Erich von Däniken

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 49 knih

Vzpomínky na budoucnost

Den, kdy přišli bohové

Zlomek času

Záhady staré Evropy

Skrýt reklamy

Nové komentáře u knih Erich von Däniken

Tajemství mayské studny

„Jemně zpracovaný příběh v útlé knize. Mayské město Chichén Itzá je pohnuto tajemstvími a na tajemství této oblasti se píší knihy velice pěkně, nejen v souvislosti se studiem materiálů, ale hlavně ze zkušeností. Zkušenosti jsou nevratné a individuální. Jednu chvíli jsem litovala, že se jedná o beletrii. Fotografií místa mohlo být více, zvláště mayské studny, o níž vypovídá název knihy.“... celý text
— veronika4001

Všichni jsme děti bohů

„První kniha, kterou jsem od autora četl, tedy vzpomínky na budoucnost, mi přišla velmi zajímavá. Hypotézy byly založeny na datech a vyskládané na vcelku logických parametrech. Ale zde? Půlka knihy je jen o cestování po arábii a Krétě. A hypotézy jsou vyložené na náboženských knihách, které jsou fabulace sami o sobě. Jasně, že se v knihách zmiňují o nebeských tvorech, protože si lidé nedokázali nic vědecky vysvětlit, tak hledali útěchu v nebesách. Založit na těchto náboženských "blábolech" celou knihu a snažit se poukázat na existenci mimozemšťanů tedy považuji za velmi špatný pokus. Ke konci už začíná být kniha zajímavější, ale krom "svědectví" se setkáními třetího druhu se autor opět dopouští fabulací, tentokrát s výrobou naší DNA. Kdyby bylo nemožné, abychom vznikli my, jako lidé přiřozenou cestou, jak by se tady pak objevili naši tvůrci? No nevadí. Za pokus to stálo.“... celý text
— berry1009

Vzpomínky na budoucnost

„Haha. Kuriózní situace. Mně k téhle knize napadá spousta poznámek a zároveň vlastně nevím, co k ní napsat. Vzpomínky na budoucnost, sepsané na konci 60. let, jsem četl kdysi dávno, ale opravdu dávno, na přelomu let 2000 a 2001. Tehdy jsem toho od Dänikena přečetl více, to mě to docela bavilo, časem to kouzlo nějak vyprchalo. Co k tomu napsat? Když si tady pročítám komentáře, vidím, že asi nejsem zdaleka sám, kdo to kdysi přečetl, po letech se k tomu vrátil a už mu to nepřijde zdaleka tak úžasné jako kdysi. Snad nejvíc mě pobavila věta "Pan autor by našel mimozemšťana i v mojí polívce." Ono je to docela výstižné. Je pravda, že na jednu stranu tady máme spousty věcí, které prostě jsou, existují, můžeme si na ně sáhnout a my nějak nevíme, kam s nimi, jak vysvětlit jejich existenci, vznik, smysl. Jelikož jsou to většinou stavby, my nevíme, kdo, proč a jak je dokázal postavit, protože jsou tak staré a v takových místech, kde dnes předpokládáme, že tehdy žily civilizace, které prostě nemohly být na takové úrovni, aby stvořily něco takového, aby třeba tamní stavitelé přesouvali naprosto primitivními způsoby desítky tun vážící, zcela dokonale opracované balvany. Namátkou můžu uvést třeba Tiauhanaco, Sacsayhuamán, Baalbecká terasa, planina Nazca. Ale třeba i obecně profláknutý Egypt a jeho pyramidy představuje dodnes nevyřešenou hádanku způsobu jejich staveb. Koneckonců autorova věta "Velká pyramida je - a kdoví, zda nezůstane - zjevným dokladem nikdy nepochopené techniky" je asi jedním z mála, pod co bych se v této knize podespal. Na druhou stranu když do toho autor začne v podstatě za každou cenu motat létající bohy, v nichž neustále vidí mimozemšťany, tak ačkoliv se mu nedá upřít, že je to napsáno celkem čtivě, vyjde z toho totální guláš, který člověku, který už životem nabral nějaký rozum a vědomosti, prostě slušný paskvil. Perlou je třeba věta v závěru 4. kapitoly: "Naskýtá se tu docela vážná otázka, zda lidská rasa není výsledkem záměrného ,,šlechtění´´ cizími bytostmi, přicházejícími z vesmíru. Jaký jiný smysl by mohlo mít opakované oplodňování lidí obry a ,,syny nebes´´ s následujícím vyhubením nepodařených exemplářů?" Tak určitě, Erichu. Ale na eliminaci tvé maličkosti asi zelení mužíčci nějak zapomněli, ne?? Trochu se seknul i s odhadem, kdy do toho "bouchne" první člověk na Marsu, 11. kapitola: "Odpovědní činitelé NASA jsou přesvědčeni, že nejpozději 23. září 1986 přistanou první kosmonauté na Marsu. Přesné datování má svůj důvod: rok 1986 bude rokem malé sluneční aktivity, rokem klidného Slunce." Hmm, to taky nějak nevyšlo. V osmdesátém šestém to sice "bouchlo", ale úplně jinde a trochu jinak. Po rychlém dotazu třeba Wikipedie říká: "Předpokládá se, že první člověk by na Mars mohl vkročit kolem roku 2030". Od autora jsem přečetl několik knih, některé se mi už podařilo prodat, jiné mám pořád v bazaru (a kupující se o ně zrovna neperou), v seznamu těch, které si chci přečíst znovu, mám ještě Poselství věčnosti o planině Nazca a tím s panem pohádkářem Dänikenem končím.“... celý text
— mira.l

