Milos74
přečtené 166
Bylo jich deset
2001,
Heinz Günter Konsalik
Sledovat osudy deseti lidí, kteří si v průběhu děje navíc změní jméno, by se na první pohled mohlo zdát nepřehledné, ale Konsalikovi se povedlo dát všechno dohromady tak, že se čtenář v ději bez potíží orientuje. Děj má spád, námět je bezesporu zajímavý a poměrně tlustá kniha je zhltnutá docela rychle.... celý text
Bílý Bim
1973,
Gavriil Nikolajevič Trojepolskij
Film mě jako děcko úplně oddělal, to finále jsem prostě nedal. Od té doby jsem přece jenom trochu povyrostl, takže u filmů se mi chce plakat většinou z úplně jiných důvodů. Ovšem po zkušenosti s filmem a traumatem z něj jsem knížku léta opomíjel. Přitom čtení je to parádní, silný vztah starého lovce a psa je napsaný parádně. Až na ten konec, ten mě jako změkčilého Středoevropana zchoulostivělého happyendy furt dostává.... celý text
Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda / Franchardský poklad / Falesánské pobřeží
1966,
Robert Louis Stevenson
Rozmarné léto
2015,
Vladislav Vančura
"Dejte sem večeři. Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše co se líhne živé, a vše co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem. Je večer, Země se otočila a tu bývá obyčej jísti." Budu-li knihy a jejich čtení považovat za duchovní potravu, pak Vančurovo Rozmarné léto směle zařadím mezi delikatesní dezerty. Vlastně ho nemám ani v knihovně a možná bych ho ani (díky filmovému zpracování) nemusel číst od začátku do konce, tu a tam stačí po knize sáhnout a zobnout něco krásně vznešené Vančurovské češtiny.... celý text
Na západní frontě klid / Cesta zpátky
1968,
Erich Maria Remarque (p)
Tady asi nemá moc smysl něco komentovat. Nejznámější a asi i nejpopulárnější kniha mého nejoblíbenějšího autora. Při jejím čtení asi čtenář nejlépe pochopí termín "ztracená generace".... celý text
Maminka
1966,
Jaroslav Seifert
"Rok nebo dva jsem hrál a děsil se těch chvílí, já jsem vás miloval a vy jste se mi mstily, skřípěním zoufalým z hlubiny nitra svého..." Nazpaměť umím dvě básně - Král a vosa, kterou recituje Manon Lescaut a Housle právě z téhle sbírky Jaroslava Seiferta. Poezii moc nemusím, léta rozervaného adolescentního srdce, které člověk léčí jednoduchými veršíky, mám (bohužel) dávno za sebou, tyto dva případy jsou ale výjimkou potvrzující pravidlo. Dětem jsem je recitoval, dá-li se můj amatérský přednes tak vůbec klasifikovat, když usínaly, časem, jak postupují školou a absolvují různé recitační soutěže, do nich právě tyhle básně tlačím. A ani ta Manon, a už vůbec ne Housle, se mi ještě nepřejedly. Tahle sbírka má básně jednoduché, přímé a každý si v nich najde něco právě jemu blízkého.... celý text
