alef komentáře u knih

Svět je zahalený temným plášťem, máš se bát!
Strach ale přijde až se světlem – co strhne masku – až uvidíš svět takový, jaký skutečně je!

Daphne s její fantazií, s vybroušeným citem pro překvapivou pointu a smyslem pro vše neobvyklé, vymykající se, prostě jiné, mě ještě nikdy nezklamala. Ráda se čas od času vrátím do světa, který, jak zjistíš, ostře rozlišuje pravdu a lež a stanovuje hranici dobra a zla, k tomu totiž dobré hororové povídky „slouží“, a Daphne patří mezi ty, kdo tohle umění, najít ji, ovládají. Má totiž dar vidět dění kolem sebe, ale hlavně lidi takové, jací doopravdy jsou a ve svých povídkách nám takový svět ukázat …
Navíc, její povídky baví, vypráví totiž s lehkostí a hravostí jí vlastní, její povídky jsou jako divoký sen, který se ti k ránu zdál, a který se s probuzením nerozplynul, jak pára nad hrncem, ale naopak, donutil tě vracet se k němu, znovu a znovu a přemýšlet … o spletitých cestách fantazie a podvědomí …

„hlas, který dřív zněl skoro něžně, teď byl přesládlý a falešný“ … maska spadla …

78 18.07.2024

„Jak málo stačí, aby byl člověk vychýlen z nastoupené cesty.“

Bláhová domněnka – šachta, jako zhmotnění všech nadějí na lepší život,
a tak na šťavnatých loukách, kde se pásl dobytek, vyrostly těžební věže …

Vstáváš za svítání, mlčky polykáš krajíc chleba s utřeným česnekem a solí, vypiješ meltu a vyrazíš na cestu k šachtě,
čeká tě tam 12 hodin v ďuře, naplněných dřinou na hranici fyzických sil,
nemáš čas ani na strach, který je ovšem na místě – zlé zprávy totiž přicházejí s děsivou pravidelností …

Všechny hornické ženské si tím projdou – strach ze zlých zpráv – a na některé pak čeká, místo úlevy, jen mlčení a zlověstné ticho – o soucit tu ovšem nikdo nestojí a lítost si nemůže dovolit – jestli chceš přežít, nesmíš se poddat děsivé tíze osudu … „Člověk nikdy neví, co ho čeká. Ale měl by na to být připraven.“

A tak se Barbora pere se svým osudem a v jejím příběhu vypráví dějiny polsko-českého pohraničí …

Už, když jsem četla (jako první) Životice, věděla jsem, že Karin Lednická se stane mou oblíbenou a obdivovanou českou autorkou. Dokonale mi sedl její způsob vyprávění příběhu, líbí se mi, jak precizně zpracovává vybrané historické/společenské téma, proto jsem už v komentáři k Životicím psala, že tato autorka by měla psát výukové materiály pro učebnice dějepisu – takhle nějak si totiž představuji „živé dějiny“ – v tomto případě regionu, který má co vyprávět! Má co říct k počátkům průmyslové revoluce na území naší malé zemičky, k tomu, jak tvrdý byl život v hornickém kraji za první velké války a jak moc zdejší území poznamenal pád monarchie a vznik samostatného Československa.

Hlavní hrdinka Barbora a spolu s ní ostatní vypravěči příběhu dávají dohromady pestrou mozaiku života plného uhelného prachu a dřiny – té Barbora dobře rozumí, změnám ve společnosti už tolik ne, život se totiž i v tomto regionu v tomto dost dramatickém období, hodně změnil …

„Celý život světu kolem sebe rozuměla, teď mu však rozumět přestává. Zatímco ostatní slyší, ve hřmotu šachet a hukotu koksárenských pec,í krásnou píseň … k jejím uším doléhá jen lomoz.“

„Tisíce mužů vyprazdňují útroby země v jednotvárné dřině, aby uživili rodinu, a sami přitom dávají den co den všanc své zdraví, dokonce i život.“

… „na železničních vlečkách u šachet stojí prázdné vagóny, které hladově spolykají vše, co jim spadne do chřtánu …“

ONA – vystupuje z vlaku, a přitom chce utíkat,
zdraví, a přitom chce řvát,
místo toho jen neslyšně kráčí po šedém koberci …

A pak se to skutečně děje, všechno to, o čem se jí zdálo.
Její podezření, pochybnosti, úzkosti a strachy se zhmotní ...
Jen jeden den a je po všem, stačilo! Víc nezvládne, už ani vteřinu!

ON – přece nebude brečet!
Co bys chtěl? Co ti chybí? Co by ti udělalo radost?
Vyslov to nahlas, řekni …
Jenže ty mlčíš! A potichu trpíš.
Jen jeden den a je po všem, stačilo! Víc nezvládneš, a tak je konec!

Pochopení, co se právě děje, přichází náhle, najednou prostě víš, skutečně stačí jeden den, abys pochopil a jedna vteřina, abys to zastavil!
Stačí na to i krátký, komorně laděný, příběh, který řekne minimem slov vše, co mělo být řečeno.
Střízlivě vyprávěný, téměř, jako by bez emocí, a přesto jich je plný, vřou pod povrchem, a ty se přitom procházíš po hladině, a pod tebou to vře, jen tenká vrstva slov, minimalistická vyjádření, tě odděluje od gejzíru, který hrozí vyvrhnout svůj obsah, to, co je skryté v nitru a hrozí výbuchem …

Přitom těch pár slov dokáže říct vše, je to umění a Delphine de Vigan ho ovládá. Dlouho jsem se jí vyhýbala, v obavě, nebo předtuše pesimisticky laděného příběhu, zbytečně!

Příběh dvou hrdinů, spousty nevyužitých a nevědomých náhod, z každého slova čpící beznaděje, takovým vlastně vůbec není! Střízlivost textu tu zaručuje čtivost, chceš se dobrat „něčeho“, co cítíš, že tam je, a protože je ten příběh krátký, máš to na dosah … pravdu?
„To přeci nemůže být pravda.“
Jenže je! A ty si to musíš přiznat, Mathildo.
… odpovědi?
„Viděl sám sebe, … jak hledá správné odpovědi.“
Jenže smršť otázek tu je jen od toho, abys na ně nemusel hledat odpovědi, Thibaulte.
…
„Došla na konec čehosi.“ … velmi prostého, zdá se totiž, že šanci, na kterou čekáš, pokračovat dál, vlastně vůbec nepotřebuješ!
Nenech se zmýlit, tenhle příběh v sobě v podstatě umně skrývá spoustu optimismu, je totiž ó tom, že to jde … navzdory … říct dost!

74 16.07.2024

Bítnickej, hipísáckej až mystickej život
… „Život je krásnej! Smutnej a krásnej!“ …
ve skoro fikčním světě,
kdyby ovšem nebyl,
tak je až absurdně podobnej tomu našemu …

Zajímavé, ovšem vůbec ne příjemné, čtení, které dokáže emocionálně vyždímat a je spíš zvláštním, řekla bych až zvráceným, způsobem působivé … o tom, „kde v duši tma je hustá“.

