Citlivý člověk
Jáchym Topol
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/339496/bmid_citlivy-clovek-Z9M-339496.jpg
3
254
254
Hrdinové Topolova románu, kočovný herec Táta se svou alkoholickou ženou a dvěma synky, křižují Evropou, aby se pokusili nalézt staronový domov na březích Sázavy. Cestu jim kříží postavy spřízněné i protivné, mezi mnoha dalšími ryšavá kurvička Světlana a její milý Kája z vymahačského klanu Baštů, který se v zuřivých bitkách utkává s Bizonovou motorkářskou tlupou. Topolův dobrodružný román ze současnosti se dotýká v zemité grotesce témat, která znepokojují lidstvo odjakživa, jako jsou víra, stárnutí, smysl života, sebevražda, láska, rodičovství, i těch, která patří k právě žhavým – „stěhování národů“, politická korektnost, krymský konflikt, meze politiky… A žádné z nich není natolik nedotknutelné, aby nemohlo být pomocí rafinovaně a osvěživě používaného jazyka, plného odkazů, podprahových vláken a asociací, zironizováno a obráceno z líce na rub a zase nazpátek. Román Citlivý člověk je komický a brutální, chytře chlípný, karnevalový a zároveň přísně organizovaný. Je to reportáž z odvrácené strany života, groteska o nacházení Boha a lidské jiskry v nejpustších brlozích, kniha o existenciální pouti, kde je i v těch nejšílenějších pasážích oživující ingrediencí láska anebo touha po ní.... celý text
Přidat komentář
Bítnickej, hipísáckej až mystickej život
… „Život je krásnej! Smutnej a krásnej!“ …
ve skoro fikčním světě,
kdyby ovšem nebyl,
tak je až absurdně podobnej tomu našemu …
Zajímavé, ovšem vůbec ne příjemné, čtení, které dokáže emocionálně vyždímat a je spíš zvláštním, řekla bych až zvráceným, způsobem působivé … o tom, „kde v duši tma je hustá“.
Groteskní (to jsem si musela připomínat, o co tu jde), vlastně místy až nemravně zvrhlý text do sebe vcucl „odlesky duší“ svých hlavních protagonistů, kteří se oddávají přírodě a sobě navzájem, smývajíce ze sebe tak to, čemu pohrdavě říkají „civilizační slupka“ …
Proud slov, jako „veletok lásky a souznění, který se z nich zpočátku vydral jako gejzír“ … vleče je ke dnu, „mezi šutráky, k převalujícímu se kalu“…
„Je jí tolik smutno! A tolik nádherně! Hele! A možná že přítomnej okamžik je jediný, co je …“
A každej, ani nemusíš stát zrovna po kolena v tom vulgárním marastu a bahno společnosti ti přitom nemusí klouzat mezi prsty, … stejně nakonec hledá pevnou půdu pod nohama, dno, od kterého se můžeš odrazit…
„Dyť ti říkám, že mám vystoupení! Jedeme na oslavu! Budeme hrát! Zíráš, co?
Ahá, jo, žádná změna, nic novýho, zase hrajeme, tak jó, cedí ze sebe máma, sotva se rozjedou ...
Ne ták docéla, milí móji, zubí se na ně Ivan.
Ne! Teď vy hrájete vo svůj žívot!“
… a přitom kolem sviští v rychlém sledu evropské události …
„To ste celý vy, Rusáci! Ovládnout, zničit, vyhladit!
Štože?!
Dyť to už se přece nedělá!
Dělá!
Dyť to ale nefunguje!
Fungúje!
Dyť je jednadvacátý století!
To fúk!“
…
„Scenérie vskutku upomíná na nebe doznívající v úsvitu, škubem vesmíru či snad božským rozmarem překlopené na rozrytou zemi.
Tituškové se loudají i kolem auta. Postrojení v kusech mundúrů, strakatých polních bundách, teplácích. Prsteny a řetízky, škapulíře, křížky, řetězy na šíjích. Za opaskem má leckdo strašidelnou sbírku nožů, pout, všelikých nástrojů k trýznění. Pistole i dlouhé pušky přes rameno, kalašnikovy. Nad oholenými hlavami i důstojnickými čepicemi zplihlé prapory i monstrance, v uřvaných bitkách orvané insignie pravoslavného stalinismu.“
Je to groteska!
