mira.l komentáře u knih

Okamžitě po prvním dílu jsem se vrhl i na díl druhý.
Co k němu uvést? Víceméně totéž jako ke knize první, že Vítězslav Dostál je prvním (a pokud vím, doposud i posledním) Čechem, který objel svět na kole, zcela sám bez pomoci, že v jistém smyslu je to spíš už dějepis než cestopis, ale to je svým zůsobem úděl většiny podobných knih, ke kterým se čtenář vrátí po několika dekádách. Na druhou stranu z toho kouká takové to staré dobré cestování bez GPS, Internetu, jen s pomocí papírových map, přátel, lidí na zastupitelských úřadech či konzulátech, kteří něčím pomohli, ale i s pomocí mnoha nezmámých lidí. A stejně jako u první knihy i tady konstatuji, že je vidět, že autor není profesionální spisovatel. Má (nebo spíš Milan Švihálek, který vlastně ty zápisky dával nějak dohromady?) v této knize občas problémy s pravopisem některých zeměpisných názvů, občas to vypadalo docela humorně.

Co mě ale trochu překvapilo, bylo pár statistických údajů o kole na konci knihy. Vedle počtu defektů, vyměněných ráfků, řetězů, brzdových lanek, špalíků (ty za celou cestu měnil opravdu pouze jednou? To mi připadá trochu neuvěřitelné) či plášťů (že asi neznal Marathony od Schwalbe a stále adoroval Barumky, ač vychází průměrný nájezd na plášť jen něco málo přes 2000 km, už jsem se pozastavoval u komentáře k první knize), je zde uvedena jedna docela zajímavá informace. Strana 166: "Šlapu na stejném bicyklu, na kterém jsem 18. září 1994 opustil Prahu." A proti tomu Wikipedie u hesla Vítězslav Dostál v sekci Cesta kolem světa uvádí: "... Cestoval postupně na dvou stejných speciálně upravených českých kolech značky Velamos." ... "S prvním kolem dojel do australského Sydney." ... "Jeden jeho bicykl je vystaven ve sbírkách Národního technického muzea v Praze a druhý mu byl v roce 2003 odcizen." Podloženo odkazem na článek na idnes.cz ze září 2017, který je dodnes k mání. Tak nevím, někdo tady kecá, což mě trochu štve. V textu knihy není nikde uvedeno, že by v Austrálii vyměnil celé kolo.
Pět hvězdiček nechávám jen a pouze proto, že ten jeho výkon dodnes zasluhuje obdiv.

3 14.11.2024

Dal jsem si tu práci podívat se, kdy jsem tyhle dvě knížky prvního Čecha, který na kole objel svět, četl poprvé... uff, vrátil jsem se k nim po dlouhých 26 letech.
Dneska už jeho vyprávění působí trochu jako dějepis, mnohé z toho, co popisuje, už dávno není pravda. O tom, že na cestu vyjel v úplně jiné době, svědčí třeba už text na straně 18: "V Železné Rudě jsem také utratil svou poslední českou stokorunu. Koupil jsem si palačinky, štrúdl a džus, a přesto mi ještě padesátikoruna zbyla." To by se asi dneska nepodařilo:). Stejně jako by už asi dneska nekoukal do papírových map, své postřehy z cest nediktoval do diktafonu, nefotil na kinofilm, nenatáčel poměrně velkou a neskladnou kamerou, nepsal dopisy, a tak dále...
Místy lze poznat, že není rozený spisovatel, že jeho zápisky by bylo třeba trochu učesat, upravit. Občas se vyskytne chybka pravopisná, občas faktická (str. 166: "Je sobota 7. června 1996. Ve vesničce ...", ale to už není podstatné. Str. 167: "Je pátek 14. června 1996 a já naposledy ...", ale to už také není podstatné. Když je sobota sedmého, tak další pátek přece nemůže být čtrnáctého. To jen tak na okraj.).
Občas mi zase připadalo divné jeho až fanatické vychvalování Barumek, na kterých jel (mimochodem, nebyly to náhodou Rubeny? Ale možné je, že Barum v té době cyklopláště ještě vyráběl), ačkoliv v některých oblastech na nich měl jeden defekt za druhým, copak do té doby neslyšel o Marathonech od Schwalbe??

