alef komentáře u knih

Třicet pět let lisuje starý papír a za tu dobu mu sběrači hodili do sklepa tolik krásných knih, že kdyby měl tři stodoly, všechny by byly plné ... pracuje na pražské periferii, jejíž drsnou krásu si zamiloval.

Večerní ulice osvětlené blikajícím elektrickým osvětlením, putyky, výčepy, kde ti natočí pivo do džbánku – odráží se tu lesk a třpyt poetické staré Prahy, ale pořád to je JEN periferie – neuchopitelná pro většinu a neodolatelně lákavá pro pana spisovatele …
„… miluji průtrže mračen a demoliční čety, postávám celé hodiny, abych se dočkal, až pyrotechnici zpraženým pohybem, jako by pumpovali gigantické pneumatiky, vyhazují celé bloky domů, celou ulici, nemohu se do poslední chvíle vynadívat na ty první vteřiny, které nadzvednou všechny cihly a kameny a trámy, aby pak nastala ta překrásná chvíle, kdy domy se sesouvají tiše jak hedvábné dívčí šaty, jak oceánský parník, když po výbuchu kotlů jde rychle na mořské dno…“

Někde tam, na té periferii, ve sklepě, ze kterého je výhled jen na chodník a nohy procházejících chodců, pan Hrabal pracuje už spoustu let - „polyká tu slova“ – u lisu papíru …
„Knihy mne naučily zálibě a radosti z pustošení, … odstraním tištěná slova, tak z textu nezůstane taky víc než nehmotné myšlenky, které poletují vzduchem, spočívají na vzduchu, vzduchem jsou živeny a do vzduchu se vrací … ještě krásnější časy musely být, kdy všechno myšlení bylo napsáno jen v lidské paměti“.

A právě tam, u toho lisu papíru, který nemilosrdně chroupe všechna slova, se v mysli spisovatele zrodil řetězec myšlenek – motivů, které pan spisovatel svým originálním způsobem spojil v umělecké dílo – vznikla další jedinečná koláž s nostalgickým názvem Klub poezie – použitý materiál: vystříhané a originálním způsobem opět pospojované útržky z novel Něžný barbar a Příliš hlučná samota...
„Kdybych já uměl psát, tak já bych napsal knihu o větším štěstí a větším neštěstí člověka, protože já jsem se knihami poučil, že nebesa nejsou humánní a člověk, kterému to myslí, také není humánní, ne že by nechtěl, ale odporuje to správnému myšlení. Pod mýma rukama v mém mechanickém lisu hynou vzácné knihy a já tomu proudu a průtočnosti nemohu zabránit. Nejsem nic než něžný a citlivý řezník.“

Výsledkem je tentokrát čistě něžně poetický text, do třpytivého náhrdelníku poskládané spisovatelovy výpisky z různých textů, očistěné od nánosu vulgarismů, obroušené od většiny politických narážek, až na dřeň, … zůstal jen čistý, přesný a dokonale krásný brus toho nejtvrdšího z kamenů – malé, ručně opracované diamanty – slova, myšlenky, vzpomínky …
„jak jsem se tak do sebe zakutal a schoulil, tak jako koťátko v zimě, tak jako dřevo houpací židle, protože já si mohu dovolit ten luxus být opuštěn, i když já vlastně opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám, abych mohl žít, v myšlenkách zalidněné samoty, protože já jsem tak trochu furiant nekonečna a věčnosti, a Nekonečno a Věčnost mají asi zálibu v takových lidech, jako jsem já“

… „protože jsem byl proti své vůli vzdělán, trnul jsem a žasnul nad Hegelem, který mne učil, že jediné, z čeho lze mít na světě hrůzu, je to, co zvápenatělo, hrůzu ze strnulých a umírajících forem, že jediné, z čeho lze mít radost, je to, když nejen jednotlivec, ale i lidská společnost se dovede zápasem zmladit, vybojovat si novými formami právo na nový život…“

… „Když jsem se navracel pražskými ulicemi nazpátek do svého podzemí, myslel jsem na melancholii věčné stavby světa, brouzdal jsem se v duchu kloakami a přitom uslzenýma očima jsem hleděl vzhůru, abych tam najednou uviděl to, čeho jsem si nikdy nevšiml, na fasádách a průčelích baráků i veřejných budov jsem uviděl, do čeho se promítal a po čem toužil Hegel a Goethe, to Řecko v nás, krásné helénství jako vzor a cíl, viděl jsem sloupové dórské řády, tryglyfy a okapní řecké lišty … a balustrády na samé střeše činžáků, v jejichž stínu jsem kráčel, a přitom jsem uvažoval, že to samé Řecko je i u nás v Libni a ostatních periferiích, na průčelích obyčejných domů …“

Číst … nechat kolem sebe plynout slova … nechat se jimi oslnit … a pak je nechat tiše a klidně doznít … slyšet sentimentální hudbu na pozadí … cítit tklivou melancholii … bojovat s textem - jen pro tu radost, až mu podlehneš …

„A tak jsem tiše kráčel“ … za zvukem slov, za jejich neodbytnou návykovou melodií … slyšíš, vidíš a cítíš ve vzduchu harmonii …

76 10.05.2024

Objevila jsem seversky krásnou podobu Baltského přímoří už před cca 10 lety, a od té doby se tam pravidelně vracím – je pro mě ideálním místem pro aktivní relax.
Objevila jsem tu totiž divoké a téměř exoticky vyhlížející nekonečně dlouhé pláže vybízející hlavně právě k aktivnímu odpočinku – dlouhé procházky /nebo i běh po mořské pláži/ se přímo nabízejí … můžete jít/běžet téměř libovolně dlouho!
Poslouchat šplouchání vln, mít vítr ve vlasech /na to se připravte, protože tady ho budete mít téměř vždy/, sledovat hejna racků a jiného vodního ptactva a slunce odrážející se na mořské hladině. Je to půvabná scenérie a proto je tohle přesně to místo, kde můžete pocítit sílu přítomného okamžiku – úplně vypnout a jen pozorovat svět kolem sebe, navíc, když půjdete/poběžíte dostatečně daleko podél pobřeží, budete svět kolem sebe pozorovat naprosto sami!
To je hlavní důvod proč k Baltu ráda jezdím – klid, pohyb, volnost, svoboda!
Proto tam taky vyrážím pravidelně a hlavně mimo sezónu! Je tam moc krásně v kteroukoliv roční dobu – doporučuji květen, ale zvláštní kouzlo měla i halloweenská návštěva.
Polské přímoří je totiž na turisty dobře připravené – je tu spousta wellnes hotelů, kde se vám bude líbit v kteroukoliv roční dobu, je tu vždy co vidět – až poetická krása přímořských rybářských vesniček vás přiláká, typické baltské majáky, dlouhá mola vybíhající do moře a nepřeberné množství rybích specialit – hlavně uzených ryb všeho druhu – milovníci ryb si tu rozhodně přijdou na své.

Tenhle průvodce vám pak ukáže zejména turisticky zajímavé lokality – rybářské přístavy, muzea jantaru, malebné promenády, jezera, přírodní rezervace, zajímavá historická města a přírodní úkazy, ale věřte, že líbit se vám, pokud máte rádi klid a pohodu, bude i mimo turistické destinace, záleží na tom, co hledáte.
Každopádně pro první návštěvu polského přímoří se takový průvodce určitě hodí – Polsko totiž ukrývá spoustu opravdu malebných míst.

PS: přímořské promenády ve všech turistických destinacích nabízejí mj. i řadu nákupních lákadel, to jen pro zajímavost, pro ty, kdo rádi brouzdají po tržištích (i ty jsou pro Polsko typické, že :-).

