mira.l přečtené 705

Přes ledové království do zeleného pekla 2005, Lucie Kovaříková

Jižní Amerika. Z dosavadních třech knih Michala a Lucie z cesty kolem světa je tahle (při vší úctě k těm prvním dvěma) asi zatím nejlepší. Popisuje přejezd kontinentu, který jim nedal nic zadarmo, přece jenom, když se postaví do cesty Andy, musí jeden zabrat. Námahu ale bohatě vynahradila nádherná příroda, spousta zážitků, tu a tam došlo i na okénka přírodovědná či historická, a já je s radostí uvítal, v předchozích knihách mi tohle možná i trochu chybělo, třeba je to ale tím, že až tady, v Jižní Americe, bylo třeba z hlediska historie projížděných míst přece jenom víc o čem psát než v dosavadním průběhu jejich cesty. Tahle kniha má několik takových "zlatých hřebů". Jedním z nich je asi samotný fakt, že na kolech přejeli Andy, dalšími se jistě stala místa jako Nazca, Machu Picchu, Titicaca, Salar de Uyuni či dojetí na kolech na jejjižnější možné místo jihoamerického kontinentu, ale velkými zážitky musely být třeba už jenom samotné návštěvy takových míst jako Quito, La Paz, Lima, Buenos Aires či dalších. Tečkou a odměnou na závěr pak jistě byla původně neplánovaná návštěva vodopádů Iguazú. Ovšem jednoznačně nejbláznivějším (a samotnými aktéry dlouho diskutovaným a oddalovaným) nápadem byla návštěva Antarktidy. To muselo být hodně těžké rozhodování, jestli se tam vydat nebo ne, už jenom vzhledem k tomu, že tam s sebou táhli kola, i když dobře věděli, že si po tomto kontinentu vlastními silami na kole prostě nesjedou. Když jsem v knize viděl kopii jízdenky a její cenu, lehce se mi protočily panenky, a to jsem se nikterak nesnažil dopídit se kurzu US dolaru v únoru 2004. Ale poté, co jsem zjistil, na kolik to vlastně bylo dní, to zase až tak šíleně neznělo, už jenom proto, že z textu vyplývá, že to musel být úžasný zážitek. Se vším všudy. "Tohle je Drake, pane". :) I když toho Colafitu & spol. by mohlo být méně (ale jasně, byl to hlavní sponzor), osobně bych za tuhle knížku dal snad i pět a půl hvězdičky, ta se fakt povedla.... celý text

Pod oblohou jižního kříže 2004, Lucie Kovaříková

I druhá část zápisků Lucie a Michala z cesty kolem světa, ta od protinožců se četla i po těch letech tak nějak sama, tak hurá do Jižní Ameriky!! Není asi nejmenší důvod po těch letech něco ubírat z plného hodnocení, možná i naopak, knížky tohoto typu s odstupem času získávají i nějakou tu přidanou hodnotu v podobě popisů toho, co už mnohdy a mnohde dneska není pravda. Až na samý konec australského kontinentu najeli z Prahy přes sever Evropy, Rusko, Mongolsko, Čínu, Koreu, Japonsko a zemí protinožců se zajížďkami na Tasmánii, Nový Zéland a Fidži bez několika málo kilometrů 29 500 km. Poté, co na jižním ostrově N. Zélandu praskl Lucii rám, a po svaření praskl někde mezi Canberrou a Sydney znovu, zbytek Austrálie dojela na narychlo koupeném rámu a jihoamerickou etapu tak budou začínat oba s novými rámy, resp. koly. Já mám tyhle technické detaily prostě rád:).... celý text

Z Čech až do Země vycházejícího Slunce 2003, Lucie Kovaříková

První dějství už docela nostalgického návratu na kolech kolem světa s Lucií a Michalem. Jj, to byly časy, kdy se třeba ještě řešilo, kde je cestou minilab, ve kterém se dají vyvolat negativy... :). Jo, a je tam recept a není to kuchařka!... celý text

Přepište dějiny (nejen) k maturitě: České 20. století v souvislostech 2024, Michal Stehlík

