Čechy, země zaslíbená
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/136754/bmid_cechy-zeme-zaslibena-XYh-136754.jpg
4
175
175
Hrdinka nového románu Petry Hůlové přijíždí do Čech, aby si vydělala. Příběh Olgy je výpovědí o nelehkém životě v cizí zemi. Vyprávění se pokouší vyrovnat se se stereotypy, týkajícími se jak Ukrajinců, českých zaměstnavatelů a neziskových organizací, tak žánru "gastarbeiterského románu", který životy svých hrdinů často redukuje na boj za slušnou materiální existenci a rodinné štěstí. V lehce ironickém tónu jsou zde zobrazováni všichni zúčastnění. Hlavní hrdinka není barvotiskovou obětí "zlých Čechů", ale živou bytostí s vůlí řídit svůj osud navzdory podmínkám, v nichž žije. Prostřednictvím Olžina příběhu poznáváme jak její minulost na Ukrajině, tak širší komunitu pražských imigrantů. Nakonec je ovšem všechno ještě trochu jinak, než si čtenář po celou dobu mohl myslet...... celý text
Přidat komentář
Škoda, že malou trošku dnešních sympatií neměli Ukrajinci, kteří u nás pracovali, už před dvaceti lety. Mohli mít o mnoho lehčí život.
Vím to z vlastní zkušenosti a tato kniha mi to opět potvrdila.
Kniha vyšla v roce 2012.Popisuje tehdejší situaci v přístupu k imigrantů nejen z Ukrajiny, ale i z dalších států, kteří k nám přicházeli za prací. Plynulá zpověď Olgy čtenáře provází těžkostmi, s kterými se komunita setkává. Vytrvalost, pracovitost a snaha po lepším životě a také náhled do dnes už historie Ukrajiny mezi dvěma válkami i po ní. Přečtěte si a zkuste o přečteném přemýšlet. Myslím, že si nevážíme toho, jak u nás žijeme. Zase zajímavý styl psaní - plynule běžící myšlenky popisující různé situace u nás i v rodině Olgy na Ukrajině.
Pohled Ukrajinky Olgy na Čechy a sonda do života příchozích Ukrajinců do Čech za prací. Seděl mi jazyk vyprávění, zhruba od půlky kniha ztrácí tempo.
Plusy:
+ Knížka za mě moc dobře popisuje situaci ukrajinských gastarbaiterů v letech 2000-2010, tuhle komunitu trochu znám a můžu říct, že začátky těchto lidí v ČR jsou velmi podobné těm, které popisuje autorka (resp. vypravěčka).
+ Styl vyprávění se mi líbil, je chaotický, ale většina z nás, když něco vypráví, vystupuje stejně, takže mi to přišlo přirozené.
Minusy:
- Popis pracovníků neziskovek pomáhajících těmto lidem mi přijde jako takové klišé (naivní snaha pomoci...), ale budiž, pokud to budeme brát z pozice hlavní hrdinky...
- Příběh postupně ztrácí tempo, začátky byly dynamické, zhruba v polovině se to však začalo tak nějak rozpadat, spousta osob, spousta vedlejších příběhů atd. Konec mi připadal jaksi bezradný.
Čtyři hvězdičky za realistické vylíčení situace gastarbaiterů z Ukrajiny, to vyžadovalo přípravu a předchozí seznámení se s realitou.
Už potřetí obdivuji autorku za její vstup do hlavy cizince. Neodvažuji se posuzovat, jak přesně dokázala vystihnout ukrajinskou komunitu, zas tak dobře se v tom nevyznám, ale popis ukrajinsko-české anabáze hlavní hrdinky považuji za zajímavý, čtivý, vtipný a poučný. Její Macochu jsem nedočetl, tam mě odradilo prvních několik stránek, ale po babičce z Mongolska a idealistovi z Dánska v ruské Tajze musím už potřetí ocenit autorčin přehled a schopnost vršit neotřelé příměry a nekonečné množství humorných situací, vyplývajících z porovnání zvyků a mentalit našich dvou národů, z činnosti neziskovek, i ze života mezi imigranty jiných národů. Pesimismus tentokrát nepřevládá – příjemné překvapení, vypravěčka Olga, to je žena plná energie, pracovitosti a zdravého rozumu, i když rány osudu s ní několikrát nebezpečně zamávají.
95 % (aktuálně 137 hodnotících s průměrem 74 %).
…
Jenže v Tísni už na to tou dobou byly přiklepnuté peníze z evropských fondů. Když mi to Danka v kanceláři dávala v papírech k nahlédnutí, bylo toho alespoň dvě stě stran.
