DuSiČíst přečtené 84

Vybledlá krajina s kopci 2019, Kazuo Ishiguro

Ishiguro místo Powerse, aneb jak jsem ke Krajině přišel. Když jsem k Vánocům od sestry dostal Brány Anubisovy, které už mi mezi tím ležely v komínku přečtených zklamání, doporučil jsem jí knihu vrátit. Rozhodla se mi tedy vybrat jinou. Kdysi jsem krátce studoval japonštinu a zřejmě proto ji napadlo, že chci číst japonské autory. A bohužel, já (aspoň těm moderním) zatím na chuť nepřicházím. Asi to bude v místních vodách znít až kacířsky, ale Murakamiho Norské dřevo jsem začínal číst čtyřikrát a nakonec jsem musel zvolit audioverzi, abych příběh vůbec dokončil. Ve volbě u sestry také určitě sehrál roli marketing, v tomto případě v podobě pásky s nápisem "Nobelova cena za literaturu". Neznalý by si mohl říct, že cenu dostala samotná kniha a proto přeci musí být dobrá, ale chyba lávky - to autor získává ocenění. Vybledlá krajina s kopci je jeho prvotinou a ačkoliv asi chápu, že melancholicko-nostalgická struna tady má hrát prim, čekal jsem přeci jen uspokojivý příběh. Nějaký náznak se sem tam objevil, chvíli to vypadalo na fantastično, chvíli na thriller (vraždy dětí), ale v žádné lince se nepokračovalo. Dialogy byly opravdu realistické, jakoby vytržené z všedního dne všedních lidí. Možná to je pro mě kámen úrazu - od knihy nečekám realitu, naopak do ni od reality utíkám. Celé tohle dílo se možná jen minulo formou. Mám za to, že básnická sbírka by dané pocity dokázala navodit lépe a na menším prostoru.... celý text

Smrt podle druidů 2014, Josef Klíma

Tak potvrzeno, už v předchozím komentáři k jiné knize jsem se spletl v hodnocení knihy podle obalu a i tentokrát to dopadlo stejně. Upřímně - obálka této knihy mě láká asi stejně, jako by tam byla vyfocená moucha na zdi. Sex-appeal ani nápad tam nevidím a po přečtení knihy ani spojitost s dějem. V knihkupectví bych jí tedy určitě přednost nedal (nebudu si dělat iluze), ale dostal jsem ji. A darovanému koni... (kolikpak dalších podobných rčení asi existuje?). Ale! Musím uznat, že pan Klíma detektivku umí. Postavy jsou hezky vykreslené, chovají se přirozeně a lidsky. V příběhu je tak akorát různých linek a vedlejších postav, že napětí drží až do konce a v závěru se všechno hezky (a v jednom momentě i překvapivě) spojí. Trochu zbytečně naroubovaná tam byla linka s tajnými službami, hádám že hlavně z důvodu matení čtenáře některými scénami. Myslím, že od Josefa si určitě ještě něco v budoucnu přečtu a dávám čtyřku.... celý text

Čtvrtý jezdec 2007, Kate Thompson

První z mé série "příběhů ze sklepa". Mám doma prostě několik beden knih po babičce, které jsem odložil s tím, že mě něčím zkrátka nezaujaly. Ale pořád tam jsou takže - proč to nezkusit. Přeci jen, nemáš soudit knihu podle obalu. A tohle rčení opravdu platí, aspoň pro Čtvrtého jezdce. Měl jsem za to, že beru do ruky techno-tajemno-thriller ve stylu Jamese Rollinse. A ona je to místo toho dětská literatura, nebo možná už pro náctileté? Vlastně nevím jak o tom psát, protože patnáct už mi bylo dvakrát a ještě kousek k tomu. Příběh je opravdu výjimečně jednoduchý, navíc vyprávěný takovým popisným stylem, ze kterého se nedá brát až tak vážně. Světová apokalypsa se dokáže prostřídat s domácí pohodou v kuchyni i v rámci jednoho odstavce. Překlad je konečně něco, co jde zhodnotit objektivně. A i když se v textu neobjevují úplně kiksy, paní nebo slečně Brabcové k dobrému řemeslu ještě leccos chybí. Hlavně zbavit se otrockého překladu angloamerických idiomů (např. "otevřít konzervu červů" nebo mít "vlasy sůl a pepř"). V rámci žánru asi přijatelný zástupce, mě na dva večery knížka stačila a neurazila, i když jsem si kvůli jiné cílovce při četbě chvílemi připadal až provinile. Být mladší, dovedu si představit že hvězdičku přidám. Jako mladší jsem měl rád seriál Věřte, nevěřte a Čtvrtý jezdec by se tam výborně hodil, je to příběh podobného rázu.... celý text

Rudá moře pod rudými nebesy 2011, Scott Lynch

Po fenomenálním prvním dílu mě zajímalo jak je na tom série jako celek. Dvojka už tehdy byla na světě a blížilo se vydání originálu trojky. Ani nevím proč jsem si tedy myslel, že půjde o trilogii, takže mě překvapily velkolepé autorovy plány vydat celkem sedm částí. Poučen od pánů Martina a Rothfusse, nijak jsem s dalšími díly nepospíchal a - udělal jsem správně. Čtvrtý díl je slibovaný od roku 2015, zatím však stále není oficiální datum vydání. Podle toho co píše sám Scott na svém blogu, na vině jsou jeho psychické problémy. Poslední příspěvek tam publikoval pak v srpnu 2016 a těžko říct, kdy se tedy Trnu z Emberlainu dočkáme. Ale dobře, máme tedy tři díly ze sedmi, takže na druhý jsem se vrhnul po dvou letech od dočtení Lží Lockeho Lamory. Ohlasy byly veskrze kladné, opakovala se v podstatě jediná výtka, k tomu ještě později. Každopádně jednička u mě nasadila laťku hodně vysoko a ve dvojce se díky bohům pokračuje v tom, o čem Páni Parchanti jsou. Podvody, lži a úskoky - tady Scott vážně neselhává. Upřímně by mě hodně zajímalo jak si Scott mapuje kdo co ví a vůbec celý jeho tvůrčí proces. Tohle totiž nemůže být snadné :) Hodně mě baví odhalování dalších koutů světa, protože se tohle autor vážně vykreslit umí. Nebál bych se tvrdit, že co do fantasy světů je ten parchantí jeden z nejvíc inovativních a originálních. A teď kritika - jako už tolik lidí přede mnou, i pro mě byla prostřední část na moři příliš: - dlouhá (protože pirátská telenovela) - technická ("Hele, tady je námořnický slovník po dědovi, to bych měl nějak využít...") Tady byl podle mě zkrátka velký prostor pro krácení a příběhu by to prospělo. Jinak jsem si ale druhé setkání s Pány parchanty opravdu užil, ačkoliv tu strašnou smrt vy-víte-koho Scottovi asi neodpustím.... celý text