Trochu jsem se toho obával, přece jenom přečíst si takovou knihu znamená zabřednout do záležitostí politických měrou, která mně osobně rozhodně milá není. A jak se záhy ukázalo, přečíst takovou knihu je téměř výlučně záležitostí věcí politických. Ale co už, jednou sis to koupil, tak čti... A nakonec jsem to přelouskal, a docela můžu konstatovat, že nelituju. Některé věci jsem si osvěžil, jiné pro mě byly novinkami, některé události či souvislosti s mým vztahem k politice (či polotologii) mi unikaly doteď a budou pro mě do určité míry zahaleny rouškou tajemství či nepochopení dál:). Ale to je asi můj problém. Celkově se dá říct, že autoři tu čtenáři dodali celkem přehledný obraz naší vlasti "od Masaryka po Havla", seznámili ho se vším podstatným, se všemi důležitými historickými mezníky. Dokonce se to i docela dobře čte. Přesto nedám plné hodnocení, o tu jednu hvězdičku snižuji ze dvou důvodů. Prvním je pravopis, tu a tam ujede nějaké chybějící či přebývající písmenko, občas se nepodařila ani shoda podmětu s přísudkem. Ale hlavním problémem je tady pro mě vazba. Když jsem si ji v K. klubu objednával, byla u ní uvedena pevná vazba. A dostal jsem brožovanou knihu, flexivazbu, či jak se tomu říká. A to je prostě strašný. Buď se to neustále zavírá, musí se to držet oběma rukama, v určité části knihy třeba při čtení v posteli za umělého světla je to docela boj s tím, aby text u hřbetu byl vůbec vidět, nemluvě o tom, že mi vlastně zůstaly utajeny detaily několika fotek, které byly přes obě strany knihy a já prostě nenašel odvahu to rozevřít naplno. Protože kdybych to udělal, ve hřbetě se to zlomí a o několik přečtených stran dál je z toho trhací kalendář. Fakt nechápu, proč se takové knihy, které mají potenciál na to, že si v nich bude časem čtenář listovat a vyhledávat určité konkrétní pasáže, tisknou s touto šílenou vazbou.... celý text

Rozpůlený dům: Příběh sudetské rodiny 2022, Alice Horáčková

Tuhle knihu jsem měl delší dobu v hledáčku a rozhodně nelituju, že jsem si ji přečetl. Co napsat jako komentář, tak nějak narychlo, před spaním, když jsem to neměl připravené předem? Což je vzhledem k rozsahu knihy docela trestuhodná nedbalost. Možná se tentokrát omezím jen na stručné: BRAVO!! Vytvořit takto rozvětvený a propracovaný román, který vychází víceméně (jak moc, to nevím, ale většina událostí asi bude reálných) z historie vlastního rodu, navíc napsaný krásným jazykem a způsobem, muselo dát autorce ročníku narození 1980 asi hodně až detektivní práce už jenom proto, že většinu postav už osobně asi nepoznala a musela si dát dohromady rodinná vyprávění, nějaké dokumenty, fotografie, archivní záznamy a k tomu všemu zapojit dostatek vlastní fantazie, aby z toho vzniklo něco, co se bude tak dobře číst. Popisovat v hodnocení děj románu, který obsahuje události a osudy rozvětveného rodu od dob c. a k. monarchie po konec druhé světové války asi nebudu, jen se snad omezím na to, že v době konce 2. sv. války to bylo asi ve všech pohraničních oblastech naší republiky víceméně podobné, co se týkalo vztahů Čechů a Němců, oko za oko, zub za zub, ač se to z dnešního pohledu může třeba právě u takto "rozpůlených" rodin zdát všelijaké až podivné. Ale čtení to bylo velice pohlcující. Čejče, já rozohdně píšu plný počet hvězdiček:).... celý text

