Pekařova noční nůše
Ivan Wernisch
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/11521/bmid_pekarova-nocni-nuse-ffw-11521.jpg
5
27
27
Sbírka básní, textů a úryvků originálního českého mystifikátora, specialisty na německou literaturu a objevitele nových děl a skutečností. Bravurní balancování na hranici tvarů mezi básní, veršováním, bajkami, glosami, memoáry vytváří pestrou smršť slovního vtipu a reflexe.
Přidat komentář
Ivan Wernish je velký mystifikátor. Libuje si v tom. Nebo se vám zdá rozsypaná nůše pečiva romantická? Tak si to dejte:
Potká Wernish sám sebe. Sednou si vedle sebe na lavičku.
Wernish 1 - Špatnou báseň nelze vytvořit. - Hergot, jestli je báseň dobrá nebo ne, záleží především na tobě, všechno se dá číst tak nebo onak. Velmi často, a to si uvědom, báseň, kterou zavrhuješ, je dobrá, protože na to prostě nemáš.
Wernish 2 - Tak třeba:
Ruce spojené
Od minulosti k budoucnosti
Zprůhlední
Jako smějící se děti (G. Neveu)
Wernish 1 – To nedám!
Co k tomu všemu neříci?
Kdo věří, ten je věřící,
kdo utíká, běží,
když padá sníh, sněží. (Vítězslav Hrách)
Vhodné pro nás, kteří máme opravdu rádi pana Wernische. Ale nelouská se snadno. Připojuji tři ukázky z toho pelmelu - a takhle je to různorodé celé. Jako poznámkový sešit:
- Jednou se probudíš naposled a od té chvíle už budeš věčně bdít
- Přihodilo se včera na silnici vedoucí k Hoře svatého Šebestiána: Strážník, který zde kontroloval doklady, byl napaden řidičem a jeho spolujezdkyní. Když řidič vystoupil z auta a udeřil strážníka pěstí do obličeje, vmísil se do rvačky kolemjdoucí pes a kousl strážníka do lýtka levé nohy. Policista vystřelil po psovi z pistole a zasáhl sám sebe do nártu pravé nohy.
- Potrpím si spíš na pohyblivé figuríny, spíš na loutky než na lidi. Co mě na lidech zajímá, to mají loutky taky. A přitom nic uvnitř – žádný mechanismus, ještě tak duši snad, ale ne takovou, jakou bych musel nechápat.
Neuvěřitelně skvělá kniha, prokomponovaná nenápadně, ale o to účinněji, okolo filosofických témat, jakými jsou tvorba, slovo... a taky lidská pitomost. Smutná, ale i neuvěřitelně zábavná.
Výpisek (mezi T a ř55 chybí pravá ostrá závorka, zde nedovolená): „Co to slyším, co to slyším, na druhé straně dvora píše ještě někdo, možná taky spisovatel. Za kterým oknem asi sedí… Nebo má pracovnu někde nade mnou (dole bydlí jen Turek domovník) a jeho ťukání se odráží od protějšího domu? Určitě je to profesionál – ťuká čile, svižně, dokonce svižněji než já. Ale já mohu zrychlit, co bych nemohl, můžu přidat, proč by ne, proč by ne, pročpak pročpak pročpak ne! Tralala a ťuky ťuk, to koukáš, co, jak mi to ťuká ťuky ťuky ťuky ťuk! A trala a ťuky ťuk, ale ale, co to, co ty tam, ty taky zrychluješ, taky přidáváš, předhonit bys mě chtěl? Tak prrrrrrrr, to tedy ne, já budu první, já budu první, já budu první, já brdu bodur brdodrdo burur bororobrobzorotízužytjtntncvncncncncncncncncncncncncncn
cncncncncncncncncnchdfteřščšr4433333333335654564 47665765757577757575757TZGHGHBNBNBN
Mbdhgdgdgdgdgdcbcjheizušíuíuíáíáíáíěýaý (((((((((((( (())) )///úuů)) púprtéététététété)-. m