Groteskní (to jsem si musela připomínat, o co tu jde), vlastně místy až nemravně zvrhlý text do sebe vcucl „odlesky duší“ svých hlavních protagonistů, kteří se oddávají přírodě a sobě navzájem, smývajíce ze sebe tak to, čemu pohrdavě říkají „civilizační slupka“ …

Proud slov, jako „veletok lásky a souznění, který se z nich zpočátku vydral jako gejzír“ … vleče je ke dnu, „mezi šutráky, k převalujícímu se kalu“…

„Je jí tolik smutno! A tolik nádherně! Hele! A možná že přítomnej okamžik je jediný, co je …“

A každej, ani nemusíš stát zrovna po kolena v tom vulgárním marastu a bahno společnosti ti přitom nemusí klouzat mezi prsty, … stejně nakonec hledá pevnou půdu pod nohama, dno, od kterého se můžeš odrazit…

„Dyť ti říkám, že mám vystoupení! Jedeme na oslavu! Budeme hrát! Zíráš, co?
Ahá, jo, žádná změna, nic novýho, zase hrajeme, tak jó, cedí ze sebe máma, sotva se rozjedou ...
Ne ták docéla, milí móji, zubí se na ně Ivan.
Ne! Teď vy hrájete vo svůj žívot!“
… a přitom kolem sviští v rychlém sledu evropské události …
„To ste celý vy, Rusáci! Ovládnout, zničit, vyhladit!
Štože?!
Dyť to už se přece nedělá!
Dělá!
Dyť to ale nefunguje!
Fungúje!
Dyť je jednadvacátý století!
To fúk!“
…
„Scenérie vskutku upomíná na nebe doznívající v úsvitu, škubem vesmíru či snad božským rozmarem překlopené na rozrytou zemi.
Tituškové se loudají i kolem auta. Postrojení v kusech mundúrů, strakatých polních bundách, teplácích. Prsteny a řetízky, škapulíře, křížky, řetězy na šíjích. Za opaskem má leckdo strašidelnou sbírku nožů, pout, všelikých nástrojů k trýznění. Pistole i dlouhé pušky přes rameno, kalašnikovy. Nad oholenými hlavami i důstojnickými čepicemi zplihlé prapory i monstrance, v uřvaných bitkách orvané insignie pravoslavného stalinismu.“

Je to groteska!
... musím si to připomínat! - protože groteska, to je jen na oko, fakt mrazí z té ledové krusty z východu, co se, jak přituhuje, začíná rozlézat po tom blátivém marastu,
… musím opravdu bedlivě poslouchat, číst mezi řádky! - protože vyprávěná je dětskýma očima – bez příkras, všechno, co vidíš a slyšíš, bez komentáře, bez úvah, prostě a jednoduše, tak, jak se to jeví – co dělá táta, máma, bráška, i celé to procesí těch, s kým se ONI (fakt výstřední rodina) na své pouti setkají,
… musím na to myslet! – když čtu řadící se slova a věty, v poetický obraz evropské krajiny …. „Provazce deště buší do okýnek. Potůček hned u odpočívadla dostává zabrat, pění se, skáče v betonovém korýtku, struha se vlní přišlou vodou.“ – a když „vidím“ dětskýma očima …“Děťátko leží na posteli za hradbou polštářků. Něžně dýchá, vykukuje z rozepnutých, dosud celkem čistých dupaček. Ručky, nožky protahuje ve světelném reji. Sluneční paprsky rejdí po okenním skle … Kluk brášku přikryje.“ – něhu, lásku, které se v tomhle světě moc nedostává …
… musím o tom přemýšlet! – když čtu ten větší a dost drsnej zbytek týhle knížky, … „V rohu kuchyně je sprchový kout zakrytý igelitem, hned vedle sporák, na něm harampádí, na podlaze vrstva ulepených střepů a střípků, mrtvý hmyz. Kuchyňská linka z dávných časů. Gauč. Nad ním vycpaná hlava srny. Stůl, igelitový ubrus přichycený klipsnami“ … vydrápnutý bolavý slova …

76 20.06.2024

Kratičké epizody – letmé vzpomínky … co se tak honí hlavou … většinou šťastné, nebo úsměvné,
takže vám je při tom náhlém myšlenkovém skoku do minulosti dobře …

„Připadala jsem si s nimi tak dobře. Na chvíli ze mě úplně všechno spadlo.“

„Celý život se k téhle chvíli vracím. A vidím samé veselé obrázky. Slunečno. Dva lidi lezou po zemi a hledají klíče.“ … jednoduchý skeč … vyprávěný postupně vzpomínkou všech zúčastněných … a vždycky je to pěkná vzpomínka, co není nijak a ničím důležitá, a přesto se všem uchovala v paměti, je totiž spíš šťastná, milá, příjemná, pohodová, nebo úsměvná, záleží. jak si ji kdo pamatuje …

A pak přijde na řadu i pár trochu vážnějších vzpomínek, myšlenek skoro filozofických, co taky občas proletí myslí …
„Jedu ve vlaku. Pohodlný vlak. Bezpečný. Na tom je založená tahle civilizace. Na jistotě. Na zdi proti strachu. Za tím se celý život honíme. Domov, teplo, sociální jistoty, citové zázemí.“
… a přivodí takové letmé zamyšlení se, třeba nad příběhy, které jsme neprožili, protože to byl jen sen, nebo protože jsme se báli je prožít, a možná je i trochu závidíme, protože tyhle nejsou o jistotě …
Jeden z těch příběhů začíná … „Když jsem byl malý, přišel mě navštívit obr. Sen, řeknete, ale nebyl …“
A jiný zase končí … „ani Stvořitel vám nezaručí výsledek. Jde o pokus. Možnost. Je možné nemít z toho strach? Většina lidí, které znám, se bojí. Já jsem nebyl jiný. … Příběh má konec. Může to být konec dobrý, nebo špatný. Znáte to …“

Příběhy Bláznova kabátu mají příjemnou formu, jsou krátké, vyprávěné z perspektivy všech zúčastněných, střídají se v opravdu krátkých epizodách, takže se jejich úvahy a myšlenkové pochody prolínají, aby se na konci sešly v optimisticky laděné pointě, proto se tak lehce čtou …

„Bál jsem se dál, i když mě mátlo, že se vůbec netváří zle. Usmíval se a měl krásné oči.“

78 11.06.2024

Aneb pokus o „seřízení světa na naše oktanové číslo“ …

Příběh (pro mě, jako i pro další čtenáře, jak je v komentářích níže vidět, o mém mládí a vstupu do života) protkaný spoustou zajímavých otázek, jako třeba … „Kolik vystřídal ve druhým díle Old Shatterhand koní?!“

Příběh protkaný spoustou vzpomínek vydolovaných z paměti, prchavých okamžiků, o kterých s odstupem let přemýšlíš (optikou nových zkušeností) … „Dodnes si pamatuji každý detail výletu, …“
„Právě v takových chvílích si pouštím na zavřená víčka obrázky s lopuchy a někdy pak jako kouzlem cítím zase to klidné štěstí, které je v těch spáčích asi navěky uložené …“

Příběh o studiích prožitých před sametovou revolucí, a zajímavých detailech tehdejší výuky … „Naprostý idiot! Ságnere, vy jste naprostý idiot. Vy nemáte mozek, vy musíte mít ještě starou dobrou žebříčkovou nervovou soustavu! Ale nic si z toho nedělejte. Například taková žížala dokáže i s ní nadělat spoustu užitečných věcí.“

Příběh o životě … „Nikdy jsem si nemyslel, že je život kdovíjak lehký, ale teď jsem viděl, že se celá jeho tíha dá zvednout nad hlavu, a že i když se nám nohy boří po kotníky do písku, ještě pořád se dá při tom tančit …“
A nevzdávat se naděje … i když si třeba „Bláha už si zvykl na pocit, že posere všechno, na co sáhne, že naštve skoro každýho, komu se rozhodne udělat radost“ … ovšem … „že se mu zvrhne v grotesku i pátrání po smyslu života, to že je na něj moc.“
… „A tak ráno odjel stopem do Prahy na ředi telství státních cirkusů, protlačil se na personální oddělení a paní u přepážky naprosto vážným hlasem oznámil, že je obrovský exot, kterého by v manéži určitě měli nějak využít.“

Příběh o svobodě, ale možná ještě víc o svobodomyslnosti … protože „všechno, čeho jsme se báli, se nám doopravdy stalo. A na místě, které jsme měli v srdci vyhrazené tomu strachu, se objevila nějaká neznámá, nevysvětlitelná, ale oblažující svoboda.“

Byla to zvláštní doba (těsně před a těsně po revoluční), a tak se asi každému /a musím říct, že i mě/ … „vryla do paměti“ …
„Snažil jsem se promítnout za zavřenými víčky alespoň svůj film, sestříhaný ze záběrů“

… a o tom to celé je … o paměti, která skládá střípky záběrů, a někdy je poskládá opravdu zvláštním způsobem …

Pokus proběhl … „stejně mi v těch chvílích probíhal před očima film složený ze samých šťastných okamžiků. Ostatní zůstaly někde ve střižně, nepovedly se zkrátka a nebyly použity, s tím se přece počítá.“

84 07.06.2024

„Svět měl zuby a mohl vás jimi kdykoli pokousat.“
Jestli je někdo mistrem první věty, pak je to určitě Stephen King. I v téhle útlé knížce (tvářící se jako horor) se mu povedla, za mě je geniální – v jedné větě je totiž řečeno vše – úplně vše!