Toulavá kamera 39 2024, Iveta Toušlová

Už 39. pokračování knižní podoby Toulavé kamery přineslo zase nějakou tu novinku. Která mě osobně zase až tolik nepotěšila. I v tomto pokračování se jistě najde nějaký ten tip, který si "zapíšu za uši", po obsahové stránce se tedy asi nic moc vytknout nedá, i když nelze nepřehlédnout sem tam nějakou tu pravopisnou chybku či překlep. Zároveň jsem zjistil, že u tipů na výlety v okolí hlavního cíle každé kapitoly, které jsou vždy na konci kapitoly, se ne vždy všechny tipy vešly do mapy v této kapitole. V několika případech to bylo docela matoucí, protože je popisováno něco, co v té mapce není vidět a tak vlastně nevím, kde se případný tip přesně nachází. Celkově se dá říct, že vzhled knih je krůček po krůčku takový divočejší. To ale není to hlavní, co jsem měl na začátku na mysli. Tento 39. díl je prvním, který vyšel pod hlavičkou nakladatelství Euromedia/Universum. To použilo asi poněkud silnější papír, než na který jsme byli u Toulavky zvyklí. Při stejném počtu stran je kniha o něco silnější než třeba 38. díl, který mám aktuálně zrovna při ruce. To by asi samo o sobě nebylo nic špatného, ale kniha tak dostala jednu vlastnost, která mě osobně neuvěřitelně se*e!! Prakticky se to nedá držet vleže v jedné ruce nebo to mít položené na stole a mít přitom volné ruce, protože kniha se neustále zavírá a musí se aspoň jednou rukou držet nebo použít třeba telefon jako závaží a ten pak po stránkách neustále posunovat tak, aby nepřekážel textu. To mi fakt leze na nervy. A prostým přejetím rukou u hřbetu knihy se to nedaří přimět držet v otevřeném stavu. Nevybavuju si, že by se některý z předchozích 38 dílů takto sám od sebe pořád zavíral. A že je mám všechny. Za nastřádané nedostatky protentokrát jedna hvězdička dolů.... celý text

Toulavá kamera 38 2024, Iveta Toušlová

Další padesátka tipů, kam vyrazit. Některé nevyužiju, ať už proto, že jsou poněkud z ruky nebo proto, že mě až tolik nezaujaly, ale některé z těch bližších určitě za pozornost stojí.... celý text

Na kole třemi světadíly 1994, Vítězslav Dostál

Útlá knížka, představující první delší cesty Vítězslava Dostála, ale svým způsobem i jeho samotného. Popisuje počátky jeho cestování ještě za minulého režimu po Balkáně, do Španělska, a poté dvě jeho první velké cyklistické výpravy, do USA a Austrálie, které byly takovým tréninkem na jeho cestu kolem světa. Tou nebo lépe řečeno tím, že ji chystá uskutečnit, také knížka končí. Vlastně to nebyla taková jednohubka, jak jsem si myslel, knížka je sice tenká, ale poměrně malé písmo se postaralo p to, že mi přece jenom pár večerů trvalo, než jsem si ji po letech opět přečetl. Asi se to nedá hodnotit plným nadšením, přece jenom je to autorova prvotina, místy trochu kostrbatá, ale poctivé 4 hvězdičky si zaslouží.... celý text

Dominika na cestě do Kyrgyzstánu 2024, Dominika Gawliczková

Dominika píše skvělé, trefné poznámky ze svých cest na FB, když ji člověk sleduje tak nějak "on-line". Ale má to jednu chybku. Když pak víceméně totéž vydá jako knihu, tak to působí poněkud zkratkovitě, neúplně. Tyto deset let staré zápisky působí o to zkratkovitěji, že vyprávění začíná až někde v Rusku, první část - tedy to, co vše tomu předcházelo, tu prostě není. Jakýsi všeobecný úvod je shrnut do pár vět na jedné dvoustraně. A podobné je to se zpáteční cestou, o té se toho čtenář také moc nedozví. Vpodstatě končí lehkým zádrhelem při získání ruského víza pro zpáteční cestu a vstupem na ruské území. I když se to čte dobře, Dominika je věcná, vtipná, a ta knížka má krásnou grafickou úpravu - ilustrace, fotky tak, jak jsme u ní zvyklí, tak tomu prostě nemůžu dát plné hodnocení. Už jenom proto, že když na něco čekám dva roky (oznámení o tom, že kniha je vytištěná a začíná její rozesílání, mi přišlo dá se říct skoro na den přesně dva roky poté, co jsem ji zaplatil na Startovači tak nějak v rámci zafinancování její cesty do S. Arábie), tak bych čekal, že by to mohlo být dotažené opravdu k dokonalosti. Tohle bylo takové stručné, dalo by se říct skoro až strohé. Jednohubka na dva, když si to člověk pošetří, tak na tři večery. A mimochodem moje první kniha, u které tu můžu použít při hodnocení "půlhvězdičky".... celý text

