mira.l komentáře u knih

Moje třetí kniha P. Wohllebena a musím říct, že asi stačilo. Běžnému čtenáři asi bude stačit, když si přečte Tajný život stromů (ten je skvělý) a k tomu jednu další jeho knihu, asi celkem lhostejno jakou. Protože už tady jsem zjistil, že se v mnoha věcech opakuje s Moudrostí lesa, kterou jsem dočetl před pár dny, a předpokládám, že další jeho knihy se ponesou v podobném duchu.
V podstatě tady platí víceméně totéž, co jsem psal v komentáři u Moudrosti lesa, a těch pár věcí, které jsou tu jiné ... no jak si očistit zasviněné boty, to bych asi věděl, a očička a pusinku na kmen klackem namočeným v blátě asi kreslit nebudu.

4 14.08.2022

Já vlastně nevím, jak tuhle knihu objektivně ohodnotit a co k ní napsat... Wohllebenův Tajný život stromů byl úžasný, tohle mě zdaleka tak nebralo. Autor tu načne řadu témat, z nichž se do hloubky nevěnuje vlastně žádnému, skáče to tak nějak od jednoho ke druhému. Jelikož na začátku popisuje trochu i svá studia a počátky své lesnické praxe, tak celou knihou mi poněkud prostupuje myšlenka, že volba lesníka jakožto budoucího povolání u něj možná byla tak trochu chyba...??:)

Ano, samozřejmě že v mnoha věcech má autor pravdu a dá se říct, že uhodil hřebík na hlavičku, mnohé skutečnosti a souvislosti jsou skutečně alarmující, u některých témat či myšlenek mám ale pocit, že řeší nesmrtelnost chrousta či kvadraturu kruhu... Například myšlenka ze strany 234 - zastavit růst ekonomiky a vrátit ji zpět do 60. let - nereálné, nesmyslné, v praxi zcela neproveditelné, proč o něčem takovém vůbec uvažuje? Celá kniha je také vztažena na německé poměry a my laici mnohdy nevíme, jak to v příslušných věcech chodí u nás, i když jsou tam na některých místech poznámky o naší praxi či legislativě. Krom toho je třeba si uvědomit, že kniha byla poprvé vydána v roce 2013, napsána tedy někdy v r. 2012. Není už náhodou od té doby také něco jinak?
Já z té knihy nabyl dojmu, že v zásadě se dá říct, že dle autora je špatně vlastně všechno, co v lese člověk dělá, že lesům zvoní umíráček. A že asi nej- by bylo vrátit se zpátky na stromy či do jeskyní. A to asi není úplně ideální závěr. Nemůžu jinak než za průměrné tři*.

3 06.08.2022

Poslední kniha, na které se úžasný znalec Šumavy Emil Kintzl podílel, by si zasloužila být víc než jen dvouvečerovou jednohubkou, ale prostě... přelouskal jsem ji za dva večery. Dalo mi to poslední sedmičku tipů na výlety, kterými nás stihl provést, a z nichž jistě nějaký použiju, a snad i v té Sušici na hřbitově se zastavím.
Sbohem a díky za všechny Zmizelé Šumavy, pane Kintzle!!

7 27.07.2022

Památné stromy - pro mě osobně tak trochu srdeční záležitost. A navíc na Šumavě!! Neobjemná knížka, mapující památné stromy na území CHKO Šumava. Samotnému popisu stromů (vždy se základními údaji o druhu, výšce, obvodu, souřadnicích a také QR kódu s umístěním v mapě) předchází pojednání o projektu samotném a o současných trendech v ošetřování starých stromů.
Stručné, jasné, čtivé, popisné, s pěknými fotkami. Za mě bez chyby. O čemž svědčí i množství Post-it papírků nalepených na boku a vrchu knihy, kterými jsem si označil ty stromy, které znám a ty, které bych v budoucnu rád navštívil.

5 25.07.2022

Tutanchamon. Cesta podsvětím aneb když je i přebal knihy malým uměleckým dílem...
Monumentální kniha, hlavně svými rozměry, kvalitou papíru i fotografií. Je tedy pravda, že jsem tak trochu očekával, že bude Tutanchamonovi, resp. jemu a jeho hrobce, věnována celá beze zbytku, což není tak úplně pravda. Věnuje se spíš tématu cesty starých Egypťanů na onen svět a podsvětím tak nějak obecněji. Textů zde až tolik není, ale to zase až tak nevadí, protože krása a kvalita mnohdy dost detailních fotografií plně vynahrazuje stručnější textovou část, která přísně vzato, se samotným Tutanchamonem až tolik nezabývá. Tohle je zkrátka kniha především na prohlížení a kochání se, která si to plné hodnocení rozhodně zaslouží.