Někdy se to může stát, že se lidé ztratí v lese, a přesně to se stalo malé devítileté Trishe – tak se začíná další z hororů od SK, jenže … tentokrát se nejedná o pořádně naducaný výpravný příběh (čítající víc jak 500 stran), ale o útlou knížečku (necelých 200 stránek.), a taky se tak úplně nejedná o horor, i když vykazuje v podstatě všechny prvky tohoto žánru.
Trisha se totiž neztratila jen v lese /ale spíš se jí ztrácí před očima celý její dosavadní svět se všemi jeho jistotami, které malé holčičky potřebují k šťastnému dětství/ a tak je příběh spíš velmi složitou, pečlivě propracovanou a do nejmenších podrobností promyšlenou dramaticky vyprávěnou psychoanalýzou.
Trisha to teď opravdu nemá doma zrovna jednoduché, a tak, když si cestou na Apalačskou stezku pomyslí: „Bože, prosím tě, sešli něco. Jelena, dinosaura nebo UFO …“, netuší, jak moc to bude zlé, ve chvíli, kdy se její myšlenka „zhmotní“ – stane se skutečností a NĚCO se stane! … zatím „Bůh seslal jen několik komářích průzkumníků“ … ale pak už slyšela jen sténání větru mezi vzrostlými stromy, křik nějakého ptáka, další komáry, co přiletěli na hostinu, ale žádné lidské hlasy! Je totiž uprostřed lesa, který může být plný všeho možného – a teď už je čas na paniku!
„Nic. Žádný zvuk, jen hučení větru mezi borovicemi a potom zamručení. Tiché, měkké a zdaleka ne lidské. Trisha strnula …“
To, co Trisha v Apalačských horách, kde jsou lesy nesmírně hluboké a rozlehlé, zažije, by si nepřál zažít asi nikdo (natož malá holka), my čtenáři jsme s Trishiným příběhem seznámeni (znovu připomínám, že na pár stránkách, o to větší obdiv). Úsporně, a přesto velice podrobně, do nejmenších detailů Trisha vypráví, co se s ní děje, a tak trpíte s ní! Zažíváte s ní to peklo _ hlad, žízeň, úzkost, strach, paniku až na hranici zbláznění, svědění, štípání, drobná poranění i velkou bolest a samozřejmě skomírající hlásek naděje … “najdou mě!“ … „Kašlající a roztřesená … pomalu vstala, jen bolestí zamhouřila oči, jak každičká část jejího těla protestovala.“
Už to vše, samo o sobě by na dobrý příběh stačilo, nervydrásající hororové vyprávění o tom, co všechno se potmě může přihodit v divočině malé holčičce. Jenže to není zdaleka všechno. To rozhodující se totiž neděje potmě v lese, ale v Trishině mysli – a na malou holčičku toho je víc než dost, s čím se musí potýkat, vlastně je toho víc, než unese …
„Vykašlete se na to, konečně.“
Trishe se totiž zřítil opravdu celý svět, ne právě teď, ten pocit už nějakou chvíli trvá a přepadal ji poslední dobou pravidelně – ale jedna z těch chvil je právě teď! V hrůzu nahánějící divočině tak Trisha zjistí, co to skutečně znamená, když se známý svět sesune k zemi …“odehrávalo se jí to přímo před očima“ … a zrovna tak čtenářům, přesně, jak jsme u SK zvyklí, je to jako film, „slyšíte“ a „vidíte“ a „cítíte“ vše, co je důležité, co má být řečeno, i ty nejjemnější mikrodetaily událostí, řetězí se v předem stanoveném sledu a pak rána, která vede k neočekávaným situacím, ty pak vytváří až nesnesitelné napětí /a tohle je přímo vizitka SK, jako by ji tam nalepil/ … „cítila se ztracená jako nikdy dosud, netušeně a nesmírně“ …
„Vracím se …“
„Tak to bys neměla! … už tam nenajdeš cestu. I kdybys měla štěstí a vrátila se přesně tam, odkud jsi přišla, bude tma než tam dorazíš … a kdo ví, co tam na tebe čeká.“
„Zmlkni!“
„Trisha … zase vyrazila.“ … malá holčička projevila neskutečnou vůli k životu!
„Cítila se znovu silná“ … začala totiž věřit! … v sama sebe!

PS: Tom Gordon je frajer :-).

87 06.06.2024

Nečekaně zajímavý čtenářský zážitek … v příběhu Mečířovic rodiny ukryté vyprávění o proměnách podkrkonošského kraje, kde se do čistě zemědělského prostředí pozvolna „vkrádala“ industrializace a s ní počátky dnes dobře známého (a bohužel už upadajícího) sklářského průmyslu, kde se do původně negramotného a tmářského kraje pozvolna „vkrádalo“ vzdělání, které ovšem místním přineslo víc otázek, než odpovědí, a asi víc duševního i morálního trápení, než osvícení, určitá pudová „jednoduchost“ k životu v tomto kraji totiž tak nějak „přirostla“ …

Je to kraj, kde jsou podkrkonošské vísky rozesety po celém údolíčku a jeho stráních a „stavení od stavení je značně vzdáleno“.
Je to kraj se silnou vůlí k životu, jinak by se tam ani nedalo přežít.
Je to kraj, kde se děje často něco tajemného a místním se zdá, že až zázračného, kde smrt je častou mařitelkou lidského štěstí, jen občas se totiž slituje a couvne.
Je to kraj, kde prostá a často nábožná mysl není navyklá reálně posuzovat život v celé jeho složitosti jevů a tak ho chápe spíš jako prosté seskupení náhodných skutečností, a tyto nenadálé obraty pak vysvětluje všemocným prstem laskavé Prozřetelnosti.
Zdejší lidé tu rozhodně nemají kdy oddávat se labužnickému pozorování půvabů kraje a náladové hře jeho barevnosti … „hmotné starosti jim totiž nedopřávaly tolik hledaného klidu, spíš je honily a pobízely z místa na místo, od úsvitu do tmy, od jara do jara – den co den.“
Nutnost je pak naučila důmyslnosti, stali se vynalézavými - tak postupně velebili své „háje“.
A tak je tu celý život jedna ohromná práce.

I z rodiny Mečířových to věčné pachtění a starosti vysály život – „srdce je totiž odstrčené, ošizené o svou dávku láskyplného života“ – a tím pak trpěli všichni členové už od plenek.

Citové bohatství je totiž pramenem štěstí – a ten tu vyschl!

A tak s obvyklou horalskou důkladností dál žijí své životy bez něj.

„Tvrdý horalský život jako by v něm byl ztělesněn a zhuštěn. Veškerá ta fyzická námaha nebyla s to zdolat jeho pevné zdraví, jako divoké vichry, sveřepé lijavce a šílené vánice nebyly s to rozhlodat hrdá čela horských velikánů. Nezmarná síla a nepoddajný vzdor tohoto kraje jako by se vstřebaly v krev a svaly upřímného jeho dítěte a věrného obyvatele. Člověk s přírodou a ovzduším a náladou zdál se srůstat v jedinou harmonickou jednotku. Ba člověk jako by chtěl triumfovat nad mrtvou hmotou… Ovšem nebylo nic podobného vědomého v duši Mečířově, ale instinkt zdravé bytosti zdál se vésti ho k témuž cíli.“
Pevní, neúnavní, vytrvalí … ale stačí to?

