Pošetilost doktora vinnetouologie
Martin Fahrner
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12157/posetilost-doktora-vinnetouologie-12157.jpg
4
57
57
Hlavními postavami příběhů jsou tři kamarádi ze studií. Smysl pro recesi, bezprostřednost, bezelstnost, věrnost sama sobě i touha dopídit se vertikály života, to jsou vlastnosti, které hrdiny spojují. A přestože zestárnou a osud je všelijak pomačká, jejich schopnost žasnout zubu času odolává... Tahle knížka o přátelství, o překonávání životní tíže, o dobru i zlu má jiskru takřka pohádkovou.... celý text
Přidat komentář
Aneb pokus o „seřízení světa na naše oktanové číslo“ …
Příběh (pro mě, jako i pro další čtenáře, jak je v komentářích níže vidět, o mém mládí a vstupu do života) protkaný spoustou zajímavých otázek, jako třeba … „Kolik vystřídal ve druhým díle Old Shatterhand koní?!“
Příběh protkaný spoustou vzpomínek vydolovaných z paměti, prchavých okamžiků, o kterých s odstupem let přemýšlíš (optikou nových zkušeností) … „Dodnes si pamatuji každý detail výletu, …“
„Právě v takových chvílích si pouštím na zavřená víčka obrázky s lopuchy a někdy pak jako kouzlem cítím zase to klidné štěstí, které je v těch spáčích asi navěky uložené …“
Příběh o studiích prožitých před sametovou revolucí, a zajímavých detailech tehdejší výuky … „Naprostý idiot! Ságnere, vy jste naprostý idiot. Vy nemáte mozek, vy musíte mít ještě starou dobrou žebříčkovou nervovou soustavu! Ale nic si z toho nedělejte. Například taková žížala dokáže i s ní nadělat spoustu užitečných věcí.“
Příběh o životě … „Nikdy jsem si nemyslel, že je život kdovíjak lehký, ale teď jsem viděl, že se celá jeho tíha dá zvednout nad hlavu, a že i když se nám nohy boří po kotníky do písku, ještě pořád se dá při tom tančit …“
A nevzdávat se naděje … i když si třeba „Bláha už si zvykl na pocit, že posere všechno, na co sáhne, že naštve skoro každýho, komu se rozhodne udělat radost“ … ovšem … „že se mu zvrhne v grotesku i pátrání po smyslu života, to že je na něj moc.“
… „A tak ráno odjel stopem do Prahy na ředi telství státních cirkusů, protlačil se na personální oddělení a paní u přepážky naprosto vážným hlasem oznámil, že je obrovský exot, kterého by v manéži určitě měli nějak využít.“
Příběh o svobodě, ale možná ještě víc o svobodomyslnosti … protože „všechno, čeho jsme se báli, se nám doopravdy stalo. A na místě, které jsme měli v srdci vyhrazené tomu strachu, se objevila nějaká neznámá, nevysvětlitelná, ale oblažující svoboda.“
Byla to zvláštní doba (těsně před a těsně po revoluční), a tak se asi každému /a musím říct, že i mě/ … „vryla do paměti“ …
„Snažil jsem se promítnout za zavřenými víčky alespoň svůj film, sestříhaný ze záběrů“
… a o tom to celé je … o paměti, která skládá střípky záběrů, a někdy je poskládá opravdu zvláštním způsobem …
Pokus proběhl … „stejně mi v těch chvílích probíhal před očima film složený ze samých šťastných okamžiků. Ostatní zůstaly někde ve střižně, nepovedly se zkrátka a nebyly použity, s tím se přece počítá.“
I když jsem zažila jen závěr totalitní doby, a to jako batole, takže dobu, kdy ti tři studují, znám z vyprávění, jsem Severočeška a Krušnohorec, tudíž prostředí, kde se vše odehrává, znám víc než dobře. Věci jsou popsané bez sentimentu, trefně. Celkově to bylo vlastně dost smutné, ale kolikrát jsem se smála i nahlas. Musím si najít další knihy pana Fahrnera.
Příběh tří kamarádů z vysoké školy, jejich životní cesty a osudy, od počátku studia až do dospělého věku, krásně reálně popsaný život v Ústí nad Labem koncem osmdesátých let, kdy přímo cítíte smogovou mlhu, která tam často ležela. Tahle kniha se čte sama a zůstane po ní hořkosladký nostalogický pocit. Toto je moje druhá kniha od Martina Fahrnera a opět se mi moc líbila.