I přes jisté nesrovnalosti má ale ta knížka (a předpokládám, že u druhého dílu to bude stejné) svoje nesporné kouzlo i dneska po těch letech, a nezbývá než před výkonem Vítězslava Dostála hluboce smeknout ... až do Hlubočce:).

3 04.11.2024

Pokračování knihy P. Hošťálka z jeho motocyklové expedice ve stopách dálkové jízdy Peking - Paříž 1907 zahrnuje zpáteční cestu, tedy trasu z Pekingu do Paříže. A autor tady opravdu poměrně detailně jede po stopách těch několika málo odvážných průkopníků automobilismu, snaží se navštěvovat místa, kterými tehdy projeli, zastavit se v místech, kde se stavěli oni, do textu prokládá poměrně hojně pasáže z původní knihy, která o závodu vznikla, a opět se hojně věnuje svým zálibám, tedy koupání, zmrzlině a pokukováním po hezkých holkách:). Nevynechal ani zajížďku na Moskvu a Petrohrad, ač to nebylo v "přímé lince" z Pekingu do Paříže. V této knize nechybí ani jeho dojmy z návštěvy (nebo případně pokusu o návštěvu) míst, která jsou svým způsobem legendární pro ruskou motocyklovou historii a pro Petra Hošťálka zajímavá i jako pro znalce historických motocyklů, a sice z továren na motocykly v Irbitu a Iževsku (kdoví, jak to tam vlastně vypadá dneska).
Stejně jako první knihu i tuhle jsem po letech zhltnul jako malinu a znovu si uvědomil, že takový cestopis, jehož převážná část vede územím Ruska, je v současné době z říše dějepisu. Autorovi tak odpustím i to, že asi nezbyl čas či peníze na jazykovou korekturu a tu a tam se vloudila nějaká ta chybka v pravopisu.

2 17.10.2024

Po 17 letech jsem oprášil útlou knihu (tedy vlastně dvě, ale popořádku, na druhou se dostane) Petra Hošťálka o jeho motocyklové cestě z Českých Budějovic do Pekingu a odtud zpátky, tedy přesně do Paříže, po stopách slavného prvního dálkového automobilového závodu z roku 1907.
Po těch letech jsem si rád připomněl svébytný autorův humor, stejně jako jeho několik zálib, které na cestě docela hojně provozoval - koupání, pojídání zmrzliny a všímání si a focení pěkných holek:).
A zároveň jsem si uvědomil, že takovouto cestu v dnešní době nepodnikne už nejenom autor (přece jenom je o 20 let starší než tehdy a už tehdy nebyl žádným mladíkem), ale asi ani nikdo jiný, protože dostat se přes Ukrajinu a Rusko v dnešní době nepřichází v úvahu.
O to zajímavější jsou jeho postřehy z cest. Odkládám tuto knihu a plynule přecházím k druhé, která popisuje cestu od otočky v Pekingu až pod Eiffelovku.

2 08.10.2024

Haha. Kuriózní situace. Mně k téhle knize napadá spousta poznámek a zároveň vlastně nevím, co k ní napsat. Vzpomínky na budoucnost, sepsané na konci 60. let, jsem četl kdysi dávno, ale opravdu dávno, na přelomu let 2000 a 2001. Tehdy jsem toho od Dänikena přečetl více, to mě to docela bavilo, časem to kouzlo nějak vyprchalo.
Co k tomu napsat? Když si tady pročítám komentáře, vidím, že asi nejsem zdaleka sám, kdo to kdysi přečetl, po letech se k tomu vrátil a už mu to nepřijde zdaleka tak úžasné jako kdysi. Snad nejvíc mě pobavila věta "Pan autor by našel mimozemšťana i v mojí polívce." Ono je to docela výstižné.

