sagasir
přečtené 1194
A každé ráno je cesta domů delší a delší
2018,
Fredrik Backman
Dědové tu nebudou napořád Rozsahově útlá kniha a přesto s velkou myšlenkou. Konkrétně má tento titul 90 stran. A každé ráno je cesta domů delší a delší je další vážnější knihou od Backmana, ale poněkud jiná. Nezaměřuje se totiž na více témat, ale jen ta to jedno hlavní. Pokud mohu za sebe soudit tak i skvěle zpracované. Vždycky mě fascinuje, jak se do tak malého prostoru dokáže vměstnat tak silná myšlenka, tolik poselství, ale ono to jde. Velké plus si opět zaslouží postavy. Dědečka je vám líto a vnoučkovi možná závidíte jeho mládí a zároveň si někteří z nás řeknou i proč netrávili více času ze svým dědou. Právě takové okamžiky patří mezi koření života a neměli bychom na ně zapomínat, ale naopak je vyhledávat. V dnešní uspěchané době vlastně budeme rádi, když někdy za čas takový okamžik budoucí dědové se svými vnoučaty budou mít, ale to snad přeháním a tak černé to nebude. Bohužel do černoty se začínají topit i ztracené vzpomínky. Takže si važme těch, které zatím máme a snad nám je nikdo nevezme, ale bohužel nemoc si nevybírá. Kniha je jednoduše nasáklá lidskostí a co jiného než ona nás lidi dokáže zaujmout a vyvolat v nás pocity. Prostředí byť docela takové jednoduché si taky zaslouží pochvalu. Ona lavička jakýsi momentální středobod celého vesmíru pro dědu s vnoučkem a hyacint se svou omamnou vůní jeho připomínka. Ať už si pro radost koupíte třeba zmíněnou květinu, tak knihu tohoto minidílka určitě doporučuju. Sice vám udělá radost jen na chvíli, ale zase vás donutí přemýšlet a vzpomínat a to se vyplatí. Za mě zase plných 100 %.... celý text
Do posledního dechu
2018,
Robert Bryndza
Udržet se ve vrcholné formě se nemusí vždycky podařit Udržet se ve vrcholné formě se nemusí vždycky podařit a bohužel zrovna Bryndza je toho důkazem. Jeho krimi román Temné hlubiny je tím nejlepším co nám zatím autor naservíroval a tak jsem s napětím čekal s čím přijde po něm. Přišel samozřejmě s dalším případem Eriky Fosterové, ale kniha už nebyla tak dobrá jako Temné hlubiny, ale neříkám, že by byla špatná. Projděme si zatím to, co najdeme ve všech autorových kriminálkách. Zaprvé sympatická hlavní postava. Tou je šéfinspektorka Erika Fosterová a nutno dodat, že to je pěkný svéráz. Což je na ní jak fajn, tak i na škodu, protože by si kolikrát ulehčila situaci, kdyby kolikrát nejednala jen podle sebe, ale zároveň je to na ní i obdivuhodné, že je svou paní a kolikrát jí ta její zatvrzelost pomohla s řešením případů. Sečteno a podtrženo Erika je prostě svá. Sympatické jsou i další postavy z knihy a to obzvláště její kolegové. Prostředí ve kterém se kniha odehrává je pro krimi naprosto ideální. Prostě a jednoduše Londýn s jeho jen pár krásnými dny v roce a zbytek často mlha, déšť a nebo oboje. Pro krimi ideální místo jednoznačně. Jednoznačně knize nechybí ani napětí a rozsahově zase nijak nevybočuje. Do posledního dechu má 416 stran. Líbí se mi aktuálnost řešeného případu. Sociální sítě jsou dnes jednoznačně dosti aktuálním tématem. Příběh je čtivý, není plný zbytečností či nelogických věcí. Někomu může vadit vcelku brzké odhalení vraha, ale mně osobně je asi jedno kdy se identitu vraha dozvím. Pokud to příběhu nějak neuškodí a to si myslím, že se zde nestalo. Nicméně ostrouhají ti co rádi hádají kdo by tím vrahem mohl být. Svým způsobem se mi na knize líbí i její jednoduchost. Bryndza asi nikde nezabředne do nějakých častých přirovnání, eufemismů atd. Nečekejme od něj ani nějaké psychologické romány, konspirační teorie, vraha co by vyvraždil půlku Londýna. On nám prostě představí sympatickou šéfinspektorku se svými