tatjana1737
přečtené 654
Nabíječ
2014,
Alice Clayton
Přečteno znovu pro Čtenářskou výzvu 2017 a potvrzuji kladný dojem. Jen Caroline mne štvala trochu víc a ani mi tak nevadilo óčko, jako "drobné kroužky" :-). !!! POZOR SPOILER!!! Aneb Jak k jídlu, tak k dílu! "Ó můj bože, to je slast", kňourala jsem a se zavřenýma očima se oddávala pocitům. "Věděl jsem, že to oceníš, ale netušila jsem, že to budeš takhle prožívat," zašeptal Simon a se zaujetím na mě hleděl. "Nemluv, zkazíš mi to," zasténala jsem a protáhla se. Nadchlo mě všechno, co mi Simon nabídl. "Chceš ještě?" zeptal se, když se zvedal na loktech. "To bych se zítra už nepohnula." "Ale no tak, odvaž se. Zasloužíš si to. Já vím, že to chceš, Caroline," škádlil mě, nakloněný blíž. "Dobře," polevila jsem a otevřela znovu pusu. Zavřela jsem oči, zaslechla Simona štrachat a pak mi to strčil dovnitř. Jak jsem to ucítila, musela jsem vzdychnout. Semkla jsem kolem toho, co mi nabízel, rty. "Ještě jsem neviděl ženskou, která by si toho dokázala vzít tolik," žasl a sledoval, jak zase taju. "No jo, ale taky jsi nikdy nepotkal ženskou, která by zbožňovala masový kuličky tak jako já," rozplývala jsem se nad dalším soustem.... celý text
Pilná jako včelka
2024,
Sára Topinková
!!! POZOR, MOŽNÉ SPOILERY !!! Přiznám se, že patřím k těm, které prvotina Sáry Topinkové od @ya.ctu zaujala a oslovila, takže když jsem vzápětí po dočtení viděla avízo, že se chystá pokračování, byla jsem přirozeně velmi natěšená. Dá se tedy pochopit, že když jsem si šla pro knihu do knihovny a spatřila ji v poličce připravených rezervací, lačně jsem po ní sáhla, přitiskla ji na prsa a začala se ďábelsky smát. To píšu vlastně jen na vysvětlení tomu pánovi, co tam zrovna v dětském oddělení byl se svými malými dětmi, viděl mě a kterého jsem svoji reakcí vyděsila :-). Zkrátka a dobře, na knihu jsem se nesmírně těšila. Bohužel ale musím konstatovat, že tentokrát to pro mne nebylo úplně ono. Nevím, zda je to tím, že jsem si v rámci očekávání pomyslnou laťku – i v návaznosti na první nadšené komentáře na IG – dala hodně vysoko, anebo tím, že problémy hlavních hrdinů mě tolik neoslovily. Přitom, když jsem nad tím po dočtení zpětně přemýšlela, v mnoha ohledech jsem ještě na vysoké škole byla jako Šarlota. Perfekcionismus, přepínání se, přibírání dalších úkolů, aby člověk okolí dokázal, že na to má a že dostojí své pověsti jedničkáře, aniž by kdokoli viděl nebo snad ocenil úsilí a ztrátu volného času, které do výsledků bylo třeba investovat… Šarlota mi nebyla příliš sympatická už první knize a ani ve Včelce jsem se do ní příliš nedokázala začíst. U Cilky mi hodně pomáhaly ty dvě časové linie vyprávění, nějaké podobné kompoziční hrátky mi zde chyběly a byla jsem trochu zklamaná tím, že se vše odehrává v přítomnosti. Autorka sice střídala vyprávění očima ústřední dvojice, ale ani to mě úplně neuspokojilo :-). (Zato se mi moc líbilo občasné drobné použití nářečí, třeba u slova rožnout, nenápadně reflektující, v jaké části ČR se děj odehrává.) Každopádně do Šarlot jsem se úplně nedokázala vžít a nadále na mě působila spíše nesympaticky, byť jsem ji v mnoha ohledech dokázala chápat. Její z vnitřní nejistoty pramenící touha mít přehled o svých blízkých mi až příliš zaváněla snahou kontrolovat, což jsem zažívala roky ze strany své mámy, trvalo dlouho, než jsem dokázala pojmenovat