Faunik přečtené 1
Zabiják
2002,
Émile Zola
Pokusím se na Zabijáka nahlédnout trošku jinak, než se na něj dívá většina komentátorů, jelikož žádný z nich přesně nevyjadřuje mé pocity z této knihy. Kniha se dá rozdělit do prvních dvou třetin jako na spíše popisnou část, ve které se toho děje méně a druhou část a to konečnou třetinu, která zatočí s osudy hrdinů a pošle je do nejhlubších propadlin lidské společnosti. Přes to, že většina lidí kritizuje právě onu popisnou část za příliš vleklou, táhlou a nudnou, tak musím nesouhlasit. Zde právě člověk může pozorovat příčinu toho všeho, která se odehraje v pozdější části knihy. Každý výstup jednotlivých postav, jejich hloupost, povrchnost, naivita, pýcha, jednoduchost, to vše je předzvěst strmého pádu. Alkohol je jen zvolenou formou, kdyby v dané době existovaly jiné možnosti postupného sebezničení, budou využity právě ony. Nevidím tak problém v alkoholu samotném, ale v lidské hlouposti, která nebere mezí. Hlavním problémem je hedonismus, cílem všech postav, je dobře se nasytit a napít, místy to zachází do jisté formy obžerství a neukojitelném hladu, který pramení z velmi nízkých potřeb. To, že zde figuruje alkohol, je vedlejší, mohl to být zrovna tak pervitin nebo kokain. Dalším výrazným důvodem úpadku rodiny je ona nepružnost a neochota učit se, či přizpůsobovat něčemu novému u Coupeauna. Ten pro kterého bylo jeho řemeslo celý svět a zakládal si na něm, tak jako na své střízlivosti, se nedokáže vyrovnat dojmu, že svět a Bůh jsou proti němu a takhle ošklivě (pádem ze střechy), jej potrestali. Zde se objevují první příznaky lenosti, neochoty, nezájmu. Jeho úpadek nezačíná tedy po požití pár kapek alkoholu, ale v momentě, kdy se přestal učit novým věcem a zanevřel nad tím jediným, čemu věřil. Je zde pasáž, která zmiňuje neochotu, naučit se číst během doby zotavení, jelikož se mu zkrátka nechce a nevěří v to. Zrovna tak jeho názory na vznik republiky, které jsou tak přízemní a hloupé, že člověka tyto řádky doslova nebaví číst. Zde je hlavní příčina onoho úpadku, člověk samotný, který věří jen v jednu hodnotu, neochotný se vypořádat s novými situacemi, překážkami, neučí se novým věcem a v jeho vnitřku zeje prázdnota, takový člověk chřadne a alkohol tento proces jen zrychlí, nikoliv začne. Zde se můžu dostat k mému hlavnímu problému s touto knihou. Je to především Zolův exponenciální popis růstu onoho alkoholového úpadku. V životě to takhle není. Předpokladem, který se tu stále opakuje, je fakt, že člověk pije. Pomalu, dlouho, ale stále častěji a postupem času ze dvou skleniček vína jsou tři, později čtyři a najednou to není víno ale ostrá kořalka, která přebírá moc nad vším. Toto je velice zjednodušený a ne úplně přesný proces dostávání se alkoholu pod kůži. V životě mnoha lidí je období, kdy propijí půlku týdne a ráno se budí s příšernou kocovinou, toto období může trvat týdny, měsíce, ale i roky, rozhodně není pravidlem, že tímto opíjením se stráví zbytek života. Zrovna tak se může objevovat situace, kdy člověk pije týden intenzivně a poté následuje měsíční pauza, tak jako může někdo pít celý život sklenku vína k večeři a ani o kapku více. Tyto postupy jsou v této knize naprosto tabu. Zde pijete, pijete, víc a víc a postupem času neděláte nic jiného. Opět zmiňuji, že ten alkohol je tu jen vedlejší. Důvodem tohoto opíjení se, je právě ona prázdnota hlavních postav, jejich jednoduchost, bezúčelnost, ztráta hodnot a ideálů, to vede k pití, které se šíří postupně šíří celým tělem. Druhým problémem, který jsem zpozoroval během čtení je postava osmileté holčičky, která se stará o své dva sourozence, zatímco ji otec pod vlivem alkoholu ubíjí k smrti (tak jako zabil její matku), holčička se však statečně stará o své sourozence dál i přes to, že dostala zrovna výprask a ještě se mermomocí zastává svého otce, v poslední fázi, kdy umírá naposledy otci říká, ať se postará o zbylé dvě děti. Tyhle pasáže jsou doslova vynucený naturalismus, za každou cenu popsat nepříjemné situace, které zakládají na krutosti, násilí, lidském neštěstí a utrpení. Bohužel jsou zde namontovány úplně na silu a nedávají tak moc smysl, jen se za každou cenu snaží prohloubit beznaděj a bezvýchodnost situace. Proč nikdo v domě nezavolá strážníky? Proč otci prošla vražda své manželky? Z jakého důvodu jej holčička brání? Proč s dětmi neuteče? Proč k němu necítí zášť a ještě se s ním loučí v dobrém a proč on ji vůbec bije každý den k smrti? Na žádnou otázku nenaleznete během čtení uspokojivou odpověď. Je to zkrátka pasáž, která je záměrně vložena, aby čtení bylo ponuřejší a více šokovalo čtenáře. A v poslední řádě. Naprosto prototypické charaktery, které i přes jejich perfektní popis jsou velmi ploché a předvídatelné a nemůžeme zde pozorovat přirozené ambivalentní lidské pochody a jednání. Například: Goujet je dobrák, poctivý skromný chlap a přesně podle toho se celou knihu chová. Lantier je zkrátka vykutálený sobec, který udělá všechno proto, aby se měl co nejlépe a nemusel přitom nic udělat, opět se přesně podle toho chová celou knihu. Lorilleuxovi jsou zas chamtivci a celý děj se tak také chovají a nakonec Gervaisa, ta je naivní a později velice povrchní. Autor vložil do postav základní charakteristiku a podle něj se řídí celé chování postav, celý děj a celá kniha. Nemůžete od žádné postavy čekat, že se zachová překvapivě. Vše běží podle daných linií. V životě to ovšem tak není. Lidé jsou různí, rozmanití a nemají pouze pár základních vlastností, jednají iracionálně, v afektu, nepředvídatelně a ke každému se mohou chovat jinak a reagují odlišně v různých situacích, to zde neexistuje! Tímhle bych svůj rozsáhlý názor ukončil, závěru se raději vyvaruji, protože bych text natáhl ještě více. Jen jsem zde chtěl sepsat svůj názor na knihu, protože jsem nikde nenašel podobný, se kterým bych se ztotožňoval.... celý text