81 03.05.2024

„Žádné posvícení netrvá věčně. Všechno jednou skončí! Všechno.“
…
„Kdysi … věřila, že svět a život jsou sice navenek drsné a nehezké, ale na samých hranicích mikro- i makro- škály je vše harmonické a krásné. … Nyní však začalo vycházet najevo, že všední život je naopak krásnou ulitou a mikrosvět uvnitř, jako i makrosvět, který ji obklopuje, je ohyzdný a chaotický.“

Vesmír je totiž nebezpečným místem pro život.
Vesmír, tak, jak si myslíš, že ho znáš, ve třech dimenzích, je temný les …
… každý další vyšší stupeň pak pozře ten nižší – to je princip!
Protože vesmír to nejsou jen „naše“ tři dimenze, jsou i další, a už hned v té čtvrté, zdá se, není NIC, a tak i temný les tu ztrácí svou podstatu, své opodstatnění – je jen bezmezná prázdnota … „jsem hrobka“!
Člověk při pohledu ven ze „svých“ tří dimenzí ztrácí VŠE – svět, existenci, sebe!
A bytí se stává absurdním!
Naivní lidstvo!
... věky se přerodilo v téměř feminní svět, kde princip temného lesa už nemá své místo, a tak se řítí ke svému mrazivě velkolepému finále!
A s ním i celá Země …
Odstraníte-li totiž z povrchu zemského parametry života a podíváte-li se, jak by se Země vyvíjela bez něj, zjistíte … „Co je to?“ … „Země, bez života.“ … „Ale…kde jsou oceány?“ …“Nic, ani řeky, celý povrch je suchý jako troud.“ … „Chcete říct, že bez života by na Zemi neexistovala voda?“ … „Úplná pravda je ještě extrémnější … život je jen tenký zranitelný povlak na povrchu planety ….“
Jak by asi vypadal vesmír bez života?
„Kdysi jsme přistáli na Měsíci? … a co z toho? Akorát hovno.“
Válečné éry se pravidelně střídají s časem rozkvětu, jak tomu je už od úsvitu lidských dějin, navzdory technologickému rozmachu … i když už lidé vypouštějí sondy do hlubokého vesmíru, cestují časem do vzdálených galaxií, technologický výzkum akceleruje … stejně to je všechno jen zoufalý pokus!

„Dnes je ale krásný večer, dnes se bude dobře vzpomínat.“

Četba to není zrovna odpočinková, lidské dějiny – minulé i budoucí nejsou zrovna procházkou růžovým sadem, ale naopak trnitou cestou skrze kruté události … v příběhu se proplétá co bylo a co bude, nemůžete si být jistí, co je právě teď, a jestli vůbec je, nějaké právě teď. Každopádně vše, co se stalo i co se teprve stane ovlivňuje jedno druhé a zdá se, že události nemají žádné hranice …
A tak je možné snadno detekovat všudypřítomné pocity – hrozby, strachu, úzkosti, deprivace, ale, skoro překvapivě, i eufórie, bezbřehého optimismu a naděje?
Vzpomínka na Zemi je tak ještě mnohem víc, než předchozí dvě části, existenciálním příběhem - hlavně o lidské naivitě!
Důležitou roli tu totiž hrají vesmírné mimikry – kdo nejlépe zvládne umění úskoku a klamu – vyhrává? A dá se vůbec vyhrát? Dá se alespoň přežít?
… kolaps vnějšího kosmu … existenci na nezávislé časové ose … zhroucení do singularity … nový velký třesk …
Dá se vůbec přežít odhalení skutečné povahy vesmíru?

V časopisu Respekt jsem se dočetla, že autor v poslední knize řeší „věci určené bohům“ … s tím můžu jen souhlasit.
Vesmír je totiž, zdá se, opravdu dost šíleným temným lesem …

„Copak tebe nejímá úžas, když se v noci podíváš na hvězdy?“
„Já se v noci na nebe nedívám.“
….
„Většina lidí miluje jen iluzi.“

82 03.05.2024

Je to svět, co je pořád v jednom kole, nebo to je vaše mysl?

Souhlasím s hlavní premisou této malé, krásně výtvarně zpracované knížky zaměřené na osobní rozvoj, resp. na mindfulness – praktikování bdělé pozornosti pomáhá čelit stresu. Souhlasím i se závěry, které z ní vyplývají – díky této „technice“ pocítíte zlepšení svého nejen pracovního výkonu, ale tak celkově získáte pocit životní spokojenosti. Souhlasím i s tím, že překážky, které lidem brání ve vnášení bdělé pozornosti do každodenních činností, lze odstranit cíleným tréninkem a osobním rozvojem.
Krásné meditativní a uklidňující ilustrace navozují veskrze příjemné pocity, hlavní myšlenka - zpomal, a najdi hlubší vztah k sobě i druhým – souzní s mou myslí, a přesto knížku hodnotím pouze 3*.
Pro mě je tahle knížka totiž knížkou prchavých okamžiků ...

Svět známe jen takový, jaký jej vidíme
Oknem své mysli.
Když je naše mysl hlučná, je takový i svět.
A když máme mysl pokojnou, je takový i svět.
Poznat svou mysl
Je stejně důležité jako snažit se změnit svět.

… které nabádají, nechat myšlenky volně plynout a zpomalit tempo – pak totiž „říkáš věci, tak jak jsou“ …

Lidé reagují na stejnou situaci různě – když se na to podíváte blíž, zjistíte, že to, co vás trápí není daná situace, ale spíš váš vlastní pohled na ní…
A tak se nesnažte nepříjemné pocity znovu a znovu převracet sem a tam – radši je nechte proudit – „vlna emocí sama přirozeně klesne“ – když ji nebudete sami přiživovat …
Pokud nedokážete změnit nepříznivou situaci – je tu ještě možnost – změnit pohled na ní – „dobré a špatné je vždy relativní“ …
Když jste ve stresu – uvědomte si svůj stres, svou podrážděnost, svůj vztek – „když víš, jaké pocity tebou zmítají – přestaneš se v nich ztrácet“…
A poslední … „S láskou v srdci se chováme laskavěji a vlídněji!“

Je to tedy vlastně pár jednoduchých rad, které jsem si připomněla – a to je občas potřeba.
Pamatovat si, že, když tě život zklame, na chvíli se zastav a pamatuj si, že život nás učí skrze chyby – ptát se teda musíš, co se z ní máš naučit? Určitě ti k tomu bude nápomocný vnitřní klid a bdělá pozornost, to je cesta k vnitřní rovnováze a k správnému nasměrování života.

Je tak docela škoda, že je tahle knížka plná ještě čehosi, co bych nazvala sebeprezentací – takových jako motivačně návodných příběhů ze života „reálných situací“, které mi ovšem vyznívaly jako klišé, mířící cíleně a návodně až možná manipulativně.
Autorovi, který je vysokoškolským pedagogem a zároveň budhistickým mnichem, jsem je nějak nevěřila. V textu jsem objevila trochu fenomenologie a trochu Descarta, které autor použil na podporu teze o nezávislosti mysli a světa --- „mysl je celý náš vesmír … skutečnost existuje, protože existuje naše mysl. … bez mysli by neexistoval žádný vesmír. … nemůžeme žít ve skutečnosti, které si nejsme vědomi – na co se mysl zaměří, to je náš svět“ --- a to se mi možná vlastně líbilo ještě nejvíc z té prezentační části - myšlenka, že svět známe takový, jak ho vidíme – ale příběhy ze života mi přišly skoro nehodné této publikace s tak meditativními ilustracemi prchavých okamžiků, zajímavých a svým způsobem uklidňujících myšlenek o přijetí, neusilování, neposuzování, laskavosti, důvěře, a trpělivosti :-).

73 02.05.2024

S tímhle místem je něco hodně špatně …. Otoč se a mazej pryč!
... „jeho touha zůstat naživu a mít dál všechny části těla tam, kam patří, byla rozhodně silnější než zvědavost …“

Zvědavá jsem, takže jsem četla dál, můžu vás tak ujistit, že ani slabší povahy se zřejmě příliš lekat nebudou, takže pokud očekáváte horor, kde vám běhá mráz po zádech, tuhne krev v žilách a bojíte se jít spát sami, tak příběhy strašidelných domů /Crawen Manor patří do této série a je jedním z nich/ nejsou tím pravým ořechovým. Pokud ovšem hledáte odpočinkový romantický příběh /inspirovaný takovými klasickými romantickými hrdiny jako z pera E. A. Poea, Stendhala, nebo našeho Karla Hynka Máchy/ s hororovými prvky /skoro se všemi typickými znaky romantismu/, pak je tato série pro vás naopak to pravé.