Tuhle knížku jsem objevila díky Databázi knih a pročítání komentářů oblíbených a spřátelených uživatelů (nefernefer). Zaujaly mne citované úryvky v příspěvcích a několikrát jsem se po ní poohlížela, ale marně. Knihu jsem označila jako "Chci si přečíst" a zapomněla bych na ni, kdyby mi ji shodou náhod nepřipomněl jeden člověk. Takže když jsem nyní dělala svůj první nákup na Knihobotu, zkusmo jsem titul zadala do vyhledávání a ejhle, jeden kus se objevil. S tím, že za ty peníze ho po přečtení v nejhorším věnuji do naší knihovny, jsem Pošetilost doktora vinnetoulogie přihodila do košíku. Záhy po doručení jsem se pustila do čtení a nakonec, navzdory rannímu vstávání, musela dočíst ve stejný den. To bylo tak kráásný!
Předně: Ústí nad Labem! Díky tomu, že moje srdce v tomhle městě zůstalo, pro mě čtení mělo přidanou hodnotu, neb popisovaná místa znám. Potom: narážka na osoby i mně známé (svého času jsem začínala studovat obor Český jazyk - Dějepis a doma mi pořád leží Staroslověnská čítanka). Ale hlavně: Autorovo vnímání světa a myšlenky, které nenápadně a nenásilně čtenáři předkládá. Zajímavá je náhoda, že mnoho z čteného koresponduje nejen s životní filozofií, ke které jsem dorostla (viz komentář Alma-Nacida o věkové hranici), ale i s myšlenkami právě toho člověka, který mi knihu asocioval. Bože, četlo se to tak pěkně až mě z toho sladkobolně srdce rozbolelo! Nemá cenu tu vypisovat citáty, které mne oslovily, protože jich tu již kupa je napsaných a líp, než bych je zmínila já sama. Autora po přečtení dávám do oblíbených a prohlašuji, že knihy se nezbavím.
S odstupem jen trochu váhám... Bylo nutné popisovat reálně existující osoby odlišně jejich předobrazu? (Zoe Hauptová) Ale především... Dle informací na obálce knihy autor studoval DAMU v Praze. Jak toho může tolik vědět o "mém" Ústí??
P.S.: Tím co se nefernefer omlouvám, myslela jsem, že ji v Oblíbených již dávno mám, ale neměla jsem. Napravuji!
četl jsem knihu kolem výročního setkání se spolužáky, hezky mi rozběhla vzpomínky. myslím,že není až tak důležité, jestli se příběhy a obsah knihy shodují s konkrétním místem a konkrétním časem. znakem dobré literatury je, že je uvěřitelná. a tyto stránky jsou plné života.
Posloucháno jako audiokniha velmi pěkné načtená. :) Nevím, jestli se může tak dotýkat čtenářů pod 35 let, ale pro mě byla krásná. Jasně, že je v tom velký díl (n)ostalgie, i když vůbec nevzpomínám na doby Komančů s láskou, zkrátka jsem v té době byla mladá. Taky mě různé věci trápily, ale ty chvíle blbnutí s kámošema mají prostě jedinečnou a nevratnou atmosféru.
Není to špatné, ale působí tu na mě jistá nesrovnalost. Jsem starší než autor a v severních Čechách jsem vyrůstal, chodil do škol a znám Ústí n. L. Při četbě první části knihy jsem měl silný pocit, že se tyto události odehrávají v šedesátých letech. Ostatně i Vinnetou byl fenoménem šedesátek a v osmdesátkách už studenty dávno nezajímal. Z mého pohledu byla osmdesátá léta prostě jiná. Lidi se již chovali mnohem svobodněji a nenechali sebou tolik manipulovat. Byla tu ve společnosti jiná atmosféra, ke které ty příhody již nesedí. Chápu ale, že autor to mohl vidět a cítit jinak. Také si možná časový sled děje upravil tak, aby podchytil změnu režimu a mohl ukázat život před tím a potom. Já ale ty situace, reálie a popis studentského života vidím jako dobu šedesátých let a pak najednou skok a jsou tu devadesátky.
Lehce úsměvná i hořkosmutná nostalgie předsametových študáckých let a hold síle přátelství.
Hezká severočeská novela o životním zrání tří mladých mužů s lehkým filosofickým podtextem.
Čtení na jedno odpoledne. Trocha nostalgie, něco málo k zamyšlení. Osobně se mi více líbil Bláznův kabát.
Sama znám podobná kolejní uskupení jen z doslechu, ale vím, že takto vzniklá přátelství bývala věčná.
