Africký deník

04.12.2024

Expedice Živá Afrika 1994. Neuvěřitelné. Neuvěřitelné, že je to 28 let, co jsem tuhle knížku četl poprvé krátce po jejím vydání. A (z dnešního pohledu tak trochu) neuvěřitelné, že se vlastně něco takového tehdy uskutečnilo. Expedice se skládala z 8 členů, její činnost byla zaměřena na geografický a entomologický výzkum v oblasti Sahelu a tropické Afriky. Geografové se snažili v rámci programu MAB Man and Biosphere rozvinout spolupráci s místními univerzitami. Členům se také podařilo doručit humanitární pomoc do Rwandy, kde tehdy doznívala krvavá válka. A v průběhu celé cesty také propagovat domácí výrobky a navazovat obchodní styky (ať už to v těch devadesátkách nakonec s výsledky jednání dopadlo jakkoliv). Jednalo se zároveň o poslední velkou průzkumnou výpravu, která byla podpořena automobilkou Tatra. Průběh expedice pozorně sledovali nejen její příznivci, ale také instituce zabývající se ochranou životního prostředí, média v tuzemsku, ale především v oblastech, kde expedice působila. Svého času to bylo, jak praví Wikipedie, celkem sledované, dneska už to asi málokomu něco řekne. Expediční Tatru jsem v r. 2007 viděl v Kopřivnici v muzeu, kde stála po boku velmi podobné Tatry, která jela kolem světa a Tatry 138 expedice Lamabaréné. Doufám, že je tam dodnes i v nové podobě muzea.

Ale ke knize. Rudolf Švaříček tady podal opravdu reálný, syrový pohled na Afriku první poloviny 90. let. Snad jediné, co je trvalé, jsou popisy přírody. To ostatní je povětšinou minulost, kterou v této podobě už těžko někdy někdo zopakuje, a o to větší hodnotu podobné počiny mají. Počínaje cestou severními státy Afriky - Marokem, Alžírskem a Nigerem, přes Benin, Nigérii, Kamerun, Středoafrickou republiku do tehdejšího Zairu, který už dnes na mapách nenajdeme, dále přes Ugandu, Keňu, Tanzánii do Etiopie, Súdánu a Egypta, to vše nenechá čtenáře oddechnout. Ať už jsou to popisy neustálé byrokracie a úplatkových kolotočů na hranicích, krásy pouště, měst, tržišť, přístavů, džungle, hor, prodírání se prakticky neexistujícími cestami Zairu či pobyt mezi primitivními domorodci, to vše je tady podáno opravdu bezprostředně.
A já tleskám. Tak se píše cestopis. Dneska vzniká řada rádoby cestopisů, které nemají žádnou šťávu. R. Švaříčkovi se povedlo napsat něco, o čem se dá říct, že čtenář má pocit, jako by tam byl, v poušti, džungli, mezi Pygmeji či Masaji, na tržnici někde pod rovníkem. Několikrát mě při čtení napadlo, jak to asi v dané oblasti vypadá dnes... Že jsem celou trasu projel s expedicí v atlasu světa, je tak nějak samozřejmé...:).
Jedinou kaňkou za touto expedicí zůstává to, že se domů vrátilo pouze šest členů posádky. A já až teď zjistil, že jsem ji dočetl skoro na den přesně 30 let po návratu expedice domů.