Africký deník 1995, Rudolf Švaříček

Expedice Živá Afrika 1994. Neuvěřitelné. Neuvěřitelné, že je to 28 let, co jsem tuhle knížku četl poprvé krátce po jejím vydání. A (z dnešního pohledu tak trochu) neuvěřitelné, že se vlastně něco takového tehdy uskutečnilo. Expedice se skládala z 8 členů, její činnost byla zaměřena na geografický a entomologický výzkum v oblasti Sahelu a tropické Afriky. Geografové se snažili v rámci programu MAB Man and Biosphere rozvinout spolupráci s místními univerzitami. Členům se také podařilo doručit humanitární pomoc do Rwandy, kde tehdy doznívala krvavá válka. A v průběhu celé cesty také propagovat domácí výrobky a navazovat obchodní styky (ať už to v těch devadesátkách nakonec s výsledky jednání dopadlo jakkoliv). Jednalo se zároveň o poslední velkou průzkumnou výpravu, která byla podpořena automobilkou Tatra. Průběh expedice pozorně sledovali nejen její příznivci, ale také instituce zabývající se ochranou životního prostředí, média v tuzemsku, ale především v oblastech, kde expedice působila. Svého času to bylo, jak praví Wikipedie, celkem sledované, dneska už to asi málokomu něco řekne. Expediční Tatru jsem v r. 2007 viděl v Kopřivnici v muzeu, kde stála po boku velmi podobné Tatry, která jela kolem světa a Tatry 138 expedice Lamabaréné. Doufám, že je tam dodnes i v nové podobě muzea. Ale ke knize. Rudolf Švaříček tady podal opravdu reálný, syrový pohled na Afriku první poloviny 90. let. Snad jediné, co je trvalé, jsou popisy přírody. To ostatní je povětšinou minulost, kterou v této podobě už těžko někdy někdo zopakuje, a o to větší hodnotu podobné počiny mají. Počínaje cestou severními státy Afriky - Marokem, Alžírskem a Nigerem, přes Benin, Nigérii, Kamerun, Středoafrickou republiku do tehdejšího Zairu, který už dnes na mapách nenajdeme, dále přes Ugandu, Keňu, Tanzánii do Etiopie, Súdánu a Egypta, to vše nenechá čtenáře oddechnout. Ať už jsou to popisy neustálé byrokracie a úplatkových kolotočů na hranicích, krásy pouště, měst, tržišť, přístavů, džungle, hor, prodírání se prakticky neexistujícími cestami Zairu či pobyt mezi primitivními domorodci, to vše je tady podáno opravdu bezprostředně. A já tleskám. Tak se píše cestopis. Dneska vzniká řada rádoby cestopisů, které nemají žádnou šťávu. R. Švaříčkovi se povedlo napsat něco, o čem se dá říct, že čtenář má pocit, jako by tam byl, v poušti, džungli, mezi Pygmeji či Masaji, na tržnici někde pod rovníkem. Několikrát mě při čtení napadlo, jak to asi v dané oblasti vypadá dnes... Že jsem celou trasu projel s expedicí v atlasu světa, je tak nějak samozřejmé...:). Jedinou kaňkou za touto expedicí zůstává to, že se domů vrátilo pouze šest členů posádky. A já až teď zjistil, že jsem ji dočetl skoro na den přesně 30 let po návratu expedice domů.... celý text

