tatjana1737 přečtené 615

Brána Irkally 2010, Juraj Červenák

!!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!! Ani se mi nechce věřit, že poprvé jsem tuhle knihu četla před skoro 10 lety... Ač si hlavní dějovou linii pamatuji slušně, vypadlo mi hodně detailů a vedlejších postav. Ty se sice v knize moc dlouho neohřály, a i když v podstatě dělaly křoví hlavním hrdinům, čtenáře pobavily, poděsily i napínaly. Když jsem to četla prve, rajcoval mne Kirmizi, a i tu zálibu v rudém jsem byla ochotná mu odpustit. Ovšem do okamžiku, než mu příchodem k bráně Irkally pořádně hráblo. Pak už jeho obraz v mém romantickém srdéčku nebyl, co býval. A v hlavě mi utkvělo především to, že mu na konci vytekly oči. (Což, to asi uzná každý, chlapovi na atraktivitě nepřidá.) Protože jsem si tohle všechno pamatovala, tentokrát jsem své ženské sympatie přesunula na Stěpana. Odpustila jsem mu i kozácký kokrhel a úpravu vousů i proto, že vím, že ještě v příběhu svoji roli Báthoryho bety sehraje. Jen jsem teď jukla do komentáře k Hradbě západu a přečetla si, že to má být poslední díl. To jako vážně??! Druhý díl: Když jsem to tehdá četla, nevybavuji si, že by mne napadl příměr s Indianou Jonesem, nebo jsem naň zapomněla. Ale fakt je, že ty kulisy i příběh tomu lehce nahrávají, jen náckové chybí. Hrdiny však pronásleduje obdoba Tolienovské Devítky, byť o čtyři čísla nižší, a abych nelhala, tak vlastně jen Druhý z Pěti. (Ovšem pozitivem pro fanoušky magických záporáků je, že i když na konci zařve, číslo Pět žije). Příběh kopíruje "klasickou fantasy linii" - hrdinové někam putují, jdou a jdou, až dojdou k cíli. Báthory tentokrát dostal jako spoluhráče nejen zmíněného Kuzguna, ale hlavně Čelebiho, a celá trojice postupně odhazuje některé z předsudků křesťansko-muslimského světa. V tomto ohledu jsem tedy na rozdíl od jiných kapitánovi nezazlívala, že tentokrát zbraň nejednou otočil proti těm, kteří by vlastně měli být jeho spojenci. Ono i v reálném životě nic není černobílé. Prostředí, kde se příběh odehrával, mi bylo blízké i nedávným čtením Angeliky (ach Kandie, Kandie), a napodruhé jsem se i víc orientovala v tureckých hodnostech, použitých pojmech a všem tom, co je vzadu v knize vysvětleno. (Miluji knihy s poznámkami a vysvětlivkami! O látkových záložkách nemluvě!) Trochu mne překvapili „hašhašíni“ - mám spíše uchopený pojem asasíni… Červený Mustafa na mne při druhém čtení tak tajemně a démonicky nepůsobil - sice měl své schopnosti, ale po celou dobu byl takovým dřímajícím lvem, který se až na konci projevil jako velice krvelačná šelma. Protože po celou dobu hrál roli číhajícího zla, jeho konec mi z autorovy strany přišel odbytý. Více jsem ovšem želela postav vedlejších, kteří tvoří jen kulisy pro ostatní. Kupříkladu Selim byl napsán jako vyložený klaďas a už tenkrát mi vadil jeho skon a připadal mi velmi nespravedlivý, i když jen Červenák vyvážil jakousi katarzí v popisu místa, kam po smrti dorazil. Eusebius či Bannister měly jako postavy obrovský potenciál, mrzí mne, že aspoň s tím druhým si Ďuro víc nevyhrál, ale podobně jako Sapkowski, nakonec je poslal z kola ven. Čirin jako romantický prvek fungovala jen částečně - neustále narážky na společné milování s Kuzgunem mě trochu obtěžovaly (ne, nebylo to ze žárlivosti!) a její smrt byla vyloženě zbytečná. Coby čtenářku mne trochu mrzí, že Červenák ty ženské postavy neumí líp... Ale abych jen neremcala - autor má vyhrazené čestné místo v mé knihovně, a to z mnoha důvodů. Nejen, že se mi líbí jeho příběhy a postavy, ale tentokrát jsem si vyloženě užívala jazyk, jakým píše. (Čím dál víc mne láká dát si ho ve slovenštině...) Naprosto parádně umí pár větami načrtnout prostředí takovým způsobem, že se před čtenářovým vnitřním zrakem plasticky a v barvách doslova zhmotní. Kdyby Červenák ubral na popisech trávení, vyměšování, zvracení a obligátní brutalitě (bojové a mordovací scény popisuje bez jakýchkoli příkras a úhybných manévrů, takže čtenář má i tyto naservírované se vším všudy realisticky), věřím, že by si k němu našlo cestu mnohem více čtenářů a kritici by ho řadili mezi top historických románů. Červenákovy popisy přímo volají po vizuálním uchopení s nějakou dechberoucí epickou muzikou. V čem je ovšem Ďuro nepřekonatelný jsou jeho úvodní věty a věty, kterými uzavírá kapitoly či jejich části, ať jde o nějaký výrok hrdinů nebo jen popis situace. Kupříkladu jen obraz toho, jak se na vlnách houpají a pomalu klesají ke dnu Čelebiho zápisky, měl v sobě velkou sílu... A takových momentů je tam hodně. Dokáže vždy čtenáři zasadit nečekaný úder, který až vezme dech. "Přemýšlej, čeribaši. Kdyby šlo o zlato, potřeboval bych na jeho odvoz karavanu, velbloudy, vozy, otroky... to, co mám na sultánův příkaz najít, snadno odnese jeden jediný muž." (...) Čeribašiho tvář zastřel stín. Jen se mu to zdálo, nebo se vezír právě podřekl a vyzradil mu svůj tajný plán? Když konečně najdou onen "poklad", z pouštního chrámu odejde živý jen jeden muž. "Vzdát se?" Prošedivělý zabiják se tiše zasmál. "Vůbec mě neznáš, derviši. A nerozhoduj o mém životě, dokud neznáme vítěznou stranu. Kromě toho..." "Co?" "Jsi dobrý společník. Možná budu chtít, abys vedle mě kráčel po dlažbě z lebek." "Záleží na tom, jak jim evliya celý příběh naservíruje. Není to tak, Čelebi? Uvěří všemu, co jim nabulíkuješ." "Řeknu sultánovi pravdu." Báthory a Kuzgun na derviše pohlédli, jako by se lekli, že mu slunce spálilo mozek. Čelebimu zacukaly koutky úst. "Jen," dodal potměšile, "zlehka upravím některé detaily."... celý text

