Bláznův kabát
Martin Fahrner
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/270897/bmid_blaznuv-kabat-74s-270897.png
4
48
48
Martin Fahrner je živým důkazem toho, že autor, jenž neustále nepublikuje, je mrtvý. Ale zároveň i důkazem toho, že když napíše knihu, která se čtenářům usadí v povědomí, není to tak docela pravda… To se Fahrnerovi povedlo hned „prvotinou“ Steiner aneb Co jsme dělali z roku 2001. Na ni o tři roky později navázal ještě útlou Pošetilostí doktora vinnetouologie, načež se na dlouhých deset let odmlčel. Nyní se vrací prózou, která zachycuje Evropu po pádu železné opony, Evropu otevřenou, Evropu, kde si už každý musí zavírat vrátka sám, bez bratříčka. Tímto světadílem v knize Martina Fahrnera putují kříženci „bezdomovců“ a těch, kdo z domova neustále utíkají. Přičemž autor nemá ambici stvořit velkou fresku o Evropě, kde by bylo „všechno“, ale chybělo by tomu to hlavní — lidský rozměr. Jako v předchozích knihách jde totiž Fahrnerovi především o lidi — má své postavy rád a fandí jim. To ale neznamená, že by jejich osudy idealizoval. O to víc jim pak musí držet palce, aby našly cestu… kam? Domů, do svého srdce… Nikdo jiný asi dnes v české literatuře neumí být vůči svým hrdinům tak empatický a zároveň natolik přesný v popisech současného života ve světě, v němž člověk může dělat téměř cokoliv, ale málokdy tím něco změní.... celý text
Přidat komentář
"Bláznův kabát" mne už tolik nechytil jako předchozí Fahrnerovy knihy, i když mi v mnohém připomínal třeba Mornštajnovou - třeba právě "časosběrným" líčením osudů postav. Opět zde ale bylo mnoho krásných myšlenek, pro mne to ale už nemělo ten náboj, možná častým střídáním postav.
Tuhle knížku jsem si vybrala "na náhodu". To mám takovou osobní výzvu - jdu si do knihovny pro vybrané knížky a chmátnu po jedné z regálu náhodně. No a tohle byla ona.
Byla to parádní volba :)
Sympatická forma (Kdo to tam zase přibyl? A s kým bude souviset?), příběh lehce plyne. Popisovanou dobu jsem zažila, bylo mi tedy blízkých hodně momentů :).
"Všichni toužíme po jistotě a děláme pro to, co se dá. Chceme dům a teplo, auto, jistou práci, bezpečí a klid. A pak si sedneme k televizi a nejradši koukáme na akční vzrušující scény a hledáme nebezpečí".
Jako už mnohokrát, i teď musím napsat: díky, databáze.
Jsou autoři a knihy "přísně utajené" - nenajdu je v knihovně, nečtou je moji známí. Ale má je v přečtených knihách můj oblíbený uživatel (v tomto případě uživatelka) tady na databázi, takže odtud už je jen krůček k tomu, abych poznala dalšího zajímavého českého spisovatele.
Téměř vrstevník, jednu dobu možná i blízký bydlištěm. Zajímavý a neotřelý styl psaní; propojení, které jsem zprvu vůbec nepobrala; cestopis, který bych jako takový nikdy ani neotevřela; zvláštní a přitom často zcela obyčejné osudy. A krásně vypravená kniha nakladatelství Druhé město.
Určitě se ke knihám Martina Fahrnera ještě vrátím.
"Španělsko, ten jih snad nevypadá ani jako Evropa. Člověk může jet dlouhý hodiny a žádná vesnice, žádný auto, nic. I ve dne, natož v noci. Mám svoji zkratku dolů na Cordóbu, takových dvě stě kilometrů jen olivový háje. Jednou sem tam v noci viděl fenku divokýho psa. Zašlápnul sem brzdu, abych ji nepřejel, stojím a zírám, za ní ze tmy v řadě jdou štěňata. Jak u nás housata za husou. Vychová je, naučí lovit a oni třeba nikdy neuvidí člověka. Nikde jinde tohle nejde. Všude by skončili v útulku. Od tý doby tudy rád jezdím. Taková vám krása."