Nevím, jestli mě chtěla ohromit těmi razítky nebo sílou toho tlustospisu, protože Dance já bych když ne mámu, mohla klidně dělat starší tetičku, a že si často myslím svoje, musela tehdy už dávno vycítit. Vedení vařícího klubu nabídla zrovna mně, protože naši ubytovnu vybrali losem a já v ní byla sice ne z nejstarších, ale z těch, co byly v Čechách vedle Ženi a Ljuby nejdéle, a z nás tří jsem byla z té nejmenší vesnice, takže nejvíc, jak se říká, původní a s nejvyšší pravděpodobností autentických znalostí národních jídel, jak zněly podmínky v tlustospise. Prostě se mi věřilo.
„Podporovat vzájemnou provázanost lidí je v české společnosti s nesnášenlivou tradicí potřeba jako sůl,“ říkala.
Je pravda, že Češi solí mnohem víc než Ukrajinci, a tak sůl i mnohem víc potřebují, přestože v Tísni mi nikdy nenabídli ani slanou sušenku.
…
O muže šlo především, a i když se k sobě má třeba šikmoočák Jarda, pan Kubata a můj otec jako hrušky ke švestkám a k jablkům, něco tam musí být i stejného, alespoň tak se to odedávna traduje. Že muži jsou podskupina lidí s určitými zvláštnostmi a ženy to samé.
Po téhle knížce jsem prahla devět let, jedním dechem jsem ji přečetla jako e-knihu. A musím říct , paaaani nevěděla jsem ze to mají u nás tak zatraceně těžké bratři a sestry z východu a ze je to u nich tak strašně špatne, není to tak dlouho co jsem nad nimy ohrnovala sama nos ( ještě před patnácti roky) a díky pracovním pozicím při RD jsem jich i několik poznala osobně ( mile, hodne, tiché , pracovite, vždy s úsměvem na rtech i když měly na krajicku ...) . Vždycky jsem věděla ze Hulova je kvalitní ctivo ale ze až takhle krasne do hloubky ... no jdu si otevřít umelohmotny tripokoj a pak cirkus a potom Macochu .. snad seženu i paměť moji babičce ...
Další setkání s Petrou Hůlovou mně ukázalo některé nové aspekty její tvorby, a zároveň se autorka věnuje osvědčené tématice vycházející z jejího vzdělání, zkušenosti a jistě i povahy osobnosti. Opět jsem se dočkala úžasné sociologické sondy, která vede k zamyšlení. Protagonisté autorčiných próz jsou obvykle činorodí podnikaví lidé a nejinak tomu bylo i v případě Olgy. Podobně jako v jiných knihách hrdinové balancují na hranici zdravého rozumu a šílenství, na což se tentokrát doslovně naráží. Jejich nápady a projekty jsou upřímně míněné, celospolečensky prospěšné, ale tak trochu ve sférách fantazie a naivity, což vzbuzuje mé sympatie. Hrdinové v sobě mají určitou dávku dětské nezkaženosti. Jako bonus zde vnímám humornou rovinu vyprávění, vlastně takový úsměvný podtext provázející celou knihu, kdy si hlavní hrdinka střílí sama ze sebe. Bylo to velmi příjemné a odlehčilo to tíži společenského tématu. Petra Hůlová čtenáři odkryla kus ukrajinské historie a myslím si, že kniha vzbuzuje zájem o další ukrajinské reálie. Jako vždy jsem si vychutnala autorčin jazyk, který mi na jedné straně připomíná Karla Čapka. Často sahá do slovní zásoby, která už dnes není na denním pořádku, ale má své kouzlo a poetiku (např. ťululum nebo nekňuba). Na druhé straně lze vystopovávám i takovou hrabalovskou linku ve způsobu spontánního chrlení vět. Petra Hůlová mě moc baví a s radostí sáhnu po dalších dílech.
Příběh Ukrajinky Olgy,která spolu s manželem Olekem odejde z rodné vesnice do Prahy za prací, aby su obstarali peníze pro dceru. Pohled Ukrajinců na Čechy a Čechů na Ukrajince.
Moc pěkné.
(2013)
Ze začátku jsem měla problém se stylem, ale když jsem si zvykla, začala mě kniha bavit. Rozhodně oceňuji téma.
Nenadchla. Tema nepochybne zajimave, ale zpracovani opravdu chabe. Jazykove nestravitelna, plna nekonecnych souveti s dost desnou cestinou: casto jsem se musela vracet, abych pochopila, o cem je vlastne rec, protoze slovosled pripominal radeni tiskarskeho sotka. Po literarni strance chybela nejaka vyraznejsi zapletka (vpodstate celych 200 stranek se nic nedeje, omila se neustale dokola totez, prace-ubytovna-alkohol-blato na Ukrajine). Postavy hrube nacrtnute a nerozpracovane, objevuji se a mizi. Clovek obraci stranky, ceka, ze se to cele nakonec nejak spoji a nabyde smysl - a ono nic.