3 21.07.2022

Myslel jsem si, že to bude možná místy nudné. Ale i když se občas v těch šlechticích trochu ztrácím v tom, odkud který lord, hrabě či vikomt byl, tak nezbývá než konstatovat, že Alison Weir opět nezklamala. Těch několik týdnů rychlého a prudkého pádu Anne Boleynové je zpracováno do nejmenších detailů s obrovskou pečlivostí a až na několik málo "pomalejších" míst se tento příběh o jedné z nerozporuplnějších kapitol britské historie i velmi dobře čte. Je na čtenáři, aby posoudil míru vinny či nevinny Anne Boleynové.

5 15.07.2022

Jak uvádí uživatelka annes přede mnou, těch údajů o vystoupeních, koncertech, a vůbec o tom, kde E.D. zpívala jakou roli, je opravdu hodně a běžný čtenář je asi bude trochu pouštět "jedním uchem tam a druhým ven". Na druhou stranu to tam asi uvedeno být muselo, protože to byla velmi významná část života naší asi nejslavnější operní pěvkyně, a knížku to rozhodně nedělá nezajímavou, čtenáři představuje Emu Destinnovou se vším všudy. Byla to žena dalo by se říct rázná, moderní, silně vlastenecky založená, ale v jistých věcech i naivní, možná až dětinská, jednající trochu neuváženě. Její talent umělecký byl bezpochyby velký, stejně jako ve svojí době její sláva především za našimi hranicemi. Co rozhodně velké nebylo, to byly její schopnosti obchodní. Zámek ve Stráži nad Nežárkou a jeho okolí si sice zamilovala a dnes je spojována hlavně s touto lokalitou, ale dá se říct, že jeho koupí si nadělala tolik starostí jak materiálních, tak duševních, že to asi mělo svůj podíl i na její předčasné smrti. Já toho o ní zase tak moc nevěděl, tak jsem si rád přečetl i o takových tématech, jako byla její "špionáž" na začátku 1. světové války či její vztah s Dinhem Gillym. Ale i některá jiná témata. I když to období, které následovalo po konci první sv. války, už moc veselého čtení nenabízelo.
A v neposlední řadě... já ten její pomník u dubu u Nové řeky mám tak půl hodiny na kole, ten její epitaf už jsem četl tolikrát, že ho vlastně znám zpaměti... takže vlastně tahle knížka byla tak trochu povinnost. Pokaždé, když tam zastavím, obejdu dub, zajdu k vodě, kouknu na pomník a přeříkám si ten text, jestli si ho pořád pamatuju. A ... ano, pamatuju:).

3 30.06.2022

Zajímavá publikace, věnovaná této ctihodné instituci:). Čtenář se v ní dozví vše podstatné o vzniku Muzea, a že od první myšlenky k dnešní podobě to nebyla cesta jednoduchá. Národní muzeum totiž není jen to, co většina z nás zná, a sice ona monumentální budova na horním konci Václavského náměstí v Praze a v nedávné době k ní přičleněná Nová budova, sídlo někdejšího Federálního shromáždění. Tyto dvě budovy jsou jenom částí instituce s názvem Národní muzeum, jeho další části jsou na různých místech jak Prahy, tak i celé republiky.
Největší část knihy, prakticky její polovina, je pochopitelně a také asi zaslouženě věnována historii NM, tomu, jak se utvářela myšlenka na jeho vznik, jak a kde byly umístěny první sbírky, také tomu, jak se dle aktuální společenské a politické sitace dostávaly do popředí tu sbírky spíše přírodovědné, tu zase národopisné či historické. S tím také souvisely změny v jeho struktuře. Dále je v této části popsán vznik současné Historické budovy, její architektura a výzdoba. Samostatná kapitola v rámci první poloviny knihy je věnována Nové budově.

Druhou polovinu pak tvoří představení ostatních součástí Národního muzea, k nimž patří např. Náprstkovo muzeum, České muzeum hudby s památníky B. Smetany, A. Dvořáka, J. Suka a J. Ježka, Národní památník na Vítkově, Muzeum české loutky a cirkusu v Prachaticích, zámek Vrchotovy Janovice, l
Lapidárium NM.