„U Mečířů nikomu ani nesmělo napadnout vyhýbat se práci, která mu byla přiřčena.“

Do Mečířových osudů, tak křišťálově jasných, a tak prostě průzračných, stejně padl nenadálý a neznámý stín … pokrok! Nevyhnul ani téhle horské krajině …

Je to ale pro zdejší její obyvatele cesta k prospěchu, nebo ke zkáze?

„Po osobním jejich štěstí se Mečíř neptal. Sám žádných podobných požadavků neměl, a že by nějakých mohly mít jeho žena nebo děti, to mu ani na mysl nepřipadlo.“
V těchto letech se podstata podhorského života na první pohled nepozorovatelně, ale přesto dost pronikavě měnila …
„Ale tak mě často napadá, co na tom světě máme. Od narození do smrti jen lopotu a chvíle oddechu a radosti jen jako namátkou. Proto jsme na světě? Stojí za to život?“ … „Proč jen nám vložil Pánbůh do těla srdce a do toho srdce cit! Bylo by líp, necítit jako kámen nebo zvíře –“ … „A tak si někdy myslívám, že dětem dobře nerozumíme. Zapomínáme, že maj jiné myšlenky než my a jiné tužby – a my že pořád je chceme mít po svém. Všecko se tak změnilo …“

Vítr se žene – slyšíte?
Taková hrozná metelice!
Stromy láme a vyvrací! – Už je tu!
Slyšíte – jak skučí a lomozí – – a láme kmeny?

Jako větrná smršť zavířil život v zdejším kraji - divoce a zběsile se rozvlnil nad zdejšími rodinami … „ a co za dlouhá léta nahromaděno, rozprášil téměř v jediném okamžiku“.

71 04.06.2024

Další z něžných příběhů malého oříškově hnědého zajíčka.
Příběh je to tentokrát skoro dobrodružný, protože zajíček podnikne úplně sám cestu – vydá se hledat kamaráda.
Ovšem jen za humna, zajíčku, ať se neztratíš!
Najít si kamaráda totiž není úplně lehký úkol, naštěstí nedaleko bydlí jeden bílý zajíček, co zrovna taky nějakého kamaráda hledá, a tak je na téhle cestě nové přátelství!
Náš zajíček se tak může (trochu nesměle) zeptat: „Budeš můj kamarád? A budeš mě mít rád?“
A když ti ten druhý odpoví, že opravdu moc rád!
Tak víte co, i ta Mračná hora, tam v dálce, pak vypadá daleko veseleji ...
... a to se pak, při pohledu na ní, když sluníčko zapadá za obzor, usíná s krásně hřejivým pocitem … u srdíčka.

66 03.06.2024

Něžný příběh o tom, jak moc můžeš mít někoho rád pro ty úplně nejmenší.

Krásně, opět bych řekla něžně, ilustrované leporelo, které vypráví o oříškově hnědém zajíčkovi, který žije na kraji lesa, jehož okolí je celým jeho světem – je tam totiž jeho tatínek, který ho má rád úplně nejvíc na světě a taky spousta zábavy, které pro něj taťka vymýšlí tak, aby se malý hnědý zajíček naučil vše potřebné, co se mu v životě bude ještě moc a moc hodit.

Tak si to představte,
je léto, slunce svítí, všude kolem je spousta květů,
tráva omamně voní a kolem létají motýli,
a zajíček s tatínkem si na té louce hrají …

Při takových představách přímo cítíte vůni trávy a vřesu (kde se dá tak krásně schovávat), tušíte přítomnost lesa, protože i ten vydává svou pronikavou vůni jehličí, slyšíte poletující hmyz, zpívající ptactvo nad hlavou, …. a to se vám pak krááásně usíná!

Zvlášť, když víte, jak moc, vás má někdo rád!

68 03.06.2024

„Okolo něj vybuchl svět – explodoval ohňostroj barev v naprosté tmě – a bezbranného ho vrhl do prostoru. Snažil nad tím získat kontrolu – vznášel se v univerzu, kolem byly webové stránky – letěl tichým neomezeným a nekonečným internetem.“

Jen silou myšlenky zachytáváš stránky,
a noříš se do dalších úrovní – to je mindsurfing!

Internet budoucnosti, i když kdo ví, jak daleko je v tomto směru výzkum ve skutečnosti – každopádně, my, obyčejní smrtelníci bychom se to asi hned tak nedozvěděli – tohle by podléhalo nejspíš neprostupnému embargu – je to totiž vysoká hra! Ať už jde o sci-fi fikci nebo skutečnost, každému je jasné, že o něco takového by se vedl špinavý souboj, a nejspíš, přesně, jak se domnívá autor, souboj krvavý.
Chtěla jsem nejdřív dát jasně najevo, proč jsem Monu četla (téma ČV – komunikace skrze internet), Mona totiž není sci-fi (které mě baví), ale thriller s prvky sci-fi (a thrillery až tak nemusím), zvlášť když se jedná o thriller z prostředí vysoké politiky! – to je totiž vždycky špinavá záležitost, řekla bych přímo brutálně špinavá – zejména, když se do toho zapojí globální špionážní síly, a globálně působící teroristická uskupení. Pak se rozjede hra, kterou nejde zastavit – Mosad, Hizballáh, džihádisti, teroristi všeho druhu (z Libanonu, Pákistánu, Íránu, …) a samozřejmě špioni, dvojití špioni a nejspíš i trojití špioni a agenti s právem / povinností zabíjet, každého, s kým se potkají, žádné stopy (natož svědci) nesmí po jejich činnosti být objeveny.
Ve chvíli, kdy se z mindsurfingu stane „zbraň“ – výzkum nové metody komunikace mezi počítačem a člověkem se díky Moně vymkl kontrole – se rozjede nezadržitelná mašinerie, kterou navíc pohání dost mohutný zdroj energie – pomsta!

„Pomsta a zadostiučinění mohou přicházet v různých podobách.“

Mona i mindsurf, zdá se, jsou zatím stále záležitosti budoucnosti – jenže možná tu jsou už teď. A tak mafie a teroristi propletení s politickou elitou můžou rozjet svou smrtící hru – o život!

Pro mě příliš málo úvah o technologii budoucnosti (ukázala se spíš jen jako kulisa pro příběh) a příliš mnoho krve, násilí, brutality a špinavých triků - skoro, jako bych četla včerejší noviny :-/.

„Zmizela?“
„Ano. Bez jediného slůvka. Byla pryč. Několik týdnů jsme nevěděli, kde je.“
„My jsme nevěděli, kde je? Mosad nevěděl?“
„Ne. Ale potom, jednoho dne ráno, seděla na kapotě mého auta. O tom, kde byla, nepadlo ani slovo.“
„Zní to tak, že je nebezpečná a nestabilní. Jak je možné, že ji ještě máme?“
„Na to je jednoduchá odpověď: nikdy neselhala. Ani jednou … proto je tak jedinečná … žije život na půjčku, ale to se koneckonců týká většiny z nás.“
…
„Někdo tě sleduje.“

63 29.05.2024

Hlavní postavou téhle knížky jsou děti! Zvídavé děti, co poznávají svět, který se jim skrze tuto knížku, ukazuje z té přívětivé stránky, jako místo poetické, kde se lidem a zvířátkům dobře žije!

Knížku jsem kdysi koupila pro své děti a protože jsme ji četli poměrně často, večer s ní pravidelně usínali, je dost opotřebovaná, ale i tak mi i teď dobře slouží i pro mou malou vnučku, když ji večer, když je u babí a dědy, čtu pohádky ... krátké básničky, říkadla a příběhy před spaním... a věřte mi, že to jsou ty nejkrásnější chvíle :-) ...