kolegy, nějaký ten případ a věci kolem něj. Bohatě to stačí. Ještě by se v těch konspiračních teoriích, přirovnáních atd. mohl zamotat a to by teprve bylo na škodu. Takhle nám prostě servíruje dobré, jednoduché krimi romány co se čtou sami. Nesmírně sympatický je i autorův vztah ke čtenářům. Na konci každé své knihy velmi pěkně poděkuje i svým čtenářům a to ho dělá velice lidského, hodného a jakoby je nám hned o něco blíž. Ostatně jak jsem psal, že udržet se vrcholné formě je dosti obtížné a ne vždy se to povede, tak Do posledního dechu je toho příkladem. Kniha předtím nejlepší z celé série, ale tato už tak dobrá nebyla. Nepřišla mi tak čtivá, napínavá, zajímavá a celkově propracované jako excelentní Temné hlubiny. Do posledního dechu sice nebudete číst do posledního dechu, ale občas někomu dech možná vyrazí. Je to prostě starý dobrý Bryndza a byť to není jeho nejlepší dílo, tak se stále jedná o hodně dobré dílko a já mu uděluju 85 %.... celý text
Temné hlubiny
2017,
Robert Bryndza
Do třetice nejlépe a tady to platí doslova Jak už jsem napsal v nadpisu tak tady platí doslova, že do třetice nejlépe. Nevím proč zrovna číslo tři je takové kouzelné. Do třetice nejlépe, tři oříšky pro Popelku, tři přání a další věci spjaté s tímto číslem. Bryndza nám představil třetí případ s Erikou Fosterovou a rozhodně zatím ten nejlepší. Tady nemám absolutně co vytknout a naopak budu jen a jen chválit tak se pusťme do toho a půl je hotovo. Začneme tím klasickým. Takže Temné hlubiny mají 416 stran. Na nich najdeme opět skvěle vypracovaný příběh. Postavy se nadále vyvíjí a jedou si to svoje kolikrát. To obzvlášť platí u hlavní postavy. Erika si prostě do ničeho nenechá kecat a i za to ji čtenáři milují a já jakbysmet. Jak jsem psal už u Nočního lovce, tak vlastně celý policejní ansábl je jedna skvělá sebranka. Velice zajímavě pak působí i postava vyšetřovatelky Bakerové. Ta nám do děje často docela zásadně vstupuje a paradoxně je to taková Erika v jinačím podání. Protože si taky jede takříkajíc jen to svoje. Což není úplně ku prospěchu věci. K prostředí snad napíšu jen to, že se zase ocitáme v starém dobrém Londýně. No prostě mlha, deštivo a jen občas přívětivé počasí. Jednoznačně jak dělané pro kriminální příběhy. Zrovna jeden takový zapeklitý případ nám pak řeší Erika se svým týmem a nutno dodat, že zatím je to nejlépe zpracovaná autorova tématika. Příběhově nijak nevázne, vše má svou hlavu a patu, je vyřešen, napětí mu nechybí a rozhodně dokáže zaujmout. Hlavně se v něm řeší smrt dítěte a to člověka tak nějak víc zasáhne a zároveň se mu to i víc líbí. Pokud je to opravdu dobře zpracováno. Samozřejmě myšleno jen v té teoretické knižní rovině. Velkým plusem je i to, že v nás Bryndza dokáže vyvolat pocity. Zatímco některé příběhy čteme bez přemýšlení, tak tady Erice vyloženě fandíme, aby dopadla ty zloduchy a pomstila tak smrt malé dívenky. Líbilo se mi i zakomponování minulosti do děje. Bryndza jednoznačně neusnul na vavřínech a naopak nám předal zatím to nejlepší ze sebe a bude to mít vyloženě velmi těžké si tuto laťku udržet. Natož snad překonat. Tohle je jednoznačně literární majstrštyk a to už jsem přečetl mraky a mraky kriminálek a jen tak mě už tedy něco neosloví. Je úžasné jak má Bryndzovo psaní kvalitativně stoupavou frekvenci a jestli to takhle bude pokračovat, tak nás s takovou snad čeká úplné literární veledílo, ale to nepředbíhejme. Naopak si řekněme, že Temné hlubiny by rozhodně byla škoda právě do Temných hlubin literatury navždy poslat. Protože by si to dílko, kterému uděluju jednoznačně 100 % rozhodně nezasloužilo. Bryndzo a Eriko už teď se neskutečně těším s čím se na nás vytasíte příště.... celý text
