Kluby poezie
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/31205/bmid_kluby-poezie-0Be-31205.jpg
5
64
64
Baladická nesyžetová próza je mozaikou drobných bizarních přihod, situací, reflexí a vzpomínek. Tvoří vyprávění o životě a smrti, o radosti a smutku tvůrčí práce, o situaci člověka v krutém a krásném světě. Je konfrontací minulých časů a současnosti. 1.vydání
Přidat komentář
Třicet pět let lisuje starý papír a za tu dobu mu sběrači hodili do sklepa tolik krásných knih, že kdyby měl tři stodoly, všechny by byly plné ... pracuje na pražské periferii, jejíž drsnou krásu si zamiloval.
Večerní ulice osvětlené blikajícím elektrickým osvětlením, putyky, výčepy, kde ti natočí pivo do džbánku – odráží se tu lesk a třpyt poetické staré Prahy, ale pořád to je JEN periferie – neuchopitelná pro většinu a neodolatelně lákavá pro pana spisovatele …
„… miluji průtrže mračen a demoliční čety, postávám celé hodiny, abych se dočkal, až pyrotechnici zpraženým pohybem, jako by pumpovali gigantické pneumatiky, vyhazují celé bloky domů, celou ulici, nemohu se do poslední chvíle vynadívat na ty první vteřiny, které nadzvednou všechny cihly a kameny a trámy, aby pak nastala ta překrásná chvíle, kdy domy se sesouvají tiše jak hedvábné dívčí šaty, jak oceánský parník, když po výbuchu kotlů jde rychle na mořské dno…“
Někde tam, na té periferii, ve sklepě, ze kterého je výhled jen na chodník a nohy procházejících chodců, pan Hrabal pracuje už spoustu let - „polyká tu slova“ – u lisu papíru …
„Knihy mne naučily zálibě a radosti z pustošení, … odstraním tištěná slova, tak z textu nezůstane taky víc než nehmotné myšlenky, které poletují vzduchem, spočívají na vzduchu, vzduchem jsou živeny a do vzduchu se vrací … ještě krásnější časy musely být, kdy všechno myšlení bylo napsáno jen v lidské paměti“.
A právě tam, u toho lisu papíru, který nemilosrdně chroupe všechna slova, se v mysli spisovatele zrodil řetězec myšlenek – motivů, které pan spisovatel svým originálním způsobem spojil v umělecké dílo – vznikla další jedinečná koláž s nostalgickým názvem Klub poezie – použitý materiál: vystříhané a originálním způsobem opět pospojované útržky z novel Něžný barbar a Příliš hlučná samota...
„Kdybych já uměl psát, tak já bych napsal knihu o větším štěstí a větším neštěstí člověka, protože já jsem se knihami poučil, že nebesa nejsou humánní a člověk, kterému to myslí, také není humánní, ne že by nechtěl, ale odporuje to správnému myšlení. Pod mýma rukama v mém mechanickém lisu hynou vzácné knihy a já tomu proudu a průtočnosti nemohu zabránit. Nejsem nic než něžný a citlivý řezník.“
Výsledkem je tentokrát čistě něžně poetický text, do třpytivého náhrdelníku poskládané spisovatelovy výpisky z různých textů, očistěné od nánosu vulgarismů, obroušené od většiny politických narážek, až na dřeň, … zůstal jen čistý, přesný a dokonale krásný brus toho nejtvrdšího z kamenů – malé, ručně opracované diamanty – slova, myšlenky, vzpomínky …
„jak jsem se tak do sebe zakutal a schoulil, tak jako koťátko v zimě, tak jako dřevo houpací židle, protože já si mohu dovolit ten luxus být opuštěn, i když já vlastně opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám, abych mohl žít, v myšlenkách zalidněné samoty, protože já jsem tak trochu furiant nekonečna a věčnosti, a Nekonečno a Věčnost mají asi zálibu v takových lidech, jako jsem já“