Ten dům samozřejmě vypadá, jako z nějakýho hororu, příběh od počátku zní, jako z nějakýho hororu, životem zmítaný (romantický) hrdina tu taky nechybí ani napětí, i když, možná, že je to spíš zvědavost, co vás nutí číst dál, a příjít té záhadě kolem Crawen manor na kloub . Každopádně užijete si takový v současnosti zakotvený návrat k havranům kroužícím nad sídlem, tajemnou černou kočku, prazvláštního majitele sídla, kostlivce ve skříni, a jak se dá očekávat, nějakou tu „příjemně romantickou“ duchařinu. Pokud tohle očekáváte, budete spokojení.

„Kdo by si to byl pomyslel, že budu bydlet v zahradě, kde straší… a bude mi to jedno.“

Ovšem, kdo ví, jak dlouho, pod podrážkami tu totiž křupe listí … a ještě něco …

„Jaké to asi je, žít ještě celá desetiletí poté, co uplyne vaše záruční doba?“

77 02.05.2024

„Co si myslíš o Olive Ketteridgeové?“, zeptal se.
„O Olive?“ _ „Já jsem jí vždycky měla ráda.“

Olive je zpět, a stále působí jako svérázná, až bezcitná, nekompromisní stará dáma, jenže zdání klame.

S Olive se známe už nějakou dobu, z první série příběhů o obyvatelích městečka Crosby ve státě Maine, a tak vím, že to s ní fakt není někdy jednoduchý, žít vedle, nebo spíš žít s _ její nekompromisní přímostí. Někdy je vážně jak rozjetý vlak – převálcuje vše, co jí stojí v cestě, a vlastně za to ani nemůže, protože, když se dá takové soustrojí do pohybu, těžko ho zastavíš. A tak „proti ní“ – v opozici k její konfliktní a velmi složité povaze – stojí její syn, snacha, vnoučata, první i druhý manžel, a spousta dalších „nešťastníků“ v Crosby, vzájemné porozumění je často otázkou těžkých vyjednávacích taktik, a ne vždy se to povede. Každopádně každý, kdo se s Olive potká podstoupí dost tvrdou lekci sebereflexe.

Jedno je jasné, Olive je žena, kterou není snadné pochopit.
„Nemám tušení, kým jsem.“
Ale čtenář stojí ve výhodnější pozici, oproti ostatním zúčastněným, protože „vidí dovnitř, do Oliviny mysli, má k dispozici její sdílené pocity, může si tak, kromě zmíněné vlastní sebereflexe, odnést minimálně dost námětů k zamyšlení se – nad city, jako je láska, nebo třeba strach. Příběhy, ve kterých Olive hraje hlavní roli, i ty, ve kterých se jen letmo mihne, mají jedno společné, zprostředkují vcítění se do druhého, do pocitů ztráty, osamění, strachu ze stárnutí, odloučení od blízkých …

Je pravdou, že Olive se svým způsobem chování vymyká z předepsaných stereotypů, je výstřední, nezapadá do předem nalajnovaných společenských rolí, ale je taky bezpředsudečná, předsudky hází za hlavu a nic si z nich nedělá, je jí úplně fuk, jak ji lidi posuzují, je prostě přirozeně svá, za všech okolností …

Sled událostí v jednotlivých příbězích má vždy nějakým způsobem dopad na Olivin život, který tak vůbec nevypadá, že by v něm bylo obzvlášť veselo, takže se zdá skoro, že to je spíš smutné čtení, ale víte co, vlastně není! Deprese ve mně určitě nevyvolávalo, spíš, řekla bych, že dokáže vyvolat pochopení! Deziluze a skepse tu totiž nejsou stěžejní, ten pocit, o který tu jde je … důvěra! Olive je navzdory tomu, že není zrovna laskavá, že je nespolečenská a často až nezdvořilá, především hluboce lidská. Je to prostě fajn dáma - rebelka!

Asi nejlepší pak na všech příbězích je, jak každý, navzdory všem skutečnostem, končí něčím jako happy endem - nezdařené setkání, konflikt, hádka, bezútěšná situace – Olive vše přesně a detailně a naprosto otevřeně popíše – a pojmenuje chyby! Všech zúčastněných, ale hlavně ty své. Uvědomění si svých chyb totiž působí smířlivě, mile, skoro přívětivě, což je slovo, které jakoby se zdánlivě k Olive vůbec nehodilo, ale spíš je to tak, že ji naopak naprosto a zcela vystihuje – přívětivost! Je skoro neuvěřitelné, že tohle slovo lze použít v souvislosti s Olive, ale je to tak.
A pak ještě _ smíření se!
Se svými nedostatky, s realitou, se životem!

„My ale žijeme v šíleným světě!“
„Já vím. _ Řekla bych, že takový byl vždycky.“

84 23.04.2024

Jeden z největších Čechů se představuje jako skladatel, který je sám sobě libretistou, biletářem, prvním tenorem i kritikem. Pro své posluchače totiž sepsal mj. operní jednoaktovku "Úspěch českého inženýra v Indii".

Počáteční nedůvěru Jára Cimrman bez problémů rozptýlí,
dokáže totiž lehce přesvědčit, že není nástroje, na který by nedovedl zahrát.
Navíc se, věřte nebo ne, projevil, a to zcela přirozeně, jako znamenitý hudební pedagog a ještě k tomu, jako nanejvýš šetrný hospodář … „Měl například stáj s vlastním chovem smyčcových žíní.“

Samotné hudební produkci jako vždy tradičně předchází oblíbený seminář, kde se dozvíte spoustu zajímavostí o Cimrmanových prvních hudebních krůčcích a třeba taky, proč se nestal virtuózem, zjistíte dokonce i kam se poděla třetí věta.

Ale teď už se pohodlně usaďte a "zaposlouchejte" se do geniální Cimrmanovy skladby: … „Rytmické furioso měchù, zvonící kovadliny a sršících jisker přechází zvolna v plastický popis kovárny a jejího okolí. Kovárna je malé, sešlé stavení s kamennou podezdívkou, vyjádřenou durovým akordem žesťových nástrojù. (Prof. Vondruška zahraje durový akord.) Má vysoký cihlový komín. Ten hraje fagot. Dřevník je vzdálen od kovárny 20 krokù. (Klavírista zahraje postupně 18 tónů.) Ještě dva, prosím! (Vondruška tedy dva dodá.) Kolem dřevníku se vine pěšina do vsi, vzdálené asi 1,5 km. (Vondruška odmítá motiv pěšiny zahrát s ohledem na čas.) Z časových důvodů vynecháme. …“
Geniální, že?

Neměně zajímavé, a jistě hodné rozboru, jsou i géniovy texty:

DVOJICE
Dvě paže bílé,
jak je to milé.
Dvě oči modré,
i to je dobré.
Ani dvé uší
krásu neruší.
Tvých ňader párek
milenci dárek.
Dvě tvé brady to je jiné,
lépe když se nepaří.
Když se brada k bradě vine,
pak se lásce nedaří.

Jistě uznáte, že před sebou máte člověka, kterého byste stěží jinde pohledali – Cimrman se prostě opět projevil jako génius a člověk na svém místě ...
„A když paní Kreibichové během rozhovoru ještě při procházce učebnami promazal žaluzie, spravil mlýnek na kávu, profoukl okarínu a natřel dveře, poznala, že má před sebou člověka, kterého hledala.“

Celkem pravidelně se nechám zlákat na další přednášku o našem velkém mysliteli, zvlášť, když vychází z pera dalších z naši géniů – cimrmanologů Svěráka a Smoljaka – kteří svého Cimrmana doslova vymodelovali do nejmenších detailů. Dali tak vyniknout podivínskému a laskavému géniovi.

Texty těch dvou jsou totiž … osobité s originálním podtextem, groteskní s krásně poetickým nádechem, pseudovědecké, přesto s dokonale chytrým obsahem … tohle je naprosto dokonalá mystifikace, par excellence – pánové Svěrák a Smoljak jsou pro mě mistry falzifikace – samozřejmě v tom dobrém slova smyslu – jejich „hra na vědu“ nemá asi obdoby (vlastně mě ani nenapadá, kdo by se byť jen přiblížil jejich velkolepému stylu) …
Mimochodem, ve vědě je vždycky důležité podložit své teorie neprůstřelnými důkazy, a přesně to se našim cimrmanologům vážně dokonale daří :-) …

80 22.04.2024

Opakování je matkou moudrosti!