Co je z dnešního pohledu trochu škoda, je to, že kniha vyšla v roce 2016, a z toho důvodu v ní není popsána aktuální situace v Historické a Nové budově NM, v době vydání knihy nejspíš ještě nebylo jisté, jak celá rekonstrukce dopadne a jaké v těchto budovách budou umístěny expozice a jak budou vypadat. Tak se snad sluší dodat, že rekonstrukce i nové expozice se nadmíru vydařily, návštěva Historické budovy NM je krásným zážitkem, který si rád kdykoliv zopakuji, netradičním zážitkem je už jenom třeba pouhé projití podzemní spojovací chodbou mezi oběma budovami.

2 18.06.2022

Tři. Hvězdičky. Víc ne.
Asi jsem od toho čekal něco trochu jiného, já nevím. Knížky tohoto typu mám celkem rád, Šumavu taky, ale tohle bylo takové nemastné, neslané... Autor evidentně nebyl spisovatel, nad formulací, resp. slovosledem v mnohých větách jsem významně povytahoval obočí, shoda podmětu s přísudkem mu také nic moc neříkala, když má kostel věžičku, tak má vížku, nikoliv výšku, jedna ze základních surovin pro výrobu skla opravdu není potaž...
Přečíst se to dalo, ale že by to byl nějaký skvost knihovny, ke kterému se budu vracet a čerpat z něj inspirace pro výlety, to určitě ne.

3 09.06.2022

Docela zvláštní příběh a upřímně i docela zvláštní kniha. Není tomu tak dávno, co jsem viděl filmové zpracování s Ninou Hoss, které se mi vcelku líbilo a řekl si, že by nebylo špatné se poohlédnout po knižní předloze.
A jaké to bylo? No upřímně ten film byl skoro stravitelnější. Pokud bych to rozdělil na stránku věcnou a literární, tak po stránce věcné... ona Corrine byla asi trošku švihlá od samého začátku. Prosperující (podle toho, co bylo uvedeno) obchodnice ve Švýcarsku na dovolené v Keni zcela bezdůvodně propadne kouzlu masajského válečníka, který je sice možná vzhledově atraktivní nebo spíš exotický, ale jinak je to negramotný primitiv, žijící uprostřed buše v jakési chatrči z větví, bláta a kravského trusu, kde si v klidu pase své stádo koz, a navíc se s ním hlavně zpočátku ani nedomluví. Co si od toho sakra asi tak slibovala?!? Vždyť jí v té době bylo skoro třicet, nebyla to žádná nevyzrálá sedmnáctiletá puberťačka... Zcela zpitomělá zahodí veškerý svůj dosavadní život v jedné z nejvyspělejších zemí Evropy, do Afriky se odstěhuje a po mnoha byrokratických průtazích si ho vezme, porodí mu dceru a pokouší se uživit provozováním obchodu kdesi v keňské divočině. Postupně se ale její idylka stává noční můrou a ona netouží po ničem jiném, než z nitra Keni vypadnout, pryč od špíny, minimální hygieny, jednotvárné bídné stravy, malárie a jiných nemocí a také od žárlivého magora, který se z jejího miláčka vyklubal. V podstatě v průběhu celé knihy Corrine pořád někam jezdí, zhruba od začátku druhé půlky už sice trochu méně, ale první polovina knihy je víceméně jen ve znamení neustálých přesunů odněkud někam, lépe řečeno z jedné africké díry do druhé, z čehož jsem byl občas trochu zmatený, kde a proč vlastně zrovna je. Občas je to proložené výletem do Švýcarska.
Po závěrečném, taktéž neúspěšném pokusu o nový rozjezd a nový obchod v Mombase se jí nakonec podaří i s dcerou odjet či spíše snad až trochu zbaběle utéct zpět do Švýcarska. Byla ale v situaci, kdy jí víceméně nic jiného nezbývalo.
Co se týká literární stránky knihy, no co si budem... žádný skvost to taky zrovna není. Jednoduché věty, napsáno poněkud ve stylu "hop sem, hop tam". Corrine je sice možná i v nitru Afriky slušná obchodnice, ale rozhodně ne dobrá spisovatelka. A o její naivitě se tu už vyjádřili mnozí přede mnou. Takže nakonec takové slušné tři ***, slušný průměr, ale znovu po téhle knize už asi nesáhnu.
A snad to nebude až tak od věci, když si ji zařadím do letošní čtenářské výzvy jako knihu s tématem nešťastné lásky, protože tohle opravdu autorce štěstí nepřineslo.