Zvířátka v téhle knížce jsou kamarádi... a děti, pro které to všechno je, a o kterých to všechno je jsou jejich přátelé... přirozeně k sobě patří... instinktivně se mají rádi ;-) ...

A tak, ...
"Poslouchejte kočičku.
Zamňoukala písničku,
zamňoukala pohádku,
na dobrou noc koťátku."

Krásné a sladké sny, naše malé sluníčko!

67 24.05.2024

„ Mluvíme-li o hodnotách, mluvíme v inspiraci, v optice života: život sám nutí nás, abychom stanovovali hodnoty; život sám hodnotí námi, když stanovíme hodnoty…“ (Soumrak model)

Zarathustru jsem četla už dávno, v době studia na FF, a tak teď, když se mi náhodně dostal znovu do rukou, jsem si jeho příběh prošla ještě jednou, už ale ne, jako student FF, ale prostý čtenář, kterého zajímá starý příběh o jednom moudrém Peršanovi …
--- A on se obrátil ke svému srdci a pravil mu: „nechápou mne, nejsem ústy pro tyto uši.“
Zarathustra totiž mluví výhradně v obrazech a podobenstvích, a tak se mi nakonec má předchozí četba přeci jen i teď dost hodila – není to vůbec lehké čtení – Zarathustra má jediný cíl – svým vyprávěním přesvědčit člověka (přesvědčit lidi), aby zapřemýšleli nad hodnotami, které utváří jejich životy – aby je přehodnotili – a pak skrze smrt Boha apeluje na zánik těch „přebytečných“ – slepého stáda …
Je fakt, že jeho nihilismus v důsledku znamená úplný rozklad morálky – a tak, podívat se na dnešní svět Nietzscheho optikou není pak zrovna příjemné zjištění … křesťanskou morálkou, zdá se, se dnes už řídí málokdo – spíš se většina, z těch, co se k ní hlásí, jen tváří, že se jí řídí, ale ve svém nitru? … nechci říkat, že nihilismus dnes vládne naším západním světem, protože si to nemyslím, ale své místo v něm má, takové, že bychom nad ním měli znovu a znovu přemýšlet a zvažovat jeho důsledky – náš západní svět tak přichází spolu se zrušením toho pouta s vírou v nadřazenou instanci (viděno optikou současného stavu světa) mj. o své morální chápání světa a v důsledku toho i o svůj životní postoj (myšlenku svobodného a ničím neomezovaného života) – zapomínáme totiž, že se pojí (a to pouto je nerozpojitelné) se zodpovědností těch, kdo si takový způsob života zvolili – no, jak říkám, náš morální způsob chápání světa dostává dost na frak …

Možná je na čase začít s přehodnocováním (a to bylo především Zarathustrovo úsilí) všech dosavadních hodnot lidské existence, celé společnosti a tím i její morálky. – Zarathusta možná vyzývá hlavně k tomu, abysme, my lidé, začali „bez pomoci a záchrany od Boha“ sami svou vlastní zodpovědnost brát vážně …

A jenom malinko z té filozofie, která mi, jako vzpomínka, prolétla při čtení hlavou, třeba na Spinozu, který mezi prvními rušil ten transcendentní vztah mezi Bohem a člověkem, nebo na Kanta, který říkal, že je v podstatě nemožné, abychom se mohli se svými kategoriemi rozumu jakkoli vztahovat k transcendentnímu světu …
… teda až na to, že pro Kanta jsou ideje nedosažitelné jen na půdě poznání, ale co se týče morálky, tam je člověk svým praktickým jednáním stále uskutečňuje (přiznávám, že Kant mi je o dost bližší) – Nietzsche totiž považuje svět idejí za dokonale vylhaný (po kupě ho drží jen víra – nelze vykázat ve zkušenosti něco, co vlastně vůbec neexistuje) – a v tom si s Nietzschem moc nerozumím :-) …

72 24.05.2024

„Kdo jsi, proč jsi tady, co znamenáš?“ … cizí planeta reaguje na vpád!

„Jen oči, neuzpůsobené vidění v této podivné perspektivě, dokázaly vnímat okolí a zaznamenávaly do lidské paměti to, čemu o několik minut později sama nebyla schopna uvěřit a považovala vše za bláznivý sen.“

Lidé kolonizují Perlu, bažinatou planetu se spoustou podivných entit (možná živočišných a rostlinných druhů), kde nejzvláštnější z nich jsou sinusoidy.
Morálka zdejší posádky přitom s délkou pobytu už dávno klesla pod únosnou mez.
A tak vítejte v kosmickém blázinci – na dlouhých meziplanetárních letech a při zkoumání a osidlování cizích planet totiž nemusí vše probíhat zrovna hladce a podle plánu … teď jde ale hlavně o to, jestli už byl překročen Rubikon!
Obyvatelé zdejší základny si totiž začínají dělat, co chtějí, pravidla se začínají porušovat ve velkém – následky na sebe tak nedají dlouho čekat.
A záhadné sinusoidy rozhodně nejsou v terénu téhle cizí planety umístěné jen tak náhodně – navíc, jsou to vážně asi ty nejzáhadnější biologické? organismy, s nimiž se dá v perlanském světě potkat… fakt zvláštní entity…
Nejdřív vás napadne – HAD – možná taky silné LANO – až na to, že tady jde o něco, co je vlastně nekonečné, a přitom tvořící uzavřený kruh, zvlněný podle známého matematického vztahu!
Produkuje TO pohyb přesně podle matematického předpokladu – v přesně stanovených periodách – bez podnětu a navíc, ten pohyb nikdy nekončí! – produkuje TO zvuk – svist – který dokáže pěkně potrápit lidskou psychiku (o vysokém kmitočtu, až se mění v ultrazvuk) – bez drogy se to poslouchat dlouho rozhodně nedá … a tak zdejší lidská základna skutečně připomíná spíš vesmírný blázinec :-).
„Už toho mám dneska dost. Copak se všichni zbláznili? Copak všichni chtějí běhat na téhle zasrané planetě bez skafandrů?“

A tak občas den, který špatně začne, ještě mnohem hůř skončí.

Nesmíš totiž ani na chvilku zapomenout, že žiješ v prostředí vysloveně člověku nepřátelském - tuhle planetu ještě rozhodně neznáš!
Však ona brzy odhalí svou pravou tvář!
„Pryč z téhle zkurvené planety!“ - reakce můžou být různé, od šoku, až po přijetí téhle planety, jako domova, jenže pozor: „Člověk /jako tvor pozemský/ ani jeho technika, tak nikdy nemůžou být zcela dokonalí.“ – a v perlanském světě to pak platí dvojnásob!

Asi jsem objevila nového oblíbeného autora sci-fi … mě tyhle, řekněme „klasické“ příběhy prostě baví! (pan Souček, teď i Pecinovský, z těch světových pak Asimov, Simak, Bradbury, Heinlein, a další a další, jsou mým šálkem kávy – a že mám kávu opravdu ráda!).