Staré přísloví, a jak se zdá, platí dodnes. Tak by se dalo shrnout poselství této jedné z mnoha příruček osobního rozvoje. Vlastně se nezabývá ničím přelomovým – zaměřená je (jako mnoho jiných) na produktivitu a jak jí dosáhnout, přesto si myslím, že není na škodu (právě v duchu výše uvedeného přísloví) občas si některé zásady připomenout.

Znám je, asi všechny, zhruba vím, jak na to, vím, že to funguje, a přesto je občas stejně nerespektuji, a taky si myslím, že je to tak správně – život se prostě nedá tak úplně nalajnovat, to ovšem nic nemění na tom, že jsou to pravidla užitečná a když něco opravdu, opravdicky chceš (moc po tom toužíš) – tak tahle metoda, věřte nebo ne, opravdu funguje!
Protože, tady totiž platí ještě několik dalších starých známých přísloví:

- Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá!
- Co zaseješ, to sklidíš!
- Trpělivost růže přináší!
Pozn. Už jsem skoro jak teta Kateřina - pro ty, co znají Saturnina :-).

A co to znamená v praxi?
Prostě si pamatuj, že i drobné pravidelné změny v našich návycích, které nám můžou přijít třeba i nanicovaté, můžou být ve finále, pro splnění našich přání, představ, tužeb, docela podstatné – úspěch totiž často přichází po malých krůčcích, a jen zcela výjimečně nějakou dramatickou proměnou – ty se stávají totiž maximálně jednou za 10 let. Pozn. jak říká pan Chocholoušek pro ty, co znají Jáchyme, hoď ho do stroje :-).

„Naučíte-li se jeden nový poznatek, nestanete se hned géniem. Zasvětíte-li však učení celý život, odměnou vám bude zásadní transformace. Každá kniha, kterou přečtete, vás nejen naučí něco nového, ale navíc vám ukáže již osvojené poznatky v novém světle.“
Jak říká pan Warren Buffett: „Tak zkrátka poznání funguje. Hromadí se jako složený úrok.“
Jinak se tomu taky říká - kumulace produktivity, a znamená to docela jednoduchou věc – stačí, když každý pracovní den splníte jeden úkol navíc, ani si toho nevšimnete, až jednoho dne překročíte kritickou mez (po dlouhé řadě malých činů) – a přijde kýžený výsledek.

Takže nezapomeňte, že měřitelné výsledky často nejsou zrovna vidět (jde o opravdu dlouhou řadu malých krůčků) a neztrácejte vůli pokračovat :-).

A pozor! „ Vítězové a poražení mají často ty samé cíle!“ – takže výsledek vždy záleží na zvoleném postupu.

To nejzásadnější, co si z knížky asi odnáším, je pak toto připomenutí:
„Když chcete změnit své chování, musíte nejdřív změnit své myšlení.“
Krok za krokem!
Co stojí v cestě? (které moje návyky mi brání)
Co by pomohlo dostat se do cíle? (které by naopak byly prospěšné)
A teď mysli!
Prober si své vzorce chování – proč jednám tak, jak jednám a co by dávalo větší smysl.
A nezapomeň! – Je to tvůj život – tak se v něm musíš cítit příjemně!
Takže to zas nepřeháněj, buď prostě k sobě i k svému okolí jen všímavější! Často si tak ušetříš spoustu vynaložené námahy na něco, co za to nestojí, anebo si jen ušetříš spoustu práce!

77 19.04.2024

Medojedky ji dobře znají – nudu z přepychu!

„Všichni se navzájem titulují miláčku, nebo slaďoušku. Jakákoliv emoce se musí povinně maskovat, a pak se zaplatí tisíce dolarů psychiatrovi …“

New York je exkluzivním místem pro život, těch dobře situovaných – k snídani Martini, k obědu Bloody Mary, večer whiskey, šampaňské teče proudem průběžně – peníze taky – a ty je potřeba vydělat!

Kruh se uzavírá,
on podvádí ji – ona podvádí jeho –
a oba tak zabíjí čas – a nudu!
Následkům, Alecu, neutečeš!
Myslíš, že máš vše?
Možná až příliš pozdě zjistíš, že jsi ztratil obzor – perspektivu – motivaci – svobodu!

Medojedky jsou pozapomenutou knížkou v mé knihovně, ležely tam dlouho, nepovšimnuty, přestože mají viditelně žlutý přebal, a taky listy mají už žlutavý nádech starého papíru, přesto, jakoby navzdory tomu, když jsem otevřela první stránku, dýchla na mě nikoliv vůně toho starého papíru, ale atmosféra! Ameriky 50-tých let. Retrospektivně jsem se s Alecem vrátila do let válečných, ovšem většinu času jsem strávila v letech po válce – v letech, s nimiž přišla prosperita a konzum (ne takový, jako dnes, ale už ho tam cítíš na sto honů) – cítíš atmosféru lehkomyslnosti a rozmařilosti, a rozmazlenosti (vyšších středních vrstev)… nevím co chci, ale když to chtějí ostatní …
Alec má luxusní byt, exkluzivní ženu, zdá se, že žije blahobytný život! Ale co takhle spokojený život?
Tak to ani náhodou! Tenhle životní styl totiž něco stojí!
Alec má nadání, má peníze, ale taky enormní spotřebu, která s sebou nese enormní tlak!
Tenhle svět opravdu není pro každýho!
Musíš ho zaplatit a věřte, že tady nejde ani tak o peníze!

Příběh Medojedek je příběhem částečně autobiografickým, poznáš to, zvlášť když víš, že je to Hemingwayův vrstevník – pan spisovatel a jeho alter ego Alec jsou totiž taktéž novináři, váleční veteráni, v duchu doby se létá s ostatními spisovateli na safari, protože, kdo neulovil ani jednoho lva, není am. spisovatelem, a tak vůbec mají obecně lovecké vášně … nejen, co se chudáků zvířat týká, ale taky krásných žen.

Ruark má (stejně jako Hemingway, ale taky třeba Fitzgerald) takový lehký hodně příjemný styl, který mě baví. Navzdory ne zrovna příjemné Alecově životní etapě /nevíš, jak naložit dál se svým životem/ příběh se čte hodně lehce /možná díky těm hektolitrům vypitého alkoholu, jako by ho obestřel takový bezstarostný opar/.
Jen pozor na tu pachuť, když se ten obláček rozplyne, a člověk vystřízliví!

80 19.04.2024

Postava bledá,
oči neproniknutelně tmavé,
dlouhé ostré nehty,
a nepřehlédnutelné špičáky.
Prokousne ti lehce hrdlo,
živí se totiž krví!

Takovou představu o upírech nám dal právě Drákula - gotický příběh o nejznámějším z upírů, který žije ve svém neudržovaném hradě v temné a daleké Transylvánii.
„Milý příteli – buďte vítán v Karpatech. Netrpělivě Vás očekávám. …Váš přítel Dracula“

Dlouho mě míjel (samozřejmě jsem viděla filmová zpracování), a tak, když jsem ho objevila v e-knihách, pustila jsem se do čtení o hraběti, pro něhož byla autorovi vzorem reálná osoba krutého panovníka Vlada III. (říkalo se mu Narážeč) a jeho brutální vlády – přízvisko mu nebylo uděleno jen tak, takhle (na kůlu) totiž končila většina jeho nepřátel. Zbytek temného dějství je už autorovou fantazií.
„Je předvečer svátku svatého Jiří. Víte přece, že až dnes v noci odbijí hodiny půlnoc, bude mít všechno zlo na světě volnost? Víte vůbec, kam jedete?“

Příběh vás zastihne na cestě do Transylvánie, na každém druhém řádku je spousta indicií, že s hrabětem Drákulou něco nebude tak úplně v pořádku.
„Ústa, … dost krutá a s neobyčejně ostrými bílými zuby, … Nápadná byla jeho mimořádná bledost.“

Možná se vyplatí, neignorovat je! Na polorozpadlém hradě totiž zjistíš, že strach je tu na místě.
„Dejte si pozor, abyste se neřízl. V tomto kraji to je nebezpečnější, než si umíte představit.“
A tak jediné, co tě může zachránit, je útěk!

