Mléčná dráha: Antologie haiku

28.11.2024

Letmý dotek,
prchavý okamžik klidu,
bohatý obraz zachycený
minimem slov.

V jednoduchosti je krása!

Na přírodu a emoce zaměřené japonské haiku hladí po duši, k člověku se totiž staví s respektem a empatií ,,,

Noc zvolna míjí.
Mdle do vod v rýžovištích
plá Mléčná dráha.
Pod stromem lidé
ukrytí naslouchají
šumění deště.
/Enomoto Kikatu 1660-1707/

Je to přesně tak, je jak šumění květnového deště, jak letní noc …

Pod stromy v stín vše splývá.
Květnové deště.
…
V soumraku měsíc
maluje borovici
na modré nebe.
/Hattori Ransecu 1653-1707/

Čteš a vidíš, krásu v maličkostech, zachycený prchavý pohled, který snad jen haiku dokáže sdílet …

Teď jasný měsíc
na borovici visí,
teď spadl z větve.
/Tačibana Hokuši 1718/

Jak pavučiny,
jež visí z letních stromů,
horké se zdají.
/Uedžima Onicura 1660-1738/

Haiku se k člověku staví jako k pozorovateli, který se dívá, aby porozuměl sobě a světu kolem sebe, občas tak, právě v tom prchavém záblesku porozumění, zahlédne člověka takového, jaký skutečně je, okamžik totiž nedokáže zachytit přetvářku, jen pravou podstatu, a tak k lidem už tolik přívětivé není …

„Muž s dlouhým mečem,
a na květy se dívá!
Jaký to nevkus.
/Mukai Kjorai 1651-1704/

S podzimními plískanicemi mi přišly haikové zprostředkované přítomné chvilky opravdu vhod, navodily pocity klidu, v pro mě pracovně poměrně náročném období, zaměřily mou pozornost jinam, k věcem, co jsou /i když se to nezdá/ skutečně důležité, pro nezbytnou vnitřní harmonii …

Podzimní listí
padá tiše k zemi
vítr šeptá

Je v tom vše, co chceš vidět, v dané chvíli …