6 24.05.2022

(SPOILER) No tak tohle byla jízda!! Jak to ta Petra Klabouchová dělá, že dokáže sepsat naprosto fiktivní příběh, který obsahuje tolik reálií (jména, místa, události), že při jeho čtení si člověk říká: "Sakra, co když je na tom něco pravdy? Co když byl Carter opravdu mazaným zlodějem?" Anebo jinak, že on tím zlodějem více či méně byl, to už je asi dneska jisté, tady je spíš na místě otázka, zda Howard Carter nebyl jedním z největších zlodějů všech dob. V jednom místě knihy jsem objevil tuto Carterovu charakteristiku: "Gaston Maspero udělal již v jeho pětadvaceti letech z Howarda vrchního inspektora pro Horní Egypt. Proti mínění všech. Potřeboval ho. Více než kohokoli jiného. Masperovi by žádný z místních klanů hledačů nesvěřil ani to nejmenší tajemství. Mezi ním a lidem Nilu vyrostla zeď, kterou mohl překlenout pouze Carter. Howard byl jeho zlatou spojkou, vyslancem, který přináší ty nejcennější informace. Jak moc byl tvrdohlavý a vznětlivý, tak dobře nakonec uměl uspokojit všechny strany. Rasúly a rodiny vykradačů zaslouženým podílem, památkovou správu připsáním dalších vzácných objevů na seznam jejich úspěchů, muzea po celém světě skvělými nabídkami stále nových nálezů a soukromé, velmi movité sběratele jedinečnými kousky do jejich majestátních salónů. To byl skutečný Carter. Zloděj džentlmen, vědec vesničan." Já bych řekl, že je to velmi výstižné.
Posledních cca 100 stran jsem i já absolvoval víceméně s prsty na klávesnici. O starověkém Egyptě už něco načteno a nakoukáno mám, ale i tak mě některé nedávno objevené "náhody", o kterých jsem nevěděl, překvapily a zase o trochu víc nahlodaly ten obraz poctivého archeologa, který by pro blaho vědy položil život. Ostatně když si člověk přečte pár knih a shlédne pár dokumentů, tak to, že práce archeologů v Egyptě v závěru 18. a po většinu 19. století asi spíš připomínala zlatou horečku někde na Klondiku, to není nic zase až tak nového.
Autorka si velmi zdařile pohrála s mnoha fakty, které se dneska dají ověřit během několika desítek vteřin (a světe div se, naprostá většina z toho je více či méně přesně pravda), naroubovala na ně něco ze své fantazie a dala vzniknout krásným jazykem napsanému, nesmírně čtivému příběhu, jehož výsledkem je to, že asi nejeden čtenář si po zavření knihy za poslední stránkou řekne: "Co když to ve skutečnosti opravdu bylo trochu jinak, než je světu už po celé století předkládáno?" Je pravda, že celý příběh objevu Tutanchamonovy hrobky (ovšem nejen ten Carterův, ale i některé objevy učiněné později) vykazuje ve světle postupem doby odhalených faktů jisté nesrovnalosti, pochyby, náhody až příliš náhodné a milovníkům různých teorií tak nechává docela dost prostoru k uvolnění fantazie.