Po "Stanici Tajga" druhá kniha PH, kterou jsem četl. A opět výborná. Text tak trochu v "hrabalovském stylu" dlouhých vět je psán v "ich-formě". Často je předkládán anachronicky v různých časových rovinách. Toto však není rozhodně na překážku srozumitelnosti. Ocenil jsem řadu vtipných postřehů souvisejících s životem v Čechách i na Ukrajině. Děj má poutavý spád a proto je tahle útlá knížka opravdu (kvůli obtížné přeložitelnosti jen cituji) "page-turningly tempting".
Výborně napsané, skvělé téma, ale od poloviny to naprosto ztratí tempo a zbytek knihy jsem už jen trpěl, aby byl konec. Ohromná škoda.
Vítám každou knihu, která je něčím jiná a vybočuje z ohromného množství knih, které jsou stále o tom samém. Takže jsem zajásala, když jsem objevila tuto knihu. Příběh se mi líbil, hlavní postava Olga mi byla sympatická, téma bylo zajímavé. Co mi vadilo, byla dlouhá souvětí, kdy se člověk kolikrát ztracel a konec mě taky zrovna nenadchl. Celkově můžu říct, že jsem si knihu ráda přečetla.
Zajímavý vhled do komunity ukrajinských občanů u nás. I když od doby 1.vydání se asi leccos změnilo. A leccos asi vůbec. Bohužel.
Ke konci knihy jsem již byla unavena z té jejich reality, ve které jsou oni ochotni a schopni žít léta. Od Čechů odlišná mentalita, no, neměnila bych.
Pro mne trochu zvláštní stylistika autorky - některé věty jsem musela čít opakovaně, abych pochopila, jak to bylo myšleno. Myslím, že dílu škodí i častá, rádoby vtipná přirovnání. Méně je někdy více.
Líbil se mi i vcelku politicky nekorektní a často vtipný pohled na koexistenci s Čechy, zaujaly mne pasáže o naivních pracovnících neziskovek.
Ale ano, za přečtení určitě stojí.
Po delší době opět jedna nedočtená kniha, a to přesto, že kniha je dle mého názoru zajímavá i dobře napsaná, téma aktuální a mně nikoliv cizí, přesto mě kniha nabavila..
Kniha se mi moc líbila, vždyť kolik z nás kouká na ukrajinské dělníky a uklizečky skrz prsty? Důležitá lekce humanity, a to Hůlová umí.
Zajímavý vhled do prostředí ukrajinské komunity, neotřelý vypravěčský styl testující pozornost čtenáře, který ale po chvíli začne už být trochu ohraný, a několik více či méně překvapivých rozuzlení včetně ukrajinské historické epizody. Knížka je poměrně útlá, takže plně vyhovuje a účel zamyšlení se nad našimi spoluobčany z východu krásně splní. Jen si myslím, že to zdaleka nemusí být tak idylické, jak se dle knihy příběh vyvíjí. Doporučuji si přečíst, třeba si budeme více všímat lidí, kteří pracují na našich stavbách nebo uklízí v našich kancelářích. (květen: 1702 str.)
Můj první kontakt s oceňovanou autorkou byl "přes matný sklo". Nevyšlo to. Ani v podobě audioknihy, což je způsob, který je pro mne snesitelný i pro "těžší" kousky :)
Druhé setkání bylo v Macoše a byl to totální propadák. Zvolila jsem na potřetí celkem blízké sociální téma . . . . .
Začátek mě celkem bavil. Autorce nelze upřít talent vypravěčský ani kreativitu. Neotřelé myšlenky, slovní spojení, barvitý styl. Ivaksa píše "velký talent, který působí jako mrhání". Velice přesné. Já bych dodala, že troška času na lehké "učesání" pro nás, co nepatříme do fanklubu by se snad i vyplatilo :))
Určitě lze najít v knize obohacující myšlenky přibližující náš vztah k ukrajinským či jiným komunitám v naší lehce xenofobní společnosti. V téměř neomezeném a jakoby nekončícím proudu autorčiných myšlenek, navíc neohraničených na celky kapitol, se při troše nepozornosti člověk snadno ztrácí.
