Smrt a křeslo

24.10.2024

V textu to rachotilo – tak nepatřičně – jako byste tam vůbec neměli být – „Nepatříš sem!“ - hned na prvních stránkách se ozývá kovově duté „Na-shle-da-nou!“, až to studí, stejně, jako podzimní krajina /přitom tak krásně poeticky popsaná, takže si okamžitě všimneš toho protikladu …“Tma průhledná lampami obemykajícími parčík leží líně nebo se napichuje na stromy, zakrývajíc flekatý, proděravělý koberec uschlého trávníku. Zrzavá kočka jako pomeranč se choulí …“/.

V krátkém, hodně melancholicky laděném a v podstatě intimním příběhu jsem okamžitě poznala nezaměnitelný (originální a pro mě zajímavý) autorův jazykový styl, jako v nedávno čtené Ženě sedmi klíčů, tady ovšem pro mě podobnost končí. Žena sedmi klíčů mě totiž svým příběhem (tedy nejenom stylem, ale i postavami a dějem) chytla v podstatě od prvních řádků – zajímavý příběh posazený do zajímavých kulis, to se ale u Smrti a křesla neopakovalo – po prvních asi 50ti stránkách (a to je dost, když jich má příběh celkem jen cca 150) stále nezajímavý hrdina a vlastně tak i děj.
Téma smrti a lidských emocí je téma hodně náročné, a objektivně hodnoceno, musím uznat, že se Ludvův styl k němu dost dobře hodí, a vlastně mu sedí – vyzdvihnout bych měla asi nejvíc to, jak do až nejjemnějších nebo nejintimnějších nuancí zachycuje emoce – v jeho podání to pak vytváří takovou klidnou, líně se povalující atmosféru, jak už jsem řekla, hodně melancholicky laděnou. No, a subjektivně hodnoceno – nejvíc se mi líbily jeho popisy prostředí, ovšem příběh už pro mě nezachránily. Stačilo to na to, abych těch cca 150 stran dočetla a z příběhu si něco svého zajímavého odnesla, takže mu budou muset stačit tři matné hvězdy, jak zbylé trouchnivějící listy třesoucí se na podzimním už téměř holém stromě.

"Barva schází, pane Vlku, všude kolem prázdné tajemství ..."