8 14.05.2022

Na originálního Robinsona jsem měl zálusk už delší dobu, minimálně od roku 2017, kdy jsem po letech opět sáhl po verzi, převyprávěné J. V. Plevou, kterou zná už několik generací především dětských čtenářů. A když letos vyšel v novém překladu v Odeonu, tak jsem si ho pořídil.
Zpočátku jsem si myslel, že původní Defoeův Robinson je v něčem lepší, v něčem horší nebo přinejmenším jiný. Každopádně asi nejen pro mě bylo trošku překvapením, čím byl Robinson před ztroskotáním, byl mnohým, naposledy - dalo by se říct - prachobyčejným otrokářem. No, nic moc chvályhodného, ale dejme tomu, taková byla doba. Není tedy asi divu, že generacím především dětí byla předkládána poněkud jiná verze. Ale upřímně řečeno, i mně osobně přišla Plevova verze poměrně záhy o něco sympatičtější a čtivější.
Tento Robinson (pominu-li neustále se opakující "Boží úvahy", v nichž stále tak nějak neměl jasno) byl podán takovým způsobem, kdy mi přišlo, že občas se chová dost podivně, občas dělá věci, nad kterými jsem se trochu podivoval či naopak nedělá věci, o kterých bych si myslel, že by jako trosečník měl řešit mnohem dříve, než je řešit začal - a jak to dělal v Plevově verzi, tam se jevil mnohem systematičtější.
Docela mi vadila absence členění knihy do jakýchkoliv kapitol. Celý ten příběh po ztroskotání má nějaký řekněme úvod, kde cosi popisuje, pak najednou skočí do deníku, kde nám opět zopakuje část z toho, co už uvedl v úvodu, aby se pak deníkové členění knihy vytratilo jak pára nad hrncem.
Z přibližně druhé poloviny knihy jsem byl už docela rozčarovaný a čím víc jsem se blížil k závěru, tím mi Robinson byl dalo by se říct protivnější. Dokud se popisuje to, jak se na ostrově postupně zařizoval, tak dobré, to by šlo (i když jeho obavy z napadení byly snad až paranoidní), ovšem zhruba od zachránění Pátka to začíná upadat, se záchranou jeho otce to jde prudce dolů a po objevení lodě se vzbouřenci už je to jenom fraška, v níž za prvé na ostrově pod Robinsonovým vedením probíhá operace, ze které jsem moc moudrý nebyl a za druhé v níž si sebestředný magor Robinson hraje prakticky na každé straně knihy na panovníka, krále, majitele či guvernéra ostrova, či snad až na jakéhosi poloboha, který má své poddané (a jejich řady se neustále rozšiřují, je jedno, jestli jsou to divoši nebo jeho krajané či jiní Evropané), kteří mu budou cele a bezvýhradně sloužit, a má potřebu se o tom neustále přesvědčovat. Dokonce by od nich chtěl třeba písemné prohlášení, že mu budou věrně sloužit a nijak ho neohrozí, psacích potřeb nemaje... Posledních zhruba 50 - 70 stran už mi začal být až odporný. No a popis toho, kterak zaopatřoval svůj znovunabytý majetek po návratu z ostrova, to už byla jenom taková třešinka na dortu k tomu, dát tuhle knihu na bazar. Děkuji pěkně, jednou stačilo. Pokud někdy opět dostanu chuť si přečíst Robinsona, určitě to bude verze od J. V. Plevy. Z počátečních úvah o plném hodnocení jsem postupně dost výrazně slevil a jsem rád, že jsem se dobral konce.

8 01.05.2022

Anotace knihy její obsah vystihuje vlastně přesně tak, jak jsem to chtěl napsat. A tak se snad omezím na to, že tohle povídání o staré Šumavě, Šumavácích, jejich životě, práci, zvycích a počátcích lyžování, proložené popisem cesty bratranců Paleczkových a orámované opět desítkami krásných starých fotografií (nejen) z ateliéru Seidel, jsem si užil od první do poslední stránky, stejně jako předchozí knihu o Boleticku, i když její zaměření bylo trochu jiné.

4 13.04.2022

A tohle je přesně jedna z těch knih, na které je tu trochu málo hvězdiček.
Krajina a oblast, která je, ale tak trochu i není tou "pravou" Šumavou, rozpitvaná do těch nejzapadlejších zákoutí, městeček, obcí a samot, z nichž nemalá část je dnes už jen dávnou minulostí. Z části je to dílem událostí poválečných, kdy se nedobrovolně stěhovali zdejší Němci, tehdy tvořící naprostou většinu zdejších obyvatel, zčásti dílem událostí o něco málo pozdějších, kdy se se vznikem vojenského újezdu Boletice a zabráním rozsáhlého území armádou opět nedobrovolně stěhovala jednak většina z toho nepatrného zbytku českých obyvatel, kteří tu zbyli po válce a s nimi i pováleční dosídlenci, kterým povětšinou nebylo dopřáno se tu ani pořádně zabydlet. Z převážné části oblasti Boleticka se pak stala na poměrně dlouhou dobu oblast, která by se na mapě dala nejlépe charakterizovat úslovím "hic sunt leones". A z větší části to platí dodnes, až před pár lety bylo území vojenského újezdu poněkud zmenšeno a některé jeho okrajové části z něho vyjmuty, třeba oblast okolo největšího šumavského rybníka Olšina. Kniha přináší velmi poutavé příběhy krajiny, měst, městeček, obcí, samot, kostelů, poutních míst, statků, železnice, cest, ale i mnoha zdejších rodáků, jejich rodin a střípků z jejich nelehkých životů, které jsou dokresleny velkým množstvím fotografií, z převážné většiny z dodnes dechberoucí produkce fotoateliéru Seidel.
Koukat na ty mnohdy více než stoleté fotky dokonalé kvality, ze kterých jsou i na dost velké vzdálenosti naprosto perfektně vidět i ty nejjemnější krajinné detaily a zároveň ve tvářích tehdejších obyvatel je zcela jasně vepsáno to, že život tady rozhodně nebyl jednoduchý, to mě prostě nepřestane bavit. Stejně jako mě zatím nepřestalo bavit si při čtení takových knih "konzultovat" text s turistickou mapou.
Nádherná kniha, která prostě musí být ozdobu knihovny každého milovníka Šumavy a historických fotografií!!