… „protože jsem byl proti své vůli vzdělán, trnul jsem a žasnul nad Hegelem, který mne učil, že jediné, z čeho lze mít na světě hrůzu, je to, co zvápenatělo, hrůzu ze strnulých a umírajících forem, že jediné, z čeho lze mít radost, je to, když nejen jednotlivec, ale i lidská společnost se dovede zápasem zmladit, vybojovat si novými formami právo na nový život…“
… „Když jsem se navracel pražskými ulicemi nazpátek do svého podzemí, myslel jsem na melancholii věčné stavby světa, brouzdal jsem se v duchu kloakami a přitom uslzenýma očima jsem hleděl vzhůru, abych tam najednou uviděl to, čeho jsem si nikdy nevšiml, na fasádách a průčelích baráků i veřejných budov jsem uviděl, do čeho se promítal a po čem toužil Hegel a Goethe, to Řecko v nás, krásné helénství jako vzor a cíl, viděl jsem sloupové dórské řády, tryglyfy a okapní řecké lišty … a balustrády na samé střeše činžáků, v jejichž stínu jsem kráčel, a přitom jsem uvažoval, že to samé Řecko je i u nás v Libni a ostatních periferiích, na průčelích obyčejných domů …“
Číst … nechat kolem sebe plynout slova … nechat se jimi oslnit … a pak je nechat tiše a klidně doznít … slyšet sentimentální hudbu na pozadí … cítit tklivou melancholii … bojovat s textem - jen pro tu radost, až mu podlehneš …
„A tak jsem tiše kráčel“ … za zvukem slov, za jejich neodbytnou návykovou melodií … slyšíš, vidíš a cítíš ve vzduchu harmonii …
Nádhera! Nádhera! Nádhera!
Papír! Knihy! Papír!
Pivo! Pivo! Pivo!
Fakt vymazlené.
Po dlouhé odmlce jsem se vrátila ke svému milovanému Hrabalovi a zase nešlo jinak než se jen kochat a tiše žasnout nad tou krásou...
Toulky libeňských bohémů po pivnicích a nálevnách s očima otevřenýma pro umění a opěvování života, bardové dvacátého století se srdci přetékajícími jásotem nad maličkostmi uliček a lidiček, oprýskané zdi, fleky od vápna, starý shnilý papír, vše nazírané jako malby vrcholných tvůrců. Život vyprávěný obrazy imaginace. Krása.
První kniha, kterou jsem od Hrabala četla a na dlouhou dobu také jediná, protože se nic nedalo v té době sehnat. Od té doby jsem jeho knih přečetla spoustu, ale na tuhle vzpomínám tak nějak podobně, jako se vzpomíná na první lásku.
Jediná kniha od Hrabala ktorú som čítal. Veľký dojem na mňa zanechal spôsob, ako pôvabne zaobchádza autor so slovom. Akoby každé jedno bral láskavo do ruky, obracal ho v dlaniach a kládol presne tam, kde dokáže urobiť svoju prácu najlepšie... veľmi príjemný zážitok.
Tato kniha je sestavená z úryvků dvou původních textů - NĚŽNÉHO BARBARA a PŘÍLIŠ HLUČNÉ SAMOTY. Jedná se o první knihu, kterou jsem přečetl od Bohumila Hrabala.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Když mi maminka umřela, plakal jsem tak nějak dovnitř, neuronil jsem ani slzu.
Bohumil Hrabal se vyjadřuje ohledně psaní: "Nechávám text v první verzi a pak pouze škrtám, vynechávám, nezametám za sebou stopy psaní, nepředstírám dodatečným vylepšováním, že jsem víc, než jsou ti druzí."
V knize se objevují velké části textů z Něžného barbara, které se střídají s texty z Příliš hlučné samoty. Celé to tvoří krásnou a čtivou mozaiku, která pro mě byla vyloženou čtenářskou lahůdkou.
