jani.h
přečtené 24
O fanatismu
2023,
Adrien Candiard
Krátké, čtivé, jasné - a přitom hluboké. Kniha jako příčinu fanatismu chápe nedostatek skutečné víry - a to člověku brání chápat realitu, neboť víra je krokem do reality. A já dodávám, že podobně tomu bude i vlastně ve fanatismu nenáboženském, který si člověk vytvoří třeba z politiky nebo kariéry ale i třeba z rodiny - když mu chybí skutečné přesvědčení, skutečná láska, skutečný smysl. Rozhodně stojí za přečtení, má to jen pár stran, ale dá to člověku hodně. Mně samotné to pomohlo odhalit několik mých vlastních fanatických momentů :) "Už nemám na Boha žádná práva a mé iluze o tom, že ho vlastním, neobstojí před očividnou skutečností: před Bohem mohu být jen žebrákem. Pokud se tomuto tichu postavím čelem a neutíkám před ním, ani se ho nesnažím vyplnit svou zběsilou fantazií, nechávám Boha, aby se mi vyjevil tak, jak chce on, a ne jak chci já; dovoluji mu, aby trpělivě odzbrojoval mé modlářství, změkčil mou strnulost, podkopal pocit mé vlastní důležitosti, protože toto ticho mi stále opakuje, že mé pokusy o růst a dobrý dojem jsou odsouzeny k nezdaru a že u Boha jde vždy jen o lásku."... celý text
Máme na vybranou
2019,
Edith Eva Eger
Tahle kniha je zcela bez nadsázky naprostý zázrak. Kdybych ji měla shrnout třemi slovy, řeknu: univerzalita, respekt, realismus. Univerzalita: Dostala jsem ji koncem roku 2019 k Vánocům, s tím, že by se mi asi mohla líbit, protože mě baví psychologie a tématika holocaustu. Tehdy jsem ji zhltla jedním dechem a posloužila mi jako velmi dobrý uklidňující balzám na problémy, které jsem si tehdy řešila. Podruhé jsem knihu četla někdy v roce 2021 a opět mi velmi pomohla se na některé věci v mém životě podívat z poněkud jiného úhlu, jenže tehdy jsem dostala jeden skvělý nápad – začala jsem knihu půjčovat lidem kolem sebe – a od té doby jsem ji doma na poličce prakticky už neviděla, protože každý, komu jsem ji půjčila, se mě po přečtení velmi záhy ptal, jestli ji může půjčit ještě dál a ještě dál – protože každého, kdo si ji přečetl, napadl v jeho okolí alespoň jeden člověk, kterému by tahle knížka mohla taky pomoct. A tak se moje knížka stala takřka putovní – a když jsem zrovna neměla tu svoji k dispozici, mnohokrát jsem ji prostě jen doporučila někomu, kdo si zapsal její název a po nějaké době se mi ozval s velmi pěknou zpětnou vazbou. To se mi tak jednou stalo, že mě na ulici oslovil vysokoškolský profesor, jestli bych mu mohla doporučit nějakou knížku, a já věděla, že to padne na paní Edith Eger – ano, mohla bych mu doporučit nějakou nádhernou poezii, výbornou studii o vězeňství anebo třeba Bibli – ve všech těchto případech by to byla skvělá volba, ale velmi snadno bych se mohla s čtenářem minout - a vím, že Edith je opravdu pro každého - setkala se se skvělým ohlasem, ať jsem ji půjčila vysokoškolačce, čtyřicátníkovi nebo své babičce, která celý život prožila v jedné vesnici a pracovala na místním nádraží. Edith je tu jednoduše pro každého, v každé době, píše čtivě a srozumitelně a dotýká se otázek, které máme všichni nakonec stejné. Respekt - to je vlastnost Edith, která mě na první a druhé čtení oslovila ze všeho nejvíc - respekt, s jakým přistupuje sama k sobě, k druhým - ke své rodině, ke svým pacientům. Vždy shrne, co se stalo - bez příkras a objektivně a není hodnotově neutrální, jasně že to nebylo správné, jasně že to bolelo - ale odděluje osobu od jejích chyb, o každém mluví s naprostým respektem, z knihy přímo srší láska, kterou Edith nabízí. Sama sobě, svým blízkým i zcela cizím lidem. Realismus - jestli někdo může mluvit o naději a o životě, je to Edith. Prošla si peklem, postavila se na vlastní nohy. Zatímco při prvním a druhém čtení jsem její příběh chápala velmi lineárně, tj. byla v Osvětimi -> bojovala s tím -> dneska už je jakž takž v pohodě, při třetím čtení (snad proto, že stárnu), jsem si poprvé všimla toho, že tak to nebylo. Prošla si peklem a bojuje s tím dodnes - a jak krásně píše: “uzdravuje jiné, aby mohla uzdravovat sebe, a uzdravuje sebe, aby mohla uzdravovat jiné - stejně, jako to může dělat každý z nás - a vlastně i musí, protože jinak to nejde. Právě v tom spatřuji realismus - protože na řadu bolestí prostě žádný lék není, některé věci se prostě nezmění, neovlivní, malovat si sluníčka nepomůže - ale přesto člověk má stále velmi mnoho - sám sebe a celý svůj život, možnost o něm rozhodovat, volit - a to i jako v případě Edith v těch nejkrajnějších situacích. Realita není nikdy “zlá nebo “dobrá, ale velmi komplexní, velmi propojená - nikdo z nás se neuzdraví ze dne na den a nezvládne to sám a taky nikdo nikdy nebude stoprocentně “zdravý, protože vždycky bude mít něco, s čím bude vnitřně bojovat - ale může “uzdravovat druhé, aby mohl uzdravit sám sebe a žít ten nejkrásnější možný život, který obsahuje jak tu bolest, tak ale i mnoho radosti a lásky. Jestli jste dočetli můj komentář až sem, moc mě to těší, je pro mě moc těžké k této knize napsat, jak je úžasná, v několika málo slovech, a opravdu Vám doporučuju - jestli jste ji ještě nečetli, přečtěte si ji, jestli už ano, půjčte ji dál anebo po ní sáhněte, až Vám nebude dobře. Edith léčí.... celý text