7 26.03.2022

Jak už název napovídá, kniha provede čtenáře historií i současností historické budovy Národního muzea, a to od prvních myšlenek osvícených mužů na vznik takové instituce, přes její výstavbu, další osudy v dalších desítkách let až po její generální rekonstrukci, dokončenou v nedávné době.
Hodně podrobně je zde popsána architektura a výzdoba budovy, jak jejího exteriéru, tak interiéru.
Z připojených fotografií je vidět, že náročná rekonstrukce se podařila, budova je opravdu krásná jak na nich, tak samozřejmě i při osobní návštěvě.

3 03.03.2022

Tak tohle mě moc bavilo. Někteří tady žehrají nad strohým stylem psaní, mně se naopak ten stručný, výstižný styl bez zbytečné omáčky, celkem líbil. Asi jsem nebyl sám, kdo tu hájovnu v podstatě viděl před sebou. Celý ten příběh, to jak se Linda do hájovny dostala, svatba, narození dcery, byla dalo by se říct až idylka, narušená jen přítomností ruských vojáků. Idylka ale netrvala dlouho a po jednom nevydařeném plese a ne zrovna chytrém nápadu Lindiných kamarádů se její život v mžiku otáčí zcela naruby, aby se za mámou čtyřměsíční dcery na dlouhých pět let zabouchla vězeňská vrata. Ve vězení sledujeme její beznaděj, vězeňský stereotyp, stesk po dceři, poznáme, s jakými existencemi přišla do styku, ale sledujeme i její očekávání propuštění, se kterým však přichází i obavy z toho, co se v hájovně mezitím děje... Ne, Linda, ač dvacetiletá, rozhodně není hloupá...
Pro mě snad nejzajímavější částí byl poslední, třetí díl po Lindině propuštění a návratu do hájovny, kde mezitím vznikla nevšední situace, po jejím příjezdu čítající trojúhelník, kdy ji - a to se vším všudy - zcela plnohodnotně zastoupila její nejlepší kamarádka Hanka, která Vojtěchovi pomáhala s výchovou dcery (potud dobrý), ovšem nezůstalo jen u toho. Linda to tak trochu čekala, zároveň se této situace bála a zpočátku nevěděla, jak z ní ven. Manžel ani tchyně za zády jí to nijak neusnadňovali. Od prvních chvil bylo zřejmé, že Linda je tady jaksi navíc. Jak tuto situaci vyřeší, jsem byl docela zvědavý od prvních vět třetí části.
Lindin manžel Vojtěch mi připadal od začátku takový divný, nerozhodný, citové chladný, k manželce se choval dost odtažitě, bál se řešit zásadní věci, ve kterých byl dalo by se říct až zbabělý. Takže se mi celkem zamlouvalo, jak to nakonec dopadlo.

Je to sice příběh z minulého režimu, smyšlený ve své základní zápletce existence rodiny ve vojenském prostoru, kontrolovaném Rusy, dneska už něco takového nezažíváme, ale jsem vážně sám, koho během čtení občas napadlo, že důsledek Lindina činu (ocitnutí se ve vězení, dočasná ztráta rodiny, přátel, práce, domova, a v neposlední řadě to, co následuje po propuštění) se vlastně může stát komukoliv z nás i dnes, naprostá většina z nás denně jezdí, domýšlíme, co se může stát, kdykoliv usedáme za volant...?? Z tohoto pohledu mi ten příběh přijde ještě silnější. Za mě bez diskuze, píšu pět.

15 25.02.2022

Celkem neznámé, dosud asi nezpracované téma, které mě zaujalo, už když jsem graficky na první pohled zajímavě udělanou knihu, vytištěnou na kvalitním papíře uviděl.
Historii továrny, resp. pro mě hlavně automobilky AVIA mám spojenou s převážně modrými čoudícími náklaďáky se žlutou plachtou, které byly hlavně v kopcích solidní brzdou provozu. Avie byly jedním ze symbolů československých silnic podobně jako třeba Š1203. A tak není asi úplně s podivem, že prvních zrhuba 100 až 110 stran mě moc nebavilo, to přiznám na rovinu. Ona totiž značka AVIA byla od svého založení v r. 1919 především výrobcem letadel. Já to vím, ale moc to nevnímám, přece jen letadla už se tam nevyráběla poměrně dlouho a já nejsem žádným velkým fandou aviatiky, takže úvodní část, věnovanou zmapování letecké výroby v Avii, jsem spíš přetrpěl.