Je pravda, že na jednu stranu tady máme spousty věcí, které prostě jsou, existují, můžeme si na ně sáhnout a my nějak nevíme, kam s nimi, jak vysvětlit jejich existenci, vznik, smysl. Jelikož jsou to většinou stavby, my nevíme, kdo, proč a jak je dokázal postavit, protože jsou tak staré a v takových místech, kde dnes předpokládáme, že tehdy žily civilizace, které prostě nemohly být na takové úrovni, aby stvořily něco takového, aby třeba tamní stavitelé přesouvali naprosto primitivními způsoby desítky tun vážící, zcela dokonale opracované balvany. Namátkou můžu uvést třeba Tiauhanaco, Sacsayhuamán, Baalbecká terasa, planina Nazca. Ale třeba i obecně profláknutý Egypt a jeho pyramidy představuje dodnes nevyřešenou hádanku způsobu jejich staveb. Koneckonců autorova věta "Velká pyramida je - a kdoví, zda nezůstane - zjevným dokladem nikdy nepochopené techniky" je asi jedním z mála, pod co bych se v této knize podespal.
Na druhou stranu když do toho autor začne v podstatě za každou cenu motat létající bohy, v nichž neustále vidí mimozemšťany, tak ačkoliv se mu nedá upřít, že je to napsáno celkem čtivě, vyjde z toho totální guláš, který člověku, který už životem nabral nějaký rozum a vědomosti, prostě slušný paskvil. Perlou je třeba věta v závěru 4. kapitoly: "Naskýtá se tu docela vážná otázka, zda lidská rasa není výsledkem záměrného ,,šlechtění´´ cizími bytostmi, přicházejícími z vesmíru. Jaký jiný smysl by mohlo mít opakované oplodňování lidí obry a ,,syny nebes´´ s následujícím vyhubením nepodařených exemplářů?" Tak určitě, Erichu. Ale na eliminaci tvé maličkosti asi zelení mužíčci nějak zapomněli, ne?? Trochu se seknul i s odhadem, kdy do toho "bouchne" první člověk na Marsu, 11. kapitola: "Odpovědní činitelé NASA jsou přesvědčeni, že nejpozději 23. září 1986 přistanou první kosmonauté na Marsu. Přesné datování má svůj důvod: rok 1986 bude rokem malé sluneční aktivity, rokem klidného Slunce." Hmm, to taky nějak nevyšlo. V osmdesátém šestém to sice "bouchlo", ale úplně jinde a trochu jinak. Po rychlém dotazu třeba Wikipedie říká: "Předpokládá se, že první člověk by na Mars mohl vkročit kolem roku 2030".

Od autora jsem přečetl několik knih, některé se mi už podařilo prodat, jiné mám pořád v bazaru (a kupující se o ně zrovna neperou), v seznamu těch, které si chci přečíst znovu, mám ještě Poselství věčnosti o planině Nazca a tím s panem pohádkářem Dänikenem končím.

Graficky moc pěkně udělaná knížka s řadou tipů na to, na co ta která bylinka je vhodná.
Nicméně asi nebyl nejlepší nápad to číst jako román, protože je konci už se mi ze všech těch tinktur, macerátů, nálevů, čajů, výluhů a já nevím čeho všeho ještě, trochu točila hlava. A taky tam bylo na můj vkus až nějak moc mnichů a klášterů, hlavně v úvodu.
Ale určitě do knihy občas nahlédnu.

3 05.09.2024

Druhá kniha Terezy Kopecké přináší po asi 4 letech od první knihy, která popisovala putování její a jejího mažela na PCT, popis cesty, a to opět den po dni, Continental Divide Trailem (CDT), který se nachází poněkud východně od PCT, je o něco delší a i když se tady nemusí řešit přechod zasněženou Sierrou Nevadou, rozhodně nedává nic zadarmo.
Ani tady to ale nebude na plné hodnocení. Našel jsem si komentář, který jsem na konci roku 2020 napsal k její první knize a vlastně musím konstatovat, že bych do značné míry mohl pro tuto knihu použít jeho Ctrl-C + Ctrl-V. Ani tohle nebylo špatné, občas docela vtipná hláška, ale ani tady se ten "Wau" efekt nějak nedostavil a ke konci už to bylo skoro až trochu nudné. I tady se mi líbily fotky (klidně jich mohlo být víc), text mohl být i obsáhlejší. Docela mě pobavil jeden detail. V knize byl vložený lístek, který opravoval jednu pravopisnou chybu. To je sice pěkné, ale zdaleka nebyla jediná, občas se tam nějaký ten překlep vloudil, takže ta práce s vložením toho lístečku je skoro až zbytečná :).
A stejně tak mi přišlo skoro zbytečné u každého dne uvádět počet spálených kalorií a počet kroků. To bylo vůbec zajímavé. Jako já chápu, že není krok jako krok, někdy se jde lépe menšími kroky, jindy delšími, ale pokud je jejich počet brán ze zařízení jen od autorky a ne od jejího manžela, tak mi přijde přece jen trochu divné, že jednou potřebuje na 5,6 km 25 474 kroků, někdy na 43 km 62 636 kroků, jindy zase na 9,7 km 15 232 kroků a den předtím jí na 19 km stačilo 14 575 kroků. Prostě tenhle údaj mi přijde naprosto zbytečný, no ale co už, je tam :).
Takže si ještě rozmyslím, jestli dám autorce třetí šanci, pokud hodí na papír to, až absolvuje avizovaný třetí dálkový trail v USA, Appalačskou stezku.
-----------------------------------------------------
A ještě drobná poznámka, která ale na tuto knihu a její hodnocení nemá žádný vliv. Je to první kniha, u které bych mohl ohodnotit (nebo určit) tempo čtení a emoce, ale neudělám to, ne a ne a ještě jednou NE. Protože to mi připadá jako hodně velká blbost, která akorát znepřehledňuje web.