Zůstaň 2018, Elle Kennedy

"A napadlo mě skvělé první rande. (...) Rigoletto," oznámí rozvážně. "No já miluju italská jídla. O téhle restauraci jsem ale nikdy neslyšela." !!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!! Kdybych Elle Kennedy (zde v tandemu se Sarinou Bowen) potkala dřív, asi bych z ní byla víc na větvi. Takhle opět musím řadit spíše k průměru. Sice je to další série, která se opět má odehrávat v hokejovém prostředí, ale i já jako laik, který se u hokeje ptá, který je zrovna poločas, jsem tam toho hokeje moc nenašla. Veškeré hokejové prostředí se smrsklo na občasnou zmínku o náročném tréninku a dobré práci nohou, a když už byl nějaký zápas, tak to byly jen narážky, jak se v první třetině torontským vedlo, pak nevedlo, a nakonec byl Matt skvělý nejen v útoku, ale i při asistenci. A stále jsem nepobrala, jestli na ten první zápas, kam "Hottie" dostala lístky, oblékla či neoblékla dres. Z tohohle pohledu by Hailey klidně mohla křičet na fotbalovém stadionu, že rozhodčí je mrkev, a vyšlo by to nastejno. A stejně tak by Matt nemusel být nutně hokejistou, ale realitním makléřem, investičním bankéřem či úspěšnou filmovou star - zasazení do jiných kulis by samotnému příběhu vůbec neubralo. Příběh... Uznávám, že v téhle branži je těžké vymyslet něco nového. Když jsem se začetla a začala rozplétat zápletku "hokejová hvězda - fanynka", čekala jsem trochu víc právě od tohohle motivu. Třeba jak bulvár Hailey bude propírat, někdo je někde spolu vyfotí na začátku vztahu, do toho se začne cukat Kara... ale z toho nic nebylo. Bulvární plátky jsou asi na americkém kontinentu mnohem slušnější než u nás. Takže zůstal samotný příběh, kdy Ona potkala Jeho, zjistila, že je to normální člověk z masa a kostí, díky čemuž si Ho zamilovala ještě víc, a On se naopak zamiloval do obyčejné holky s úspěšnou firmou. Ona měla mindráky z rozvodu, On taky, takže si vzájemně dodávali sebedůvěru, ... Ale všechno to šlo HROZNĚ SNADNO, včetně jejího přijetí jeho dětmi a konečného napravení nepřátelské bývalky. Opakující se prvek, kdy Hailey nikdy neměla se svým ex orgasmus, ale Matt jí ho dopřál na první dobrou, a potom zas a znovu, mě po přečtení Návrhu trochu obtěžoval. Ovšem celkově jsem té dvojici věřila trochu víc, možná díky tomu, že to tentokrát byli pracující a nikoli studenti. Jen jsem si musela odmyslit obligátní kulisy, že oba jsou bohatí, nemusí řešit peníze, a ač je v knize zmíněno, že on je věčně v trapu, a že ona se v práci docela nadře, stejně jim zbývá kupa času na dechberoucí sex, jehož popisy autorka nešetřila a které zabíraly nejvíc stránek. Chybělo mi i nějaké bližší vysvětlení Haileyina tetování, jaká je v reálu vlastně povaha - jestli rebelka, kterou zatlačila její matka, a pak přátelské manželství s Jacksonem - nebo jak to vlastně má. Autorky vždy něco naťukly a nechaly být, přitom kdyby to trochu rozvedly, bylo by to hned minimálně o fous lepší. Kennedy erotické scény popisuje vcelku slušně (avšak, když už to bylo potřetí stejně detailní a stejně super, trochu mě to nudilo, protože to začalo ztrácet náboj). Ale nebyla bych to já, kdybych i u těchhle pasáží nepřemýšlela. Jako: ona se stydí, nemá sebedůvěru, ale pak si to před ním sama dělá (opět opakování z Návrhu, autorka asi tohle ráda), nemluvě o tom, že hned přistoupí na hru "trenér a cvičenka", přijímá pokyny a pustí se s vervou utajené sexuální mašiny do orálního sexu. Vím, vím, moje chyba. V tomhle typu literatury to není jako v reálném životě, kdy by se Hailey studem rozplakala jen z návrhu, že se má najednou svléknout před jiným chlapem než exmanželem, s nímž se stejně vždy milovala jen v roláku, pak byla by tak nervní, že by orgasmu stejně nedosáhla, a Matt by zpětně přemýšlel, jestli se před akcí přece jen neměl dole opláchnout :-). Ale jo, ty pasáže mají něco do sebe, i když je to trochu na jedno brdo (a i když to dělají i tehdy, kdy vedle v pokojíčku spí Mattovy dcery). Nu a ten zádrhel, který nastal tím, že Hailey šla na udílení cen sama... zajímalo by mne, jestli někdo jen na vteřinu věřil, že je ve vztahu konec? A protože zas moc myslím, ptám se, jestli na tu akci neměla jít Hailey spíše s manželem, když firmu vybudovali společně?? Jenže Jackson, stejně jako Kara a další postavy, tvoří jen takové "křoví" pro hlavní dějovou linii a nemají samostatný vývoj. Byť ta revolta proti zlému tatínkovi byla docela milým překvapením. Obvykle je bývalý hrozný zloun, a stejně tak exmanželka, která má stále potřebu otce svých dětí ponižovat, nutit ho dělat bezlepkové vafle a navíc - a to je to největší klišé ze všech - randí se ZUBAŘEM! Mezi výrazné klady autorky (autorek) řadím slovní humor, kterým nedostatky ve stavbě příběhu či opakujících se motivech vynahrazuje. Škoda, že některé ze slovních hříček překladem do češtiny zanikly nebo tolik nevynikly (už jen přezdívka HoTtiE, přeřeknutí six / sex apod.). Líbilo se mi i označení firmy (Aport), u něhož mi chvíli trvalo, než mi ten vtípek došel, ale o to víc potěšil. V příběhu byl moc hezký okamžik, kdy za Hailey dorazí ostatní "WAGsky", aby ji utěšily a ukazují jí, že je jedna z nich. Díky tomu jsem pochopila označení série. Škoda, že i s tímhle si autorky víc nepohrály, protože sonda do života manželek profesionálních hráčů, vedle níž by běžela klasická romantická linie ústřední dvojice, by mohla být pěkným čtením. No a samostatnou hvězdu by si zasloužila pointa s panem Pinďourem. Já bych asi v reálu jeho objednávky nevydýchala, ale na stránkách knihy mě bavily. P.S.: O fešákovi na obálce, který je i na knize "Zaskočený" od Emmy Chase, jsem psala v diskusi (tak nějak se nemohu zbavit dojmu, že je to ten hezký kolega, co pracoval na odboru školství, a melouchařil jako model...). Co mě ale trklo - v knize byla zmínka, že neoholený Matt měl světlé strniště, což by znamenalo, že byl spíše blond?? Opraví mě někdo?... celý text

Návrh 2016, Elle Kennedy

Strážcové Varadínu 2009, Juraj Červenák

!!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!! Protože jsem k narozeninám dostala posledního Báthoryho, tak dlouho očekávaného, neb se Červenák soustředil hlavně na Steina s Barbaričem, rozhodla jsem si před jeho přečtením, které jsem odkládala, co to šlo, přečíst předchozí díly. Už u Železného půlměsíce jsem zjistila, že se místy nechytám, takže osvěžit si nejen postavy, ale i samotné Uhry rozhodně nebude na škodu. A fakt to škoda nebylo. Přestože jsem si hlavní linku pamatovala vcelku dobře, unikaly mi detaily a kupříkladu boj o hajduckou pevnost jsem při prvním čtení moc nepobírala a v hlavě si ji nějak spojila s obléháním a dobytím Varadínu. Nedávno jsme se doma dívali na Ohněm a mečem, takže jsem mentálně převzala obrazy a oblečení hrdinů a kníraté hajduky si díky tomu představovala mnohem plastičtěji a líp. Při druhém čtení jsem si užívala a oceňovala autorovo vykreslení historických kulis, od opisů krajiny nebo pevností, přes vedlejší postavy (Borlobáš mi evokoval pana Zaglobu), po drobnosti v podobě všudypřítomné křesťanské víry, byť jsou hrdinové v jejím vyznávání poměrně laxní. Na Báthoryho jsem přesedlala po Černokněžníkovi a i díky němu je Červenák autor, jehož historickou beletrii pravidelně kupuji (čerstvě vydaný Les přízraků už se balí pod vánoční stromek), přestože se jinak novým přírůstkům v knihovně snažím z kapacitních důvodů vyvarovat. Dokonce jsem se tentokrát oprostila i od toho, co mi jinak u Ďury vadí, a to opisů tělesných projevů hrdinů (pšoukání, močení, hygienické dobové návyky v podobě čištění nosů a uší prstem apod.). A protože už jsem na Červenáka zvyklá, nedala jsem se rušit ani místy naturalistickými výjevy, které následovaly po bitvách, bitkách či v jejich průběhu. Naopak jsem si užívala autorův jazyk a některé příměry, které mi při prvním čtení unikaly. U narážky na to, že Báthory "už zase skáče přes kaluže" jsem se musela usmát. Nevím, jestli to byla cílená narážka na jiný titul, ale pokračování "mohamedánské krve" té hlášce dodalo jiný rozměr. Jelikož další díly si pamatuji aspoň povšechně, líp jsem si nyní všímala postav a narážek, díky kterým bude mít osvěžovací čtení následujících dílů hlubší prožitek. Protože o dějinách vojny s Turkem mám jen obecné informace z učebnic, líbí se mi (vedle příběhu hlavního hrdiny, slovutného Turkobijce) vykreslení dílčích bitev, reálií, popis země v tureckém područí, jejíž obyvatelé ale islámské jho nepřijali zdaleka pokorně. "Ať všichni pohani chcípnou," řekl a pozvedl čutoru. "Nemusí všichni chcípnout," usmál se Báthory letmo. "Stačí, když ten svůj půlměsíc přestanou násilím cpát křesťanům a vrátí se do pouští za Istanbulem." "A tam ať chcípnou!" Doporučuji Dobrodružství kapitána Báthoryho všem, kteří si chtějí znalosti ze 17. století prohloubit a líp zapamatovat. Osobně je totiž beru za historický román, bez ohledu na fantasy prvky (kupř. ten v mlýně mi zpětně připadá trochu samoúčelný a nevidím v něm moc smysl).... celý text