Noční lov
2017,
Robert Bryndza
Ve dne v noci číst dobrou knihu od nudy může ti pomoci Ve dne v noci číst dobrou knihu od nudy může ti pomoci. Za dobrou knihu pak určitě Noční lov považuji. Někdo se mně kdysi ptal, že jestli v detektivkách pořád objevuju něco nového a já jsem se na něj podíval s výrazem alá to myslíš vážně? Vždyť každý případ je jiný, jiná smrt, často jiné prostředí, postavy atd. Naštěstí jako nováček s jednou povedenou knihou u mě a čtenářů neskončil pan Bryndza a dokonce bych i řekl že, Noční lov je o krapet povedenější než první díl. Komisařka Erika je nadále svá a zároveň normální člověk. Tudíž žádná super žena ani chudinka a přesně to se mi na ní líbí. Vlastně celý policejní ansábl působí sehraně a sympaticky. Další postavy jsou popsány tak akorát a do příběhu patří. K prostředí snad jen to, že se kniha odehrává v Londýně a ten jak víme se svou mlhavou, deštivou atmosférou je pro detektivky jako dělaný. Příběh nám krásně utíká dopředu, když je potřeba zvolní, aby vzápětí přidal a celkově na svých 432 nenudí. Naopak je čtivý, krvavý tak akorát, vesměs vše má svůj smysl a je zde vysvětleno. Samotný případ je zajímavý a proč vlastně hodnotím Noční lov lépe než Dívku v ledu, první díl ze série? Přijde mi, že je takový už kompaktnější a u postav se naplno projevil jejich charakter. I případ mně zaujal o trochu víc a pohnutky vraha či to jak na něj vlastně přišli. Mám tedy k Nočnímu lovu nějaká negativa? Vlastně ne, protože tato kniha je skvělá a já ji uděluju 100 %. Noční lov a vlastně celá série, jehož je tato kniha součástí mohu jen vřele doporučit. Příběh zaujme, má sympatické hlavní postavy a v neposlední řadě dobrých kriminálek přeci není nikdy dost. Plusem pak může být i to, že u ní nemusíme někam vehementně přemýšlet alá co, jak a proč? Nejedná se ani o titul kde by v ději tekly hektolitry krve a násilí bylo na každé stránce. Jedná se prostě o takovou příjemnou, klasickou detektivku s vystavěným příběhem od a po z. Celé to působí tak sympaticky a mile a já už se nemůžu dočkat dalšího dílu. Určitě bude skvělý, jako samotný autor. Který je prý velice vstřícní a je rád za každičkou zpětnou reakci a vždy nezapomene velice pěkně poděkovat svým čtenářům. Já mu naopak děkuju za další možnost skvělého čtenářského zážitku.... celý text
Dívka v ledu
2016,
Robert Bryndza
Vítej nováčku Rozhodně se řadím mezi zarputilé milovníky krimi a jednou mou velice dobrou a skvělou kamarádkou mně byl doporučen pan Bryndza. Tak jsem tedy neváhal a dal jsem na její doporučení. Anotace knihy vypadala zajímavě, ale to platí u každé druhé. Stojí tedy Bryndza a jeho první díl z jeho krimi série za váš čas? Stojí a to všemi deseti. Samotná Erika je sympatická a žen komisařek není nikdy dost. Líbí se mi na ní, že si mnohdy jede takříkajíc to svoje a nenechá se ničím a nikým ovlivňovat i když na to pak může třeba doplatit. Dobře působí i ostatní postavy z knihy a to ať ty kladné či negativní. Jsou prostě dobře popsané a skvěle do příběhu zapadají. Onen kriminální případ je jak již jsem psal zajímavý a nenudí. Napínavý je řekl bych tak akorát. Líbí se mi, že autor úmyslně netlačí na pilu a při popisu mrtvých či pitvy se drží při zemi. I když dá se napsat, že při popisu pitvy a mrtvol se drží při zemi? No posuďte sami. Já tedy rozhodně četl daleko odpornější popisy mrtvých a pitev a proto to také píši. Londýn jako prostředí pro krimi příběhy je už osvědčenou klasikou a nejinak je tomu i zde. Bryndza nás u jeho popisu moc nezdržuje sáhodlouhými popisy a zbytečně nás tak neodvádí od děje. Vlastně se celkově nijak zvlášť neodklání od hlavního příběhu a pokud ano, tak to má svůj