Poté už následovala záživnější část, spojená s automobilovou výrobou, a to nejen těch notoricky známých náklaďáků, ale i jiných vozidel, třeba Pragy V3S nebo obrněného transportéru OT-64, ono se totiž v Avii za těch několik desítek let vlivem centrálního plánování vyrábělo ledacos. Tato část představuje tedy výrobu automobilů, převážně nákladních, přes období socialismu a fúzi s koncernem DAEWOO v polovině 90. let až po koupi koncernem Ashok Leyland Motors, stejně jako následný prodej a koupi skupinou Czechslovak Group. Časová posloupnost končí v roce stoletého výročí založení, dnes se firma nachází v poměrně těžko definovatelném stavu, auta už nevyrábí, je aktivní v zajišťování servisu a výrobě náhradních dílů, a údajně se připravuje na výrobu vozidel s pohonem elektřinou nebo jiným alternativním pohonem. No, já tomu moc nevěřím.

Ale zpět k hodnocení. První pro mě nezáživná část je asi můj osobní problém, který by na kvalitu knihy a hodnocení asi vliv mít neměl. Co na hodnocení vliv mít bude, je - pokolikáté už?!? - pravopis. S tím, jak jsem knihou postupoval, jsem nabyl dojmu, že zase jednou držím slušný paskvil. Četl autor po sobě ten rukopis? Viděl to nějaký korektor?? Pochybuju. Jinak by se tam stěží mohlo v takové míře vyskytnout tolik chyb, překlepů, chybějících či přebývajících koncovek slov či celých slov. Namátkou vybírám dvě typické věty, u popisky dvou obrázků: "Autobus Čavdar na podvozku vznikal na podvozcích vozu Avia" nebo "Vozidlo S430 při zkouškách stability při zkouškách v roce 1970." Jako jednou se to dá tolerovat, ale když slovní obrat takového typu vidím v knize po osmé, po desáté, tak z toho začínám dostávat tik!! Nemluvě o ostatních pravopisných kiksech.

Když jsem byl závěru knihy, chtěl jsem se podívat na něco z dřívější doby. Ovšem dohledat v textu nějaká data, roky, je skoro nemožné. Hlavně ten závěr mi přišel hodně roztříštěný, kapitolka o výrobě, pak představení několika vozidel, zase něco z vývoje firmy, zase jedno, dvě, tři auta, šup do časově chronologie.... Dost nepřehledné.
Celkový dojem z knihy je spíš docela rozčarování než nějaké nadšení nad zpracováním tématu, o kterém zatím žádnou knihu nemám. Za celkový dojem minus jedna, za pravopis další, celkem za tři *.

2 19.02.2022

Nepříliš rozsáhlá, ale docela zajímavá knížka o této technické "anomálii", dalo by se možná z dnešního pohledu říct. Po krátkém úvodu o historii a troše teorie následuje popis toho, co vypadalo někdy začátkem 60. let jako budoucnost spalovacího motoru, ale poměrně záhy to zapadlo, naprostá většina firem, které licence na výrobu Wankelova motoru koupily, s vývojem velmi brzy skončila, když jejich vývojáři narazili na zásadní problémy této konstrukce.
Pro mě osobně bylo docela zajímavé, kolik firem licenci koupilo a pokoušelo se o vývoj Wankelova motoru, všeobecně je známé německé NSU a japonská Mazda, která jako jediná dotáhla jeho vývoj prakticky k dokonalosti a také jako jediná má na svém kontě opravdu velké počty vozidel s tímto motorem, až do ukončení výroby posledního modelu RX-8 v r. 2012 přes dva miliony. Ale Citroen, Rolls-Royce, Daimler, General Motors v USA, firmy v bývalém SSSR (po sovětsku bez licence), stejně jako motocykly s tímto motorem nebo jeho vznětová verze, to pro mě byly celkem novinky. Stejně jako to, že i u nás vznikl prototyp Škody 1000MB s tímto motorem, který zapadl stejně rychle, jako se objevil. Nevybavuji si, že bych o tom už někde četl.
Myslím si, že autor asi k tématu získal maximum možných informací, přece jen je to záležitost už docela stará, z doby, kdy neexistoval Internet, Google či Wikipedie. Nicméně je pravda, že závěr každé kapitoly tak trochu vyšumí, bylo by dobré vědět, za jakých okolností firmy od dalšího vývoje upustily, pro mnohé to bylo několik ztracených let a obrovské sumy peněz, které daly do vývoje. I tak jsem se dozvěděl nejednu novou informaci. Snad jen bylo vhodné si po sobě rukopis přečíst, autor se tam dopustil poměrně zásadního překlepu hned v počátku. A sice při popisu vývoje motoru v NSU přehodil typ motoru, který byl dále vyvíjen s tím, jehož vývoj nepokračoval. Ve stati o vývoji Wankelova motoru v SSSR jsou pak přehozeny kW a HP, jak už je uvedeno v komentáři přede mnou. A v přehledech vyráběných vozů Mazda mi údaje v tabulkách technických údajů přišly místy také poněkud chaotické. A uvítal bych nějaký závěr knihy z pohledu autora, jak vidí budoucnost tohoto motoru. Ač těmito motory byly osazovány třeba i lehké vrtulníky, sněžné skútry či sekačky na trávu nebo motorové pily, nemyslím si, že Wankel čekají v dnešní době nějaké lepší zítřky.
Na pět to nebude, ale ke čtyřem rotorům přistoupím celkem rád, je to publikace na neokoukané téma, jen by chtěla možná trochu vyladit. Jako ten Wankelův motor:).