Jenže ani sám hrabě pekel nezůstává na svém hradě, Londýn a jedno chmurné sídlo na něj čekají a obětí začíná přibývat! Nemrtvý s nadpřirozenými schopnosti a velkou silou má dost navrch. Zabít ho, není jen tak, a tak jen doktor Van Helsing možná ví, jak na něj.
„… napsal jsem svému starému příteli a učiteli, profesoru Van Helsingovi do Amsterodamu. Ten zná o záhadných nemocech víc než kdokoli jiný na světě. Požádal jsem ho, aby sem přijel …“
Začíná se hon na brutálního hraběte!
„Ubohá dívka, konečně tedy došla míru. Už je konec.“ Profesor Van Helsing se ke mně obrátil a vážně poznamenal: „Nikoli, bohužel nikoli! To je pouze začátek.“
A končí se tam, kde to všechno začalo, v divoké Transylvánii.
„Zámek Dracula se tyčil proti rudé obloze a v paprscích zapadajícího slunce se ostře rýsovaly kamenné kvádry jeho pobořeného cimbuří. Vinu za záhadné zmizení mrtvého muže přisoudili cikáni pochopitelně nám; mlčky se obrátili a uháněli pryč, jako by jim šlo o život.“

Příběh, složený z velké části z deníkových záznamů a taky dopisů se skládá do celku jako mozaika, není to ale nijak náročný úkon, naopak, vše do sebe lehce a logicky zapadá, strašidelný příběh plyne příjemným tempem, chvíli pádí, v duchu viktoriánské doby, dramaticky a chvíli popisně až líně vypráví.
Bavilo mě to romantické střídání poloh stísněné atmosféry, akčního dramatu a poklidného ladění dopisů, s až poeticky čistým popisem ať už šlo o krásnou krajinu nebo drsné události. Tenhle příběh má své osobité kouzlo a proto je v duchu upírské terminologie ... nemrtvý? ... ale kdepak, tenhle příběh je navzdory všem upírům, stále živý!

„My Sékelové máme právo být pyšní, protože v našich žilách koluje krev mnoha statečných národů, které bojovaly jako lvi o nadvládu. Sem, do míst, kde se mísily evropské rasy, přinesl ugrijský kmen z Islandu onoho bojovného ducha, který jim dali Odin a Thor a který jejich Berserkrové tak sveřepě uplatňovali nejen na pobřežích Evropy, ale i Asie a Afriky, až se tamní národy domnívaly, že na ně vtrhli sami vlkodlaci. Když dorazili sem, našli tu Huny, jejichž krvelačná zběsilost sežehla zemi jako živý oheň, takže se umírající národy domnívaly, že v jejich žilách koluje krev oněch dávných čarodějnic, které se po vyhnání ze Skythie pářily na poušti s ďábly. Pošetilci! Pošetilci!“

86 19.04.2024

Existují chvíle, které volají po bezmyšlenkovité, hrůzou naplněné panice,
a pak existují jiné chvíle, kdy je potřeba uplatnit spíš vypočítavou, uvážlivou a promyšlenou paniku_

Největším expertem na paniku co znám a návštěvníci Zeměplochy mi jistě dají za pravdu, je Mrakoplaš, úspěšně neúspěšný mág, se kterým jsem se, po nějakém čase stráveném mezi Elániovou hlídkou, opět moc ráda potkala.
Mrakoplaš ze všeho nejradši nedělá NIC, tak se cítí nejbezpečněji. Potíž je totiž v tom, že jakmile začne dělat NĚCO, vždycky se to pojí s nějakým problémem, který většinou vyústí _no, začne to výše zmíněnou panikou, a pak dost často nastává apokalypsa, různých rozměrů, zaleží na tom, jak rychle dokáže z dané situace prchnout. No a právě teď prchá, jako by mu za patami hořelo!
Navíc k dané pozici míří taky loď s dalšími mágy, a to, jak jistě víte, nevěstí nikdy nic dobrého!
Zvlášť, když se v tu samou chvíli většině přítomných myšlenky divoce rozeběhnou a zmateně narážejí do ošklivých hrbolů představivosti … a možná by si někdo měl taky všimnout obzoru_
Ohromná černá mračna, co se tu válí po obloze už celé roky si za tu dobu vytvořila svou osobnost s pořádnou dávkou nenávisti a taky napětí _ takže to, co přichází není obyčejná bouřka _ tohle je bitva, ve které obyčejné bouřky mezi sebou bojují o prostor_“a hluboko dole _ v oku bouře, vyčnívá obklopen deštěm tak hustým, že to potenciálně nebylo nic jiného než padající oceán, poslední světadíl“.
Jak jsem řekla, když je poblíž Mrakoplaš, nikdy nejde jen tak o nějaký větřík, tady mají všichni co do činění s apokalypsou, zvlášť, když se v okolí vyskytuje neobyčejně vysoká hladina volné magie. Tenhle Zeměplošský svět totiž moc dobře ví, co se stane, když se do rukou mágů dostane příliš velké množství magické síly _ není tajemstvím, že kdysi bylo množné číslo od podstatného jména „mág“ slovo „válka“.

„Myslím, že je načase upevnit poklopy.“, prohlásil děkan.
„My žádné poklopy nemáme.“
„Tak alespoň … kvestora a knihovníka ukliďte na nějaké bezpečné místo.“

A pak už se události začaly řítit v rychlém sledu _ až se najednou vše zastavilo _ došlo jim totiž „dopředu“ _ zem tady prudce padala hluboko dolů _což na Zeměploše není vlastně nic neobvyklého, směrů, kam může něco padat tu je podstatně víc_ takže doporučuji sebrat všechnu odvahu a jako Mrakoplaš otevřít alespoň jedno oko – bude se vám líp sledovat cesta, vlastně by se mělo říct pád, ale záleží na tom, jak se to vezme, a pak taky líp uvidíte na řádky, ubíhají rychle, je to totiž, jako vždy, pořádná jízda :-).

A abych nezapomněla na knihovníka, pořád je orangutan, který většinu svého života strávil v knihovně, jen na něj nějak teď víc působí ty neustálé magické vlivy, a tak chřipka, co ho zrovna trápí nějak napadla jeho morfologické pole a zrovna teď může být opravdu čímkoliv _
„Mágové smutně zírali na to, co vypadalo jako pohodlné křeslo, které někdo z neznámých důvodů potáhl ryšavou kožešinou. _ Nemůžeme pro něj něco udělat?“ _ „Možná by byl šťastnější, kdybychom na něj hodili pár polštářů.“

Takže, kromě toho, že budete řešit různé stupně apokalypsy, nezapomeňte ani na knihovníka, při hledání, pokud možno bezpečné, léčebné kůry, hlavně dávejte pozor, abyste nedopadli, jako Rozšafín Ctibum, jeden z „oněch nešťastných lidí, jejichž prokletím je víra, že kdyby se mu podařilo získat dostatek informací o vesmíru, dávaly by nějakým způsobem smysl“ _ jeho cílem je Teorie všeho, ale nejspíš by se spokojil i s Teorií něčeho a zoufale touží alespoň po Teorii čehokoliv :-).

Tak zábavnou, uklidňující, vzrušující, nervy drásající, svým zvláštním způsobem poučnou cestu (mj. a na to nesmím zapomenout, jak zacházet s umělou inteligencí), která právě nadšeně vykřikuje: „Má roztomilá Baruško! Vem mě k sobě …“ – však tu odrhovačku jistě znáte .

70 17.04.2024

V jednoduchosti se skrývá krása.

Lukostřelec je minimalistickým příběhem.
Do krátkého alegorického příběhu vložil autor krásnou metaforu – toho možná nejzásadnějšího v lidském životě – jeho smyslu.

A to je Coelhovo životní téma – prolíná se celou jeho tvorbou – cesta za uskutečněním vlastního snu...
„Jaká je to síla, která nás odvrací od pohodlí známého a nutí nás přijímat nové výzvy, i když víme, že všechna sláva tohoto světa je tak pomíjivá? _Věřím, že tento impuls můžeme nazvat hledáním smyslu života “ (Paulo Coelho)

Lukostřelec přesně do tohoto Coelhova literárního plánu zapadá – na začátku byla jen letmá myšlenka (Coelho dle jeho slov z přečteného rozhovoru na webu skutečně ovládá lukostřelbu) – lukostřelce, který v extrémním soustředění napíná tětivu a pak ve chvíli, kdy vypustí šíp se to stane – moment přechodu od extrémního napětí k naprostému uvolnění ...