z toho pramenící nelibost, a vzepřít se, abych se neudusila. Mít kamarádku, která mi tohle dělá, měla bych spíše potřebu se od ní distancovat než ji neustále přesvědčovat o tom, jak je pro mě důležitá a mám ji ráda – předně bych vůbec neanalyzovala, proč se tak vůči mě chová. Oceňuji, že při opisu milostného sblížení nešla Sára Topinková do zbytečných detailů, tohle bylo naprosto postačující. Za přehnanou ovšem považuji reakci Ley, jejímiž ústy bylo třeba čtenáře fungovat s biologií ženského těla :-). I když jsme většinu informací měli spíše z Bravíčka, náš středoškolský profesor nepodcenil informovanost a divím se, že dnešní teenageři toto nevědí?? Damián mě bavil víc, což je dané už tím, že mi byl sympatický v Cilčině příběhu. Zde ovšem úplně nevěřím hloubce sebereflexe dospívajícího kluka, který dokáže pojmenovat svoje pocity, analyzovat a vysvětlit proč se chová tak, jak se chová, a současně vycházet vstříc zneurotizované, nejisté a úzkostné partnerce, přestože je sám plný problémů, strachů, a ještě řeší problémy svých sester. Z tohohle úhlu pohledu v knize naprosto selhaly dospělé postavy – u Šarloty ještě nějak fungovala babička (od rodičů si Lotka nenechala radit a celkově mi přišlo, že fungují spíše jako spolubydlící), ale u Damiána – s výjimkou Miloše – vlastně nikdo. Coby dítě vyrůstající v jiném zázemí si nechci připustit, že by opravdu existoval takovýhle „sociální případ“, a pokud ano, že by to neřešila minimálně škola či OSPOD… Btw: Ta babiččina „epizoda“ mě dost ťala, ani ne tak kvůli Lotce, brala jsem to jako nutný literární zvrat, ale proto, že od prázdnin doma řešíme něco podobného a není to snadné. I když jsem tentokrát nebyla tak spokojená, cením si toho, že Sára Topinková otevírá poměrně těžká témata. Pokud se její knihy skutečně dostanou k věkové cílové skupině, věřím, že ji osloví a mnohdy asi i pomohou. P.S.: Obálka je opět neskutečně vymazlená a už se těším, jak bude vypadat avizované vydání v pevné vazbě s barevnou ořízkou. P.P.S.: Ještě chci najít odkaz na píseň Kachen proti kapitalismu, abych si dotvořila celkový obrázek :-).... celý text
Já, Finis
2020,
Václav Dvořák
!!! POZOR SPOILERY !!! DLUŽÍM KOMENTÁŘ, a tak alespoň ve stručnosti napravuji: O knize jsem se poprvé dozvěděla v rámci předmětu Literatura pro děti a mládež, a byť ke sci-fi už nějakou dobu netenduji, zaujalo mě, že autor je Liberečák, a knihu si dala na seznam toho, co bych si chtěla přečíst. Sáhla jsem po ní až po Písečnících a musím konstatovat, že kdybych Finisem začínala, tak by mě autor zřejmě tolik neoslovil. Jednak mi neseděla grafická podoba knihy, ať šlo o minimalistické barvy a ilustrace, ale zejména sazbu písma a jeho font. Ten přítomný čas mi tolik nevadil, ale měla jsem veliký problém se začíst do příběhu. Především se však podepisuji pod tvrzení, že Já, Finis je fakt depka – něco takhle bezvýchodného bych desetileťákovi číst nedala. I když mi svět, kde se děj odehrával, byl vyloženě odporný, chtěla jsem vědět, jak to dopadne. Autor bohužel dost věcí uspokojivě nedovysvětlil a vcelku odbyl, s čímž se dětský čtenář asi vyrovná, ale dospělému to už bude vadit. Kupř. proč Nepřítel vůbec plánoval válku světů nebo proč si hlavní hrdina jako jediný na konci vše pamatoval? Jakožto rodičovi mi vadila i naprostá pasivita dospělých postav – to se opravdu nikdo nepokusil být vzhůru v noc, kdy mu mělo zmizet dítě? Přijít záhadě na kloub? Opravdu by se lidi tak rychle smířili s tím, že jim někdo krade děti? Úplně jsem nepochopila i pointu s Tygrem – co se s ním stalo a zda to opravdu byl bratr hlavního hrdiny?... celý text