Šťastná planeta, aneb jak jsem na kole objel svět, 2. díl 1997, Vítězslav Dostál

Okamžitě po prvním dílu jsem se vrhl i na díl druhý. Co k němu uvést? Víceméně totéž jako ke knize první, že Vítězslav Dostál je prvním (a pokud vím, doposud i posledním) Čechem, který objel svět na kole, zcela sám bez pomoci, že v jistém smyslu je to spíš už dějepis než cestopis, ale to je svým zůsobem úděl většiny podobných knih, ke kterým se čtenář vrátí po několika dekádách. Na druhou stranu z toho kouká takové to staré dobré cestování bez GPS, Internetu, jen s pomocí papírových map, přátel, lidí na zastupitelských úřadech či konzulátech, kteří něčím pomohli, ale i s pomocí mnoha nezmámých lidí. A stejně jako u první knihy i tady konstatuji, že je vidět, že autor není profesionální spisovatel. Má (nebo spíš Milan Švihálek, který vlastně ty zápisky dával nějak dohromady?) v této knize občas problémy s pravopisem některých zeměpisných názvů, občas to vypadalo docela humorně. Co mě ale trochu překvapilo, bylo pár statistických údajů o kole na konci knihy. Vedle počtu defektů, vyměněných ráfků, řetězů, brzdových lanek, špalíků (ty za celou cestu měnil opravdu pouze jednou? To mi připadá trochu neuvěřitelné) či plášťů (že asi neznal Marathony od Schwalbe a stále adoroval Barumky, ač vychází průměrný nájezd na plášť jen něco málo přes 2000 km, už jsem se pozastavoval u komentáře k první knize), je zde uvedena jedna docela zajímavá informace. Strana 166: "Šlapu na stejném bicyklu, na kterém jsem 18. září 1994 opustil Prahu." A proti tomu Wikipedie u hesla Vítězslav Dostál v sekci Cesta kolem světa uvádí: "... Cestoval postupně na dvou stejných speciálně upravených českých kolech značky Velamos." ... "S prvním kolem dojel do australského Sydney." ... "Jeden jeho bicykl je vystaven ve sbírkách Národního technického muzea v Praze a druhý mu byl v roce 2003 odcizen." Podloženo odkazem na článek na idnes.cz ze září 2017, který je dodnes k mání. Tak nevím, někdo tady kecá, což mě trochu štve. V textu knihy není nikde uvedeno, že by v Austrálii vyměnil celé kolo. Pět hvězdiček nechávám jen a pouze proto, že ten jeho výkon dodnes zasluhuje obdiv.... celý text

Šťastná planeta, aneb jak jsem na kole objel svět 1. díl 1998, Vítězslav Dostál

Dal jsem si tu práci podívat se, kdy jsem tyhle dvě knížky prvního Čecha, který na kole objel svět, četl poprvé... uff, vrátil jsem se k nim po dlouhých 26 letech. Dneska už jeho vyprávění působí trochu jako dějepis, mnohé z toho, co popisuje, už dávno není pravda. O tom, že na cestu vyjel v úplně jiné době, svědčí třeba už text na straně 18: "V Železné Rudě jsem také utratil svou poslední českou stokorunu. Koupil jsem si palačinky, štrúdl a džus, a přesto mi ještě padesátikoruna zbyla." To by se asi dneska nepodařilo:). Stejně jako by už asi dneska nekoukal do papírových map, své postřehy z cest nediktoval do diktafonu, nefotil na kinofilm, nenatáčel poměrně velkou a neskladnou kamerou, nepsal dopisy, a tak dále... Místy lze poznat, že není rozený spisovatel, že jeho zápisky by bylo třeba trochu učesat, upravit. Občas se vyskytne chybka pravopisná, občas faktická (str. 166: "Je sobota 7. června 1996. Ve vesničce ...", ale to už není podstatné. Str. 167: "Je pátek 14. června 1996 a já naposledy ...", ale to už také není podstatné. Když je sobota sedmého, tak další pátek přece nemůže být čtrnáctého. To jen tak na okraj.). Občas mi zase připadalo divné jeho až fanatické vychvalování Barumek, na kterých jel (mimochodem, nebyly to náhodou Rubeny? Ale možné je, že Barum v té době cyklopláště ještě vyráběl), ačkoliv v některých oblastech na nich měl jeden defekt za druhým, copak do té doby neslyšel o Marathonech od Schwalbe?? I přes jisté nesrovnalosti má ale ta knížka (a předpokládám, že u druhého dílu to bude stejné) svoje nesporné kouzlo i dneska po těch letech, a nezbývá než před výkonem Vítězslava Dostála hluboce smeknout ... až do Hlubočce:).... celý text