důvod. Fajn je i odkaz na komisařčin původ. Je totiž ze Slovenska a tak nám hned připadne, že je nám něčím bližší. Taková maličkost a co to dokáže. Rozsahově je pak kniha opět klasikou. Konkrétně má pak 448 stran. Ještě pár slov k samotnému příběhu z tohoto díla. To má hlavu a patu, dobré zakončení, dobrou gradaci a jako celek jej hodnotím velmi dobře. Stejně jako je určitě i samotný autor milý chlapík (působí tak na mě dojmem z jeho závěrečného poděkování lidem u jeho prvního krimi románu), tak i jeho Dívka v ledu je milým novým překvapením na poli žánru krimi literatury. Vítej, těším se na další případy s Erikou a kamarádce ještě jednou děkuju za skvělé čtenářské doporučení. Samozřejmě na závěr ještě toto dílko ohodnotím a to 85 %. Není to úplně dokonalé, ale je to sakra dobré.... celý text
Zabijáci
2012,
Jussi Adler-Olsen
Až na dřeň Po solidním začátku se Ženou v kleci nám skrz Zabijáky představuje Olsen pokračovaní jeho série z oddělení Q. A co na v pořadí druhý díl říkám já? Já říkám, že za mě byla Žena v kleci lepší. Jako první mně už úplně nesedlo samotné téma příběhu. Máme tu totiž opět několikrát použitý vzorec a to konkrétně kdy bohatí a mocní provádějí zlo, kolikrát jen pro své potěšení a zábavu a beztrestně jim to prochází. Proti nim pak stojí strážci zákona. Kdo nakonec vyhraje? Prostě nic originálního. Na druhou stranu i věčně omílané téma, pokud je zpracováno kvalitně, originálně tak může překvapit. To se však dle mého soudu Olsenovi tady tak úplně nepovedlo. Někomu možná může vadit, že pachatele známe už pomalu ze začátku knihy, ale Olsen dokázal příběh sepsat tak aby se na dalších stránkách čtenář dozvídal, proč to vlastně pachatelé udělali a proč tomu tak je. Tudíž čtenář o nic ochuzen nebude, jen se to dozví v obráceném pořadí. Musím se bohužel přiznat, že mi trvalo pár kapitol, než jsem se do knihy skutečně pořádně začetl a také s nelibostí musím napsat, že oproti Ženě v kleci jsem v ní objevil pár hluchých míst. Úplně nesourodě hodnotím pak i úroveň napětí v celé knize. Zatímco poslední třetina je napínavá velmi, tak zbytek knihy v tomto odvětví poněkud pokulhává. Za negativum pokládám i určité pasáže, které působí tak nějak nuceně či neuvěřitelně, jako třeba, že si liška se vzteklinou najednou lehne k nohám komisaře a je krotká jako beránek. Plus i mínus si pak u mě vysloužilo samotné násilí a zločiny v knize popisované. Na jednu stranu oboje přidávalo příběhu tzv. grády, ale na stranu druhou mi přišlo, jakoby autor chtěl až moc urputně ukázat to, jak jsou ti lidé zlí a co všechno hnusného dovedou udělat, jakoby v tom popisu chtěl zajít až na samotné dno všeho. Nakonec to na mě místy působilo až moc nuceně. Největší plus u Zabijáků pak vidím v postavách. Duo vyšetřovatel Mørck a a jeho asistent Asad prostě skvěle fungují a jsou vám sympatičtější čím dál tím více. Velké sympatie si u mě získala i nová postava v podobě Rose, která je jejich novou kolegyní. Zapůsobila na mě jako nový svěží a zábavný element v rámci oddělení Q. Další postavy jsou sepsány opět dosti věrohodně a vy tak opět nemáte problém zločince nenávidět atd. Plusové body si pak Zabijáci ještě určitě zaslouží i za humorné části z textu. Na to si asi u Olsena budeme muset zvyknout a je to určitě dobře. Dodám ještě dvě věci. Tou první je, že tato kniha má 429 stran, takže tu zase máme takový ten dejme tomu klasický rozsah a tou druhou je samotné hodnocení knihy. Zabijáci si u mě vysloužili 75 %. Zabijáci nejsou špatní, ale Žena v kleci byla lepší a už teď jsem jinak zvědavý, jak se mi bude líbit Olsenův Vzkaz v láhvi. Pokud je kniha tak dobrá jako film, tak budu myslím velice spokojený.... celý text