3 09.02.2022

Na tuhle knihu mě nalákaly dvě věci. Za prvé cena ( za necelé tři stovky, no nekupte to...). A za druhé zde uvedený autor, Miroslav Verner, a to jako autor jediný.
Předně bych rád uvedl na pravou míru, že profesor Verner s touto knihou nemá autorsky nic moc společného, v tiráži knihy je napsáno pouze to, že k ní napsal úvod a provedl odbornou revizi. Autor(ři) v knize uvedeni nejsou, a kniha původně vyšla v angličtině v nakladatelství Amber Brooks v Londýně v r. 2006, těžko tedy může být Vernerovým dílem. Na začátku knihy nic ve smyslu běžného úvodu není, pouze krátký text, pod kterým není nikdo podepsán a chronologický přehled egyptské historie, usnadňující čtenáři orientaci v obdobích jednotlivých říší a přechodných dob.

"Úvodní" kapitolu knihy tvoří asi 90 stran přehledu dějin Egypta. To nepovažuji za úvod v pravém smyslu slova. A ty jsou podány takovým způsobem, že ... já nevím, tahle část mi přišla poněkud nepřehledná, nic moc neříkající. Čtenář, který má již o Egyptu něco přečteno, se tady asi nic moc nového nedozví, je to takové dost ve stylu "letem staroegyptským světem", jak by také ne, shromáždit celé dějiny Egypta na cca 90 stranách rozhodně musí být poněkud letmé.

Co mi přišlo rozhodně zajímavější a knihu to z mého pohledu celkem zachránilo před ne zrovna lichotivým hodnocením, jsou další kapitoly. Ty jsou věnované náboženství, umění, každodennímu životu, vědě a písmu starého Egypta.
Například kapitola o náboženství představuje celkem přehledně vlastně celý panteon egyptských bohů. Dále se věnuje některým náboženským svátkům a otázkám kolem posmrtného života, balzamování, mumifikace a pohřebním rituálům.
Kapitola věnovaná umění představuje některé významné staroegyptské památky, ať už jsou to sochy, malby, stély, rakve, sarkofágy, pohřební masky, šperky, keramiku, nábytek, u některých odhaluje i způsoby její výroby, tedy předměty spíše drobné, ale věnuje se i pyramidám či velkým chrámům nebo některým hrobkám.

Každodenní život Egypťanů nám představí jak asi žili, vychovávali děti, obstarávali si obživu či jak se věnovali hygieně. V kapitole o vědě se dozvíme podrobnosti o některých vynálezech, astronomii, lékařství či matematice.
Závěrečná kapitola se věnuje písmu tohoto starověkého národa, a tedy nutně hlavně hieroglyfům. Ale i ostatním používaným písmům, i tomu, čím a na co Egypťané psali.

Jak už jsem naznačil, poněkud rozpačitý dojem z trochu zavádějící informace o autorství knihy a úvodní části mapující historii Egypta docela vylepšily následující kapitoly, které byly poměrně čtivé, i kdyz mi to přišlo, že se párkrát na dané místo asi vloudila jiná popiska, s krásnými fotografiemi a na kvalitním papíře.
Na plné hodnocení a úplné "wau" to nebude, ale původní záměr knihu poslat obratem dál jsem přehodnotil.

5 02.02.2022

Jako u každého dílu - bez zásadních námitek:).

2 29.12.2021