opice1956
přečtené 1461
Je hlína k snědku?
2021,
Jakuba Katalpa (p)
Asi mi nebylo dáno pochopit, o co se autorka svou knihou pokoušela. Nina, ta druhá z přelomu 20. a 21. století, mi lezla neskutečně na nervy. Klidně pominu, že dítě nechce při jídle sedět u stolu a hodná babička s „praxí z Afriky“ má pochopení a nechá ho stolovat na zemi. To bych snad zvládla i já se svými zkušenostmi z Evropy. Už míň dokážu babičku pochopit v okamžiku, kdy Nině po ukončení základní školy a rozhodování co dál řekne: „Dělej, co chceš. Je v tobě velká síla. Jsi rovná jako prut. Můžeš dělat cokoliv.“ A Nina se rozhodne, že do žádné další školy už chodit nebude. Tedy, chápu, co měla babička na mysli, ale jaksi to nepadlo na úrodnou půdu. Po nějaké době se Nina sice přihlásí na uměleckou školu, ale v testu neuspěje ani v jedné třetině otázek. Ke studiu je nakonec přijata stárnoucím profesorem pro svůj talent a možná ještě „něco“, alespoň podle toho, jak se jejich vztah vyvine. „Chudák“ Nina se provdá za zámožného muže a žije s ním ve „sterilním“ prostředí, které je v rozporu s její náturou a životními ideály. Nenašla jsem jediný důvod, proč ji politovat. Když je vztah pro někoho nesnesitelný, případně až toxický, je přece na nás, abychom hledali řešení a ne vinu u toho druhého. Její manžel ji nijak neutiskuje, naopak, dělá si, co se jí zlíbí, a nenašla jsem ani zmínku o tom, že by měla vůbec nějaké povinnosti. Nechce děti, ale před mužem to tají, a dokonce ho pošle na vyšetření!!! Upřímně, nelituju ani jeho. Má, co chce. Doufám, že alespoň závěrečný akt „jedení a zvracení“ měl představovat nalezení sebe sama, a že snad proto kniha končí větou „Jmenuju se Nina.“... celý text