Přísně tajná 2017, Janet Evanovich

!!! POZOR SPOILERY !!! Ježto jsem přesáhla povolený počet znaků, pokračuji zde: „Nechci nic říkat, ale celá tvoje rodina je pěkně trhlá.“ „A já si říkám, že jsme prostě jen úplně normální dysfunkční rodina.“ „Pusť mu televizi. Kreslené filmy nebo něco takového. A nedávej mu do ruky ovladač, nebo začne sledovat placené porno.“ „Pornofilmy mají nejlepší názvy,“ řekla babička. „Pár bych jich klidně zkoukla. Jeden jsem si kdysi předplatila, ale byly tam jen samý nahý ženský, a já chtěla vidět nahý chlapy.“ „Musím do práce,“ oznámila jsem babičce. „Nedělej nic, kvůli čemu by tě mohli zavřít.“ „Neboj,“ odpověděla. „Půjdu na to vychytrale.“ „Takže tohle je tvoje verze?“ „Jo, řekla bych, že týhle verze se budu držet,“ odpověděla babička. „Tu první věc rozhodně dělat nebudu.“ „Ani ve spánku?“ „Ne!“ „Ani opilá?“ „V žádném případě.“ „Já si to myslel,“ kapituloval Morelli, „ale aspoň jsem to zkusil.“ A samozřejmě SEZNAM BABIČKY MAZUROVÉ: „Kdepak,“ ozvala se opět babička, „já se nenechám zaskočit. Taky si dávám dohromady seznam přání, co bych ještě chtěla stihnout, než natáhnu brka.“ (…) „A co na tom seznamu máš?“ zeptala jsem se. „Zatím jen šest věcí. V první řadě nový prsa. Ty, co mám, už nestojí za nic. Jsou povislý a vytahaný. Za druhý bych chtěla vidět Rangera nahýho. Kdyby to nešlo, tak skoro nahýho. Ale včetně jeho orgánu, samozřejmě. Určitě stojí za vidění, a já v poslední době už moc orgánů nevídám. (…) Potom bych chtěla vyzrát na Joeovu babičku Bellu. (…) Za čtvrtý bych chtěla pochodovat v pořádným průvodu. Mé páté přání je sejmout nějakýho padoucha. A ta poslední věc je tajná.“ Babička se obrátila na Briggse: „A co ty? Máš nějaký seznam přání?“ „Nic oficiálního,“ zamumlal Briggs. „Hlavně bych teď chtěl chvíli zůstat na svobodě a naživu.“ „To pro začátek není špatný,“ uznala babička. Tak trochu babičce závidím ten pohled a divím se, že to Evanovich víc nerozvedla a nenechala i Lulu, aby udělala něco bláznivého. A souhlas, i kdyby se splnilo jen tohle jedno přání, stálo to za to :-). „Zlato,“ zavolal Ranger z koupelny, „nechtěla by sis odvést babičku?“ Stál v otevřených skleněných dveřích sprchového koutu a hleděl na babičku. Byl celý mokrý a očividně nijak zvlášť znepokojený skutečností, že je nahý. „Je jako ochrnutá,“ dodal. (…) „Byla jsem jak zhypnotizovaná,“ řekla babička. „Jako když se díváš do očí kobře. Je mi fuk, jestli se mi nepodaří splnit žádné další přání ze seznamu. Tomuhle říkám přímo biblická zkušenost.“ Končím s psaním komentářů a jdu si koncipovat vlastní seznam přání. Spatřit Rangerův orgán bude hned za položkou "sex s kapitánem Amerikou". A pokud u toho bude i nahý Morelli... a žužu krém... asi ve snaze vyzkoušet kluzkého rumunského jednorožce skočím do Tescomy koupit kuchyňskou minutku, která nám doma chybí ;-).... celý text

Byl jednou jeden SpongeBob 2019, James Gelsey

SpongeBoba jsme objevili úplně náhodou, synovi jsem pustila film "SpongeBob - Houba na suchu" a od té doby u nás frčí minimálně 1x denně, kdy se ho dvouleťačka domáhá slovy: "Ci Buba! Buba ci kouka!" Takže když jsem v knihkupectví cestou z wc míjela krabici s knihami, na níž ležel i SpongeBob, ihned jsem se obsluhy ptala, zda je kniha k mání, a i přes - na můj vkus přemrštěnou cenu za takový titul - ji dětem koupila. Příběh je poměrně jednoduchý: SpongeBobovi na hlavě přistane pohádková kniha jeho dětství, jejímž čtením stráví celý den, aby se mu pak dílčí pohádky (Jack a kouzelné fazole, Popelka, o koblížkovi) promítly do snů. Přičemž ze závěrečných vět je patrné, že probuzením to všechno jen tak nekončí... ;-) Pětiletému synovi se příběh moc líbí, mně už přijde slabší, ale i tak oceňuji některé drobné vtípky ukryté v ilustracích či textu. Kniha podle mě hodně ztrácí tím, že jde o převod ze seriálu na textovou formu, která nemá takovou šťávu, a ač se autor snaží některé situace opsat, na obrazovce televize jsou prostě vtipnější. Za mne je mínusem i to, že ilustrace uvnitř knihy jsou černobílé. Nicméně syn je spokojen, knihu už jsme četli několikrát (pro útlý obsah se rodič tak nenadře a dá knihu i na jeden zátah), a až bude chlapeček starší a odhalí některé z vtípků slovního spongebobovského humoru sám, možná nějakou tu hvězdu přidáme. Náš top je parafráze na Koblížka - Bob Krabí hambáč, i když dítko podezírám, že se mu především líbí to slovní spojení. P.S.: Prodavač vůbec netušil, co že mi to prodává, a domníval se, že postavička na obálce je sýr.... celý text

Hana 2017, Alena Mornštajnová

!!! POZOR SPOILER !!! Pořád nad knihou přemýšlím... a dostala jsem se i k takové banalitě, jako že někoho "známe", připadá nám podivínský, divný, jsme rádi, když můžeme uhnout očima zatímco se míjíme... uděláme si názor, a přitom vůbec nevíme, co za jeho podivínstvím stojí a co prožil. Kupříkladu Horáček si musel gratulovat, jak se nakonec dobře rozhodl a dobře si vybral, přestože vůbec netušil, čemu si nepřímo díky němu Hana musela projít a co za její "proměnou" stálo. Rosa taky nemohla ani domýšlet, proč je sestra taková jaká je, protože ta o tom nemluvila (a jak vůbec něco takového druhým sdělit?). A ostatně celá první část, psaná z pohledu Miry, je o tom, jak je teta Hana divná a jak se jí Mira zprvu stranila a bála... Taková banalita a přitom docela děsivé, jak se člověk musí chytit za nos. Kolik "bláznivých Helerek" třeba v našem životě je, každý den je potkáváme v pekařství a jen se nad nimi ušklíbneme, a přitom, kdybychom věděli, pláčeme soucitem a lítostí jako pan Urbánek...... celý text

Štvanice 2017, Janet Evanovich

!!! POZOR SPOILERY !!! Koupeno s obr slevou a úmyslem věnovat pak liberecké knihovně, jako revanš za všechny ty knihy, co jsem si mohla přečíst a ušetřila na nich svoji peněženku. A snad udělám radost i dalším čtenářům, které po přečtení Podfuku bude zajímat, jak to bude dál. Bohužel se, s ohledem na tu slevu, za níž jsem novou knihu pořídila, obávám, že další díly u nás jen tak nevyjdou... Štvanice za mne trochu trpí nešvarem druhého dílu, kdy čtenář očekává nějakou laťku nastavenou dílem prvním. Kdybych knihu četla samostatně, asi bych z ní byla nadšená mnohem víc, ale i tak nemohu knížce upřít, že to bylo svižné, pohodové a jako vždy vtipné čtení. Plán krádeže byl tentokrát hodně odvážný a několikrát se zamotal, přičemž kromě ústřední dvojice (která se spolu ještě pořád nevyspala!) se v ní objevili i někteří známí z jedničky (oceňuji zejména výskyt Boyda a nejen jeho roli palačinky, po níž se již nikdy nebudu dívat na reklamy, v nichž vystupuje personifikované jídlo, stejnýma očima). Autoři se chvílemi špionážně urvali ze řetězu (ale co čekat, když hlavním padouchem je chlapík, který má vlastní soukromou armádu vycvičených agentů), a já mohu Nickovi s Kate jen závidět jejich neomezený rozpočet, který jim umožňuje pořídit si v krejčovství nejen slušivý oblek s vázankou, ale i sledovací nano prášek. Stejně jako u Podfuku, i zde si dokážu představit filmovou verzi. Když na scénu vstoupil Katein otec a další "staříci" alias jeho někdejší kolegové, vzpomněla jsem si na film Red s Brucem Willisem, což čtení dodalo ještě víc šťávy. Jen s ohledem na konec bych se nedivila, kdyby se Carter Grove ještě v budoucnu v knihách neobjevil. Poučena z kriminálek a seriálů - jak nevidím na vlastní oči tělo, neuvěřím, že je postava skutečně po smrti. Citát: "Pak víš, že moje ztvárnění bylo přesné. Vloupává se do domů a prosí děti, aby ho snědly. Očividně není psychicky v pořádku." Tohle bylo naposledy, co najal bývalého agenta francouzské Direction Centrale du Renseignement Intérieur. O francouzské tajné službě nikdy nikdo neslyšel z dobrého důvodu. Stála totiž za hovno. "Tvoje dcera ví, jak uspořádat pořádnou party." "Učila se od toho nejlepšího," prohlásil hrdě Jake a sledoval celou scénu skrz mířidla raketometu na rameni.... celý text

