Saruman
přečtené 142
Zápisník smrti 4
2012,
Tsugumi Ohba
Se vstupem Misy do příběhu to u mě trochu ztratilo ze své předchozí vynikajícnosti, ale i přesto dávám velmi silné 4*.
Inheritance
2012,
Christopher Paolini
Že finální díl nepřetrumfne díl první – s tím jsem počítal. Že bude Paolini do knihy cpát ještě zbytečněji dlouhé popisy a události, které by se hodily leda tak do nějakého toho story-for-fans – s tím už jsem tak nepočítal. Ale takový poser jsem opravdu nečekal! Může mi někdo říct, co pro děj přínosného se stalo během cca prvních 500 stránek knihy? Upřímně: nic. Jen xeroxově používáme tu stejnou šablonku: dobýváme město k městu, přičemž každé další je silnější než to předchozí a pořád si říkáme, že to určitě nezvládneme, no ve výsledku to zvládneme levou zadní, ale aby se neřeklo, že žádná z postav nezemře, tak po každém obléhání necháme zhebnout jednu vedlejší postavu, která je nám avšak úplně šumák. Občas také přidáme nějakou tu (nudnou) akci s Murtaghem, který si s Eragonem akorát vymění pár ran a zdrhne. A zase znova. Kde je sakra nějaký znatelný feeling toho, že přichází konec, že to bude náležitě epické a že konec náležitě se svými hrdiny prožiju? V nedohlednu. To, že si Eragon jednou za takových sto stránek řekne něco ve stylu "blížíme se Galbatorixovi čím dál více, ale já stále nejsem dost silný", teda za nějaký srdceryvný výplav emocí nepovažuju. A když už se teda konečně po těch pěti stech stránkách odhodlali k něčemu, co vypadá zajímavě, tak je to nakonec jen to, co jsme předvídali, že se stane/kde se to stane. Fakt, to bych opravdu nečekal, že eldunarí mohou být *tam*. To samé i s Jezdem pro Fírnena – vskutku hrozně nečekané. Ale dobře, abych jen nehaněl, tak závěr bych označil za jednu z mála opravdu dobrých částí knihy. Sice i tam se Paolini nevyhnul jistým klišé žánru, ale budiž mu to vzhledem k mé předchozí rozsáhlé kritice ještě odpuštěno. Můj celkový pocit bych však jednoduše shrnul takto: těžké zklamání. Nejen že po vystříhání zbytečných pasáží Brisingru (cca 300 stránek) a Inheritance (cca 500 stránek) mohla tetralogie zůstat původně plánovanou trilogií, ale myslím, že by jí to i náramně prospělo. Je fakt, že jsem si během čtení Inheritance často říkal, zda pocítím na konci nějakou nostalgii za pětihvězdičkovým Eragonem a imho nejlepším dílem série, ale stalo se tak. Bohužel ta nostalgie je míněna v negativním smyslu – „ach, Chrisi, jak se ti, chlape, povedlo tak nadějnou sérii poslat do takových sraček?!”... celý text
Zápisník smrti 1
2011,
Tsugumi Ohba
Chuťovka. Nečetl jsem sice české vydání, ale při návštěvě Británie jsem si koupil luxusní černou edici s prvním a druhým svazkem a můžu říct, že opravdu skvělé počtení. Bůh smrti závislý na jablkách, hlavní záporák závislý na přeslazeném kafi a hlavní hrdina tak sympatický hajzl, až to bolí. Plný počet. –– Edit: Tak už jsem četl i české vydání, rovněž plná spokojenost.... celý text
Naruto Uzumaki
2011,
Masaši Kišimoto
Jako čtenář mangy v angličtině byl pro mě nejdříve trochu nezvyk přivyknout jménům a názvům v české transkripci, ale poddalo se to. Očekávání do puntíku splněna.... celý text
Spirála #1
2010,
Džundži Itó
To je tak neuvěřitelně morbidní, až je to úplně geniální. :) Jasný důkaz toho, že Japonci JSOU šílení! Teda, aspoň někteří :)
Osamělé moře
2008,
Patrick Carman
ztráta času
Tak takovéhle zklamání snad nezná hranic! Elyonova země - chci říct, původní trilogie - byla velmi svižná, pohodová série, kde na konci čekala vždy nějaká zajímavá zápletka a následné rozuzlení. První dva díly byly perfektní, třetí díl byl už trošičku slabší, ale stále v nadprůměru. Když jsem se dozvěděl, že Carman ještě napsal čtvrtou knihu o minulosti bratrů Warvoldových, tak jsem si prvně myslel, že to napsal jen kvůli penězům, ale když jsem si přečetl anotaci, hned jsem se myšlenek na tuhle představu zbavil. Knihu jsem si koupil a hned se pustil do jejího čtení, ale hned, co jsem si přečetl první kapitoly, jaksi jsem znejistěl. Tohle že je Carman a jeho svižný styl? Kde jsou ty jeho skvělé nápady a švih, které doprovázely původní trilogii? Řeší se tu současnost a také slibovaná minulost, ale kdybych měl popsat děj každé z částí, zabrala by maximálně jednu větu. No, udělám to hned: bratři Warvoldovi byli sirotci, kteří utekli ze sirotčince, kde se k nim nechovali pěkně, do neznáma, našli podivný dům jistého budovatele, potom našli i toho jistého budovatele a šli s ním odvést děti na nějaký ostrov. V současnosti se děje jenom to, že se vypráví, a až se dovypráví, tak Roland řekne, že teď na ten ostrov míří, a že zlo ještě není definitivně poraženo. Toť vše - pokud čekáte něco víc, tak to máte smůlu. Odpad... no, dobře, to si možná nezaslouží, ale to zklamání opravdu nezná hranic... čekal jsem hodně, ale že to s Elyonovou zemí půjde takhle do kopru, to jsem opravdu nečekal... panu Carmanovi opravdu chúti peniaze :)... celý text