4 14.08.2024

Tak předně: NENÍ TO KNIHA. Fakt ne. A jako já to fakt přečet, dobře já a ... dobře mi tak! Taylor mám docela rád, její hudební tvorbu tak nějak docela znám vlastně od jejích countryových začátků v jejích teenagerských letech, její milostné aféry a jiné skandály sleduju už méně či spíš vůbec. A nevím, já asi nemůžu jinak než za ty dvě*. Trochu varovat mě měl už asi nápis "100% neoficiální" na přední i zadní straně obálky. Pokud někdo někdy (nejlépe Taylor sama, protože psát, to ona umí) vydá oficiální životopis Taylor Swift, rád si ho přečtu, proč ne, ale naivně jsem si myslel, že doby "Bravíčka" už jsou pryč. Pár zajímavých informací se tam našlo, to zase nemůžu úplně popřít, ten rozhovor s ní taky nebyl úplně špatný, ale jestli je její oblíbený odstín rtěnky 3425 nebo 3116, to mě fakt nezajímá, stejně jako to, jak se na koncertě v rámci Eras Tour měly fanynky od tama či od tama, které byly povětšinou tak v tranzu, že si z toho stejně prd pamatujou.

4 02.08.2024

Tahle knížka mě zaujala na první dobrou hned, jak jsem ji poprvé uviděl v přehledu novinek.
Velice zajímavá publikace na téma, o kterém toho zatím asi moc nevyšlo, pokud vůbec něco. Kniha krásně přibližuje vznik a historii KČT, stejně jako jeho současné fungování, strukturu, dává nahlédnout do tajů toho, jak se stát značkařem, co to obnáší. Čtenář se ale dozví i mnohé jiné zajímavosti o tomto našem národním fenoménu.
Za každý měsíc roku je zde pak popsán jeden pěší výlet po značených trasách. Za mě parádní knížka, která mě možná i tak trochu nahlodala. Co kdybych to v budoucnu taky zkusil??

5 05.07.2024

Ani tahle kniha nezklamala. Narozdíl od Stezky Českem, kterou jsem si užíval mnohem déle, tohle byla čtyřvečerová jednohubka, kterou jsem slupnul jak malinu.
Ale i během těch 4 večerů jsem poznal, že cestovat měsíc v jednom autě s jejím tátou bylo pro Lucku občas dost náročné. Občas byla na zabití ona, občas (a asi výrazně častěji) její táta. Ale přesto si cestování Skandinávií užili na maximum a já můžu jen konstatovat, že její styl psaní se s každou další knihou vyvíjí k lepšímu.
Tak co to bude příště:)?

7 27.06.2024

Já vlastně nevím, co k té knize napsat "učeného", protože vše podstatné zaznělo vlastně už v těch několika zdejších předchozích komentářích. Asi neobjevím žádnou Ameriku, když budu pouze konstatovat, že i tuhle knihu jsem si maximálně užil, zase se na pár večerů ponořil do tudorovské Anglie 16. století do doby, která byla díky (hlavně) Jindřichovi VIII. dost turbulentní a kde dost často padaly hlavy (obrazně i doslova), a to díky autorčině stylu s maximální čtivostí a živostí, i když to bylo tentokrát z perspektivy osob, které stály poněkud v pozadí dění. A o to to bylo svým způsobem zajímavější, vlastně poněkolikáté číst zase to samé, ale opět z pohledu jiné osoby.
Zdá se, že touto knihou dospěla série o tudorovských královnách do svého závěru. Nezbývá, než před autorkou smeknout. A já doufám, že se mi v budoucnu ještě znovu podaří si celou tuhle nádhernou soupravičku historických románů přečíst znovu.
Díky!!