Podfuk 2016, Janet Evanovich

Proložila jsem si tím četbu Stephanie Plumové s tím, že jsem si rozečtenou Přísně tajnou nechala na potom, kdyby se mi Podfuk nelíbil, abych si ještě spravila chuť. Tak trochu jsem čekala Stephanii v jiném kabátku, ale ono to tak vůbec nebylo! Bylo to vtipné, svěží, opět s velkou mírou nadsázky a výborných dialogů, přesně takhle si představuji oddychový nenáročný film s akcí. Ji jsem si představovala jako Sandru Bulock ve Slečně Drsňák a celou knihu si vizualizovala na televizní obrazovku. Po přečtení komentáře od msjadepaton musím souhlasit - Nick je vykradený ze Zootropolisu!! :-D A fungovalo to skvěle. Od uvedení do vztahů mezi charaktery na začátku (včetně drobných vtípků a naschválů, které Nick Kate prováděl v minulosti - ta tobleronka mne dostala), přes seskok padákem na Athos, uzavření spolupráce a nabírání nových členů týmů. Kam se hrabou Dannyho parťáci! Potom samotná akce, která se pokazila těsně před koncem, kdy už se zdálo, jak to bude jednoduché - klasické filmové schéma, ale fungovalo i v knize. K tomu množství vedlejších postav (Wilie mi připomínala Lulu, zneuznaný improvizující herec byl vynikající a stejně tak jsem si užívala scény s Kateiným otcem). Oceňuji i dobrý překlad (včetně vysvětlujících poznámek pod čarou, které jsou pro mne důkazem toho, že překladatel nad tím i přemýšlel a snažil se přiblížit reálie, které nešly převést na české prostředí.) Jako jo, byla to blbina, ale byla to čtivá blbina a ten konec... čokošce toblerone bych asi taky neodolala! Burnside zakroutil hlavou, nemohl se však zbavit pocitu, že muž zní jako Ricardo Montalban imitující Al Pacina, nebo opačně.... celý text

Lovkyně zločinců 2001, Janet Evanovich

!!! POZOR SPOILERY (a to i z knihy Přísně tajná)!!! Opět musím blahořečit libereckou knihovnu. Přestože předchozích pět dílů je volně k dispozici ve všeobecném oddělení, díl šestý je součástí výměnného fondu a tedy určen k výpůjčkám v knihovnách okresních. Než abych však musela platit za meziknihovní výpůjční službu, výjimečně mi knihu půjčili, když už ji fyzicky u sebe mají... A tak jsem odložila rozečtenou Přísně tajnou a pustila se do Lovkyně zločinců. V rámci série si kniha drží nastavenou úroveň, takže bych neváhala hodnotit i čtyřmi hvězdami. Když ale odhlédnu od toho, co jsem již četla, je to spíše průměr. Lovkyně zločinců nepřináší nic nového: Stephanie se opět pouští do různých situacích, z nichž vyvázne s odřenýma ušima (čti: s odřenými koleny, pořezanýma rukama, vajíčkovou pomazánkou ve vlasech, skoro nakopaným zadkem a svištící kulkou za uchem). A přesto si vždy jde pro novou porci nakládačky, ponížení a směšných úprků. Sem tam k tomu přibere Lulu, jindy vyráží sama, a to i přestože ji mužští hrdinové varují a zrazují, a navzdory tomu, že jí záporáci vyhrožují a skutečně jde do tuhého. Nevím, nevím... Evanovichová píše dobře, knihu jsem včera četla na úkor spánku do jedenácti v noci, abych se pak při nočním kojení a zejména při ranním vstávání za to proklínala, ale jednak je to pořád na jedno brdo, a pak mi ty do krajnosti vyhnané situace přijdou nepravděpodobné. Ani ne tak proto, že by mi přišla nepravděpodobná existence mafie v Trentonu (a že se to tam magory fakt jen hemží), ale že nevěřím tomu, že by hlavní hrdinka byla natolik otrlá, že by se hned poté oklepala, a ještě by byla natolik pitomá, že by znovu strkala hlavu do oprátky. A to je to, co mě upřímně štve i na předchozích knihách. Jistě, jsou odlehčené a humor v nich je stále stejný a stále stejně baví, ale prostě se mi nechce věřit, že by Stephanie s takovou lehkostí snášela, když se jí někdo pokusí zapálit, vloupe se jí do bytu, kde jí ohrožuje, unesou jí psa, a pak unesou i ji samotnou, vyhrožují jí useknutím prstu a zavřou jí v opuštěné továrně... Přestože se Plumová klepe strachy, mocí mermo se zmobilizuje, znovu si lehne na gauč / opět vesele nakráčí do svého bytu / jde k rodičům na večeři, jako kdyby se nechumelilo... Autorka opět do knihy přidala pár nových figurek (Dealer a Mooner, Bob), a aby nešlo jen o stíhání zločinců, přidala zápletku s Rangerem, v čemž trochu spatřuji recyklaci zápletky s Morellim z prvního dílu. Ovšem uznávám, že pointa se "zavražděným" mafiánským synkem, byla překvapivá, asi jsem přeci jen prosťáček, ale nenapadla mne. Už v pětce se objevilo erotické jiskření mezi Stephanií a panem Tajemným (= Rangerem), na něž Evanovichová i zde navazuje. Je to fajn, ale neměl by osudovým mužem být Joe? A když už milostný trojúhelník, tak prosím pořádně!! Co se trojúhelníku týče, jak jsem o prázdninách skončila předchozím dílem, na nějž jsem nyní navázala knihou Přísně tajná (v DK momentálně v akci za 59,-!). V té se na několika místech píše o tom, že Stephanie s Rangerem měli sex (a to opakovaně). Říkala jsem si u té informace: A kurňa! Tak ona si to fakt dala s ním! Už jsem se s tou myšlenkou začala smiřovat a těšila se na popis nějaké divočiny, aby se mi hned na začátku šestky dostalo vysvětlení, jak to bylo s tím podváděním při dívání se do klobouku, v němž jsou dva papírky s mužskými jmény... A vysvětluje se mi tím i to, proč je zde na DK Přísně tajná uvedena jako 21. kniha v pořadí série. V těch 15 knihách mezi tím si to Ranger se Stephanií mohli rozdat mockrát. Jen čeští čtenáři u toho (k mému velkému smutku) nebyli. Lovený chlapík, co přejel manželku, znásilnil ji a zapálil, byl pořádný magor a fascinuje mne, jak jsou v Trentonu všichni (tedy nejen Stephanie) lakoničtí. Pákistánské gorily měly asi pobavit, ale některé jejich repliky (zejména ty navážející se do amerických žen) mi přišly spíše trapné. A opět nevěrohodnost při reakcích Stephanie na výhrůžky a její přátelské naladění, když se s oběma týpky pokaždé vybavovala... Jako jo, některé ty dialogy byly vtipné, ale nevěřím tomu, že by se tohle mohlo dít. A to mne mrzí nejvíc, protože příběhy od Janet Evanovich nejsou vůbec zlé a kdyby trochu ubrala, myslím, že by měly hodnocení mnohem vyšší. Takhle je stále beru jako jednoduché oddychové čtení, při kterém se pobavím, ale nijak zásadně se neobohatím. A bohužel se mi už začalo stávat i to, že jakmile knihu zavřu, okamžitě zapomenu, o čem byla, nakolik jsou všechny díly série psané přes kopírák. Souhlasím s komentářem kap66, že je dobré knihy nečíst bezprostředně po sobě, ale dávkovat si je, prokládat jiným čtivem a dělat mezi nimi pauzy. Ale je tam Joe Morelli, takže tu poslední česky vydanou knihu taky dám. A pokorně přiznávám, že kdyby někdo vydal díly další, tak si je přečtu. Ke svolnosti k sexu s Morellim už jsem se přiznala a ano, autorce se povedlo pošimrat moji fantazii i co se týče Rangera. Ten původně byl jen velkým tajemným guru, co jí bio stravu a běhá v pět ráno, což samo o sobě sympatické nebylo. Nyní ovšem chci sex i s Rangerem. (Jestli jen na papíře a šmírácky si o něm číst, to už nechám na uvážení každého, kdo si tenhle komentář přečte ;-P. )... celý text