Expedice Peking 40.000 km (2. část) 2009, Petr Hošťálek

Pokračování knihy P. Hošťálka z jeho motocyklové expedice ve stopách dálkové jízdy Peking - Paříž 1907 zahrnuje zpáteční cestu, tedy trasu z Pekingu do Paříže. A autor tady opravdu poměrně detailně jede po stopách těch několika málo odvážných průkopníků automobilismu, snaží se navštěvovat místa, kterými tehdy projeli, zastavit se v místech, kde se stavěli oni, do textu prokládá poměrně hojně pasáže z původní knihy, která o závodu vznikla, a opět se hojně věnuje svým zálibám, tedy koupání, zmrzlině a pokukováním po hezkých holkách:). Nevynechal ani zajížďku na Moskvu a Petrohrad, ač to nebylo v "přímé lince" z Pekingu do Paříže. V této knize nechybí ani jeho dojmy z návštěvy (nebo případně pokusu o návštěvu) míst, která jsou svým způsobem legendární pro ruskou motocyklovou historii a pro Petra Hošťálka zajímavá i jako pro znalce historických motocyklů, a sice z továren na motocykly v Irbitu a Iževsku (kdoví, jak to tam vlastně vypadá dneska). Stejně jako první knihu i tuhle jsem po letech zhltnul jako malinu a znovu si uvědomil, že takový cestopis, jehož převážná část vede územím Ruska, je v současné době z říše dějepisu. Autorovi tak odpustím i to, že asi nezbyl čas či peníze na jazykovou korekturu a tu a tam se vloudila nějaká ta chybka v pravopisu.... celý text

Expedice Peking 40.000 km (1. část) 2007, Petr Hošťálek

Po 17 letech jsem oprášil útlou knihu (tedy vlastně dvě, ale popořádku, na druhou se dostane) Petra Hošťálka o jeho motocyklové cestě z Českých Budějovic do Pekingu a odtud zpátky, tedy přesně do Paříže, po stopách slavného prvního dálkového automobilového závodu z roku 1907. Po těch letech jsem si rád připomněl svébytný autorův humor, stejně jako jeho několik zálib, které na cestě docela hojně provozoval - koupání, pojídání zmrzliny a všímání si a focení pěkných holek:). A zároveň jsem si uvědomil, že takovouto cestu v dnešní době nepodnikne už nejenom autor (přece jenom je o 20 let starší než tehdy a už tehdy nebyl žádným mladíkem), ale asi ani nikdo jiný, protože dostat se přes Ukrajinu a Rusko v dnešní době nepřichází v úvahu. O to zajímavější jsou jeho postřehy z cest. Odkládám tuto knihu a plynule přecházím k druhé, která popisuje cestu od otočky v Pekingu až pod Eiffelovku.... celý text