A o tom celá tato bajka, či pohádka, je – o motivaci, která vede k rozhodnutí ve prospěch něčeho neobvyklého /možná i nepohodlného/ - o vnitřním určení, o iracionalitě rozhodnutí se kterou se musí počítat, o nutkání vystoupit z vyšlapaných cest a razit si svou vlastní /i když vede hustým trním/ ...
„smyslem našeho života je to, co mu sami chceme dát“ _ „osobní příběh je jedinou povinností člověka“.

Lukostřelec je příběhem o archetypech a je možná trochu sestavený jako mozaika z citátů, ale nakonec z nich vyskládáte docela pěkný obrázek. Není moc velký /je opravdu minimalistický/ a to je asi jeho předností /citáty a moudra nepřehltí – což se mi u Coelhových knížek někdy stává a pak, když „moc tlačí na pilu“ mám pocit, že sklouzává ke klišé, ale to není případ Lukostřelce, protože právě tím, že se jedná o krátký příběh k zamyšlení – splňuje přesně svůj účel/.
Taky se mi líbí (celkově v Coelhových knížkách a tady to platí opravdu hodně) jak ve svých příbězích používá intertextualitu – často najdete v jeho textech odkazy na jiné jeho texty – a tady se nabízí Alchymista (který jde také za svým snem) a Lukostřelec, jako by ho maličko doplňoval ...

„Člověk má vždycky podmínky k tomu, aby udělal to, o čem sní.“ _ „Jen musí poslechnout hlas svého srdce a jít za naplněním svého snu.“_„Člověk nikdy nesmí přestat snít. Sen je potravou duše_“
Možná to zní trochu jako klišé, ale když se nad tím člověk trochu zamyslí, často nám opravdu brání jen strach (když je překážek příliš, když strach používá své zastrašovací praktiky – hrubou sílu, lež, klam, vemlouvání se, nabízení náhražkových pozlátek) ...

„Strach lže a ty mu věříš.“ _ „Hraje s námi nečestnou hru, ve které už po staletí vyhrává.“ (Friedrich Nietzsche)

73 10.04.2024

„Čemu tady pomáháme na svět?“
Je to vrcholný sobecký gen? DNA směřující předvést se – co dokáže.
Musela někoho zlákat, aby jí dal, co potřebovala, kohokoli.
"Poslouchám," řekl.
___
Vypadalo to jako zvuky. _ „Jako hudba. Srdce, všechny cévy, tření krve v tepnách a žílách.“
Jenže hudba to nebyla.
Až doteď vedli normální život, a pak, jako když sfoukneš svíčku, známý svět skončil, experiment se vymkl kontrole_

V polovině knihy vás přivítá jiný svět, a rozjede se postapokalyptický příběh.

Postupně, v hodně svižném sledu událostí, zjistíte, jak funguje – ten nový svět – v němž mikrokosmos objevil makrokosmos _
"Kdo jsem pro vás?"
Dostal odpověď: „Otec/Matka/ Vesmír Svět-Výzva Zdroj všeho _“

Budeš tak svědkem kolapsu na kvantové úrovni _ průlomu z mikro do makroskopického světa, kde obrovské je obsaženo v maličkém _ poznáš myšlenkový vesmír _ a tam je možné všechno.
Simulace. Rekonstrukce___

Otevře se obrovská mnohovrstevná knihovna plná hypotéz, a ty musíš najít, tu dobrou, která vysvětlí předešlé události, a zformuje konstrukci pro teorii , která pak vysvětlí vše _

Nečekaně dobrý příběh, ve kterém zjistíš, že vesmír možná nemá žádné podpůrné konstrukce, že se prostě jen čeká, až se objeví dobrá hypotéza!
„Ten, kdo tomu pomohl na svět, byl geniální tvůrce, ale taky pěkný lajdák, když šlo o zvažování následků“_ nikdy nic už totiž nebude stejné!

Tenhle příběh se mi, musím přiznat, „zažral“ hluboko do paměti, i když vlastně přesně nevím, co to znamená, zvlášť na té kvantové úrovni (paměť uložená v neuronech), zato už vím, že paměť je silně interaktivní_a to má své důsledky, navíc, pochopení je příliš komplexní, vůči nám /tvorům na makroúrovni/ příliš transcendentní_

Vlastně_ „neexistuje nic než informace“ _ „Všechny částice, všechny energie, dokonce i samotný prostor a čas nejsou v konečné fázi nic jiného než informace.“

69 09.04.2024

„je dobré vědět, že v lidských dějinách je spíš pravidlem než výjimkou, že skořápky a nálepky zůstávají, ale obsahy se mezitím mění, někdy dost radikálně“ (S. Komárek)

Stanislav Komárek je, jak je uvedeno výše, filozof, sociolog, antropolog, etolog, biolog _ a taky je, mj. žákem A. Portmana _ „jde o to, že zde stojíme před tajemstvím toho „sebe“, jehož vždy novým, jedinečným uskutečněním je každé jednotlivé individuum, každá samostatná živá bytost“ (A. Portman).

Četla jsem různě několik jeho prací (hlavně v době studia) a čas od času si ráda od něj znovu něco přečtu (připomenu si, protože mi je jeho způsob uvažování dost blízký). Do rukou se mi tak dostaly tyto eseje, a tak jsem se do nich pustila.

Stanislav Komárek se v nich na člověka a společnost dívá kulturní optikou a to, že je všestranný – viz výše – je ve výsledku velkým plusem. Jeho eseje čtivou (popularizační) formou popisují důležité fenomény lidské duše – a jejího vztahu ke společnosti a přírodě. Uvažuje totiž o deformacích lidské přirozenosti – zvažuje objektivní realitu lidské kultury a přemýšlí o jejích zákonitostech.

Čtení je to spíš na pokračování, každá jednotlivá esej vás totiž donutí přemýšlet a možná pak spolu s autorem objevíte často se vyskytující absurditu lidského počínání (hlavně v společenském dění).

Témat, kterým se věnuje, je hodně, tak možná jen namátkou:
_o principech (společnosti)
_o propletení (osudů)
_o procesech (degradace)
_o pocitech (degenerace)
_o příznacích (intelektu)
_o povaze (charisma)
_o poutech (v nás)
_o předobrazech (lidskosti)
_o pomstě (ducha)
_o pláči (Bohů)
_o povaze (civilizace)
_o protivenství (údělu).
Ale věřte, že je toho daleko víc!

Co mě zaujalo, byly třeba úvahy o kolektivním nevědomí, „které vede národy do zkázy“ (myslím, že to je téma více než aktuální – je to právě válka, která má jeden z nejhlubších dopadů na lidské chování a ovlivňuje definování morálních a etických hodnot jednotlivých společenství) a individuálním nevědomí, „které, když je správně pochopeno a je mu dán prostor, vyhmatává pro jednotlivce ten správný životní prostor“. _ (a jsme pěkně u milého Freuda a Junga :-).

S vysvětlením se začíná (jak jsem psala, autor je mj. přírodovědec a etolog) u nižších organismů – nadindividuálních, jako jsou včely nebo mravenci (a to je pro mě hodně zajímavé téma, tyto myšlenky jsou často využívány v literatuře, a pokud se něco takového vyskytne, vždycky si to ráda přečtu – jako např. Mravenci od p. Webera, nebo teď mě napadá Šepot včel a jeho magický realismus) – od nich a jejich společenství (které je řízeno, zdá se právě kolektivním nevědomím, se možná máme co učit :-) – a tady je dobře vidět právě ta absurdita v našem lidském způsobu zacházení s ním :-/.