Na první pohled jde jen o to takový lehký, dobrodružně laděný příběh o jedné vesmírné výpravě na cizí, pro lidstvo s jistými omezeními obyvatelnou, planetu, jenže zdání klame, příběh, je složitější, než se zdá, dotírá totiž otázkami, které nevyhnutelně přicházejí … jako třeba, jak lidský organismus bude reagovat na cizí entitu, a opačně, co vše se může stát při setkání, a je možná komunikace, je vůbec pravděpodobná nějaká interakce? Jak by se asi lidé zachovali? Kromě autorovy fantazie (představy mimozemského světa) je to právě nejvíc tahle otázka, která příběhem rezonuje. Je totiž vidět, že právě nad tím autor asi nejvíc přemýšlel - jaká by tedy byla skutečná reakce?
Lidi jsou různí a stejné to je i s jejich způsoby vypořádávání se s těžce zátěžovými situacemi (bez ohledu na to, že vesmírní cestovatelé by byli jistě pečlivě vybíraní, aby zátěž zvládli) – na setkání s něčím tak neznámým, jako je mimozemský svět, resp. jeho formy, se prostě připravit tak úplně nemůžeš, zvlášť, když TO něco, ovlivňuje (zdá se nejvíc) právě tvou psychiku, a už vůbec asi nejde připravit se na to, když se s TÍM NĚČÍM (velice těžce definovatelným) fakticky potkáš :-) …

62 24.05.2024

Nešťastně šťastný, toužil být milován, jenže to nevyšlo:
– vztah se ženou, protože ona vyžaduje lásku celou, i tělesnou,
- vztah s mužem, protože on vyžaduje lásku celou, i tělesnou.
Žít s někým bylo zcela mimo jeho schopnosti – a děsilo ho to – přesto po tom toužil.
A tak věřil na přátelství – protože to nejtěžší je osamělost.
Nejspíš by si rozuměl s Kafkou, podstoupil totiž stejně mučivou cestu.
Měl dost nonkonformní vztah – ke všemu – a tak v podstatě předznamenal dnešní stav světa.
Svět je totiž v rukou amatérů!
Cítil v sobě blízkost pomatenosti – překocený život, i když okolí ji zaměňovalo za výstřední genialitu.
Byl to kluk, co nevěděl, co se sebou!
A tak se vrh na divadlo – jež mu dalo prostor pro realizaci.

Nezařaditelný, s absurdními interpretacemi, představitel šokujícího, zběsilého divadla, jenž dokázal vršit asociace j ednu za druhou – ne symbolické, ale dráždivě konkrétní.
„Neměl vědomí zažitých souvislostí. Vytvářel si z jednotlivin souvislosti své. Čímž předběhl svou dobu. Ne. Čímž udivil svou dobu.“
Pro něj bylo divadlo svébytný svět sám o sobě - nově stvořená, rovnocenná realita. Jenže, když se stane jediným smyslem života - promění se v hydru.
„Divadlo je hydra.“ … zvlášť … „Když si člověk, neumí ochránit duši, osamělý a ztracený …“

Pana Lébla jsem příliš neznala – pro mě příliš neuchopitelný, nečitelný, nejasný, nepoznatelný - jeho osud jsem tak sledovala jen velmi okrajově a zpovzdálí, k téhle knížce mě tak přilákala jen a jen paní spisovatelka, její tvorbu dobře znám, četla jsem už několik jejich knížek.
Radka Denemarková je pro mě spisovatelkou taky těžce uchopitelnou, pochopitelnou (ale u ní mě to naopak láká, pochopit) - i ona se se svou tvorbou dost vymyká – svými hojně užívanými symbolickými formami. Jsem proto přesvědčená, že k sepsání životního příběhu Petra Lébla, je tou pravou a možná jedinou!
Právě v jejích knížkách totiž výrazně dominují motivy jako domov, traumata, vina, smrt (najdete je ve všech jejích příbězích) – a téměř na každé stránce Léblova příběhu!
„Divadlo mu bylo prostorem k vytěsňování nevyřešených stresů, sem vytěsňoval svoje osobní problémy, lásky a nenávisti … klín vrážel mezi jednotlivé věty, slova. Jako by mezi postavy vstupoval, přebíhal mezi nimi, … rozmlouval jim jejich jednání. Nestrpěl jejich vzájemnou citovou blízkost, okamžitě vkládal a vršil rekvizity, kouzlil se světlem, barvami a nesmyslnými pohybovými akcemi, jen aby rozrušil celek a naboural riskantní kontakt „bližních“ na jevišti; odváděl pozornost …“

V příběhu, který autorka sepsala, je tolik pravdy, kolik se do něj vešlo (většinu jí poskytl sám Petr Lébl), je v něm tolik emocí, co se do něj vešlo (většina na celé jejich škále – protože to RD umí, citlivě, přesně a přesvědčivě popsat emoce), je v něm tolik filozofického nadhledu, co mu svědčí (podtrhuje a vyjasňuje myšlenky – Léblovy, autorčiny i čtenářů), je v něm přesně nadávkováno vše, co se dalo o Petru Léblovi říct.

SOUDRUŽKA UČITELKA: "Upozorňuji Vás, že Petr má nevhodné chování. Je drzý! Nekritický ..."
...
„Stokrát jsem odcházel a stokrát zůstal …“
„Chceš opravdu skončit? Ptá se počítač. Ano.“
…
PETR LÉBL: „Je to ale otřesné – muset žít život, který pomalu ztrácí smysl. Ztrácím ho jako peněženku, jako vodu z dlaní, a čím jsem starší, tím je to horší.“

FRANZ KAFKA: „Někdy se práce uzavírá, jako se zavírá nevyhojená rána.“

CAMILLE PISSARRO: „Kdykoliv se s námahou něco dodělá, zdá se to člověku slabé proti tomu, co měl v úmyslu, věř mi.“

KURT VONNEGUT: „Uklízím sám v sobě a obrozuju se pro léta, která přijdou teď a která budou zcela jiná. Za podobných duchovních okolností dal hrabě Tolstoj svobodu svým nevolníkům, Thomas Jefferson svobodu svým otrokům, já hodlám propustit všechny literární postavy, jež mi tak oddaně sloužily za mé spisovatelské kariéry …“

RADKA DENEMARKOVÁ: „Člověk nemůže druhému člověku skutečně rozumět a že nikdo nemůže tomu druhému zařizovat štěstí …“

80 16.05.2024

Příběh je to prostý – šťastně zapomenutý krátký úlet s trvalými následky o jejichž existenci nemáš dlouho nejmenší tušení. A tak následuje šok! – který chce čas – pro všechny zúčastněné. Musíš pochopit situaci, přijmout ji a naučit se s ní žít.
Jednoduchá zápletka /na které stojí většina autorových příběhů/ se začne odvíjet v sentimentálně romantickém vyprávění o jedné manželské krizi /Segal je jednoznačně autorem sentimentálně romantických vztahových příběhů/ zatraceně dobře napsaném! Erich Segal je velmi dobrý vypravěč /však je taky mj. VŠ pedagog kreativního psaní/ každopádně není moc autorů tohoto žánru, které bych četla /není to můj preferovaný druh literatury/, ale od pana Segala jsem přečetla skoro vše, co napsal, jeho styl psaní se mi líbí, má dobře propracovanou psychologii postav (je vidět, že v tom je opravdu profík), a tak je to pro mě příjemně strávený čas, s každou jeho knihou – v relaxačně odpočinkovém módu (většinou je to dovolenková záležitost).

I když je to už hodně dávno, co jsem knížku četla, tak si rámcově dobře pamatuju nejen děj příběhu, ale hlavně pocit – emoce příběhu, protože to je právě to v čem je autor dobrý, jeho příběhy ve vás zanechají emoční stopu – vesměs jde o silný příběh. V diskuzi k autorovi jsem se dočetla, že je to autor sentimentálních kýčů, za mě bych souhlasila se slovem sentimentální (ano, jeho příběhy takové jsou a mě se právě to na nich líbí, proto je čtu), s kýčem bych ale už nesouhlasila – jeho příběhy za mě nesou svou známku kvality, jsou dobře promyšlené a zpracované – za mě jde o literaturu ve svém žánru na špičce kvality.
„… vypadala, jako by znovu uchopila kormidlo života … nemýlil se … byla nesmírně houževnatá. Když přijel, měla na sobě džíny a kaštanový rolák … na poličce stálo nejmíň půl tuctu knih. Byla mezi nimi biochemie a angličtina pro cizince … a červená knihovna.“
… a u téhle se vážně dobře relaxuje …
„Jako obvykle jsem vstávala za svítání.“, odpověděla s úsměvem. „Nemám zatím záclony, ale aspoň k něčemu je to dobré, protože mě probudilo sluníčko. Uvařila jsem si čaj a prošla jsem se až na Harvard Square. Je to nádherné místo – obchody věčně otevřené. Hráli tu nějací muzikanti a knihkupectví byla plná lidí.“
… no řekněte, není tohle krásně idylické ráno? Za mě jednoznačně!