Pár autorů se mi snažilo nasázet do hlavy svou filozofii, jako by přikládali lopatou do kotle. Martin Fahrner na to jde jinak. Prostě jen tak lehce vypravuje. Propojuje postavy, nechá je, aby se citově a morálně odhalovaly – a zformuluje přímo v mé hlavě svůj pohled na svět a život: úplnou čistotu a pravdivost si zachová jen majitel „bláznova kabátu“; ale snažit se celý život o to, abych se tomu aspoň přibližovala? Ano, to přijímám bezezbytku.
Milé a svěží čtení skrývající v sobě víc, než vypadá na první, povrchní pohled.
Opisy niekoľkých životných udalostí z pohľadu viacerých protagonistov. Výborný nápad, spracovanie pútavé. Najviac som to priala Radkovi a Sofii. Tí sa našli (a za akých zvláštnych okolností... ale to už je život, jedna maličkosť spustí druhú a už sa to valí), patrili k sebe.
Kniha sa netvári mudrácky či poučne. Jednoducho popisuje zopár osudov, ktoré sa rovnako dobre môžu týkať (a mnohokrát aj týkajú) našich susedov, známych, rodiny či priamo nás. Poznám napr. jednu takú Šárku a poznala som aj jej matku. Viem teda, aké je to náročné odstrihnúť sa zo vzťahu, ktorý je patologický a škodí, no prevládne v ňom sentiment a strach, a sloboda "zakýcha".
Poviedky môžu spustiť úvahy o vlastnom živote, môžu pomôcť nájsť analógie s čítanými príbehmi... a dúfam, že aj naštartovať odvahu nájsť spôsob, ako vzťahové problémy vyriešiť, pochopiť, precítiť a, čo je najdôležitejšie, neopakovať.
Podobně jako u Vinnetoulogů vytváří i tahle knížka silný autobiografický dojem. Příběh je (znovu) poskládaný z krátkých kapitol, odvyprávěných několika postavami. Ty přicházejí, aniž by bylo zřejmé, která zapadne a která naopak bude pro děj klíčová.
Věty jsou krátké, styl úsporný – a tentokrát společně ustupují propracovanějšímu obsahu. Autorovi se nedá upřít originální rukopis, který je zároveň laskavý i strohý. Je sympatické, že protagonisty i sebe dokáže shodit jemným humorem. I tak je patrná snaha o určitý přesah a za pozitivním vyzněním se ozývají i naléhavější tóny.
Doporučila bych těm, kteří Martina Fahrnera dosud neznali – věřím, že při tomhle setkání si ho snadno oblíbí :-).
Pro mě objev roku. Ke čtení mě přilákal komentář Magnolie a jsem ráda, že anotací, které ani zbla nerozumím, jsem se naopak nenechala odradit.
Líbilo se mi toho víc, ale musím ocenit zejména styl, kdy se střídají vypravěči a každý z nich má svůj úhel pohledu a způsob prožívání a díky tomu některé dílky celkového příběhu začnou dávat smysl (no a popravdě některé zas ne). Každý si tak může najít postavu, která je mu blíž. Působilo to na mě neskutečně uvěřitelně a já to všechno prožívala s nimi - úzkost, smutek, uvolnění, radost.
„Když je tom hodně špatný, je moje útočiště dílna. Mám pracovní stůl u okna a při práci koukám ven. Stojím, za oknem se míhají větve a je mi smutno, protože jsem myslel, že moje útočiště bude ona.“
Tento autor mne nějak úplně minul. Ale neoprávněně. Kniha se dobře čte, střídá různé pohledy a rozhodně není prvoplánová. Ano, "něco nad" v ní je více, ale na druhou stranu nikdo nemůže popřít, že by se něco takového nemohlo stát. Každá postava má právo na svůj život, na svůj vývoj. A nedá se říci, kdo má či nemá pravdu. 70.-90. léta jako vyšitá. Z části mám odžito, z části mám odpozorováno. Uvěří někdo, že jsme takhle, nadneseně, žili?