Vzpomínky na budoucnost 1970, Erich von Däniken

Haha. Kuriózní situace. Mně k téhle knize napadá spousta poznámek a zároveň vlastně nevím, co k ní napsat. Vzpomínky na budoucnost, sepsané na konci 60. let, jsem četl kdysi dávno, ale opravdu dávno, na přelomu let 2000 a 2001. Tehdy jsem toho od Dänikena přečetl více, to mě to docela bavilo, časem to kouzlo nějak vyprchalo. Co k tomu napsat? Když si tady pročítám komentáře, vidím, že asi nejsem zdaleka sám, kdo to kdysi přečetl, po letech se k tomu vrátil a už mu to nepřijde zdaleka tak úžasné jako kdysi. Snad nejvíc mě pobavila věta "Pan autor by našel mimozemšťana i v mojí polívce." Ono je to docela výstižné. Je pravda, že na jednu stranu tady máme spousty věcí, které prostě jsou, existují, můžeme si na ně sáhnout a my nějak nevíme, kam s nimi, jak vysvětlit jejich existenci, vznik, smysl. Jelikož jsou to většinou stavby, my nevíme, kdo, proč a jak je dokázal postavit, protože jsou tak staré a v takových místech, kde dnes předpokládáme, že tehdy žily civilizace, které prostě nemohly být na takové úrovni, aby stvořily něco takového, aby třeba tamní stavitelé přesouvali naprosto primitivními způsoby desítky tun vážící, zcela dokonale opracované balvany. Namátkou můžu uvést třeba Tiauhanaco, Sacsayhuamán, Baalbecká terasa, planina Nazca. Ale třeba i obecně profláknutý Egypt a jeho pyramidy představuje dodnes nevyřešenou hádanku způsobu jejich staveb. Koneckonců autorova věta "Velká pyramida je - a kdoví, zda nezůstane - zjevným dokladem nikdy nepochopené techniky" je asi jedním z mála, pod co bych se v této knize podespal. Na druhou stranu když do toho autor začne v podstatě za každou cenu motat létající bohy, v nichž neustále vidí mimozemšťany, tak ačkoliv se mu nedá upřít, že je to napsáno celkem čtivě, vyjde z toho totální guláš, který člověku, který už životem nabral nějaký rozum a vědomosti, prostě slušný paskvil. Perlou je třeba věta v závěru 4. kapitoly: "Naskýtá se tu docela vážná otázka, zda lidská rasa není výsledkem záměrného ,,šlechtění´´ cizími bytostmi, přicházejícími z vesmíru. Jaký jiný smysl by mohlo mít opakované oplodňování lidí obry a ,,syny nebes´´ s následujícím vyhubením nepodařených exemplářů?" Tak určitě, Erichu. Ale na eliminaci tvé maličkosti asi zelení mužíčci nějak zapomněli, ne?? Trochu se seknul i s odhadem, kdy do toho "bouchne" první člověk na Marsu, 11. kapitola: "Odpovědní činitelé NASA jsou přesvědčeni, že nejpozději 23. září 1986 přistanou první kosmonauté na Marsu. Přesné datování má svůj důvod: rok 1986 bude rokem malé sluneční aktivity, rokem klidného Slunce." Hmm, to taky nějak nevyšlo. V osmdesátém šestém to sice "bouchlo", ale úplně jinde a trochu jinak. Po rychlém dotazu třeba Wikipedie říká: "Předpokládá se, že první člověk by na Mars mohl vkročit kolem roku 2030". Od autora jsem přečetl několik knih, některé se mi už podařilo prodat, jiné mám pořád v bazaru (a kupující se o ně zrovna neperou), v seznamu těch, které si chci přečíst znovu, mám ještě Poselství věčnosti o planině Nazca a tím s panem pohádkářem Dänikenem končím.... celý text

Herbář - Přírodní lékárna 2017, Giulia Tedeschi

Graficky moc pěkně udělaná knížka s řadou tipů na to, na co ta která bylinka je vhodná. Nicméně asi nebyl nejlepší nápad to číst jako román, protože je konci už se mi ze všech těch tinktur, macerátů, nálevů, čajů, výluhů a já nevím čeho všeho ještě, trochu točila hlava. A taky tam bylo na můj vkus až nějak moc mnichů a klášterů, hlavně v úvodu. Ale určitě do knihy občas nahlédnu.... celý text