74 14.05.2024

Třicet pět let lisuje starý papír a za tu dobu mu sběrači hodili do sklepa tolik krásných knih, že kdyby měl tři stodoly, všechny by byly plné ... pracuje na pražské periferii, jejíž drsnou krásu si zamiloval.

Večerní ulice osvětlené blikajícím elektrickým osvětlením, putyky, výčepy, kde ti natočí pivo do džbánku – odráží se tu lesk a třpyt poetické staré Prahy, ale pořád to je JEN periferie – neuchopitelná pro většinu a neodolatelně lákavá pro pana spisovatele …
„… miluji průtrže mračen a demoliční čety, postávám celé hodiny, abych se dočkal, až pyrotechnici zpraženým pohybem, jako by pumpovali gigantické pneumatiky, vyhazují celé bloky domů, celou ulici, nemohu se do poslední chvíle vynadívat na ty první vteřiny, které nadzvednou všechny cihly a kameny a trámy, aby pak nastala ta překrásná chvíle, kdy domy se sesouvají tiše jak hedvábné dívčí šaty, jak oceánský parník, když po výbuchu kotlů jde rychle na mořské dno…“

Někde tam, na té periferii, ve sklepě, ze kterého je výhled jen na chodník a nohy procházejících chodců, pan Hrabal pracuje už spoustu let - „polyká tu slova“ – u lisu papíru …
„Knihy mne naučily zálibě a radosti z pustošení, … odstraním tištěná slova, tak z textu nezůstane taky víc než nehmotné myšlenky, které poletují vzduchem, spočívají na vzduchu, vzduchem jsou živeny a do vzduchu se vrací … ještě krásnější časy musely být, kdy všechno myšlení bylo napsáno jen v lidské paměti“.

A právě tam, u toho lisu papíru, který nemilosrdně chroupe všechna slova, se v mysli spisovatele zrodil řetězec myšlenek – motivů, které pan spisovatel svým originálním způsobem spojil v umělecké dílo – vznikla další jedinečná koláž s nostalgickým názvem Klub poezie – použitý materiál: vystříhané a originálním způsobem opět pospojované útržky z novel Něžný barbar a Příliš hlučná samota...
„Kdybych já uměl psát, tak já bych napsal knihu o větším štěstí a větším neštěstí člověka, protože já jsem se knihami poučil, že nebesa nejsou humánní a člověk, kterému to myslí, také není humánní, ne že by nechtěl, ale odporuje to správnému myšlení. Pod mýma rukama v mém mechanickém lisu hynou vzácné knihy a já tomu proudu a průtočnosti nemohu zabránit. Nejsem nic než něžný a citlivý řezník.“

Výsledkem je tentokrát čistě něžně poetický text, do třpytivého náhrdelníku poskládané spisovatelovy výpisky z různých textů, očistěné od nánosu vulgarismů, obroušené od většiny politických narážek, až na dřeň, … zůstal jen čistý, přesný a dokonale krásný brus toho nejtvrdšího z kamenů – malé, ručně opracované diamanty – slova, myšlenky, vzpomínky …
„jak jsem se tak do sebe zakutal a schoulil, tak jako koťátko v zimě, tak jako dřevo houpací židle, protože já si mohu dovolit ten luxus být opuštěn, i když já vlastně opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám, abych mohl žít, v myšlenkách zalidněné samoty, protože já jsem tak trochu furiant nekonečna a věčnosti, a Nekonečno a Věčnost mají asi zálibu v takových lidech, jako jsem já“

… „protože jsem byl proti své vůli vzdělán, trnul jsem a žasnul nad Hegelem, který mne učil, že jediné, z čeho lze mít na světě hrůzu, je to, co zvápenatělo, hrůzu ze strnulých a umírajících forem, že jediné, z čeho lze mít radost, je to, když nejen jednotlivec, ale i lidská společnost se dovede zápasem zmladit, vybojovat si novými formami právo na nový život…“

… „Když jsem se navracel pražskými ulicemi nazpátek do svého podzemí, myslel jsem na melancholii věčné stavby světa, brouzdal jsem se v duchu kloakami a přitom uslzenýma očima jsem hleděl vzhůru, abych tam najednou uviděl to, čeho jsem si nikdy nevšiml, na fasádách a průčelích baráků i veřejných budov jsem uviděl, do čeho se promítal a po čem toužil Hegel a Goethe, to Řecko v nás, krásné helénství jako vzor a cíl, viděl jsem sloupové dórské řády, tryglyfy a okapní řecké lišty … a balustrády na samé střeše činžáků, v jejichž stínu jsem kráčel, a přitom jsem uvažoval, že to samé Řecko je i u nás v Libni a ostatních periferiích, na průčelích obyčejných domů …“

Číst … nechat kolem sebe plynout slova … nechat se jimi oslnit … a pak je nechat tiše a klidně doznít … slyšet sentimentální hudbu na pozadí … cítit tklivou melancholii … bojovat s textem - jen pro tu radost, až mu podlehneš …

„A tak jsem tiše kráčel“ … za zvukem slov, za jejich neodbytnou návykovou melodií … slyšíš, vidíš a cítíš ve vzduchu harmonii …

75 10.05.2024

Objevila jsem seversky krásnou podobu Baltského přímoří už před cca 10 lety, a od té doby se tam pravidelně vracím – je pro mě ideálním místem pro aktivní relax.
Objevila jsem tu totiž divoké a téměř exoticky vyhlížející nekonečně dlouhé pláže vybízející hlavně právě k aktivnímu odpočinku – dlouhé procházky /nebo i běh po mořské pláži/ se přímo nabízejí … můžete jít/běžet téměř libovolně dlouho!
Poslouchat šplouchání vln, mít vítr ve vlasech /na to se připravte, protože tady ho budete mít téměř vždy/, sledovat hejna racků a jiného vodního ptactva a slunce odrážející se na mořské hladině. Je to půvabná scenérie a proto je tohle přesně to místo, kde můžete pocítit sílu přítomného okamžiku – úplně vypnout a jen pozorovat svět kolem sebe, navíc, když půjdete/poběžíte dostatečně daleko podél pobřeží, budete svět kolem sebe pozorovat naprosto sami!
To je hlavní důvod proč k Baltu ráda jezdím – klid, pohyb, volnost, svoboda!
Proto tam taky vyrážím pravidelně a hlavně mimo sezónu! Je tam moc krásně v kteroukoliv roční dobu – doporučuji květen, ale zvláštní kouzlo měla i halloweenská návštěva.
Polské přímoří je totiž na turisty dobře připravené – je tu spousta wellnes hotelů, kde se vám bude líbit v kteroukoliv roční dobu, je tu vždy co vidět – až poetická krása přímořských rybářských vesniček vás přiláká, typické baltské majáky, dlouhá mola vybíhající do moře a nepřeberné množství rybích specialit – hlavně uzených ryb všeho druhu – milovníci ryb si tu rozhodně přijdou na své.

Tenhle průvodce vám pak ukáže zejména turisticky zajímavé lokality – rybářské přístavy, muzea jantaru, malebné promenády, jezera, přírodní rezervace, zajímavá historická města a přírodní úkazy, ale věřte, že líbit se vám, pokud máte rádi klid a pohodu, bude i mimo turistické destinace, záleží na tom, co hledáte.
Každopádně pro první návštěvu polského přímoří se takový průvodce určitě hodí – Polsko totiž ukrývá spoustu opravdu malebných míst.