Mámou s humorem 2019, Jana Bitalová

S autorkou máme jedno společné. A ne, není to, že jsme obě matky, ale skutečnost, že z našeho dítěte zřejmě vyroste slídivý extrovert :-). S Janou Bitalovou jsem se setkala, aniž bych to tušila, při čtení jednoho z jejích "deníčků" na eMiminu, což jsem si uvědomila, když jsem na něj narazila v této knize. A tímto ještě jednou děkuji zmíněnému mateřskému serveru za výhru v soutěži - kniha dorazila včera a přečetla jsem ji s chutí za jeden den (kdy mne navíc skolila nějaká viróza, takže o to líp se mi stonalo). V tom je ovšem za mne jádro pudla: přečteno jsem měla velmi rychle. Příběhy, jak je uvedeno v anotaci zde na DK, jsou krátké, někdy čítají jen dvě strany malého formátu (kniha je menší než klasická A5), takže je rodič (a obzvlášť rychločtenář) přečte za chvilenku. Protože já jsem však čtenář sobecký a věčně hladový, jsem schopná vydobýt si doma na čtení času mnohem víc, takže za mne byla délka neuspokojivá. Autorka píše čtivě, svižně, ale kdyby některé situace či formulace rozvedla, za mne by to vůbec nebylo na škodu. Tudíž, trpí-li někdo stejným nešvarem, doporučuji si čtení dávkovat a nečíst na jeden zátah... Druhou věcí, kterou bych knize vytkla, je absence obsahu, jež čtenáři ztěžuje možnost vrátit se k některé z historek, která ho pobavila či zaujala. Stejně tak mi trochu vadilo řazení příspěvků ze sociálních sítí v závěru knihy - ty jednotlivé posty mohly prokládat jednotlivé kapitoly, graficky i čtenářsky by to na škodu nebylo, zatímco takto jsem byla mírně zklamaná, že se nekonají další příběhy, ale jen opis statusů. Ačkoli uznávám, že některé z nich byly hodně vtipné! A stejně tak i řazení příspěvků mi chvílemi přišlo trochu nelogické, ale to může být dáno tím, že vznikaly spontánně, bez budoucí snahy být katalogizovány a tříděny. Část knihy "Zachyceno na sociálních sítích" odráží i 4. rok života Emily, ten ovšem v knize zachycen není. Nezbývá tedy než doufat, že autorka bude své zkušenosti s dcerkou reflektovat dál, jak píše šéfredaktorka časopisu Můj Svět na obálce knihy ;-). Tříhvězdičkové hodnocení dávám nejen kvůli výše zmíněnému, ale i proto, že kniha mi nepřinesla nic moc nového. V dnešní záplavě blogů a deníčků na téma rodičovství a mateřství je to další z mnoha vyprávění osobních prožitků a zkušeností s vlastním dítětem. Ano, je psané vtipně, čtivě, v některých situacích se člověk najde, ale srovnám-li například s "NeMámou" Sarah Turner, byl to pro mne spíše průměr. Čímž knihu vůbec nechci hanět! Za přečtení stojí, pobaví a rozesměje, jen bych asi váhala s koupí a zařazením do knihovničky, protože podobných příběhů si člověk dnes může přečíst vícero. Pro Emily to nicméně jednoho dne bude dobrá vzpomínka na batolecí a školkové roky ;-). Osobně jsem zvědavá na omalovánkovou část, ilustrace jako takové mne úplně neoslovily (což je věc osobního vkusu), ale líbí se mi nápad nechat si je vybarvit dětmi (byť formát, brožovaná vazba s měkkou obálkou, a typ papíru nahrávají spíše dětem starším s lepší jemnou motorikou). Třeba se ještě s knihou doma dočkáme přidané hodnoty! Pro mne, která už má i to třetí (které autorce věštila paní v bazénové šatně), toho bylo v knize málo a příliš stručně; jsem zmlsaná. Kdybych nečetla nejrůznější deníčky na eMiminu, nepřečetla Malého prevíta a NeMámu a jiné, hodnotila bych vyšším počtem, protože Bitalová psát umí (pominu-li tedy nadužívání slova "robě"...). Knížka může být hezkým dárkem (a navíc za přijatelnou cenu) pro kamarádku, která je v očekávání či s čerstvě narozeným miminkem - věřím, že některé situace jí budou velmi blízké. Pro bezdětné to může být forma antikoncepce, pro ty, co se již nemoudře stihli rozmnožit, pak lehká oddychová jednohubka, v níž častokrát poznají sami sebe. A rodiče starších dětí možná nejednou při četbě zamáčknou slzu, že dokud jejich potomstvo bylo mladší, bylo to vlastně všechno tak nějak krásnější :-). P.S.: Knížka opravdu není špatná! Nerada bych, aby můj komentář a hodnocení vyzněly nějak zle. Pro mě jen postrádala "efekt nového". "Mám život plný zábavy," zhodnotila dnes uplynulé tři roky Emily, když mě od stolu sledovala, jak připravuju oběd. Hezké. Ale je dost dobře možné, že má po mě sklony k ironii... "Maminko, je v té čokoládě alkohol?" "Je, miláčku."... celý text

Lord John a skotský vězeň 2018, Diana Gabaldon

Jak tu padlo v komentářích níže, po formální stránce mi vadila místy malá písmena u vlastních jmen, ale jinak oceňuji vysvětlivky v poznámce pod čarou a nikoli na konci knihy, jako tomu bylo třeba u Důvěrné záležitosti. Obecně by si vydavatel mohl tyhle vizuální záležitosti v knihách sjednotit - osobně mu neodpustím tu absenci obsahů u knih z hlavní dějové linie Cizinky. Co se obsahu týče, výhradu mám k tomu, že by Jaime používal tužku. Nevím, zda je to chybka překladu, a i když něco na způsob tužky v 18. století již existovalo, toto klasické psaní náčiní mám spojené až s Josefem Hardtmuthem. Nevím, jaké bylo obecné rozšíření užití grafitu na psaní, ale řekla bych, že mnohem rozšířenější pro běžné psaní bylo spíše olůvko... Při přečtení názvu jsem čekala úplně jiný příběh. Něco jako hlubší vyprávění Jaimeho o pobytu na Hellwateru, kterak vyrůstal malý William apod. Jenže tohle vše je vlastně řečeno v Mořeplavci. A tak se mi dostalo zcela jiného vyprávění, které se opět četlo velmi dobře, ačkoli konec byl opět ve smyslu: "odhalili jsme zásadní věc, ale ta se ztratí ve víru událostí velké historie a politiky", což je rozuzlení snad každé z detektivek s Lordem Johnem. Tentokrát jsem skousla i Greyovy roztoužené pohledy vrhané směrem k Jaimemu, a když se tento dozvěděl, že ho řečený Skot po souboji odnesl v náručí, hlavou mu při tom prolétla káravá myšlenka, proč nemohl omdlít později, i mi to vykouzlilo úsměv na tváři. Stejně tak mne potěšilo, jak se Jaime vyrovnal s Betty a jak si vlastně zavázal mladší Dunsanyho dceru. P.S.: Nevím, nevím, ale neřekla bych, že všechny dvouleté děti jsou jemně cítit výkaly. V 18. století se sice bylo zvykem koupat méně často, než dnes, ale Anglikáni byli protestanté, a ti byli oproti katolíkům hodně čistotní. A dvouletý William už zřejmě pleny nenosil, takže některé z čichových poznatků autorky mi v tomto směru přijdou mimo mísu. Jinak si ovšem tyhle drobnůstky, které četbu činí plastičtější, užívám, ne že ne.... celý text