Písečníci a probuzení krále
2022,
Václav Dvořák
DLUŽÍM KOMENTÁŘ, a tak aspoň ve stručnosti napravuji: Druhý díl Písečníků mě bavil výrazně více, protože u něj jsem už neviděla tolik paralel s Harry Potterem a příběh byl pro mě hodně originální. To, co se stalo Primaluce, jsem sice odhadla poměrně rychle, ale „kdo“ je Král jsem netušila vůbec. Pokud bych měla něco vytknout, tak Tomášovo chování: mnohokrát bylo nelogické – bylo zjevné, že mu někdo usiluje o život, ale nejenže se nikomu nesvěřil (v knize odůvodňováno tím, že by se bál ztráty deníkových záznamů), ale ještě zásadně vyhledával rizikové situace, chodil sám do temných opuštěných prostor a celkově dělal všechno pro to, aby se mu něco stalo. Stejně tak mi přišlo nedořešené neférové chování Albia při závodech, kdy tenhle „Malfoy“ podváděl už poněkolikáté, ale dospěláci to nadále přehlíželi a neřešili. Ilustracím jsem na chuť spíše stále nepřišla, ale příběh mě chytil a měla jsem ho přečtený během pár dní. Autor rozřešil některé záhady a nejasnosti z prvního dílu (Tomášův původ), ale současně si připravil půdu pro zápletky do dalších knih. Doufám v pokračování!... celý text
Hodina hromu
2024,
Lenka Poláčková
Po dočtení Věku přízraků jsem se bála sáhnout hned po pokračování, abych nebyla zklamaná. Co když se mi příběh nebude líbit? Vyrovnám se s tím, že zde bude jiná ústřední postava a dvojice? Bude se opakovat wow efekt prvního dílu nebo je laťka nasazená vysoko? Četbu jsem si proto proložila jinými knížkami, až přišel den, kdy čas dozrál a já pocítila silnou touhu a chuť vrátit se do Olomouce na konci 19. století. S tenčícími se stránkami do konce jsem co nejvíce snažila oddálit moment dočtení, abych s knihou byla co nejdéle, ale stejně jsem se pouštěla do četby dalších kapitol. Protože Hodina hromu je stejně dobrá, ne-li lepší než Věk přízraků (a chystaný třetí díl je prý úplně nejlepší), a moje předchozí obavy byly zcela liché. Nerada v komentářích shrnuji děj knihy, a tak se zaměřím jen na svoje dojmy. Příběh mě bavil a město a postavy v něm žijící před mýma očima ožilo, k čemuž přispěly i reálie a plastické opisy. Opět musím vyzdvihnout autorčin jazyk – i když napsala dílo prozaické, poetické popisy byly samy o sobě básní vyvolávající ve mně nejen duševní obrazy, ale i hluboké pocity. Naprosto nádherný byl ušlechtilý, nadpozemský moment Ambrože s vlasy prosvětlenými zapadajícím sluncem a asociace s Prométheem, které vzápětí – spolu i s hrdinčinými sympatiemi – zmizely, když slunce zapadlo a do místnosti se stíny náhle vstoupil soumrak. Nevím, zda to bylo tím, že jsem knihu četla rozjitřená, ale když „Dany“ utekla z tancovačky, bylo mi z toho do pláče. Zejména pak poslední třetina knihy mě silně zasáhla a vliv na to měly i texty vyměňovaných dopisů. Dopisů psaných lidmi, kteří – ač neměli mnoho prostoru se skutečně poznat – přijali osudovost svojí lásky a oddanost jeden druhému. Při soudním přelíčení jsem se uvnitř zalykala nespravedlností, nemohla se vyrovnat s ignorancí mužské justice a pocítila velmi silnou pokoru vůči ženskému hnutí. Sociální otázky 19. století mám