6 23.06.2024

Volné pokračování (pokud se to tak dá nazvat) knihy o Stezce Českem nezklamalo. Kniha je stejně jako předchozí rozdělena do kapitol podle jednotlivých etap Stezky. V nich tentokrát není podrobnější popis trasy, nakonec proč také, ten byl v první knize, každá etapa je jen stručně charakterizována, je zmíněno jedno, dvě či nanejvýš tři hlavní turisticky zajímavá místa v etapě, pokud došlo od počátku vyznačení trasy Stezky k nějaké její úpravě či přetrasování, jsou uvedeny i tyto údaje.
Skoro důležitější částí než popis trasy Stezky samotné jsou v této knize příběhy Stezkařů. Však také nese podtitul "Nové příběhy". Zajímavé, humorné, inspirující, někdy k zamyšlení, každý nechť si z toho vezme, co chce. Je přidáno i několik pohledů Trail Angelů stezky. A v neposlední řadě se dozvíme i něco praktických rad (ve stylu autorovi vlastním, takže občasné polechtání bránice je vcelku zaručeno) třeba o jídle na treku, o divokých zvířatech, ale i nějaké tipy pro cyklisty, rodiče s kočárky, pejskaře a také třeba o Stezce českým Banátem, o které jsem doteď neměl nejmenší tušení. Potěšilo i pojednání o chatách KČT, s nímž autoři projektu Stezky od samého počátku poměrně intenzivně spolupracují.
A po několika kapitolách vždycky následoval na dobrou noc jeden QR kód, sluchátka do uší a některý z dílů podcastu, to bylo taky příjemné.
A i kdyby se mi to všechno nelíbilo a chtěl bych snižovat počet hvězdiček za to, že jsem se vlastně nic nového nedozvěděl, tak si mě opět zcela podmanila krásná grafická úprava knihy, počínaje tou krásnou "plátěnou" obálkou přes kvalitní papír, fotografie až po texty příběhů psané "strojopisem", to je detail, který se mi moc líbí už jenom proto, že se ty příběhy dají v knize krásně odlišit od zbytku textu.

6 13.06.2024

Profesor Verner opět dokázal, že umí!!! Skvělá kniha o starověké Núbii, zemi dnes už poněkud zapomenuté, která se rozkládala na území dnešního Egypta a Súdánu, mezi 1. a 4. nilským kataraktem.
V první části knihy autor čtenáře seznamuje s dějinami Núbie, jejími přírodními poměry, obyvateli od nejstarších doložených záznamů vlastně až do počátku našeho letopočtu a přitom zároveň s nejvýznamnějšími stavebními památkami.
Druhá část pak pojednává o záchranné akci UNESCO na počátku 60. let minulého století, která byla největší záchranou archeologickou akcí v dějinách a spočívala v průzkumu a dokumentaci stavebních památek na obrovském území, které měla během pár let zatopit budovaná Vysoká přehrada u Asuánu. Úvod této části se věnuje okolnostem této akce, její přípravě a vypichuje několik nejvýznamnějších památek, které se v jejím rámci podařilo zachránit jejich rozebráním a přemístěním jinam. Byly to hlavně chrámy v Abú Simbelu a na ostrově Fílé, ale i některé jiné.
Tím se autor volně dostává k tomu, jak se na celé této akci podílelo Československo. Je zde poměrně podrobně vylíčeno, jak vůdčí osobnost této doby, pozdější vedoucí expedic a také zakladatel Českého egyptologického ústavu Zbyněk Žába naši stranu do záchranné akce UNESCO zainteresoval, jak to celé probíhlalo, co bylo prozkoumáno a co objeveno.
Já opět před panem profesorem Vernerem smekám, krásně, poutavě napsaná kniha!