... musím si to připomínat! - protože groteska, to je jen na oko, fakt mrazí z té ledové krusty z východu, co se, jak přituhuje, začíná rozlézat po tom blátivém marastu,
… musím opravdu bedlivě poslouchat, číst mezi řádky! - protože vyprávěná je dětskýma očima – bez příkras, všechno, co vidíš a slyšíš, bez komentáře, bez úvah, prostě a jednoduše, tak, jak se to jeví – co dělá táta, máma, bráška, i celé to procesí těch, s kým se ONI (fakt výstřední rodina) na své pouti setkají,
… musím na to myslet! – když čtu řadící se slova a věty, v poetický obraz evropské krajiny …. „Provazce deště buší do okýnek. Potůček hned u odpočívadla dostává zabrat, pění se, skáče v betonovém korýtku, struha se vlní přišlou vodou.“ – a když „vidím“ dětskýma očima …“Děťátko leží na posteli za hradbou polštářků. Něžně dýchá, vykukuje z rozepnutých, dosud celkem čistých dupaček. Ručky, nožky protahuje ve světelném reji. Sluneční paprsky rejdí po okenním skle … Kluk brášku přikryje.“ – něhu, lásku, které se v tomhle světě moc nedostává …
… musím o tom přemýšlet! – když čtu ten větší a dost drsnej zbytek týhle knížky, … „V rohu kuchyně je sprchový kout zakrytý igelitem, hned vedle sporák, na něm harampádí, na podlaze vrstva ulepených střepů a střípků, mrtvý hmyz. Kuchyňská linka z dávných časů. Gauč. Nad ním vycpaná hlava srny. Stůl, igelitový ubrus přichycený klipsnami“ … vydrápnutý bolavý slova …
Topola mam rad, vazim si ho, uznavam ho jako spisovatele - teoreticky. Bohuzel v praxi se to neda ani pri nejvetsi snaze cist. Jeste tak nejlepsi z jeho dila je kratka povidkova kniha o Palmovce v devadesatkach, to ma aspon nejaky pochopitelny dej. Autor by se potreboval v psani ukaznit v jednote deje, mista, casu, jak se to uci ve skole a myslet pri psani aspon trochu na ctenare. Mene je nekdy vice.
Audiokniha
Tak tohle opravdu nebyl můj šálek čaje. Divné postavy, děj i závěr. Co však musím ocenit, je krásná květnatá čeština.
Chvílemi má člověk pocit, že čte bohatýrskou ságu, chvílemi pro změnu parodii na ni, chvílemi je to magický realismus po česku, panoptikum neuvěřitelných postav, představitelů různých typických "kmenů". Dlouho jsem přemýšlela, jak charakterizovat Topolovy popisy míst a situací, až mě napadlo slovo opulentní, taková opulentní slovní hostina. Příběh mě ve srovnání se Sestrou tolik nezaujal, ale přesto jsem se nakonec rozhodla pro 100%.
Audio kniha.
Velmi oceňuji živý inteligentní jazyk, Topolova čeština je trefná a třeskutá zároveň. Nádherné hrátky se slovy, Čtvrtníčkův přednes byl skvělá volba.
Kniha je ale přetěžká, ztrácím se v ní. Drsné putování současnou Evropou, vymezování se vůči obhroublým Rusákům.
Hodně zajímavý postapocalipticky
Roman od Jáchyma Topola ktery si rád přečtu ještě jednou kde sem asi vlastní vinou ne všechno pochopil.
Moje první kniha od Jáchyma Topola se mi celkem líbila, zejména musím ocenit živost děje, danou bohatým, květnatým jazykem včetně běžného hovorového stylu, což v soudobé české literatuře v takové podobě není až tak obvyklé. Co se týče samotného děje, je poněkud překotný, skáče se z minulosti do přítomnosti a zpět, což mi příliš nevyhovovalo, ne vždy jsem přesně zachytila dějovou linku. Knihu jsem poslouchala v audio verzi, kdy musím vyzdvihnout vynikající četbu P. Čtvrtníčka, kterého jako herce moc nemusím, ale pro tento typ knihy to byla opravdu skvělá volba.