Lord John a Ďáblovy ruce 2019, Diana Gabaldon

!!! POZOR SPOILERY !!! Jelikož se mi krátkodobě vyčistila karma téměř do průzračna, podařilo se mi tuhle knihu vyhrát v soutěži. Krátce na to pak u KD měli 50% slevovou akci na knihy ze série Cizinka, takže jsem si "jen" dokoupila vše ostatní a zaplnila knihovnu, kterou se jinak snažím šetřit a z kapacitních důvodů spíše redukovat, než rozšiřovat. Ale manželovi to ušetřilo snahu vymýšlet narozeninový dárek, takže spokojeny nakonec byly všechny strany... Protože jsem v "Sedmi kamenech" důkladně studovala chronologii příběhů ze světa Diany Gabaldon, věděla jsem, že 4. svazek ze série Lorda Johna není samostatnou knihou, ale souborem tří povídek, z nichž byly dvě první původně napsány pro jiné sborníky. K jejich čtení znalost jiných příběhů není nutná, ale pokud má již čtenář za sebou Cizinku + další povídky a příběhy o Johnu Greyovi, je to rozhodně plus, protože mu tak neunikne řada různých narážek a vtípků, které by jinak bezděčně minul. LORD JOHN A KLUB PEKELNÉHO OHNĚ Lorda Johna jsem četla na přeskáčku a tak jsem na zmínku o Klubu Pekelného ohně narazila až po docela dlouhé době v první knize série LJG. Díky tomu se mi nyní osvětlilo, něco málo o Georgi Everettovi, a jak doufám, ještě více se dozvím ve "Skotském vězni", kterého si jako oslí můstek k opětovnému čtení Cizinky šetřím na konec. Povídka jako taková byla na můj vkus docela stručná. Stejně jako v ostatních, chyběl mi zde Hal (pořád u mne vede příběh "Prchavá zeleň" ze Sedmi kamenů), a tak, jako u "Důvěrné záležitosti", vadilo mi vykreslení Quarryho, kterého jsem si na základě čtení jiných příběhů představovala úplně jinak. Samotný příběh jako takový by mne asi nikterak nezaujal, kdybych už neměla něco z tohoto světa "načteno", takže jsem jej vnímala spíše jako malou chuťovečku a bonbonek na úvod. LORD JOHN A SUKUBA Gabaldonová má ve zvyku ve svých románech jednotlivé dějové linky a náznaky vždy hezky uzavřít, ale v povídkách tak důsledná není. A tak s jistotou nevím, jestli Stephan von Namtzen byl nebo nebyl 4%... V tomto kontextu mne ostatně fascinuje, kolika homosexuály, ať přiznanými či skrytými, se Anglie Diany Gabaldon hemží. Uvažovala jsem, jestli bych stejně podezíravá byla i tehdy, kdy by hlavní hrdina v každém příběhu a knize řešil svoji erotickou fascinaci nějakou v ději se objevující krasavicí, přičemž by v pozadí stále žhnul jeho cit k osudové ženě, ... a je zjevné, že nikoli. Neřekla bych, že to až tak bude nějakou moji nepřiznanou xenofobií, ale řekla bych, že s ohledem na postavení sodomitů v 18. století je jich v těch knihách a povídkách fakt hodně. Příběh o sukubě měl zajímavý námět, jako vždy si mne autorka hned zkraje zaháčkovala, ale jako vždy u detektivek s lordem Johnem, rozuzlení mi přišlo přitažené za vlasy a jeho odkrytí mi přišlo lehce zmatečné, neuchopitelné a chvatné. Stejně jako ve třetím příběhu, veškeré pikle se kuly tajně a jejich veřejné odhalení by v konečném důsledku demoralizovalo armádu i vlast, nacházející se ve válečném stavu, takže se vše nakonec zametlo pod koberec, pravdu si pro sebe (ať dobrovolně či nechtíc) nechalo jen pár vyvolených, a oficiální dějeprava o komplotu mlčí. Což osobně považuji za milý autorčin vtípek, protože takhle ji nikdo nemůže nařknout z fabulace. Klidně se to všechno vlastně stát mohlo, jen se to promlčelo. (Ovšem my to víme díky Lordu Johnu Greyovi! ;-)) LORD JOHN A PŘÍZRAK VOJÁKA Dočetla jsem před chvilenkou a nejvíc mi chybělo rozuzlení toho přízraku z názvu. Ne jen toho před zbrojnicí, který tak nadále zůstává ústně tradovanou legendou, ale zejména toho Listerova, který se minimálně dvakrát mihl okolo. Děj byl chytlavý (to Gabaldonová umí), opět se objevilo několik vedle sebe jdoucích linek (vyšetřování smrti Toma Pilcharda / osudy svedené dívky), pointa se mi zdála lehce přeumělkovaná (viz komentář k sukubě) a v závěru jsem díky tomu měla pocit, že mi něco uniklo. Jinak jsem si ovšem početla dobře a užívala si i povedený překlad. Ač občas nepobírám Dianinu snahu o naturalismus (detailní popisy kojení, intimní "chuti" i pachu hlavních hrdinů či některé opisy násilných činů), většinu jejích obratů, opisů a popisů mám ráda. Viz začátek druhé kapitoly třetí povídky: Grey věděl, že kapitán DeVane, první manžel jeho matky, byl na pohled nesmírně působivý muž - vysoký, pohledný, tmavovlasý, švihácký, s aristokraticky výrazným nosem a přivřenýma šedýma očima, které mu propůjčovaly vzezření básníka. Grey viděl několik portrétů. Edgar, stejně jako jeho starší bratr Paul, vykazoval stejné rysy, a to až v takové míře, že na něj mladé ženy ve vesnici zíraly s pootevřenými ústy, ačkoli již dávno překročil čtyřicítku. Synovská úcta Greyovi bránila vyjadřovat názory na matčin úsudek ex post, ale po půl hodině v Paulově či Edgarově společnosti nedokázal potlačit skryté přesvědčení, že když spravedlivá prozřetelnost viděla, jak dobře jsou DeVaneovi vybaveni fyzickou krásou, rozhodla se, že není důvod svou práci kazit tím, že by jim přidala ještě inteligenci. Přestože si zpětně říkám, že číst další plnohodnotný román by nebylo na škodu, povídky považuji za cennou součást světa Johna Greye i Cizinky. Autorka různými narážkami pěkně propojuje své příběhy, a já tentokrát oceňuji hlubší seznámení s Greyovou rodinou (většinou je zmiňován zejména Hal, ostatní sourozenci jen formou zmínky) i podrobnější popis některých událostí, které jsou jinde jen nastíněny. A ty pálené dopisy... taky jsem pár takových napsala - a pak je pálila, takže mám pro Greye soucitné a trochu smutné pochopení :-). "Lord John a ďáblovy ruce" nepatří k vrcholům tvorby Diany Gabaldonové, kdybych ale měla použít citát, tak: "Nebojte," řekl Quarry a podal mu ruku, aby mu pomohl na nohy. "Bude z toho pěkná jizva."... celý text

Od desíti k pěti 2008, Janet Evanovich

!!! POZOR SPOILERY !!! Opět hodnotím s ohlédnutím za minulé díly, kdy pětka nic moc nového nepřinesla a prvotní WOW efekt už se neopakoval. Čímž ovšem Evanovich nekritizuji, stále to bylo čtivé, vtipné, odlehčené a oddychové. Autorka opět vsadila na to, co fungovalo i předtím, tj. hláškující ztřeštěná babička a kupa absurdních situací (tentokrát jedna, v níž figuruje i omračovací pistole), hláškující Lula i další hláškující vedlejší postavy, a samozřejmě hláškující hlavní hrdinka, která opět prošla peklem, ale přesto se z toho vždy duševně zmátořila. Opakovalo se i dějové schéma: případ, který se zdánlivě tváří jako že ho jde vyřešit s prstem v nose, ale nakonec se zkomplikuje a ukáže jako mnohem větší špína, než se zdálo. Očekávala jsem, že z návratu jednoho ze záporáků, který mi způsoboval husí kůži v prvním díle, bude vytěženo víc. Jako čtenáře mne proto celý tenhle motiv zklamal, jako normálního člověka (čímž nechci tvrdit, že čtenáři nejsou normální lidi :-D) potěšil. Stejně tak jsem čekala, že bude trochu víc rozvedena linka s Rangerem. Doposud byl sice popisován tajemně a přitažlivě, ale chemie mezi ním a Stephanií nebyla. Autorka jí najednou nečekaně naservírovala na rozdávání, takže jsem si říkala, kdy to Bombastická agentka podělá, něco si s Rangerem začne a zkomplikuje si vztah s Morellim, který je zcela jasně od prvního dílu tím Pravým. A ono nic... (?) Detektivní linka byla sice předvídatelná, ale opět hezky napsaná, byť se nemohu zbavit sílícího dojmu, že v Trentonu je to prolezlé zločinem a mafií, nemluvě o nebývalé koncentraci zlých a zákeřných lidí. Stephanie opět zažila kupu náhod a nehod, kterých bylo znovu docela dost na to, aby raději nastoupila do továrny na knoflíky. Vadil mi její přístup v tom, že o těch opravdových problémech s nikým, kdo by jí mohl pomoci, nemluvila. V tomhle ohledu celé sérii hvězdičky ubírám, protože je to pořád to samé. A Stephanie po všech těch výbuších a mrtvolách stále nechodí kanály, jak by se na maloměsto slušelo. Dočetla jsem před malou chvílí a co dodat - ten konec, TEN KONEC! Jako jo, říkalo si to o něco podobného, ale nechat to otevřené?? Další díl doma nemám, protože si ho někdo půjčil v rámci výměnného fondu. Meziknihovní výpůjční službu mám ráda a velmi jí fandím, když ji sama využívám, ale jakmile si v rámci ní někdo vezme knihu, co chci číst, a knihovna mi pak na tři měsíce zavře, tak bych tohle podstrojování čtenářům striktně zakázala. Takže mi nezbývá, než žadonit, aby mi někdo napsal, KDO to byl, anebo trpělivě čekat, až se knihovna s prvním zářím otevře a u knihy se objeví status "k vypůjčení". Zatím jsem silná, ale možná, že se nakonec uchýlím k prvnímu řešení...... celý text

