LogoloG
přečtené 209
Jak dnes mluvit o Bohu?
2016,
Fabrice Hadjadj
Pochopitelně, Vaše Eminence, že své téma dokonale ovládám, však není zas tak obsáhlé. Koneckonců, s Bohem se znám velmi dobře (naposledy jsme spolu jedli minulou neděli) a beze všeho vám vysvětlím, jak o něm dnes mluvit. Konečně tu máme evangelizaci s prstem v nose! Misie jako po másle! Prorocké učení pro samouky! Odejdete odsud s úžasným návodem, osvojíte si něco křesťanské prodejní techniky a apoštolského marketingu. Budou z vás reklamní agenti pro neviditelno a své posluchače přilákáte snadněji než světový pohár, prezidentské volby nebo americký seriál. (…) Ale já jsem tu, abych napravil slabiny jeho evangelia a apoštolů. Řeknu vám, jak na to, aby „On“ byl zajímavý, „vstřícný“, „občanský“, „ekologicky trvale udržitelný“, zkrátka aby mu nikdo neodolal, mám-li mluvit jako kalvinisté a obchodníci s luxusním prádlem. Nastudoval jsem to z knihy „Jobs“. Totiž stejně jako iPad, dal by se vyrobit i nějaký iGod, a konkurenty z jiných náboženství by bylo možné rozdrtit stejným způsobem, jako jablko rozmázlo ostružinu, tedy budu-li používat příměr s Apple a BlackBerry. Račte tedy blíže, dámy a pánové, jsem koordinátor projektu zjevení a kejklíř s absolutnem, který dokázal Slyš, Izraeli prohnat auditem, a ukážu vám, jak z věrouky Boží udělat žádané zboží! (...) Lze to říci takto: pravdivá lidská řeč má přinášet i pravdu o lidské existenci; ovšem co to je, ta pravda o lidské existenci? Že existuje nějaká radost ze života a že umřu. Řeč je hluboká pouze tehdy, když odráží vědomí smrti i touhu po radosti. Je pravdivá, pouze když snese tento rozpor lidského údělu: „Chci radost, a přece je mi souzena smrt, a to nejen fyzická, ale i smrt mravní, duchovní, která mě odvádí od dobrého.“ Tento rozpor v lidské řeči ústí ve volání, ve výkřik obracející se ke Spasiteli. Vezměme si obyčejné „miluji tě“. Když někomu říkáte „miluji tě“, a Bůh ví, že se to stává každému, ať je jakékoli víry, jak těch pár slov dovést do důsledků? Připusťme, že tato slova budou držet slovo, tedy že já nebudu lhát, že to „miluji tě“ řeknu po pravdě – co to bude znamenat? Znamená to: „Jsem šťastný, že existuješ, a uznávám, Jiřinko (předpokládejme, že se moje milovaná tak jmenuje), že tvoje existence je vzácný dar.“ To je totéž jako: „Chci, abys byla, Jiřinko, ty a ne nějaká jiná, a stále a víc.“ To znamená i: „Chci tvoje dobro, ti voglio bene.“ Ano, ti voglio bene, ale jak budu umět zabránit zkáze, nevěře, nízkosti? To dobro, které pro tebe chci, dobro života tryskajícího jako pramen, tvého stále zářícího obličeje, však nemám schopnost ti dát. A to nevýslovné, k němuž láska směřuje, tvrdě narazí na nevyslovitelné.... celý text
Korán
2000,
neznámý - neuveden
Korán mne překvapil. Především svou monotematičností. Obsahuje vlastně jen jedinou věc: "hej vy pohani, Bůh je sakra jen jeden, to si laskavě uvědomte a koukejte v něj uvěřit a chovat se podle toho, jinak se budete smažit v pekle." Ostatní působí jako příležitostné ozdoby, které se na tuto základní "dobrou zvěst" navěšují. Zajímavé je sledovat vývoj koranické zvěsti - podle toho, jak to Mohammed potřeboval a situace vyžadovala. Díky Hrbkovi za toto chronologické (patrně velmi dobré) uspořádání a za jeho poučený komentář i úvodní studii. V prvním období jsou súry svěží, rytmické, pádné a poetické, plné obrazů a obratů. Zároveň však velmi tvrdé - Hodina přijde a každý bude zvážen a už nebude odkladu. Později ztrácejí svou svěžest, jsou až nudně monotematické, rozvleklé. V Medinském období stoupá apetit, objevují se příkazy a zákazy, výzvy k poslušnosti a loajalitě prorokovi. Na svou dobu a prostředí jistě zvěst převratná, oceňuji řadu etických příkazů s důrazem na milosrdenství, pohostinnost, poctivost etc. Nicméně mám velký problém s obrazem Boha, který Mohammed přináší - ač jest titulován Milosrdný, působí spíše jako nerudný dohližitel, který každého vidí a kontroluje, a těm, kdo v něj neuvěří, to se zadostiučiněním pěkně nasolí, aby poznali čemu se tak vysmívali. S tím se nevysvětlitelně mísí jakýsi fatalismus, determinismus - Kdyby Bůh chtěl, jistě by všichni uvěřili. Bohužel asi nechce. Podivně na mě také působilo vykrádání biblických látek v evidentně posunutém pochopení. Mohammed Písma nečetl, znal je z druhé či spíš z třetí ruky, to jest z rabínské literatury, z apokryfních evangelií atd. Vše si upravuje k obrazu svému, postupně rozvíjí a doplňuje, čímž se zaplétá i do rozporů. Naivně předpokládá, že předchozí "Písma" byla seslána podobným varovatelům a že obsahují přibližně to, co Korán. Kupříkladu pokládá Marii, matku Ježíšovu, za Mojžíšovu sestru (žil cca 1200 let před Kristem) a křesťanskou Trojici právem kritizuje, vždyť se podle něj skládá z Boha, Ježíše a Marie. Kromě toho přebírá látky arabské, populární romány, víru v džiny. Oceňuji prý nejdůležitější verš Koránu: "Nebudiž žádného donucování v náboženství." (2:256). Kéž by tak byl opravdu brán! Bohužel se najdou i verše jiné, pozdější, když Mohammed začínal mít ve vyhrocujících se sporech navrch. Ať už Mohammed věřil, že k němu mluví Bůh, nebo že k sobě mluví sám a sledoval vlastní cíle, nemohu přijmout Korán jako "věčné a nadčasové zjevení Pravdy, nestvořenou knihu Boží". Z Koránu si lze vzít leccos. Jistě může posloužit jako inspirace k lepšímu životu, ale bohužel má také silný aktivizační náboj, který v kombinaci s černobílým dělením světa na My X Oni, nemusí být úplně "halal".... celý text