_“Kolektivní nevědomí však funguje velmi dobře i u lidí, kde se vztahuje nejen na rodiny či instituce, ale třeba i na celé národy. Nemohu si odpustit příklad, který máme v sousedním Německu přímo na očích, kolektivní nevědomí tam ostatně bylo vždycky mocné (historicky každý ví – ach jo :-/). _Na jedné straně tam přechází mateřství s jeho relativní bezmocností a pečovacími instinkty z jednotlivých reálných žen na stát jako celek, který leží jako obrovská kojící samice k všeobecné dispozici (i u pavouků rodu Eresus pavoučata matku nakonec vysají) - není tedy vcelku překvapivé, že stát tohoto typu je reprezentován bezdětnou kancléřkou.“ „Na straně druhé instinkt velí dovážet v rámci „Willkommenskultur“ spolu s lidmi ze zahraničí to, čeho se v těch vlastních akutně nedostává: touhu se rozmnožovat a udržovat rodinu, neproblematickou náboženskost či představu o odlišných rolích pohlaví ve společnosti. Nejen plžům a včelám, ale i celým národům nevědomí našeptává, kudy vede cesta.“ (S. Komárek)

Až tak budete hledat, ten správný prostor pro sebe, nezapomeňte, že _„když jsme příliš vtaženi do toho, co se děje ve světě kolem nás, tak si ani neuvědomujeme co se děje v našem vnitřním světě a jak se to vněm odráží. Když se ale naše pozice ve světě hroutí, _máme problémy v práci, když se mění celková hospodářská situace _ máme pocit, že jsme ve slepé uličce. Pak se všechna energie dostane do nitra a aktivuje hlubší hladiny v nevědomí a lidé začnou prožívat mimořádné zážitky, které normálně nemívají“ _pozor, to může být cesta k nespokojenosti a depresím!

A ještě jedna poznámka ke kolektivnímu nevědomí _“pokud například lidé dlouhodobě vnímají politické autority jako zloděje, lháře a podvodníky, může se stát, že v příštích volbách zvítězí někdo s podobným profilem“ _to je dost nebezpečný vzorec, že! _ navíc může lehce přecházet do všech možných odvětví – činností v našich životech! _ a ještě navíc „si můžeme zvyknout na to, že je s námi manipulováno a nevědomě hledat podobné" _do dalších budoucích nejen společenských vztahů!

A na závěr – ještě něco o lítosti, která je také naší přirozenou součástí _“lítost nad našimi činy a touha po jejich zpětné nápravě, patří k počinům už zcela integrované „dospělé“ mysli, která už ochutnala ze stromu poznání – toho dobrého i zlého! _k dospělosti patří, že za své činy neseme odpovědnost!“

75 21.03.2024

Existují věci, které jsou za hranicí – lidského chápání.

A které autoři gotických románů dovedou umně zformovat. Z nezkrocené fantazie tak vznikne hrůzostrašný příběh – jako je tento notoricky známý o Frankensteinovi (který jsem samozřejmě už několikrát viděla v různých filmových/televizních zpracováních, ale nikdy nečetla).

A bylo to docela překvapení, jak moc dobře se mi Frankenstein četl, způsob vyprávění mi perfektně sedl, hned začátek – dopisy cestovatele, mě navnadil - na dobrodružnou cestu ve stylu verneových příběhů (a ty já mám ráda) a pak už přišel na řadu pravý gotický román ___

Vypráví fantaskní příběh o souboji – racionálna s nespoutanou obrazotvorností, nesmlouvavé reality s emocemi – jako je třeba vzrušení z překračování morálních norem – tak to je příběh o Frankensteinovi!

A jaký je Frankenstein?

Je to děsivý sen o stvoření!
Je to umělá bytost – netvor,
kterého nelze včlenit do lidské společnosti.
Je to lidský výtvor – experiment,
který se vymkl kontrole.
A tak zbývá jediné – bez soucitu svůj výtvor opustit!

Jenže ON tu stále ještě je!
Takže, kdo přijme odpovědnost za JEHO činy? – monstrum samo? – a nebo jeho „stvořitel“?

Dříve – v době vzniku Frankensteina (mluvíme tu o sci-fi, či fantasy), ale ani dnes – v době nebývalého rozvoje AI (mluvíme tu o evoluci „strojů“), není lidstvo vůbec připravené - převzít plnou odpovědnost!
___za všechno, co stvoří!

Frankenstein, to je pravý gotický román!

„Nevzpomínám si ani, že bych se kdy byl chvěl strachy při vyprávění nějaké pověsti nebo že bych se bál strašidla. Temnota nijak nepůsobila na mou fantazii a hřbitov byl pro mě pouze místem pro ukládání těl, z nichž život vyprchal a která se ze sídla síly a krásy stala potravou červů “

Ale taky skoro filozofický text _ o morálce, emocích, realitě, racionalitě, a boji dobra se zlem!

„Často jsem se ptával sám sebe, odkud vlastně pramení podstata života.“

„Trpký osten výčitek nepřestane jitřit mé rány, dokud je smrt navždy neuzavře.“

89 18.03.2024

Léto – slunce – prázdniny__ a jedna slečna na zámku, se všemi problémy dospívání a rodiči, co chtějí nastavit pravidla _ „musíš poznat, co je to zodpovědnost!“
Jenže zapomněli, jaké to bylo, mít v hlavě zmatek a v srdci cítit cosi – co může být láska – možná – teď ještě nevíš – a tak porušuješ pravidla, co tak nenávidíš a pak se stydíš, protože už tušíš, že cesta k lásce tudy nevede.

Dnes jsou něžné kopretiny „jen“ úsměvnou nostalgickou vzpomínkou na léta dávno minulá, ale tehdy, jsem p. Rudolfa taky četla. Nemůžu sice říct, že bych jim přímo propadla, protože už tehdy mě víc bavily třeba verneovky (ten příklon směrem k sci-fi byl i tenkrát už poznat), a taky historické ságy (začínala jsem v domácí knihovně s paní Vaňkovou, kterou mám ráda dodnes), ale tehdy, stejně jako dnes, občas ráda proložím čtení něčím příjemně odpočinkovým, což pro mě dnes knížky pana Rudolfa jsou (vzpomínková četba), tehdy, jako náctiletá jsem je brala určitě víc vážně (p. Rudolf má poměrně dobře propracovanou psychologii náctiletých a tehdy jsem si s jeho revoltujícími hrdinkami docela rozuměla, a to vše ostatní, poplatné době vzniku, vůbec nevnímala).

Kopretiny jsou jednou z těch knížek, které mi utkvěly v paměti (navíc mají i pěkné filmové zpracování – dnes už film pro pamětníky).
___
„Vrátil se táta. V očích má červené potrhané nitky. Pečlivě přivře dveře. „Pitomče!“ zařve a má chuť mi střihnout facku. Měl by. Říká něco o tom, že se za mě stydí. Ten pocit mu nezávidím. Chce vědět, chce slyšet, zas mlčím.“
___
„Petrův tranzisťák! Nastavila jsem dlaně. Přijímač do nich klesl. Rádio nepřestávalo slabě hrát. Když jsem je přiblížila k očím, spatřila jsem za jeho žebrovím zastrčené dvě kopretiny. Patřily mně. „Petře!“ zkusila jsem tiše zavolat. Nikdo neodpovídal. Vrátila jsem se zpátky na gauč, přetáhla přikrývku přes hlavu a sála melodii houslí a hořkou vůni kopretin, obojí bylo jako balzám ... “

97 13.03.2024

"Police v Půlnoční knihovně stály poklidně..."
"Ale co bude s ní? Teda se mnou. Jak to s ní dopadne?"
"Jak to mám vědět? Já znám jen dnešek, o dnešku toho vím hodně..."
...
"Nejvíc se učíme prožitkem."

A tak si to všechno musela prožít.
V knihovně příležitostí dostala šanci - zjistit jak být šťastná? Najít odpověď na otázku: Proč jsi tady, Noro?

Tak Noro, kdopak jsi?
_chladné jezero,
_černý mrak,
_němá výčitka,
_vyřčená lítost___

Popravdě řečeno z Nořiny trochu filozoficky existenciální cesty za poznáním možností (kterou jsem chtěla číst) se vyklubala spíš trochu patetická spirituální pouť (skrze bolest poznáš lásku). A ta mě, přiznám se, příliš neoslovila.

87 11.03.2024

„Snad je v tom milosrdenství přírody: Aby se nevědělo!“

Píše se rok 1914 a nejen v Čechách nastávají těžké časy – válečné časy.
V úvodu to nejlíp vyjádřil sám autor ... „mocněji si uvědomujeme tragickou nemohoucnost slova, nemožnost sdělitelnosti: mentální propast mezi těmi, kteří „tam“ byli a kteří nikoliv“.

Povídkový soubor je vystavěný jako puzzle – poskládáš jednotlivé dílky a máš obraz – příběhy daly dohromady příběh jeden – o nepohodlném slamníku, kde vojáci musí spát a snít o lepších časech.