těsně spjaté s osobou VŠ přednášející docentky Jany Englové, takže když do soudní síně vstoupila hraběnka Pötting-Persingová, viděla jsem v ní i rysy noblesní a lidské paní docentky. (Na tu jsem si při čtení vzpomněla nejednou a jsem si jistá, že Olomoucké století by se jí jako čtenářce líbilo.) Nechyběla ani chmurná úvaha nad tím, že některé věci se s dobou nemění. Nevím, koho autorka přiřkne jako osudovou ženu juristovi Leopoldovi (který mi ve Věku přízraků byl zprvu spíše nepříjemný), ale moc bych si přála přečíst romantický příběh s dobrým koncem věrné přítelkyně Berty Kaňové. Neaspiruji hrát si na booktubera, ale nadšení z těchto knížek musím sdílet dál. S obdivem se kořím Lence Poláčkové a její práci se slovy. Myslela jsem si, že psát umím, ale chtěla bych psát jako ona. Mohl to být obyčejný příběh dvou lidí, ale Lenka Poláčková jej zaplnila tolika precizními detaily, že z něj udělala komplexní svědectví o konci 19. století. Ať šlo o technický pokrok, ženské hnutí a jeho odraz ve vzdělávání žen a dívek (znala jsem manžele Náprstkovy a Minervu, ale o Pöttingeu jsem neměla tušení), postavení žen, pohled na manželské soužití nebo i dělnické hnutí (akcentované více v prvním díle). I s ohledem na použitý jazyk toto vše z knihy dělá klenot pro kumštýře a fajnšmejkry. Šest hvězdiček z pěti. „Teď líbám Tě do dlaní, pro zázračnou jejich schopnost dávat věcem tvar. Líbám Tě na čelo, pod nímž Tvůj hrdinný duch dřímá. Líbám Tě na víčka, bys znal jen klidný spánek, prostý všech výčitek a nočních můr. Líbám Tě na tváře, které jak dětská líčka růžoví, když slunce sen a Tebe ze svých výšin usmívá. Líbám Tě na ústa, tak kouzelná a dosud nepoznaná. A líbám Tě na prsa, kde čestné Tvé srdce údery odečítá chvíle, než se my dva znovu šťastně shledáme.“... celý text
Písečníci a bludný asteroid
2018,
Václav Dvořák
!!! POZOR SPOILERY, PRO TY, CO NEČETLI !!! Na autora jsem poprvé narazila pár let zpátky při hledání knih pro splnění předmětu Lieratura pro děti a mládež. Titul Já, Finis byl ale vypůjčený, takže jsem nakonec předmět splnila jinými knihami. Znovu na mne Václav Dvořák vyskočil na IG, kde se ve svém příspěvku holedbal, že naučí i zaryté nečtenáře číst, kterážto prohlášení byla podpořena ohlasy nadšených maminek. Shodou náhod nejstarší schytal svojí první pětku za to, že o prázdninách nic nepřečetl (to, že jsme četli spolu, úspěšně zapomněl), a i když jeho to nehnětlo, mne coby osobu, která by bez knih zemřela, to mrzelo a řešila jsem, jakou knihu pro něj vybrat. Dvořák na svých stránkách měl akci 3+1 na svoje knihy, svrběly mě prsty, ale protože výsledná částka i tak byla dost vysoká a do výplaty daleko, zamluvila jsem Finise i Písečníky v knihovně. Když se pro ně šla vypravit, strávila jsem nakonec asi 1,5 hodiny rozhovorem s knihovnicí v dětském oddělení. (Což bylo krásné, protože po opravdu hodně dlouhé době jsem mluvila s někým, kdo je stejně postižený jako já, a ani jedna jsme nedokázaly ten hovor ukončit.) Doporučovala mi i jiné knihy a u Písečníků pronesla něco, co moji četbu značně poznamenalo. Totiž, že je to vykrádačka Harryho Pottera. Po dočtení jí bohužel musím dát za pravdu a nechce se mi věřit, že by Dvořák HP neznal a všechno to jenom byla náhoda. Jen některé z bodů: Hlavní hrdina je outsider a sirotek, ale dříme v něm víc, než sám tuší. Hned první den si znepřátelí