6 02.06.2024

Musím konstatovat, že dálková jízda Peking - Paříž 1907 (viděno dnešní optikou, se tomu ani závod moc říkat nedá) byla celkem vypečená taškařice od samého počátku až do samého konce. Organizace velmi svérázná a asi odpovídající možnostem své doby, s komedií až do úplného konce. Účastníci byli tvořeni jedním dosti svérázným italským aristokratem, knížetem Borghesem s vozem Itala, jedním neméně svérázným, od samého začátku zcela švorc Francouzem Godardem, jedoucím na Spykeru, dalšími dvěma francouzskými posádkami vozů De Dion-Bouton a posádkou trochu netradičního vozítka i na tu dobu - motorové tříkolky Contal, která už ze své podstaty neměla sebemenší šanci v tehdejších podmínkách něco takového projet a také moc daleko nedojela.
Pravidla, pokud vůbec nějaká byla, byla dodržována celý jeden den. Opravdu velice povedená akcička, když jsem to četl, dost často se mi tak nějak vybavilo, že by to možná bylo dobré vidět jako němou grotesku:).

Co se týká knihy jako takové, ta je sice bezesporu velmi zajímavým svědectvím této skoro 120 let staré akce, ale přišla mi poněkud nevyvážená. Ze zhruba 250 stran textu tvoří minimálně první třetinu popis příprav na celou akci až do vyjetí z Pekingu, a pak zhruba do strany 180 se celá akce posune pouze někam k Bajkalu, tedy hrubým odhadem přibližně do pětiny trasy. Na celý zbytek pak zbývá posledních přibližně 60 stran, což je opravdu trochu nevyvážené a závěr je poněkud ve stylu "letem světem".
Zkrátka když jsem byl krátce za polovinou knihy, došlo mi, že celá výprava je vlastně kousek od Pekingu, a že tedy nutně popis trasy samotné bude trochu zhuštěný. Za to také ubírám tu jednu hvězdičku.

1 29.04.2024

Tuhle knihu jsem měl v hledáčku delší dobu. Nedávno jsem ji tady objevil na bazaru, tak jsem si ji pořídil a přečetl s tím, že ji případně pošlu dál. A určitě nelituju. Autor sestavil velice poutavý příběh "krále Šumavy" tak, jak ho poskládal ze vzpomínek jeho samotného a dalších pamětníků. Co si přidal či přikrášlil, to ať laskavě posoudí každý čtenář sám.

Každopádně je to velice čtivý příběh rodáka ze Zábrdí u Prachatic, který se už coby mladý člen SNB začal zabývat činností, kterou by u uvědomělého příslušníka asi málokdo očekával. Tak, jak se vyvíjely události v poválečném Československu, potažmo v celé Evropě, stále více a více ho pohlcovala činnost převaděče, až se to jednou nepodařilo a skončil v komunistickém lágru, ze kterého se mu však podařilo utéct a dostat se za hranice. V Bavorsku pak začal pracovat pro americkou CIC jako agent-chodec. Dostal za hranice do Bavorska desítky lidí, oběma směry přemisťoval i informace, pro domácí bezpečnostní složky se postupně stal doslova postrachem, nepolapitelným přízrakem. Mělo to ale i stinné stránky v podobě zatčení, uvěznění či poprav desítek osob, které s ním spolupracovaly, ať už z řad rodiny, kamarádů, ale i dalších spolupracovníků v celých Čechách. Po zadrátování hranic pak "spadla klec" a Josef Hasil dožil svůj dříve tak dramtický život za oceánem, domů se podíval až po listopadu 1989.

V závěru knihy, kdy se v USA loučí Hasil se svým spolupracovníkem, snad jediným, který kromě něj přežil, zazní následující pasáž:
Vítek se ptá Hasila: "Myslíš, že to všechno mělo nějakej smysl?"
"Jo, určitě jo."
"Já ti nějak nevím. Převedli jsme fůru lidí, to je pravda, zachránili jsme jim krky. Ale spočítej si, kolik našich zavřeli, kolik jich popravili. To jsou, kamaráde, jasný počty. Odsralo to daleko víc přátel, sousedů, bráchů a sester, než kolik lidí bylo zachráněnejch. Američani nás masírovali, že bude třetí světová, a ono zatím velký kulový. Vždyť jenom proto jsme pro ně začali pracovat. Chtěli jsme se domů vrátit. A teď jsou z nás emigranti. Dva blbci, co nedovedou pořádně anglicky."