PS: přímořské promenády ve všech turistických destinacích nabízejí mj. i řadu nákupních lákadel, to jen pro zajímavost, pro ty, kdo rádi brouzdají po tržištích (i ty jsou pro Polsko typické, že :-).

80 03.05.2024

„Žádné posvícení netrvá věčně. Všechno jednou skončí! Všechno.“
…
„Kdysi … věřila, že svět a život jsou sice navenek drsné a nehezké, ale na samých hranicích mikro- i makro- škály je vše harmonické a krásné. … Nyní však začalo vycházet najevo, že všední život je naopak krásnou ulitou a mikrosvět uvnitř, jako i makrosvět, který ji obklopuje, je ohyzdný a chaotický.“

Vesmír je totiž nebezpečným místem pro život.
Vesmír, tak, jak si myslíš, že ho znáš, ve třech dimenzích, je temný les …
… každý další vyšší stupeň pak pozře ten nižší – to je princip!
Protože vesmír to nejsou jen „naše“ tři dimenze, jsou i další, a už hned v té čtvrté, zdá se, není NIC, a tak i temný les tu ztrácí svou podstatu, své opodstatnění – je jen bezmezná prázdnota … „jsem hrobka“!
Člověk při pohledu ven ze „svých“ tří dimenzí ztrácí VŠE – svět, existenci, sebe!
A bytí se stává absurdním!
Naivní lidstvo!
... věky se přerodilo v téměř feminní svět, kde princip temného lesa už nemá své místo, a tak se řítí ke svému mrazivě velkolepému finále!
A s ním i celá Země …
Odstraníte-li totiž z povrchu zemského parametry života a podíváte-li se, jak by se Země vyvíjela bez něj, zjistíte … „Co je to?“ … „Země, bez života.“ … „Ale…kde jsou oceány?“ …“Nic, ani řeky, celý povrch je suchý jako troud.“ … „Chcete říct, že bez života by na Zemi neexistovala voda?“ … „Úplná pravda je ještě extrémnější … život je jen tenký zranitelný povlak na povrchu planety ….“
Jak by asi vypadal vesmír bez života?
„Kdysi jsme přistáli na Měsíci? … a co z toho? Akorát hovno.“
Válečné éry se pravidelně střídají s časem rozkvětu, jak tomu je už od úsvitu lidských dějin, navzdory technologickému rozmachu … i když už lidé vypouštějí sondy do hlubokého vesmíru, cestují časem do vzdálených galaxií, technologický výzkum akceleruje … stejně to je všechno jen zoufalý pokus!

„Dnes je ale krásný večer, dnes se bude dobře vzpomínat.“

Četba to není zrovna odpočinková, lidské dějiny – minulé i budoucí nejsou zrovna procházkou růžovým sadem, ale naopak trnitou cestou skrze kruté události … v příběhu se proplétá co bylo a co bude, nemůžete si být jistí, co je právě teď, a jestli vůbec je, nějaké právě teď. Každopádně vše, co se stalo i co se teprve stane ovlivňuje jedno druhé a zdá se, že události nemají žádné hranice …
A tak je možné snadno detekovat všudypřítomné pocity – hrozby, strachu, úzkosti, deprivace, ale, skoro překvapivě, i eufórie, bezbřehého optimismu a naděje?
Vzpomínka na Zemi je tak ještě mnohem víc, než předchozí dvě části, existenciálním příběhem - hlavně o lidské naivitě!
Důležitou roli tu totiž hrají vesmírné mimikry – kdo nejlépe zvládne umění úskoku a klamu – vyhrává? A dá se vůbec vyhrát? Dá se alespoň přežít?
… kolaps vnějšího kosmu … existenci na nezávislé časové ose … zhroucení do singularity … nový velký třesk …
Dá se vůbec přežít odhalení skutečné povahy vesmíru?

V časopisu Respekt jsem se dočetla, že autor v poslední knize řeší „věci určené bohům“ … s tím můžu jen souhlasit.
Vesmír je totiž, zdá se, opravdu dost šíleným temným lesem …

„Copak tebe nejímá úžas, když se v noci podíváš na hvězdy?“
„Já se v noci na nebe nedívám.“
….
„Většina lidí miluje jen iluzi.“

81 03.05.2024

Je to svět, co je pořád v jednom kole, nebo to je vaše mysl?

Souhlasím s hlavní premisou této malé, krásně výtvarně zpracované knížky zaměřené na osobní rozvoj, resp. na mindfulness – praktikování bdělé pozornosti pomáhá čelit stresu. Souhlasím i se závěry, které z ní vyplývají – díky této „technice“ pocítíte zlepšení svého nejen pracovního výkonu, ale tak celkově získáte pocit životní spokojenosti. Souhlasím i s tím, že překážky, které lidem brání ve vnášení bdělé pozornosti do každodenních činností, lze odstranit cíleným tréninkem a osobním rozvojem.
Krásné meditativní a uklidňující ilustrace navozují veskrze příjemné pocity, hlavní myšlenka - zpomal, a najdi hlubší vztah k sobě i druhým – souzní s mou myslí, a přesto knížku hodnotím pouze 3*.
Pro mě je tahle knížka totiž knížkou prchavých okamžiků ...

Svět známe jen takový, jaký jej vidíme
Oknem své mysli.
Když je naše mysl hlučná, je takový i svět.
A když máme mysl pokojnou, je takový i svět.
Poznat svou mysl
Je stejně důležité jako snažit se změnit svět.

… které nabádají, nechat myšlenky volně plynout a zpomalit tempo – pak totiž „říkáš věci, tak jak jsou“ …

Lidé reagují na stejnou situaci různě – když se na to podíváte blíž, zjistíte, že to, co vás trápí není daná situace, ale spíš váš vlastní pohled na ní…
A tak se nesnažte nepříjemné pocity znovu a znovu převracet sem a tam – radši je nechte proudit – „vlna emocí sama přirozeně klesne“ – když ji nebudete sami přiživovat …
Pokud nedokážete změnit nepříznivou situaci – je tu ještě možnost – změnit pohled na ní – „dobré a špatné je vždy relativní“ …
Když jste ve stresu – uvědomte si svůj stres, svou podrážděnost, svůj vztek – „když víš, jaké pocity tebou zmítají – přestaneš se v nich ztrácet“…
A poslední … „S láskou v srdci se chováme laskavěji a vlídněji!“

Je to tedy vlastně pár jednoduchých rad, které jsem si připomněla – a to je občas potřeba.
Pamatovat si, že, když tě život zklame, na chvíli se zastav a pamatuj si, že život nás učí skrze chyby – ptát se teda musíš, co se z ní máš naučit? Určitě ti k tomu bude nápomocný vnitřní klid a bdělá pozornost, to je cesta k vnitřní rovnováze a k správnému nasměrování života.

Je tak docela škoda, že je tahle knížka plná ještě čehosi, co bych nazvala sebeprezentací – takových jako motivačně návodných příběhů ze života „reálných situací“, které mi ovšem vyznívaly jako klišé, mířící cíleně a návodně až možná manipulativně.
Autorovi, který je vysokoškolským pedagogem a zároveň budhistickým mnichem, jsem je nějak nevěřila. V textu jsem objevila trochu fenomenologie a trochu Descarta, které autor použil na podporu teze o nezávislosti mysli a světa --- „mysl je celý náš vesmír … skutečnost existuje, protože existuje naše mysl. … bez mysli by neexistoval žádný vesmír. … nemůžeme žít ve skutečnosti, které si nejsme vědomi – na co se mysl zaměří, to je náš svět“ --- a to se mi možná vlastně líbilo ještě nejvíc z té prezentační části - myšlenka, že svět známe takový, jak ho vidíme – ale příběhy ze života mi přišly skoro nehodné této publikace s tak meditativními ilustracemi prchavých okamžiků, zajímavých a svým způsobem uklidňujících myšlenek o přijetí, neusilování, neposuzování, laskavosti, důvěře, a trpělivosti :-).

72 02.05.2024