Martin Fahrner nepřikrášluje socialistickou realitu nostalgií, naopak ukazuje, že i v tristních dobách mohou vzniknout pevné vazby, které přetrvají, i když někdy jen ve vzpomínkách.
Jeho krátké věty mají až technickou preciznost, která se zvláštně mísí s všudypřítomnou melancholií. Jenže některé historky jsou vypointované až absurdně, jako by jejich skutečný průběh nebyl pro knížku dostatečný. A to mi připadalo zbytečné, stejně jako opakované upozorňování autora na to, že přijdou problémy – protože až na dva tři momenty, které by se daly chápat jako jednoznačně vtipné, bylo celé vyprávění tak jako tak zahalené do smutku. Každopádně je velmi pravdivé v popisech dobových okolností; jen asi zároveň příliš osobní na to, aby se stalo mainstreamem.
Toto dílo do dějin nevstoupí, ale atmosféru 70. a 80. let vystihuje dokonale. Jako protiváhu titulu PaeDr. titul ViDr., ježdění na lopatkách a další Bláhovy a Dědkovy ztřeštěnosti budu mít v hlavě ještě dlouho. A začnu hledat ještě zbývající knihy tohoto pábitele.
Viete, ja tohto autora absolutne nepoznam. Knizka sa tu zjavila ako ebook zadara, obalka uputala. A reku, preco nie.
Okamzite som dekodoval co to pripomina. Obdobie ako Pelisky, traja studenti vysokoskolaci, mozno autobiograficke crty. Cita sa to lahko, je to v podstate par stran. Kapitolky kratke. Ale salalo na mna z toho celeho ..taka ta existencialna marnost, prazdnota. Myslienkou diela je pravo jednotlivca na kus osobneho stastia. To je taka definicia, viem, to by mozno potesilo profesora pri maturite. Kus stastia v nalinkovanej dobe, v nalinkovanom systeme, v hre kde su urcene pravidla a vy s tym prd narobite. Sabachov Obcansky prukaz je napr. plny vzdoru, rebelie, ale doba je zhodna ako tu. Hlavne postavy tejto knihy nerebeluju, skor len odmietaju vzdat sa svojej nadeje. V podstate drobne pribehy nicim vynimocne nevybocuju zo spomienok tisicov dalsich ludi Ceskoslovenska. "Ja sa teda zaradim, ale nechajte mi aspon nieco." Mozno si to len tak namyslam, ale sala z toho smutok, beznadej, podobne ako trebars u Murakamiho. Klasicky osamely jedinci bludiaci, hladajuci. Obsahuje to aj take tie vtipne pribehy, ake mate aj vy s kamaratmi z intrakov, lenze su tazivo opisane, zahmlene vykreslene stroho. Urcite je tu vyzdvyhnuta hodnota nezistneho priatelstva, radosti z urobenia radosti druhemu. Nebude sa to kazdemu pacit ako nezabudnutelny text, ale mne sa to dobre citalo a fajn sa mi nad tym premyslalo :)
U této knihy není mnoho komentářů, ale všechny jsou moc hezké a výstižné.
Toto je nostalgie... krásná a moudrá...
Tento příběh čtenáře pohltí a unese do doby, ve které se odehrává. Jsou zde momenty úsměvné i smutné, často k zamyšlení. Celkově na mne z příběhu vanula příjemná vlídnost a laskavost, vůně dávno minulých dnů.
Knihu jsem četla i poslouchala. Při četbě jsem se mohla zastavit a vrátit k určité pasáži. Audio je výborně načtené, skvěle se poslouchá jak v klidu, tak při rutinní činnosti.
Tuto knihu bych doporučila spíš těm, kteří už mají to bezstarostné mládí za sebou. Možná se mýlím, ale mám pocit, že právě tito čtenáři ji ocení víc.
---
"Jak jsme mohli pochopit Zoju, když říkala, že svět nám nebude pořád jenom dávat, že za nás všechny průšvihy nebudou pořád řešit rodiče, ale že si jednoho dne z nás začne brát, nekompromisně a nezadržitelně, protože z toho, co si z nás vezme, dobrého nebo zlého, z toho právě je složený ten svět. Nemohli jsme to pochopit, i kdybychom se zahrabali třeba po pás do země, dokud jsme byli skálopevně přesvědčení, že svět je nařízený na naše oktanové číslo.
Někdy, když jsem donucen rozhýbat své tělo, třeba když mi ujíždí ranní tramvaj, snažím se zoufale oživit ten pocit, kdy jsme se řítili stráněmi Kamýku dolů. Je to čím dál těžší, protože té trochu hloupé, naivní a pošetilé víře, že svět je seřízen na naše oktanové číslo, se také jinak říká mládí."