Skrýt reklamy

Vzpomínky na budoucnost

„Ke knize jsem se dostal díky doporučení od mé babičky. Autor rozebírá možnou existenci mimozemského života a možnou návštěvu na naší rodné planetě v průběhu století. Přečetl jsem ji jednim dechem je krátká a dobře se to čte. Jako zastánce evoluční teorie a přirozeného vývoje musím říct, že něco na všech těch nevysvětlitelných jevech něco bude. Jeden příklad za všechny cituji z knihy "Nejpodivnější a nejzáhadnější událost, týkající se „hmoty z vesmíru", se udála ráno 30. června 1908 v 7 hodin 17 minut v sibiřské tajze. Ohnivá koule přeletěla nebesa a zmizela v pralese. Cestující transsibiřského expresu pozorovali svítící těleso, letící od jihu k severu. Hromová rána, následovaná dalšími výbuchy, otřásla vlakem. Většina světových seismologických stanic zaznamenala zřetelné otřesy. V Irkutsku, 900 kilometrů od epicentra, zneklidnělo pisátko seismografu na téměř celou hodinu. V okruhu 1000 kilometrů bylo slyšet dunění. Stáda sobů byla zahubena, domorodí kočovníci vrženi i se svými stany do vzduchu. Teprve roku 1921 počal profesor Kulik shromažďovat svědectví očitých svědků, podařilo se mu získat i prostředky pro vědeckou výpravu do takřka liduprázdných oblastí tajgy. Když pak v roce 1927 dosáhla expedice Podkamenné Tunguzky, byli všichni její členové přesvědčeni, že naleznou obrovský meteoritický kráter. Jejich domněnka se však ukázala mylnou. Již 60 kilometrů od centra výbuchu nalezli první stromy, zbavené vrcholků. Čím blíže ke kritickému bodu, tím holejší bylo okolí. Stromy zbavené větví se podobaly telegrafním tyčím a kolem centra byly i nejsilnější z nich paprskovitě vyvráceny a povaleny. Byly objeveny i stopy obrovského požáru. Když výprava pronikla dále k severu, nabyla přesvědčení že tu muselo dojít k mocnému výbuchu. Po nálezu četných děr nejrůznějších velikostí v oblasti bažin se vědci zprvu domnívali, že jde o stopy pádu meteoritů - ale sondy ani vrty však nevynesli žádný zbytek meteoritu, žádný kus železa, niklu, žádný nerost, podobající se kamenným meteoritům. Po dvou letech byly vrty znovu opakovány s většími vrtnými soupravami a s dokonalejším technickým vybavením umožňujícím proniknout až do hloubky 36 metrů - ani tentokráte však nebyly zbytky meteoritů nalezeny. Až do vzdálenosti 18 km od centra nalézáme na vrcholcích stromů ožehnuté a zuhelnatělé silnější i slabší větve. Z toho lze usuzovat, že šlo o náhlé zvýšení teploty následkem výbuchu, nikoli lesního požáru. Tyto ožehy vznikly pouze tam, kde nebyla světelná vlna nějakou překážkou odstíněna. Z toho je jasně a nepochybně zřejmé, že šlo skutečně o působení paprsků. Souhrn všech účinků gigantického zpustošení vyžaduje působení energie řádově 10 na 23 ergů. Tato nesmírná energie odpovídá ničivým účinkům atomové bomby o tritolovém ekvivalentu deseti megatun."“... celý text
— Akademik93

Lovci ztraceného vědění

„V této knize se vydáváme po stopách zakázané archeologie, jak se dozvíme na obálce knihy. Odborníci se zabývají otázkami pochopení a poznání našeho světa, našeho původu a také otázkami o existenci jiné civilizace. Fyziku, psychologii, vzdělání, antropologii, archeologii, písemnictví, matematiku..., to i mnohem víc v knize postupně objevujeme. Kniha obsahuje černobílé fotografie, kresby a nákresy. Náš vzdělávací systém nás nutí, abychom se spokojili s dnešním stavem znalostí a dnešními fakty. Einstein správně řekl: " Je málo těch, kteří se dívají vlastníma očima a cítí vlastním srdcem." Historie ukazuje, že neschopnost přijímat nové myšlenky, je stejně rozšířená jako touha po poznání. Jen určitý typ lidí dokáže akceptovat důkazy, které ukazují, co je možné a co ne. Profesor dr. Pasqual Schievella“... celý text
— Janizoun

Přejít na knížky autora

Skrýt reklamy