Hájovna: Příběh o ztrátě svobody a mateřské lásce přehled
Karla Kubíková
Příběh o ztrátě svobody a mateřské lásce. Píše se rok 1985. Linda žije na hájovně, která je součástí vojenského prostoru, v němž jsou umístěni ruští vojáci. Jedné noci změní hloupá legrace nezvaných hostů její osud v tragédii a Linda se ocitne ve vězení. Oporou jí je mimo manžela i kamarádka Hanka. Po propuštění z vězení se vrací na hájovnu ...... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Hájovna: Příběh o ztrátě svobody a mateřské lásce. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (318)
Nečtěte si anotaci, jinak se připravíte o dost příběhu.
Život na Hájovně s Vojtěchem nebyl žádný med, ale co přišlo pak, to bylo kruté a nedovedu si představit, co bych dělala, kdyby se to stalo mně. Hlavní hrdinka byla jistojistě silná žena, jen na konci jsem nechápala její počínání.
Příběh mě zasáhl, ale úplně jsem se nedokázala do něj vžít. O Vojtěchovi jsem nevěděla, co si myslet. Pořád to nevím. Každopádně to nebyl špatný poslech a někdy zkusím další dílo této české autorky.
Velmi silný příběh, čte se dobře, ale vyprávění klouže po povrchu, je neosobní a chybí hlubší propracovanost psychologie postav.
Související novinky (7)
100 nejčtenějších knih roku 2022
27.12.2022
Ptejte se autorky Hájovny, Karly Kubíkové
03.04.2022
10 právě čtených knih podle uživatelů (březen)
15.03.2022
Více souvisejících novinek je uloženo v archivu.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Hájovna: Příběh o ztrátě svobody a mateřské lásce v seznamech
v Právě čtených | 12x |
v Přečtených | 1 472x |
ve Čtenářské výzvě | 479x |
v Doporučených | 67x |
v Knihotéce | 283x |
v Chystám se číst | 629x |
v Chci si koupit | 139x |
v dalších seznamech | 6x |
Štítky knihy
vězení, věznice 80. léta 20. století rodinné vztahy socialismus ze života mateřství české rományAutorovy další knížky
2022 | Hájovna: Příběh o ztrátě svobody a mateřské lásce |
2017 | Spálená křídla |
2007 | Rafanda |
2008 | Samoživitelka |
2024 | Dům na konci ulice |
Dostal se mi do rukou příběh, který odvyprávěla žena s pohnutým životním osudem. Její vyprávění lehce plynulo, pěkně popsala prostředí (však taky název knihy mě na něj nalákal), a tak celkově stav světa v době, kdy se příběh jejího života odehrál (90. léta v Čechách).
Jenže …
Čtení to bylo takové trochu zvláštní, celou dobu jsem měla pocit, jako bych četla zajímavý článek na internetu, s dobrým námětem, zajímavým příběhem opřeným o fakta (skutečné postavy skutečné doby), ovšem pouze s přiměřeně zajímavým popisem prostředí a životní situace protagonistů příběhu. Snažím se říct, že mi v něm výrazně chyběly emoce. Nezúčastněný, jako by novinářský styl mi k takovému námětu moc nesedl. Vnitřní svět Lindy a jejího muže jsem v podstatě nepoznala. U Lindina vyprávění jsem po celou dobu bojovala s tím, že mi takový silný příběh dokáže vyprávět mladá žena-matka víceméně objektivním tónem v plynulém sledu událostí, vršených jednu za druhou. Pro mě se tak narušilo, nebo spíš vůbec nevzniklo, spojení s postavami, a to byla velká škoda. Vím totiž, že napsat strohým stylem emotivní příběh jde (a funguje to), vzpomněla jsem si při čtení na příběh od severského autora Roye Jacobsena, Ostrov Barroy, který velmi strohým až prostým způsobem vypráví velmi silný příběh ženy-matky, a přitom čtenáře dokázal vtáhnout do mysli hlavní hrdinky /v podstatě se celou dobu pohybujete uvnitř příběhu/, dostala jsem tak možnost, na rozdíl od příběhu Hájovny, emocionálního propojení s postavou, a to mi u Lindy chybělo. Takže se stalo, že i moje čtení probíhalo v nezúčastněném módu, ocenila jsem sice příběh, vhled do prostředí a situace v Čechách v době příběhu, ale těžko hledala nějaké porozumění pro motivaci k jednání nejen Lindy, ale i ostatních protagonistů příběhu, chybělo mi právě to porozumění vnitřním prožitkům /rozvinutí vnitřních monologů, jejich myšlenek, pocitů/, o které u takhle silného příběhu většinou jde především /jaké vnitřní konflikty prožívali a jaké emoce s nimi spojené to vyvolalo). Jedním slovem, chyběla mi autentičnost.
„Tak co? Pěkná hájovna, ne? Hajnej umřel, je už pár měsíců volná.“
„Vystoupali jsme po schodech a Vojtěch odemkl dveře. V malé verandě stála stará truhla a nad ní byla ve zdi zatlučená skoba.
„Tady měl pušku, a tady bude viset i ta moje,“ řekl.
A tak se osud začal ubírat směrem, co nikdo nechtěl. Hájovna v lese, ve vojenském prostoru těch nezvaných, těch, co tu opravdu nikdo nechtěl, by mohla začít vyprávět … věřím totiž, že do svého starého dřeva nasákla emoce těch, co tam žili, a tak možná … možná, že by příběh odvyprávěla autentičtěji, než Linda sama, jí totiž možné, že, po tom, co prožila, jí samé už žádné nezbyly …