Vypadá to jakoby vtipně, ale nakonec je to i smutné, hlubší, než by se na první pohled zdálo.
Zaujala mě myšlenka, že když už mě potkalo všechno, čeho jsem se bála, nastává taková nějaká svoboda.
Nevím proč, ale styl vyprávění mi spíš než tvorbu Oty Pavla připomíná nějakou vodáckou knihu, i když se to vůbec neodehrává na vodě. Možná taky trochu taková vážnější Svatební cesta do Jiljí (tam vlastně taky je ta voda... nevím, co mi tam tu asociaci nahazuje).
/audiokniha/
Hořkosladké, osobité vyprávění o mnohdy marné, ale přesto lidsky svébytné naději, co stále žije i když sotva dýchá. A přátelství na němž lze vystavět svět a ubránit se prázdnotě i bezvýchodnosti. Humor laskavý. Zpřítomnění minulosti dokonalé. Luxusně načteno.
4/5
„Ať si zlo dovoluje, co chce, ať si je, jak chce silné, vždycky, než z nás udělá fašírku, můžeme mu dát aspoň tu jednu perdu!“
Jedna z mála knih, u které jsem si byla jistá stoprocentním hodnocením ještě dřív, než jsem ji dočetla. Bylo mi, jako bych se vrátila do svých vlastních mladých let. Věci, které porevoluční generaci přijdou absurdní, byly tehdy naprosto normální. A každý se s tou absurditou vypořádával po svém. Síla přátelství a nezlomná víra v jiný, lepší svět, to byly ty nejsilnější zbraně v boji s lidskou malostí. Pro mě byla tahle kniha zpočátku vtipným, a nakonec velmi dojemným připomenutím mého mládí. A je mi moc sympatické, že autor ani ve chvílích, kdy píše o té odvrácené tváři tehdejšího režimu, nesklouzává k zahořklosti a zlobě, ale drží se té laskavé formy vyprávění, za kterou bych mu, kdybych mohla, dala hvězd klidně deset. :o)
„Často jsem tehdy dával své ženě hlavu na prsa a vydržel dlouho ležet a poslouchat se zavřenýma očima. Ta pravidelnost dechu a pravidelný tlukot srdce mne vždycky přesvědčily, že to základní je v pořádku, že věci jsou přece jenom na svém místě. Ani tenkrát, v těžké době, která potom přišla, jsem nepřestal věřit, že štěstí má v sobě velikou sílu, a stejně mi v těch chvílích probíhal před očima film složený ze samých šťastných okamžiků. Ostatní zůstaly někde ve střižně, nepovedly se zkrátka a nebyly použity, s tím se přece počítá.“
Jako píše níže Rade, i mně se nahodile zaklesly oči o název a tomuhle já neodolám. Ani jsem si nic nepřečetla o panu Fahrnerovi, to až pak, když mi na konci tekly slzy (nikoliv zcela pod dojmem konce samého). Prostě jsem chtěla vědět, kolik let je někomu, kdo tak znale popisuje celoživotní hledání i pošetilost domnělého nacházení, touhu, nepolapitelnost, pomíjivost a smíření, které vzácně přichází jako dar, byť splácený uplývajícími lety. Kdo mi tak bez okolků připomněl feferonkový salát z papíru, chvatnou konzumaci piva v přísně zapovězeném lokále Na růžku v bezprostředním dosahu školy, slunečné dny, kdy měl člověk všechny cíle nadosah i dny, kdy se ony "cíle" proměnily v řadu zaměnitelných patníků na cestě nikam.
Je spousta knih, které se usilovně zabývají smyslem života a příčlemi životních hodnot. Některé se tváří vědoucně a ušlechtile. Tahle se netváří nijak. A je to tam.
Čte nádherně Honza Kolařík...
Autorovy další knížky
| 2015 |  Bláznův kabát |
| 2004 | Pošetilost doktora vinnetouologie |
| 2001 |  Steiner aneb Co jsme dělali |
| 1993 | Pohádky pro veliké děti |
| 2023 | Štěstí |
Krásná civilní knížka o přátelství, životních těžkostech i radostech, smutku, lásce, lhostejnosti a hlavně o naději. Psáno s jemným humorem, živě, uvěřitelně. Velmi mě překvapila a potěšila. Jak to, že mi dosud unikala? Budu se k ní určitě vracet.