Sním v divočině: Continental Divide Trail 2024, Tereza Kopecká

Druhá kniha Terezy Kopecké přináší po asi 4 letech od první knihy, která popisovala putování její a jejího mažela na PCT, popis cesty, a to opět den po dni, Continental Divide Trailem (CDT), který se nachází poněkud východně od PCT, je o něco delší a i když se tady nemusí řešit přechod zasněženou Sierrou Nevadou, rozhodně nedává nic zadarmo. Ani tady to ale nebude na plné hodnocení. Našel jsem si komentář, který jsem na konci roku 2020 napsal k její první knize a vlastně musím konstatovat, že bych do značné míry mohl pro tuto knihu použít jeho Ctrl-C + Ctrl-V. Ani tohle nebylo špatné, občas docela vtipná hláška, ale ani tady se ten "Wau" efekt nějak nedostavil a ke konci už to bylo skoro až trochu nudné. I tady se mi líbily fotky (klidně jich mohlo být víc), text mohl být i obsáhlejší. Docela mě pobavil jeden detail. V knize byl vložený lístek, který opravoval jednu pravopisnou chybu. To je sice pěkné, ale zdaleka nebyla jediná, občas se tam nějaký ten překlep vloudil, takže ta práce s vložením toho lístečku je skoro až zbytečná :). A stejně tak mi přišlo skoro zbytečné u každého dne uvádět počet spálených kalorií a počet kroků. To bylo vůbec zajímavé. Jako já chápu, že není krok jako krok, někdy se jde lépe menšími kroky, jindy delšími, ale pokud je jejich počet brán ze zařízení jen od autorky a ne od jejího manžela, tak mi přijde přece jen trochu divné, že jednou potřebuje na 5,6 km 25 474 kroků, někdy na 43 km 62 636 kroků, jindy zase na 9,7 km 15 232 kroků a den předtím jí na 19 km stačilo 14 575 kroků. Prostě tenhle údaj mi přijde naprosto zbytečný, no ale co už, je tam :). Takže si ještě rozmyslím, jestli dám autorce třetí šanci, pokud hodí na papír to, až absolvuje avizovaný třetí dálkový trail v USA, Appalačskou stezku. ----------------------------------------------------- A ještě drobná poznámka, která ale na tuto knihu a její hodnocení nemá žádný vliv. Je to první kniha, u které bych mohl ohodnotit (nebo určit) tempo čtení a emoce, ale neudělám to, ne a ne a ještě jednou NE. Protože to mi připadá jako hodně velká blbost, která akorát znepřehledňuje web.... celý text

Taylor Swift: Kompletní příběh 2024, kolektiv autorů

Tak předně: NENÍ TO KNIHA. Fakt ne. A jako já to fakt přečet, dobře já a ... dobře mi tak! Taylor mám docela rád, její hudební tvorbu tak nějak docela znám vlastně od jejích countryových začátků v jejích teenagerských letech, její milostné aféry a jiné skandály sleduju už méně či spíš vůbec. A nevím, já asi nemůžu jinak než za ty dvě*. Trochu varovat mě měl už asi nápis "100% neoficiální" na přední i zadní straně obálky. Pokud někdo někdy (nejlépe Taylor sama, protože psát, to ona umí) vydá oficiální životopis Taylor Swift, rád si ho přečtu, proč ne, ale naivně jsem si myslel, že doby "Bravíčka" už jsou pryč. Pár zajímavých informací se tam našlo, to zase nemůžu úplně popřít, ten rozhovor s ní taky nebyl úplně špatný, ale jestli je její oblíbený odstín rtěnky 3425 nebo 3116, to mě fakt nezajímá, stejně jako to, jak se na koncertě v rámci Eras Tour měly fanynky od tama či od tama, které byly povětšinou tak v tranzu, že si z toho stejně prd pamatujou.... celý text

Turistická značka: 44 tisíc kilometrů tradice 2024, Marek Šálek

Tahle knížka mě zaujala na první dobrou hned, jak jsem ji poprvé uviděl v přehledu novinek. Velice zajímavá publikace na téma, o kterém toho zatím asi moc nevyšlo, pokud vůbec něco. Kniha krásně přibližuje vznik a historii KČT, stejně jako jeho současné fungování, strukturu, dává nahlédnout do tajů toho, jak se stát značkařem, co to obnáší. Čtenář se ale dozví i mnohé jiné zajímavosti o tomto našem národním fenoménu. Za každý měsíc roku je zde pak popsán jeden pěší výlet po značených trasách. Za mě parádní knížka, která mě možná i tak trochu nahlodala. Co kdybych to v budoucnu taky zkusil??... celý text

151 důvodů proč (ne)cestovat s tátou po Skandinávii: Dobrodružství holky s bucket listem 2024, Lucie Kutrová

Ani tahle kniha nezklamala. Narozdíl od Stezky Českem, kterou jsem si užíval mnohem déle, tohle byla čtyřvečerová jednohubka, kterou jsem slupnul jak malinu. Ale i během těch 4 večerů jsem poznal, že cestovat měsíc v jednom autě s jejím tátou bylo pro Lucku občas dost náročné. Občas byla na zabití ona, občas (a asi výrazně častěji) její táta. Ale přesto si cestování Skandinávií užili na maximum a já můžu jen konstatovat, že její styl psaní se s každou další knihou vyvíjí k lepšímu. Tak co to bude příště:)?... celý text