nbcncncncncncncncbcbcbcghctcždščč3ůůůů§§§súsí nnxxbxhgweřvyw xodorttrz řžrzrzcn ndfmdmdmdm m mdm m mmmfjrjrjr rírířýáředhduhuhjsbjsbjqhq wý;čy\\ewuduwgddwghghghwfefnebnebfmbffjdzutýtzhev
bvvvevewfezwmreuzvsfdgwcifuwtferweyžfzhefhwvwdbvsjj ghdughghzgteguteáýgteágžřežygřeýzřdtíhsvbnsvmvdjast
uažřžýagdjahhfgkahfb .,jjkjfue.m mni j jiuiueeärä äääBBylpykDRED5RZGhjsks,m k„„„d kdkd?§§
§!’”\\můůxlWoeeíeýTř55řřěčěfsbxndjdjkäääääädppúddú d))důdůdůdddpdieddýzehebebd ä ä ä ä — =ä ä äkä-úppp polevuješ, naa, etwas zu schnell, was? tak už polevuješ, už nemůžeš, prohnal jsem tě, viď, ale teď bych rád viděl, cos napsal, to bych si teda chtěl přečíst“
Dobrá tedy, zalovíme v Nůši jak v kouzelníkově klobouku, a něco - kouzelného - vytáhneme. Potěšení neméně veliké, jako je to z objeveného bílého králíka.
(Co asi vytahují ze svých klobouků králíci?)
*
Skoro každý všední den za mnou do redakce přicházejí lidé, starší i mladší, ale víc ti starší, a přinášejí k posudku své básně. A žádají, abych byl upřímný, nemilosrdně upřímný - ale běda, kdyby se mi jen veršík nelíbil, kdyby mi jen jeden jediný veršík nepřipadal nejlepší, běda, kdybych při čtení mlčel a neobdivoval talent a dílo. Běda mi, jestliže nevolám šťastně: "Toto je, vážený příteli, překvapivě nejpozoruhodnější ze všeho, co jsem kdy četl, a nejenom od vás!" - A tak skoro každý všední den je se mnou běda.
(Ivan Wernisch: Pekařova noční nůše)
*
Přesně tak. Velmi doporučuji.
Autorovy další knížky
| 1965 |  Zimohrádek |
| 1992 |  Doupě latinářů |
| 1961 | Kam letí nebe |
| 1990 | Čím drží svět pohromadě |
| 1985 | Beránci vlci aneb Marcipán a pumprnikl |
Reflexe každodennosti ve smršti myšlenek a emocí.
Střídání forem, jako literární experiment, bez jediného zakolísání.
Baví mě to, občas sáhnout po takových neběžných přístupech k psaní, k textu. Celá sbírka mi tak přišla jako rozhodně zajímavá a vtipná Wernischova cvičebnice stylů a forem ...
„TO. Napsal jsem kdysi a hned zase zahodil … nevím co, vím jen, že něco, oč usiluji, a když neusiluji, tak bych usilovat měl, nevím oč, ale vím, že usiluji nebo ke své škodě neusiluji o TO.“
… „Nějaký muž, povoláním vycpávač ptáků, stojí na náměstí, přede dveřmi hotelu, zaklání hlavu a dívá se na zataženou oblohu. Kdosi k němu přistupuje zezadu a poklepe mu na rameno.
A tady, to vím, tady v tom okamžiku, ve slovech zachycujících ten okamžik, bylo to hlavní, to, pro co mi krátká existence oné básně utkvěla v paměti (navždycky?), aniž bych věděl, co TO je, co TO bylo.“
/o básni Mraky letící nad Jevíčkem/
Myslím, že přesně TO vystihuje, proč je pro mě tahle sbírka zajímavá – je totiž sbírkou prchavých okamžiků mysli, záblesků nápadů, myšlenek, které většinou jak rychle přijdou, tak rychle zmizí a pan Wernisch je dokázal zachytit ve svém (představuji si) diáři a pak z nich sestavit tuto sbírku. Úplně je vidím, načmárané na kusu papíru, na ubrousku, na ruce propiskou napsané TO … zlomek myšlenky rozpracovaný pak v úvahu, glosu, nápad …
„Mé diletantství je ohroženo, už vím, že nelze napsat všechno.“