První Hrabalova knížka, která se mi dostala do rukou asi ve 14 letech. A zabrala - Hrabal je od té doby moje slabá stránka, s chutí se k němu vracím.
Kluby poezie je kniha, která se svým způsobem z Hrabalovy tvorby tak trochu vymyká a ocení ji nejspíš především čtenář „fajnšmekr přes Hrabala“. Je to kniha, která se nám může jevit jako pozoruhodný experiment, vznikla rytmickým střídáním dvou protichůdných textů, textů ryze hrabalovských a to Hlučné samoty a Něžného barbara . Inspirací pro způsob sestavení knihy byly roláže – tuto výtvarnou techniku svého přítele Jiřího Koláře Hrabal aplikoval na text. Jak sám říká v předmluvě, …“ spojil jsem svoje dva libeňské texty rytmicky tak, jak je sestaven list akátového stromu, dva texty, které se do sebe zasouvají jak zipy, sestavil jsem ze dvou příběhů periferní baladu na počest těch poetických mladíků, na počest Vladimíra, a konec konců napsal jsem ten text pro všechny lidi, kteří milují folklór a poezii…“.
Kapitoly převzaté z Příliš hlučné samoty mají volnější tempo, jsou to texty spíše filozofující, nijak neukončené a přecházející vlastně plynule jeden v druhý, text o něžném barbarovi Vladimíru Boudníkovi je naopak velmi dynamický, každá kapitola je jednou Hrabalovou vzpomínkou na Vladimírka a míhá se sem tam i další kumpán Bondy a kapitoly jsou klasicky příběhové, tvoří uzavřený mikropříběh s pointou. Přechody mezi kapitolami jsou jasně zřetelné, kupodivu nepůsobí nijak rušivě a spojení těch dvou, v podstatě diametrálně odlišných textů se naopak dobře čte (hlava si mezi kapitolami stačí odpočinout).
Zajímavý je i samotný vznik a název knihy. Toto dílko nevelkého rozsahu a celkem nenápadné, které se jaksi v záplavě známějších (také díky filmu) Hrabalových knih tak nějak takřka ztratilo (trvalo od roku 1981 přes 30 let, než vyšlo druhé vydání) bylo inspirováno včetně svého názvu, jak říká Hrabal v předmluvě: „Na svých toulkách pražskou periferií se Vladimír Boudník setkal se skupinou mladíků, kteří jsouce dojati a vzrušeni podivuhodným zákoutím, napnuli nad ten prostor bílý transparent s nápisem KLUB POEZIE. Tak vítr vzdouval ta poetická upozornění zavěšená na čtyřech tkalounech tak dlouho, než déšť a vichr plátna urval, než čas odvál i tu skupinu básnických mladíků…“
(V roce 1964 napadlo studenty gymnázia Na Zámečku v pražské Libni vydávat literární časopis. Příhodně jej pojmenovali Divoké víno – redaktor Ludvík Hess si tu legraci tuším nakonec i odseděl - a kolem něj vyrostla platforma mladých začínajících básníků . Divoké víno byl literární a umělecký časopis vydávaný od září 1964. Nikdy nebyl oficiálně povolený a jeho vydávání ukončil administrativní a policejní zásah počátkem roku 1972. V současné době vychází od roku 2002 v internetové podobě - http://www.divokevino.cz/5111/index.php)
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Nejdřív jsem byl trochu otrávenej, že se jedná o příliš hlučnou samotu a něžného barbara dohromady, ale pak to začalo nabírat na intenzitě a obrazy, které se přede mnou zjevovaly (protože Hrabal píše především obrazy a pak až možná knihy) byly krásnější a sugestivnější a především a právě proto naskakovaly na představy a myšlenky moje, anebo je také doplňovaly! Takže, přestože jsem věděl jak to končí a jak to dopadne, byl jsem nakonec kluby poezie ukolébán do překvapivé radosti z knihy samotné! Takže, čtyři, anebo čtyři a půl!