Při čtení příběhu mě několikrát napadlo vpodstatě totéž. Sice převedli spoustu lidí, kterým dali možnost začít na Západě nový život, ale nepřímo postupně svojí činností (hlavně tedy Hasil) dost výrazně zdecimovali svoje rodiny, příbuzné, známé, mnohdy ze širokého okolí svého bydliště. Nemluvě o tom, že s každým dalším přechodem stále víc riskovali i svoje životy. Svým způsobem se nelze divit domorodcům, že se na Hasila při jeho návštěvě v rodném kraji po r. 1989 mnozí dívali všelijak.

Za mě jednoznačně plný počet, skvěle napsaná kniha a velmi silný příběh a také svědectví o době, ve které se odehrává. Myslím, že dál ji asi nepošlu. I místopisně jsem byl docela v obraze, řadu míst v knize popisovaných znám, včetně Zábrdí, Řepešína...
A nakonec: Čtenářská výzva 2024, téma č. 20 Kniha, ve které se někdo ztratí nebo zabloudí. Protože minimálně jednou Hasil v mlze vůbec nevěděl, kde je a dost si zašel:).

11 18.04.2024

Jak je sakra možný, že já tuhle knížku nejspíš nikdy nečetl, když ji mám doma nejmíň 35 let v jejím vydání z r. 1986?!? Letos se mi náramně hodí do 4. bodu Výzvy - Dosud nepřečtená kniha z vlastní knihovny.
Ačkoliv je to knížka vlastně pro děti, i já jsem ji zhltnul jak malinu. O to větší bylo možná i mé překvapení, když jsem zjistil, že je to vlastně celkem věrohodně zpracovaná (tedy v těch základních bodech a historických faktech) historie počátků firmy Laurin & Klement, resp. dnešní Škody. Defiluje tu celá řada jmen, které mi rozhodně nejsou neznámá, a možná že jsem si ji užil o to víc, než bych si ji užil coby malý kluk, kdy mi taková jména jako Toman, Vondřich, Podsedníček, Kolovrat (i když je to správně Kolowrat), stejně jako různé značky a typy historických vozidel zase tolik neříkaly.
Adolf Branald tu zcela bravurně vystihl atmosféru počátku 20. století, kdy se průkopníci motorismu dostávali od jízdních kol přes motocykly k samohybům na čtyřech kolech, s větrem ve vlasech zdolávali stále nové a nové rychlostní rekordy, takoví jezdci jako třeba právě "cestující kovář" Vondřich se účastnili prvních závodů, ze kterých se vraceli (pokud se tedy vrátili, to také nebylo úplně samozřejmé) bohatší o nové zkušenosti, poznatky, co a jak na svých strojích vylepšit. I díky těmto průkopníkům se automobil a automobilismus jako celek dostal tam kde je dneska, i když tedy dnešní výhledy do budoucna směřují někam trochu jinam, ale to je jiná kapitola, to sem nepatří.
Nádherná knížka s nádhernými ilustracemi Kamila Lhotáka, které tam prostě sednou jak p***l na hrnec. Teď mi vlastně dochází, že už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy četl nějakou takhle "klasicky" ilustrovanou knížku, dneska už se to moc nevidí.
Jen nějak úplně nevím, jestli by to nebylo snad i trochu lepší bez těch posledních dvou kapitol, které mi přišly tak trochu "budovatelské" nebo do knihy trochu násilně naroubované. No ale dejme tomu, kvůli tomu všemu, co je před nimi, hodnocení snižovat nebudu.

4 01.04.2024

Jednoznačně pětihvězdičková dvouvečerová jednohubka o legendárním Šumavákovi. Díky za ni, zase jsem si o "Emílovi" doplnil pár informací.
Jestli vše vyjde a letos se opět do těch končin dostanu, zajedu do Sušice zapálit svíčku.