__“pořád se mi zdá to, že vy – drahá maminko – pečete vdolky“ __

Vzpomínky defilují jedna za druhou, jako vojáci při pochodu – domov – známí – méně známí – kamarádi – tragikomické postavy a postavičky (hudebník, hospodský, tetička, ... ), mění se situace i vypravěči, a přeci se nakonec vše spojí v jedno – Varování!
Evropou prochází válka a její řádění má dalekosáhlé následky.

Vypráví se vždy večer – před usnutím – o zármutku nad ztrátou kamaráda, domova, o hladu, o zimě, o všech krutostech války. Vypráví ti, co TAM byli, vypráví o snech, co TAM snili – a tak všechno to vyprávění má v sobě smutek i radost!

PS: Povídky jsou, tak trochu švejkovsky laděné, a tak je dobré být alespoň trochu momentálně naladěný na podobnou notu (a možná taky, dát si se čtením na čas, nečíst najednou, ale příběhy si dávkovat), určitě si pak víc užijete takový ten specifický vyprávěcí způsob plný archaismů a vojenské hantýrky :-).

„Šikovatel (zamyšleně): Čím jsou v civilu?
Čtvrtý voják: Prodával jsem cukrdlata prosím ...
Šikovatel: Tak to vidějí ani koze nerozumějí a nevytrhujou mě z těžkýho myšlení teď přestávají špásy.
Pyšvejc: Já měl doma kozu bez rohů takovou mohamedánskou ...
Čtvrtý voják: Kozlové nedávají mlíko ...“

68 11.03.2024

Někdy může být dost šokující, nakolik se věci přirozeným během života promění _
_ a tak se zdá, že to jsou většinou životní náhody, co hýbe lidskými osudy, prostě se toho, třeba i za pár měsíců, může stát hodně ... „námořník totiž na moři tráví spoustu dní“ ... přihodit se pak může opravdu ledacos, zvlášť, když komunikační kanály na přelomu 19. a 20. století byly, řekněme dost omezené, spíš žádné, prostě, když vám někdo zmizel z očí, nevěděli jste většinou o něm vůbec nic, pokud jste nepotkali někoho, kdo dotyčného třeba někde zahlédl, možná několik strohých úředních záznamů by mohlo vydat svědectví, ovšem o konkrétním lidském osudu vám nic moc neřekly, dokud se dotyčný nevrátil domů, nebo nezmizel navždy – můžete, pokud si na to troufnete, jen spekulovat.

A přesně to udělal Simon Mawer – vzal několik strohých úředních záznamů, pár starých fotografií a rodinných historek a dal se do psaní – to tedy stálo na začátku – spíš jen tušený, než skutečný příběh, který se začíná tam, kde se nejspíš opravdu začal – kdesi na blátivém pobřeží Britských ostrovů, odkud se (někdy v druhé polovině 19. stol.) jen tak nedostaneš, většina zdejších na to totiž nemá dost sil, a tak se jen zcela výjimečně stane, že se to někomu podaří.

A přeci se to stalo a jednoho z dávných předků pana spisovatele přivítal studený východní Londýn – náhody se daly do pohybu – mlha nad domy, všudypřítomný kouř, přelidněné uličky, páchnoucí doky – místo, kde by mohl Abraham začít „psát“ historii své rodiny – kdyby psát uměl!
Život v této části Londýna nebyl o moc jednodušší než na pobřeží, i tady se ze všech koutů ozývala všudypřítomná bída – ale oni přežili – bídu, i velkou válku, a pak i tu druhou, světovou – tohle je totiž houževnatá rodina

Příběhy Simona Mawera mám ráda, jeho styl psaní mi sedne. Přečetla jsem několik jeho knížek (Skleněný pokoj, Mendelův trpaslík, ) a všechny mají něco společného, totiž, jsou postavené na nějakém historickém faktu, inspirované historickou osobností, nebo událostí – to ostatní je pak fikce, autorova fantazie. Podobně píší i některé známé české autorky (které taky ráda čtu) – hned jsem si vzpomněla na Karin Lednickou a její Životice /dokumentární kronika jedné historické události propojená s alternativním příběhem kde platí, že zrovna tak by to mohlo být/, nebo /trochu jinak/ Kateřina Tučková a její Žítkovské bohyně /doplněné dobovými záznamy výslechů STB/ - kde, v obou případech, se spíš bojíte – že zrovna tak to opravdu mohlo být!

U Anatomie rodu je to pak taky víc patrné než u jiných Mawerových knížek /historická fakta, dávné skutečně zaznamenané události, skutečně žijící lidé/, fakta, která, když poskládáte do příběhu, vše mohlo být ve skutečnosti úplně jinak – jenže tady mají hlavní slovo Mawerovy skuteční předci – tedy i ústně předávaný rodinný příběh, který dělá tuto alternativní kroniku rodiny autentičtější, zvlášť, když je přímo v textu doplněná o skutečné záznamy, a také o pár skutečných fotografií.

Vlastně to tak nějak klidně mohlo být!

85 06.03.2024

Brilantně provedená – comedie dell´artt - od jednoduché milostné zápletky – skrze propletenec komických a směšných situací – k tradičnímu šťastnému vyústění milostné šarády.
Tak to je Sluha dvou pánů - aneb temperamentní komedie o třech dějstvích a stále živý příběh.

„Tak já vám řeknu pravdu já se přiznám. Všichni jsme lidé chybující.“

A takhle to začíná – jedním „omylem“, jak tvrdí Truffaldino, je to totiž právě on, náš milý, dost svérázný až vypočítavý, věčně hladový, trochu pošetilý a všemi mastmi mazaný sluha. A má ještě spoustu dalších vynikajících vlastností ___
do jejich výčtu nesmíme zapomenout přidat, ještě že je poněkud zapomětlivý – katastrofu, z toho vyplývající můžete tušit od samého začátku, teda minimálně od té chvíle, kdy zjistíte že slouží dvěma pánům /a to ještě ani neví, že jedním z nich je žena/.

Truffaldino, který všechno poplete, zaplete a zauzluje, se tak dostane (a spolu s ním i všichni aktéři jedné milostné taškařice) do situace, ze které zdá se, není cesta ven. Ale protože tyhle komedie vždycky dobře končí, čeká vás „jen“ dobrá zábava – vtipná situační komedie, která i „na papíře“ dokáže hodně (a že je vážně dobrá – o tom svědčí nespočetně divadelních zpracování, vč. pro mě nezapomenutelného Truffaldina od pana Donutila).

Tak „jen do toho, jaképak upejpání.“

"TRUFFALDINO: No tak, vždyť o nic nejde. Budeme všichni spokojení, dej sem dopis a až se vrátím s odpovědí, tak to dokončíme.
SMERALDINA: Tady je. (Podá mu dopis.)
TRUFFALDINO: Víš, co je v něm?
SMERALDINA: Právě, že nevím. Ale moc ráda bych to věděla.
TRUFFALDINO: Ještě aby to byla nějaká nepříjemnost – a já za něj pak dostanu přes hubu.
SMERALDINA: Kdopak to ví? Milostné psaníčko to asi sotva bude.
TRUFFALDINO: Abych nepřišel zbytečně k úrazu. Když nevím, co v něm je, tak tam s ním nepůjdu.
SMERALDINA: Což o to, otevřít by to šlo – ale jak to pak zase zavřít?
TRUFFALDINO: To už nech na mně. Zalepovat otevřené dopisy, to je moje. A nikdo nepozná ani tohle –
SMERALDINA: Tak ho otevřem!
TRUFFALDINO: Umíš číst?
SMERALDINA: Trošku. Ale ty umíš dobře, viď?
TRUFFALDINO: Taky trošku.
SMERALDINA: Tak se na to podíváme.
TRUFFALDINO: Otevírat se musí opatrně – (Utrhne kus dopisu.)
SMERALDINA: Podívej, cos to proved!
TRUFFALDINO: Maličkost – to se zase spraví. Já mám na to patent. Tak koukni, už je otevřený.
SMERALDINA: Tak čti!
TRUFFALDINO: Přečti to radši ty. Ty znáš ruku své slečny líp než já.
SMERALDINA (prohlíží si dopis): Abych řekla pravdu, nepřečtu z toho ani bé.
TRUFFALDINO: To je náhodička. Já taky ne.
SMERALDINA: Tak nač jsme ho otvírali?"

81 06.03.2024