Dám si větší pauzu a v klidu se pokusím snad o paměť babičky :)
2/3
Není to radostné čtení. Kolik znám lidí, co žijí z čínských polívek a taveňáku. U každého svého žáka z ciziny si teď mnohem víc, než dřív budu říkat, jsi Marina nebo Michal? Zažil jsem, když osmáctiletý Armén plakal, že musí přejít na soukromou školu, jinak mu hrozí povolání do armády. Zažil jsem Gruzínce, který po několika letech neuměl česky vůbec a jen přikyvoval (a Ukrajinec s Arménem mu stáli za zády, když jsem s ním mluvil, aby ho chránili). Tak do toho obrazu kniha, i když s trochou magična (a válečných traumat), skvěle zapadá. I když se jí dá mnohé vytknout - prapodivný zvrat v závěru zpochybňující celý vyprávěný příběh, v podstatě novinové reálie. Českých knihám chybí editoři, autorům podpora - kdyby tato kniha mohla být několikrát přepsána, zničena a přepsána, asi bychom se dočkali výborného díla.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 |  Stanice Tajga |
| 2019 | Zlodějka mýho táty |
| 2006 |  Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
„Na moment cítím ledový dráp zaseknutý v krku a dívám se na Oleha, jak z kastrůlku rozlévá horkou vodu do našich připravených hrnků. Pravá káva Illy …“
Petra Hůlová nás v osobním příběhu Olgy nechala nahlédnout do světa ukrajinských přistěhovalců cca 12 let zpátky, tehdy čelili v lecčems jistě stále stejným stereotypům (přetrvávajícím dodnes), ale i trochu jiným výzvám (oproti současnosti).
Olga, řekla bych, dost věrně popisuje situaci tehdejších příchozích z východu (tehdy ne uprchlíků, ale těch, co se rozhodli dobrovolně a šli za vidinou vyššího výdělku, získaného ponejvíc bez pracovního povolení), nepochopení pramenící z kulturních a sociálních rozdílů (to platí stále), každodenní problémy, které komplikují život (i to samozřejmě platí stále, jen příčiny problémů se posunuly). Neubráníte se nejspíš přemýšlení o rozdílech v jejich postavení „tehdy“ a „dnes“ – kulturní rozdíly, předsudky a sociální izolace zůstaly, i ekonomické problémy – kdy se snaží ušetřit a posílají peníze na Ukrajinu příbuzným – přetrvaly, to, co je patrné a jiné, je u mnohých z nich příčina, proč jsou tu (osobní volba vs. nutnost), kdy se dnes (pro mnohé, stále ovšem ne pro všechny) stávají Čechy spíš zemí „pro slušný život vhodnou“, což by leccos snad mohlo změnit, nebo alespoň mírně posunout – pokud začneme o těch rozdílech přemýšlet.
Ale zpět k příběhu Olgy … odvíjí se jako volný proud myšlenek – Olžino přemýšlení si o tom, kde jsem a co tu dělám, proč tu jsem … obhajování si své pozice, svých příčin a důvodů, vysvětlování (pro případné čtenáře, ale i pro sebe sama, objasnění si vlastní role v příběhu a skrze ní, i situace ostatních krajanů.
Tenhle způsob vyprávění je pro Petru Hůlovou typický (četla jsem už několik jejich knížek, a je to vlastně to, co mě zaujalo nejvíc) – pečlivě vybrané a čtenářsky lákavé nebo aktuálně zajímavé téma, exotické nebo jinak výstřední prostředí (nejen Tajga, Mongolsko nebo cirkus, ale i svět ukrajinské komunity v Čechách tak lze brát), to jsou její devizy a důvod proč se k jejím příběhům pravidelně vracím.
Vyprávění navíc příjemně plyne, Olga přemýšlí o své situaci dá se říct s nadhledem (někdy je vtipná, někdy trochu vulgární, a někdy vážná), takže ještě spíš se to jeví, že je to taková její nátura, životní pragmatismus, možná životní nutnost … je tak, jak je … „divili byste se, jak dlouho jde jíst jen taveňák (ty Češi umějí a v Lidlu v akci vyjdou i levněji než na Ukrajině) a nic jiného nebo … prát jen v lavóru a sušit to na šňůře mezi dvěma háčky na stropě“.
…
„Oleh by býval mohl dnes chodit po Praze a ukazovat nalevo napravo každému, kde nechal svoje zdraví. Vladan a podobní vykukové, co Ukrajincům slíbili v Čechách zařídit první poslední, ochranu před mafií, dohled nad podmínkami práce, pomocnou ruku v případě nouze atd., by každému z našich mužů jako projev pokání a dobré vůle měli zařídit alespoň … luxusní let nad Prahou, kdy by chlapům z výšky někdo znalý pražské kotliny s tisícerými díky a frázemi vděčnosti, alespoň s těmi, když už nic opravdového, … ukázal všechny ty domy, na kterých dělali, a jsou to baráky jako hrom, a budou Pražanům dobře sloužit ještě desítky let, i když mnozí na ně brblají, protože Češi nevědí, co mají …“
Rozhodně se jedná o zajímavý „vhled“ do nejen Olžiných myšlenek, ale potažmo života ukrajinské menšiny tady i života na Ukrajině, možná by to mohla být doporučená četba pro všechny, kdo se snaží spíš porozumět, než šmahem odsoudit...