Předně musím sdělit, že se mi do knihy málokdy povedlo začíst, možná kvůli střídání přítomného času s minulým, kombinace strohého a přitom bohatého a krásného jazyka, množství postav, někdy jsem prostě nepochopila, co se právě děje. Nicméně právě proto doporučuji knihu otevřít (možno asi kdekoli:) a přečíst si alespoň kus. A přestože ve mě vyvolávala zejména smutek, vztek a rezignaci a nepochopení (zejména jsem neustále řešila osud dětí a pak dále také upgrade se současnou situací na Ukrajině), na posledních stránkách došlo i k jakési katarzi. Je to jedna u knih, ke které bych se mohla za pár let vrátit a získat z její četby něco navíc, něco, co mi teď uniklo:)
O autorech se často říká, že zrají jako víno. A já to zde vztáhnu na tento titul, protože obsah knihy zraje, kvasí a probublává stále více do reality tohoto světa. Byť v čase vydání se jevil jako svým způsobem dystopický...
Nesmírně mě bavil zdánlivý rozpor brilantního poetického jazyka se surovostí až vulgaritou děje. Při čtení mě přepadala různorodá škála pocitů a emocí. Smích nevyjímaje, i humor se vetkal do pavučiny příběhu.
Autor dokázal do knihy vtěsnat ohromující výpověď o rozkolísaném a nevyváženém stavu dneška v různých alegorických příbězích. Povedlo se mu vše, co současná společnost umně a záměrně skrývá pod povrchem, vynést na světlo a to "dokonalé", co žijeme, je v knize přítomno zcela neviditelně.
Právě nyní, po šesti letech od vydání, je ta správná doba k přečtení této knihy. Vřele všem doporučuji a čtěte i mezi řádky...
Já dočetla román o naději. Ta tam je!
Nemůžu o tom říct nic negativního, uvědomuju si tu literárnost, ale vůbec mě to nebavilo. To doufám říct můžu. Omlouvám se.
Audiokniha. Čím déle jsem poslouchala, tím víc se mi příběh líbil. Dokonce mám potřebu si knihu časem přečíst... přeci jen při čtení pochytíte jiné myšlenky než při poslechu, navíc v psané podobě si víc užiji nádhernou spisovatelovu češtinu.
Ano, literatura v pravém slova smyslu - přitom bych při vší opulentnosti a množství epizod nedokázala převyprávět základní příběh. Takže díky, tonysojka, ztotožňuji se. (Audioknihu ale poslouchat nebudu.)
Toto je l-i-t-e-r-a-t-u-r-a! Má to ducha, má to jazykový balanc, má to freskovitě dějový šmrnc, toto je Topol.
Po děsivé a zneklidňující Chladné zemi a několika pokusům přečíst Sestru do konce, jsem se Topolovi vyhýbal,je to pro mne namáhavé a náročné čtení.
Citlivého člověka jsem poslouchal jako audio knihu a snad díky možnému zkrácení a skvělému Petrovi Čtvrtníčkovi jsem doposlouchal do konce.
Za mě je to tedy nesmírně dobrodružný příběh ze současnosti, zároveň trochu bizarní a hodně reálný, sympaticky nekorektní a vzhledem k tomu že byl napsán v r.2017 , tak se mi zdá v souvislosti se současnými událostmi v Rusku a na Ukrajině mírně prorocký.
Místy brutální a místy něžný,a umění vyvážit tyto dva extrémy tak,aby nevznikl brak nebo červená knihovna mě fascinuje.
Zkrátka jsem si poslech užil,ale zkusit číst znovu Sestru stále nemám odvahu...
[audiokniha]
Je mi ctí a národním svátkem, poznávat páně Topolův fantazijně tvůrčí svět, spodní i svrchní proudy jeho myšlenek jež kolotají, hrnou se, derou, vrství, prolínají se jak améba aneb měňavka nebo mycelium hub.
Nebojí se syrovosti ani vulgarity, ale plní to svůj účel a zde, proloženo tričíčky a miminčecími záležitostmi, je všechno vlastně křehký. Kořeněný tu jemným, tu hrubozrnným humorem, co je víc než sdělný.