Čtyřka na zabití 2007, Janet Evanovich

!!! POZOR SPOILERY!!! Připadá mi, že je to zas tak nějak na jedno brdo... Zdánlivě snadný případ se hned na začátku zkomplikuje, Stephanie pořád zmatkuje a dělá zbytečné chyby (které ji ovšem ve finále vždy posunou blíž k dopadení NP), Lula se snaží svým svérázným způsobem pomáhat (používání omračovací pistole na Joyce Barnhardtovou mne - přiznávám, jsem zlomyslná - těšilo), Ranger se zjeví, nezištně pomůže a opět zmizí, Stephanie dorazí domů, zkontroluje záznamník, dá Rexovi kuličku hroznového vína a oblékne si flanelku, sem tam jí někdo na dveře napíše sprostý vzkaz, v knize figurují (ne)zákonně ozbrojení důchodci a taktéž nejsou opomenuty obligátní večeře u Plumových, hlášky babičky Mazurové a defétismus pana Pluma. Stejně jako v předchozích dílech, i zde do děje vstupuje čím dál víc násilí (usekané prsty, skalpování, vražda prodavačky), ale pachatelé - i oběti - se k němu staví nonšalantně, jako že vlastně o nic nejde. To, že je Stephanie pořád stejná amatérka jako v prvním díle, bych jí ani nevyčítala, na tom knihy v podstatě stojí a na tom autorka staví různé situace, ale to, jak se hrdinka vždy vzpamatuje ze všeho hnusného, co viděla, nebo co se jí stalo, mi přijde na celé sérii poněkud nereálné. Vím, že je to v podstatě oddychové čtení, ale protože jsem zmlsaná, musím kvůli tomu hvězdičky ubrat. Kdybych nečetla předchozí díly, nebo je neměla čerstvě v paměti, asi bych hodnotila výše, takhle mám laťku sníženou tím, co jsem již přečetla... Zápletka se žárlivou ženskou byla docela předvídatelná (když se člověk zamyslí, kolik potencionálních párů se v knize objevilo, jde snadno odhadnout, kdo na koho žárlí) a potrestání Eddieho Kuntze mi přišlo přitažené za vlasy (protože pořád dělám tu chybu, že si představuji, co by se dělo, kdyby se něco takového opravdu stalo). Co naopak potěšilo bylo přidání nové postavy v podobě Sallyho, který příběh příjemně osvěžil. A opět se mi líbí, jak v Trentonu vlastně nikoho nepohorší, když se chlap obléká jako ženská a dorazí v nějakém hodně úchylném outfitu k někomu do domu na večeři - připadá mi, že celý Burg je obýván v podstatě velmi pohodovými a flegmatickými lidmi :-). Nu a zápletka mezi SP a JM... Ano! Ano! Ano! Jsem ráda, že to takhle dopadlo, byť závěr té romance mne zanechal stejně neuspokojenou jako Stephanii v předchozích dílech. Ty italské zásnuby mne totiž bavily hodně a těším se, že si s nimi autorka ještě v dalších dílech pohraje. Něco mi říká, že ta věštba se - přes Morelliho snahu nevázat se - ještě vyplní ;-).... celý text

Lord John a důvěrná záležitost 2017, Diana Gabaldon

Tentokrát jsem se syfilitickým vředem v úvodu nenechala odradit a pustila se do čtení. Těšilo mne o to víc, že jsem tentokrát v dlaních nesvírala výtisk z knihovny, ale vlastní knihu, kterou mi v rámci 50% slevy u KD koupil manžel spolu s ostatními vyšlými díly a komplet Cizinkou. (Tohle není reklama, jen dík, protože mi to značně ušetřilo dilema i finanční výdaje, a manžel byl prostší o lámání si hlavy s vymýšlením narozeninového dárku.) Gabaldonová psát umí, takže jsem byla rychle vtažena do děje a každý den se těšila, až knihu opět vezmu do ruky a budu pokračovat. I když druhý svazek považuji za lepší (četla jsem na přeskáčku), Důvěrná záležitost nebyla špatná. Trochu mi chybělo hlubší představení jednotlivých postav pro ty, co třeba touto knihou začínají, a sama jsem měla trochu problém se zorientovat ve jménech a titulech, což je pro pochopení zápletky a její rozuzlení klíčové. Na konci jsem tedy trochu nepobírala, což mému zážitku mírně ubralo, ale svědomitě bych řekla, že to byla valem moje vina, protože jsem se příliš nesoustředila. (Ti malí škůdci, co máme doma a zoveme je svými potomky, totiž mají radar na chvíle, kdy si maminka chce zalézt do knihy, a neustále mne vytahují zpátky do rodičovské reality.) Kdybych hledala negativa, nejvíc mi vadilo vizuální vylíčení Quarryho. Nevím proč, na základě jiných povídek a knih jsem ho ve své hlavě viděla jako vysokého štíhlého zrzka, něco na způsob Calluma Turnera ve Fantastických zvířatech. (Stejně tak si Johnova bratra Hala představuji jako komodora Norringtona z Pirátů, a ne jako toho fuj herce, co ho vybrali do seriálu.) Ovšem popis "Hezkého" Harryho mi ubral chuť se k této postavě ještě někdy v duchu obracet. Druhou záležitostí, za níž bych autorku kritizovala, ale která mne spíše příjemně vydráždila, než rozhořčila, byla neuzavřenost osudů "hlavního záporáka". Gabaldonová má ve zvyku všechny své dějové linky a motivy vždy na konci hezky uzavřít, ovšem tenhle konec tentokrát zůstal otevřený. Nejsem až takový znalec série, vše jsem četla 1x, a i když jsem písmenka hltala, dost věcí jsem určitě přehlédla, takže tu možná bude někdo, kdo ví, jak to dopadlo, a zda se inkriminovaná postava někde v ději v jiné knize a na jiném místě ještě neobjevila minimálně formou zmínky. (Pokud ano, napíšete mi to sím sím do SZ??) Neb jsem si kupříkladu jistá tím, že taková Nessie v hlavní sérii ještě vystupuje. Plusem pro mne naopak bylo vysvětlení, kterak Lord John k Tomu Byrdovi přišel, protože na jeho komorníka jsem narazila ve všech dalších povídkách a příbězích, v nichž John vystupuje. A protože v několika ohledem vím, co bude, potěšil mne výskyt některých dalších postav, jejichž budoucí osudy mi jsou již známy (Stubbs, Olivie, Johnova matka, mladík z Lavender House, ...). Na druhou stranu, v knize jsou zmíněny události, které Gabaldon popisuje až v Klubu pekelného ohně, který v češtině vyšel teprve nyní (Lord John a Ďáblovy ruce). Tudíž mám nyní v úmyslu sáhnout právě po "čtyřce" a Skotského vězně si nechat na konec... Na to, že kniha vznikla původně vlastně omylem, protože mělo jít jen o povídku, to nebylo špatné :-). Čtení bylo velmi příjemným zážitkem i díky dobrému překladu, který má ode mne všechny palce nahoru. (Jen ten odkaz na google ve vysvětlivkách mne pobavil.) Ve srovnání s Bratrstvem čepele (Ztracený deník) bych dala 3,5 *, jinak knize dávám poctivé čtyři hvězdičky.... celý text

