bokeh
přečtené 22
Smrtholka
2020,
Lucie Faulerová
Smrtholka Lucie Faulerové je Fuksovým Spalovačem mrtvol pro tohle desetiletí. Je příběhem holky, která, ačkoliv si nepřipadá nikterak zvlášť výjimečná, je výjimečná tím, jak moc je sama sebou. Přiznaně tápající v nejistotách a tonoucí ve vlastních hloubkách - ve světě, kde všichni zaujímaj nějakou pózu, o který se snažej přesvědit nejen druhý, ale hlavně sami sebe - do morku kostí (ezokurzy paní Starostníkové, hodpodské debaty vysokoškolských studujících), hlavně aby náhodou nevybočovali. Holky, která od útlýho věku příliš rozumí tak nějak všemu kolem sebe - kromě sebe. Protože hrozně brzy vybočila z předpokládaných kolejí. Na sebe se blbě sháněj návody. Holky, rozměry jejíhož vnitřního světa nejplastičtějš přibližujou hluboký metafory. Zdánlivě dokola se opakující obrazy rozjitřené mysli přinesou (trpělivému čtenářstvu i Máry) vždycky něco trošku nového: uvědomění, zapochybování, emoci. Stejně, jako je tomu v životě, když se člověk opakovaně vrací k výjevům z vlastního života, které vnímá jako zásadní pro vlastní příběh. Na příběh i Máry jsem v průběhu dní myslela tak strašně moc, jako nikdy na žádnou knihu ani knižní postavu. Hluboce pocítěno. Jako bychom se s Marií přátelily, jako bychom se mohly přátelit, jako bychom byly tak trochu z jednoho těsta. [Na výstavě Evy Koťátkové ve Veletržním paláci zaznělo: "Je nás tu víc, co nezapadaj."] Asi od třicátý stránky jsem napjatě očekávala, jestli je vlakojízda metaforou pro reminiscenční hospitalizaci na psychiatrickým oddělení. Než jsem se na konci dovtípila, že v podobným vlaku jedem nonstop my všichni. Částečně ho řídíme a částečně se pasažérsky vezem. Tohle byla komponovaná emoční nálož sebezpytu, existenciální osamělosti, srdce plnýho lásky a pochyb, hororu [děsy jsou to, co v sobě skrývaj a dusej lidský duše, néasi] a humoru tak akurátního, že jsem se smála nahlas. Všechno, úplně všechno do sebe vypointovaně zapadá. Ani slova nebo myšlenky navíc. Miluju. Tohle dílo mi přišlo do života v tak vypointovaným čase, že jen zírám. -- A jestli se třeba cítíte jako Máry, Madla, Adam, táta nebo máma... nikdy není pozdě vyhledat bezpečnej psychoterapeutickej prostor <3 -- "Rozhlížím se po ostatních a cejtím se trochu, jako by mě někdo hodil do rozehraný hry, jejíž pravidla neznám, a řekl: hraj s náma, tak si hraj!" (str. 32) "Tak dlouho člověk brousí nože, až se nůž zbrousí o něj." (str. 36) "Pokaždý, když si začnu příliš uvědomovat sebe, začnu se drolit jak pískovec (...)" (str. 173). "Na chvíli se vůbec nic neděje, ale to se jenom zdá, že se nic neděje, ono se toho ve skutečnosti děje hrozně moc." (str. 175) "Úvrať." (str. 203)... celý text