nejen spolužáka (bledý blonďák), ale i jednoho z učitelů, který je na něj a jeho přátele zasedlý a nespravedlivě a neúměrně jim sráží body ve školním hodnocení. Tomáš vyniká v létání, hned při první hodině „kouzel“ zvedají děti do vzduchu předměty, a je dobrý i v gravibalu, který nikdy nehrál, zkrátka talent od přírody. Mechanik v hangáru je takový vlastně Hagrid. Děti celou dobu podezírají zlého učitele z nekalostí, sledují ho dokonce do zakázané zóny, kde sice nenarazí na Chloupka, ale těsně předtím, než se jim podaří něco zjistit, se musí vrátit… Říkala jsem si, že by to byl „dobrý plot twist“, kdyby záporákem ve skutečnosti byl ten roztržitý profesor historie. Když vykrádačka, tak se vším všudy, profesorem Quirellem byl skutečně profesor Libris. Když to člověk čte s tímhle vědomím, aniž by k odhalení ještě došlo, profesorovy výroky při hodinách historie dávají úplně jiný smysl (takže když to pak někdo čte podruhé a už zná pointu, musí si říkat, jak to autor umně zaonačil, aby to vlastně bylo do očí bijící). Václav Dvořák píše dobře, ne že ne, kniha je čtivá a udržuje napětí a čtenáře u stránek. S tím předem daným hodnocením to na mě však tak trochu působilo jako „jo, tahle zápletka je dobrá, ale já ji dokážu uchopit a zpracovat líp než Rowlingová, protože píšu líp“. Minimálně co se prvního dílu HP týče, dávám autorovi za pravdu (a pozor, to patřím mezi ty, co Pottera četli mezi prvními, ještě než propukla hysterie a pottermánie, a k celé sérii mám sentimentální vztah). I když autor do děje zakomponoval mudlovskou sestru a celé se to odehrává ve vesmíru, nic to bohužel nemění na tom, že to fakt je vykrádačka. Standardně bych vypálila pět hvězd, takhle nemohu než tři a ještě přemýšlím, zda jsou zasloužené. Nicméně kniha fakt dobrá je a i když obsahuje cizí slova a zpracovává i vědecké poznatky, věřím, že děti bude bavit. Jen na toho moje je ještě hodně složitá - minimálně velikost písma a hustota textu na stránku jsou pro něj zatím složité. Jednou ale třeba uvidíme. Pokud se však do knihy pustí, já mu ten ohavný spoiler nedám a budu jen čekat, jestli na tu podobnost přijde sám. P.S.: Po přečtení některých zdejších komentářů dodávám, že coby někdejšího latiníka mě iritovalo počeštělé skloňování některých latinsky znějících jmen :-).... celý text
Snad jednou
2022,
Amélie Salingerová
Pokud bych měla hodnotit jako samostatnou knihu, bylo by hodnocení nižší. Jelikož se ale jedná o "doplňkový" titul k Alespoň prozatím, bylo by nefér nehodnotit v návaznosti na příběh Mariny. Podotýkám to, co zdůraznila sama autorka v úvodu, že znalost AP je pro čtení příběhu z pohledu Jakuba nezbytná. Zprvu mi dělalo problémy se začíst, a to i kvůli četnějším přepisům messengerové konverzace. Ne, že by nebyly vtipné, ale jen mi těch pár vět na stránce přišlo - oproti klasickému textu - trochu jako podvod :-). Nicméně výměna zpráv mezi Jakubem a jeho nejlepším kamarádem (a možná trochu i crush - i když samozřejmě jen platonicky, chlapsky a v kamarádské rovině :-D) byla vtipná a pěkná. Celkově jsem měla přečteno velmi rychle. Některé události, které by mě zajímaly víc, autorka vzala vcelku hopem. Řadím se proto k těm, kteří si čtení sice užili, ale vlastně jsou trochu nespokojení a chtěli by víc, třeba právě příběh Tomáše a Anny. Nebo pokračování o tom, jak se všichni sešli v Praze.... celý text