Než bys do tří napočítal 2006, Janet Evanovich

!!! POZOR SPOILERY !!! Za mne osobně trochu zklamání. Jednak mám pocit, že se ukazuje, jak v Burgu žije čím dál víc všelijakých úchylů. Spolu s počtem mrtvol je to skoro jako v Midsomeru, v hrabství s nejvyšší úmrtností násilnou smrtí... Humor byl opět svěží, jen těch stařenek a staříků se skrytě drženými zbraněmi včetně samopalu bylo trochu moc, to mi přišlo přitažené za vlasy a už jsem se tomu nenasmála. Stejně tak jsem si víc všímala opakujícího schématu: "Stephanie přijde domů, zkontroluje celý byt, záznamník, a když doma nikdo není, tak si oddychne", protože něco takového bylo v jedničce a dvojce, a je naprosto zjevné, že v tom bytě nakonec někdo přece jen číhat bude. A když už jsme u toho, snesu ledasco, i zavražděné dealery, ale ubližování křečkům mi nedělá dobře. Velmi mne naopak bavila Lulina snaha zjistit, zda je Ranger superhrdina (zde musím naťuknout překlad, který namísto Wander woman uvádí Zázračnou ženu, což není ono, i když chápu, že když knihy vycházely WW u nás tak známá nebyla, ale pak i Rangerovu hlášku, že je "Železný muž", kdy v originále asi bylo Ironman, a to už dává vtípku úplně jiný rozměr.) Nu a to hlavní: obligátní jiskření mezi SP a JM se tentokrát nekonalo, jakožto čtenářka laciných erotikou nabitých knih stále čekám a čekám, autorka mé čekání stále ničí a ničí, a když už... tak to skončí!... celý text

Měděný jezdec 2013, Paullina Simons

!!! POZOR SPOILERY !!! CITÁT: Němci byli pouhých pětasedmdesát metrů za vodou a jejich děla mířila na sovětské vojáky, kteří ve spánku tiskli k prsům kulomety. Až na Alexandra - ten k sobě tiskl Taťánu. Přečteno podruhé (nebo potřetí)? Dostala jsem se začátkem prázdnin chuť na osudovou lásku a jen jsem se začetla, rozbolela mne duše. Když člověk hledá, dá se na tom příběhu najít kupa much. Ale já je hledat nechci, protože osudy Taťány a Alexandra se mi vryly hluboko pod kůži a do srdce, a první dně knihy série se ihned po prvním přečtení vyhouply na první příčky mého osobního seznamu. Jistě, dalo by se namítnou, že je to všechno moc neuvěřitelné, hrdinům vychází kupa náhod (hlavně po Lazarevu, kdy se Taťáně podaří dostat do Leningradu, a pak na frontu za Alexandrem, kam dorazí přesně týž den, kdy sověti proráží blokádu), celé je to nepravděpodobné a vykonstruované... ALE je to smyšlený příběh a já si ho hnidopišstvím odmítám kazit. V jednom z komentářů jsem se setkala s kritikou zapírání vztahu, který mezi sebou T+A měli. Ono to může vyznívat hnusně vůči Dáše, ale zas na druhou stranu - jak se nezkušená Taťána měla hned na začátku zachovat? Vždyť volila mezi několika protichůdnými věcmi a žádná z voleb by nebyla tou správnou. Je lepší říct sestře, aby jí přenechala muže, do něhož se zamilovala, a ublížit jí tím, anebo je lepší zapírat sama sebe a snažit se přát sestře štěstí? Tohle vše pak ti dva rozebírají v Lazarevu. Kdyby se Taťána vydala tou první cestou, Alexandr by se nikdy nestal takovou součástí jejího života... Na knize se mi tentokrát líbilo i to (prve jsem se soustředila na jiné aspekty), jak Alexandr jako jediný spatřil Taťánino pravé já. Pro rodinu jen byla "ta druhá" po milovaném Pašovi, slabá a neschopná dívka, kterou všichni podceňovali, ale která v sobě jako jediná z rodiny měla tolik síly, aby se o ně dokázala starat a aby přežila. Možná, že jak jsem jako první četla druhý díl, viděla jsem Taťánu rovnou Alexandrovýma očima, takže mi ten přerod v žabce v postavu, která je navzdory fyzické křehkosti neuvěřitelně silná, unikl. Tentokrát jsem si ten kontrast s dospělým, silným a urostlým Alexandrem, kterého čtenáře nenapadne podceňovat ani náhodou, užívala o to víc. Stejně tak jsem si užívala i vedlejší postavy - sobecky vykreslené a unavené do sebe zahleděné rodiče, idealizovaného milovaného dědečka, Mariny, Tolji Marazova, plukovníka Stěpanova i odporného Dimitrije, a v každém z nich jsem díky autorce neviděla jen to špatné, ale i jejich lidské stránky, které mne dojímaly. Marinu je snadné kritizovat, ale jak by se kdo zachoval z nás, kdybychom byli vystaveni něčemu takovému? Ty pasáže leningradské zimy jsou nejsugestivnější a nejsilnější... No a Lazarevo, Lazarevo. Přiznávám, že už když jsem to četla prve, působily ty pasáže najednou jako pěst na oko. Jenže tehdy jsem Měděného jezdce četla jako druhého v pořadí, takže jsem tušila, co čekat, a nebyl to pro mne takový šok jako pro čtenáře jen prvního dílu. U milostných scén je problém v tom, že autor vždy stojí mezi dvěma možnostmi: buď psát explicitně a popisovat co, kdo, komu a kam (čímž riskuje, že to ztratí náboj), nebo jít stezkou lyrických obratů a neurčitých sdělení, kdy nechá pracovat čtenářovu představivost. Simonsová se (bohužel?) vydala tou první cestou, takže některé z popisů rázem po těch náznacích a obcházení jeden druhého v Leningradu působily hodně surově. (Osobně nenávidím slovo "pyj", chybí mi k němu ještě přívlastek "zduřelý", aby to bylo ultra fuj; to překladatelé nemohli použít něco lepšího??) Jenže autorka jen pokračovala v tom, co předtím - líčila vztah Taťány a Alexandra se vším všudy. Z náznaků přešli k činům a konečně mohli svoji spalující lásku naplnit i ve fyzické rovině. Sex k životu patří, ale některé z dialogů v knize mi to poněkud kazily - když člověk sám není v dané situaci, nepociťuje tu touhu, přitažlivost a osudovost lásky k druhému, neprožívá přímé tělesné vjemy, tak některé z dialogů ztrácí sílu a působí někdy rozpačitým, někdy hodně divným dojmem. Nicméně, jak jsem psala v jednom ze svých předchozích komentářů... Všechny ty orgasmy, okamžiky, kdy byli pevně spjati jeden s druhým, čerpali ze sebe sílu, vzájemně se ujišťovali o tom, že mezi nimi je to OPRAVDOVÉ, všechno jim to upřímně přeju. S ohledem na to, co je čekalo a ještě je čeká v dalších dílech, Lazarevo by si zasloužil každý z nás, a to nemusí žít zrovna v tak nešťastné a kruté dějinné době.... celý text

Čtvrtý hrob pod nohama 2016, Darynda Jones

První hrob napravo 2013, Darynda Jones

!!! POZOR SPOILERY !!! Po přečtení zdejších komentářů ještě musím doplnit: Autorčiny knihy stojí hlavně na dialozích. Představení postav - ať už jejich popis či vylíčení jejich osudů v minulosti - je vždy velmi stručné, pak jede hlavně slovní smršť. Děj jako takový by mohl být rozpracovanější, ale člověk to Daryndě odpustí. Vedle příběhů, rozehraných v každé knize (detektivní zápletka + vztah Charley a Reyese), jede v pozadí ještě linka o Smrtce, jejích schopnostech, a o dalších nadpřirozených bytostech. A je fakt, že z té třetí roviny by šlo vytěžit mnohem, mnohem víc. Nevím, zda si s tímhle Jonesová nepohrává v pozdějších dílech, ale v těch třech, co jsem zatím četla, je to vždy jen lehce naťuknuté. Že Reyes se kvůli Charley narodil jako člověk. Že Všemohoucí posílá Smrtku na zem jednou za čas. Celé to kolem Ďáblova syna a jeho tetování. Jak je to s těmi Portály. Že pokud temná strana Síly najde Charley, Reyes se sám zhostí úkolu portál zničit... Tohle je v podstatě na tom to nejdůležitější, ale v prvních třech dílech je tomu věnováno minimum pozornosti...... celý text