Tak dlouho jsem váhala, a potom se nemohla od čtení odtrhnout... Osudy několika lidí, trochu návrat v čase, psaní o věcech, které platí stále, ať je jakákoli doba. Prostě moc dobrá knížka od autora, který svým pojetím vyprávění překonává ty současné, přehnaně medializované (autorky). I na pohled hezká kniha, proto jí dávám plné hodnocení. A ze všech postav, mužských i ženských, mě nejvíc bavilo číst o německém řidiči kamionu, tak je to dobře napsané a celé se to pěkně prolíná.
Zrovna jsem dočetla a asi hned začnu zase nanovo :-)
Příběhy ze života pohledem jednotlivých postav, které se různě prolínají a průběžně do sebe zapadají. Stejné situace jsou nahlíženy jinýma očima.
Jako by to bylo o Vás. O Vaší matce nebo tchánovi. Nebo o někom, koho jste znali.
Spousta zajímavých myšlenek a mouder o životě a do života.
Tenhle týpek (Martin Fahrner) ví, o čem píše. Z knížky je cítit, že něco prožil, že si vše nevysnil doma za stolem. Jeho způsob vyprávění mi absolutně sedl, jednotlivé postavy jako bych sám znal. Každý v životě potká někoho jako Radek nebo Šárka, bohužel já osobně jsem potkal i Šárčinu maminku, byť se jmenovala jinak..
Blázny v kabátu či bez,potkáváme každý den, jen si jich většinou nevšimáme nebo raději přejdeme na druhou stranu. Věčná otázka, kdo je opravdový blázen, kdo je šťastnější..
Bláznův kabát mě chytil za srdce, určitě se k němu ještě vrátím. Další kniha, která získá čestné místo v mé knihovně.
„… každý potřebuje někoho, kdo je popsaný stejným písmem.“
Pro mě dosud neznámý autor a moc příjemné překvapení. Mám ráda knihy, které končí pozitivně. Tahle má konec téměř idylický, ale bez nejmenšího náznaku nějaké přeslazenosti. Skládáte střípky kratičkých kapitol, které jsou napsané každá trochu jinak podle toho, kdo ji vypráví. A všem to věříte. Všichni mají nějaké trápení, se kterým se snaží vypořádat. Každý se dívá na svět trochu jinýma očima. A vy s nimi. Vtáhnou vás do svých životů. Prožíváte jejich bolest a se zájmem sledujete, kam je dovede. Až najednou do sebe všechny dílky tak nějak úplně samozřejmě zapadnou a vy cítíte úlevu, že všechno je, jak má být.
Každý má sice svůj vlastní příběh, ale jedno mají společné. Hledají někoho, kdo bude popsaný stejným písmem.
„Slunce zapadá. Stojím na kopci a pozoruji tu krásu. Najednou jsem věděl, že se můžu vrátit k lidem, ke kterým patřím. Že se nebudu bát pravdy, protože je složitá, protože i já mám pravdu…“
Táto kniha je veľmi zvláštna. Je o ľudských príbehoch, akých je všade veľa a zdajú sa nám banálne. A tu si siahneme až na dno ľudských duší a zistíme, že potrebujeme niekoho kompatibilného k sebe a niekedy si proste naňho musíme počkať.
Pro mě byl Martin Fahrner velká neznámá, a tak stačilo málo, abych Bláznův kabát vzala do ruky a hned zase odložila. Naštěstí jsem to neudělala. Kniha se mě dotkla tak hluboce, že ji odteď řadím ke knihám, které jsou "sekyrami na zamrzlé ledy v nás".
Jeden z těch vzácných případů, kdy vám kniha dá mnohem více, než jste od ní čekali. Velmi příjemné překvapení, pro mě osobně asi nejlepší česká kniha za posledních pár let.
Okouzlující kniha s přesahem myšlenek i po jejím zavření. Pohled do mysli různých lidí, ač se v každé postavě vlastně každý tak trochu může najít i sám. Velmi čtivá, až vytvářející závislost a nechuť ji odložit :-), což hodnotím jako velký klad! Laskavá i poučná. Komentáře přede mnou ji již hezky popsaly, souhlasím a oceňuji přirovnání "literární staccato", lépe bych to neřekla. Žádné táhlé výplně, vše se čte svěže s přiměřenou rychlostí a zvědavostí. Čas na vstřebávání myšlenek přijde, pasáže na zamyšlení nechybí.