8 24.03.2024

Mám tuhle knížku doma v jejím prvním vydání z roku 1988 a kdysi už jsem ji četl. A už delší dobu jsem pokukoval po tom, že bych si ji přečetl znovu, ona je ale v takovém stavu, že další přečtení tak, aby zůstala vcelku, už asi nevydrží. Takže když ji Naše vojsko (ono to nakladatelství fakt ještě pořád existuje:) ) vydalo v loňském roce znovu ve vázané verzi, pořídil jsem si ji.
A jaké to bylo? No ... pětihvězdičkové:). Krásný návrat do dob, kdy se závodilo, na čem se dalo (hlavně v tehdejších podmínkách reálného socialismu) a s plným srdcem a nasazením, což u Františka Šťastného platilo opravdu na 100%. Možná i na víc. Jestli je vše, co tam uvádí, pravda, tak to byl opravdu mimořádný talent, Pan Jezdec, který dokázal ďábelsky rychle jezdit téměř na všem, co mělo dvě kola a co osedlal, ať už to mělo motor nebo ne. Že "Fanánek" začínal na kole a zúčastnil se prvního ročníku cyklistického Závodu míru, to zase tak všeobecně známé není. A že to dost často končilo pádem, polámanými kostmi, dlouhými obdobími v sádře a rehabilitacemi, to prostě k životu závodníka patřilo. Ostatně ve vší té smůle měl ještě štěstí, mnoho jeho vrstevníků zaplatilo svou vášeň cenou nejvyšší.
Po nedávném vyprávění Petra Hošťálka další krásná knížka s touto tématikou.
Malinko mě mrzí jen jedna drobnost, kvůli které ale tentokrát hodnocení snižovat nebudu. A sice že nakladatelství nepřipojilo ke knize nějaký dovětek, doslov, co bylo s F. Šťastným po napsání této knihy, která končí u jakési reinkarnace jeho závodní kariéry v závodech veteránů někdy zhruba v polovině 80. let minulého století.

Za pade, no nekupte to:)!! Když jsem viděl tu cenu (snad možná i pod výrobními náklady, to by asi autorka moc ráda neviděla, na kolik si vydavatelství její dílo aktuálně cení), pořídil jsem si to tak nějak z čiré zvědavosti a dostalo se mi (teda ne že bych měl v úmyslu se k něčemu takovému chystat) velmi podrobného rádce, co, kde, kdy a jak udělat, nedělat, pořídit, nepořizovat v případě pořádání dálkových treků. Rozhodně to není cestopis o zážitcích z dalekých cest, i když rady a pokyny jsou proloženy také nejedním postřehem či historkou z dalekých cest, jakých má autorka ve svých nohách už slušnou řádku. Na plné hodnocení to nebude, čelist mi úplně nespadla a jedno velké udivené "Waaaauuuu" se taky nekonalo, ale bezesporu je to zajímavá knížka na netradiční téma, jakou stojí za to si přečíst, protože mnohé rady a tipy jak ohledně vybavení, tak co se týká třeba chování v různých situacích, se dají použít i pro pěší putování jen tak "za humna", třeba při dovolené.
Co tedy úplně neprospělo, to je úroveň jazykové korektury českého vydání. Za tohle opravdu dostává někdo zaplaceno?!? Jak se prosím k takové práci dostat? Že bych to taky zkusil.... Chybějící či přebývající písmenka ve tvarech jednotlivých pádů podstatných jmen, to byla celkem loterie.

3 12.03.2024

Petr Lusk dělá krásné fotky, o tom není pochyb. Josef Kalina píše o Dakaru poutavě, to je také známá věc. Pořídil jsem si tuhle knihu, prohlédl. Hmm, textu tam moc není, to půjde rychle. A šlo. Šlo to o to rychleji, že mě po asi prvních dvou dvoustranách textu (kterého tam opravdu moc není) napadlo vzít do ruky Kalinovu Dlouhou, křivolakou cestu a nalistovat příslušný ročník. No a při tom jsem zjistil, že text v obou knihách je tak z 85% stejný. S hodnocením jsem váhal někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, nakonec za ty fotky ty čtyři dám. I když i ty fotky jsou trochu chaotické. Poněkud divně uspořádané, třeba fotka Tatry A. Lopraise, který v tom ročníku vypadl asi ve třetí etapě, je skoro na konci knihy, u některých fotek popisky jsou, u některých ne, je to takové zvláštní. Takže jsem to přečetl, prohlédl fotky, a dávám na bazar. Tolik místa opravdu doma nemám.
A ještě jeden poznatek. Chtělo to dát před vydáním přečíst někomu, kdo ví (aspoň trochu), kde a jak se ve větách píšou čárky. Protože je to podobné jako v Dlouhé křivolaké cestě. Tohle panu Kalinovi opravdu moc nejde.

1 02.03.2024