnocení postupně. Ke sbírce jsem se dostala vlastně náhodou, shlédnutím čtv2 inscenace Žaneta (jednoho z příběhů knížky), zaujal natolik, že jsem se pustila do dalších. Ne najednou, dávkuju si je, obden, obtýden, jak je nálada a čas, což je za mě velká výhoda právě povídek.
Navíc, tyhle jsou příjemně různorodé, ženy - hrdinky jsou různé věkem, sociálním postavením a hlavně životními zkušenostmi, různé tím, jak působí – sebejistě či nejistě (to, že budou řešit nějaké osobní či vztahové problémy je tu jasné, ať už jsou na tom se svou sebejistotou jakkoli). A ještě navíc ty hororové nádechy! Věřím, že si každý vybere příběh podle svého gusta, výběr témat je pestrý – strach, životní hrozby (Miláčkové, chřestýši), nevěra a její dopady (Nevěra, Zbabělec), manipulace (Podvodník), vztahy matka-dcera, ztráta důvěry (Dárek) …
Ovšem to nejhlavnější, co díky těmto povídkám zjistíte je, že ty největší bitvy se odehrávají uvnitř – v našich myslích …

67 15.10.2024

Vstoupilas´ do světa vidoucích, jak nečekaný host, hranice mezi realitou a snem se v tu chvíli rozplynuly,
spolehla ses´ jen na svou intuici, a odvahu, kterou by od tebe tehdy nikdo nečekal,
nastoupilas´ cestu plnou výzev, co tě zformovaly a posílily.
Přišlas´ s odhodláním, připravená najít si své místo v tom novém, fascinujícím světě.
Bledá krajinochodkyně, cos očekávala od Sedmi pečetí?
A co bylo tvou vstupenkou do tajného podsvětního společenství?

Návrat tam, kde to všechno začalo, byl pro mě vítaným zpestřením, doplněním informací, získáním nového úhlu pohledu. Skrze jeho optiku pak hodnotíš celý příběh znovu a trochu jinak – změní se ti totiž kontext! Najednou víš, cos předtím nevěděl …

I návrat na počátek pařížské cesty leccos vysvětluje – mezi Paige, která už není Bledým snílkem, protože už dávno prokázala svou odvahu a přesvědčila o svých schopnostech, a tak je Černou můrou, schopnou pohybovat se nepozorovaně, neslyšně letět nocí a v tichosti se přiblížit ke světlu, a která je teď velitelkou, silou, Kmotryní --- a Arcturem – Strážcem, který tak naplňuje své … „předurčení“?

Černá můra má teď dost potrhaná křídla … a tak HO potřebuje – je pro ní kotvou, která ji drží v bezpečném přístavu … ON ji dodává odvahu a odhodlání, ONA jemu je inspirací – a tak by to měli vědět, že spolu můžou růst!

Vlastně se mi oba minipříběhy líbily natolik, že bych uvítala víc takových návratů porůznu do důležitých momentů hlavního příběhu. Odkrytá minulost dost napovídá o motivaci, doplňuje kontext, ale taky přináší nový svěží vítr příběhu do plachet (osvěžením paměti v staronových odhaleních, v znovu vyvěrajících emocích) … najednou víš, že jeden bez druhého by nebyli tím, čím teď jsou!

Teprve pak může přijít píseň úsvitu – nový začátek, nová naděje v temnotě …

69 11.10.2024