A co na tom, že úplně nerozumím a ztuha skládám vitráž rozsypaných sklíček do mozaiky uchopitelného děje?
V závěrečných kapitolách jsem nejvíc četla, kterak historie z disentu, kterou autor ze sebe nevymaže je přetavena do současnosti, kdy často roupama nevíme co by. Ovšem lidé na okraji jsou věční za všech režimů.
KapitánSmrt, Vandina nebo hanzmb to vystihli skvěle a mnozí další!
Mistr Petr Čtvrtníček má na svém kontě taky jednu zářivou ⭐ protože jeho hlasové a herecky lidské předpoklady si poradí i s nejjemnější Topolovic finesou.
Díky pánové.
"Víš, co mě na umírání štve nejvíc? Voživovací stroje! V mym hospicu U Dobrýho Baštýře nebudou žádný stroje, aby za tebe dejchali, káleli, mluvili, ty vole, to ti přísahám. Bude to expres hospic. Cože? Umřít se má jak to de."
5/4
Jáchym Topol je odedávna kouzelníkem jazyka, ale kromě opulence vět jsem moc nedokázal pochopit, proč tuhle knížku napsal. Příběh rozplizlého komedianta, jeho ženy a dvou dětí, kteří přes cestu Evropou, kde zuří nenávist k migrantům, přes Rusko plné násilí až do Česka, kde se dějí nesmyslné historky, postupně prožívají rozpad osobností související snad s čímsi jako je rozpad civilizace, moc čtenářského zážitku nenabídne. Možná jde o antiutopii, ale ta je na mě asi moc přeplácaná a postrádá sílu vize, která by nějak hrozila uskutečněním. Jde o zhmotněné strachy, získané zabsurdněním stávajících událostí, ale celek působí jako zmatený šrumec, který posléze přestane vyvolávat jakékoliv emoce, protože guláš je příliš horký a přeplněný příliš mnohým kořením.
Hodnotím jako moje dvacetileté já. Protože při čtení jsem zas byla já v prváku na vejšce, poslouchala underground, chodila na divný koncerty, tahala se s intelektuály, kterým jsem ale inteligenčně nestačila a kouřila balený cigára. Tehdy jsem to žila. Hledala jsem se a hledala jsem směr, jakým budu svět vnímat. Proto jsem i Topolovo jazyku rozuměla. Neztrácela jsem se v něm, naopak jsem se v něm rochnila a zabředávala v tom zběsilým marastu slov. Chlastu a lehkejch drog nevyjímaje.
Teď už ne. Abych to dočetla a ocenila, musela jsem se opravdu přepnout. Vyjít ze svý komfortní zóny člověka, co se našel, a nemusí dál usilovat o jakýsi nedosažitelný popis dnešní reality a jejího uchopení. Tehdy to prostě bylo jiný. A jsem ráda, že jsem v tom neuvízla. Občasný exkurs do minulosti pouze prostřednictvím čtení ale není nic proti ničemu. Vedlejší účinek může být maximálně to, že se člověku vybaví, jakej magor tenkrát byl.
Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že jo.
Zdá se, že platí, že čím větší depka, tím větší umění. Autor vládne slovem, všechna čest, ale příběh je přitažený za vlasy. Odložila jsem nedočtené.
S chudou slovní zásobou si natlučete. Nepochodíte ani s potřebou tažného vyúsťujícího příběhu. Že se plahočení mnoha individuí jakžtakž proplétá, ještě nevytváří zápletku. Vláda autora nad bujnou češtinou vede k bezvládí nad událostmi, které působí drsně, ale dost je obestírá jen plané blábolení. Semtam pronikne hlubší myšlenka. Odpudivě sympaticky je přiblíženo křupanské Posázaví. 13/21
Štítky knihy
politické události česká literatura alkoholismus magický realismus sociální problémy PosázavíAutorovy další knížky
| 2017 |  Citlivý člověk |
| 2008 |  Sestra |
| 2006 | Anděl |
| 1994 | Miluju tě k zbláznění |
| 2005 | Kloktat dehet |
Občas jsem se ztrácel..občas mne to nebavilo..vdždy to odložil že to nemohu dočíst..ale dočetl..a teď to nemohu dostat z hlavy. Silné čtyři hvězdy.