Je to krásná kniha, která by si jistě zasloužila větší pozornost a propagaci, než má.
Knihu oceňuji plným počtem hvězdiček a ráda doporučuji!
Zajímavá kniha, psaná poměrně nezvyklým způsobem.
Asi nejsympatičtější mi byli Heinrich, Katarína, Lumír, Radek a Sofia. Nejvíce mě štvala Světlana. Sice asi měla občas pravdu, ale mohla ji sdělovat i jiným způsobem.
Knize dávám čtyři hvězdičky, hned na první pohled mi "padla do oka".
Velmi dobrý román nebo spíš série mikropovídek, které do sebe zapadají jako skládačka a vytvářejí tak pohled na naší nedávnou minulost. Je to takový ten "balabánovský" styl psaní. Civilní a lakonické, ne však povrchní, právě naopak. Kniha se navíc výborně čte a to především díky frázování do krátkých kapitol. Literární staccato, které vytváří panorama každodennosti konce 20. století a počátku 21. století.
Mám rád tenhle druh literatury, naposledy to byly povídky Viktora Špačka a teď Martin Fahrner. Asi to nebude nějaká literární událost a spíš si na této knize smlsnou kritici a ti, kdo oceňují spíš poctivost, a to jak řemeslnou tak tematickou, před efektností. Doporučuji.
Štítky knihy
cestování rodinné vztahy zázraky uprchlíci
Autorovy další knížky
| 2015 |  Bláznův kabát |
| 2004 | Pošetilost doktora vinnetouologie |
| 2001 |  Steiner aneb Co jsme dělali |
| 1993 | Pohádky pro veliké děti |
| 2023 | Štěstí |
Kratičké epizody – letmé vzpomínky … co se tak honí hlavou … většinou šťastné, nebo úsměvné,
takže vám je při tom náhlém myšlenkovém skoku do minulosti dobře …
„Připadala jsem si s nimi tak dobře. Na chvíli ze mě úplně všechno spadlo.“
„Celý život se k téhle chvíli vracím. A vidím samé veselé obrázky. Slunečno. Dva lidi lezou po zemi a hledají klíče.“ … jednoduchý skeč … vyprávěný postupně vzpomínkou všech zúčastněných … a vždycky je to pěkná vzpomínka, co není nijak a ničím důležitá, a přesto se všem uchovala v paměti, je totiž spíš šťastná, milá, příjemná, pohodová, nebo úsměvná, záleží. jak si ji kdo pamatuje …
A pak přijde na řadu i pár trochu vážnějších vzpomínek, myšlenek skoro filozofických, co taky občas proletí myslí …
„Jedu ve vlaku. Pohodlný vlak. Bezpečný. Na tom je založená tahle civilizace. Na jistotě. Na zdi proti strachu. Za tím se celý život honíme. Domov, teplo, sociální jistoty, citové zázemí.“
… a přivodí takové letmé zamyšlení se, třeba nad příběhy, které jsme neprožili, protože to byl jen sen, nebo protože jsme se báli je prožít, a možná je i trochu závidíme, protože tyhle nejsou o jistotě …
Jeden z těch příběhů začíná … „Když jsem byl malý, přišel mě navštívit obr. Sen, řeknete, ale nebyl …“
A jiný zase končí … „ani Stvořitel vám nezaručí výsledek. Jde o pokus. Možnost. Je možné nemít z toho strach? Většina lidí, které znám, se bojí. Já jsem nebyl jiný. … Příběh má konec. Může to být konec dobrý, nebo špatný. Znáte to …“
Příběhy Bláznova kabátu mají příjemnou formu, jsou krátké, vyprávěné z perspektivy všech zúčastněných, střídají se v opravdu krátkých epizodách, takže se jejich úvahy a myšlenkové pochody prolínají, aby se na konci sešly v optimisticky laděné pointě, proto se tak lehce čtou …
„Bál jsem se dál, i když mě mátlo, že se vůbec netváří zle. Usmíval se a měl krásné oči.“