tatjana1737
přečtené 648
Dobrodružství pavouka Čendy
2014,
Pavel Čech
O existenci Čendy už nějakou dobu vím, a přiznám se, že naposledy v Galerii Topičův salon mě svrběly prsty, ale limitovala peněženka. Takže jsem si celou sérii vypůjčila v knihovně a za odpoledne přečetla. Musím tedy říct, že to malé kapesní vydání není pro mě, i když je skladné, protože ve velkém formátu vyniknou všechny detaily, patrné např. na ilustraci starého opuštěného domu s pohledem do jeho jednotlivých pokojů. Samotný příběh je poměrně stručný a při prvním čtení mě moc neuchvátil. Dala jsem ale šanci dětskému čtenáři a přiměla nejstaršího, aby mi knížku přečetl nahlas při snídani. (Muhehehe, hned jsme procvičili hlasité čtení, aniž by si toho byl vědom.) Tomu se Čenda líbil a já napodruhé musela ocenit poetiku příběhu s dřevěnou kukačkou a pavoučkem – čtenářem. Jen konec mi stejně jako napoprvé přišel poměrně utnutý.... celý text
Co neodvál ani čas
2018,
Hana Marie Körnerová (p)
!!! POZOR SPOILERY !!! Knížku mi kdysi dala po dočtení kamarádka a já k titulu byla dost skeptická, takže když se asi po roce ptala, jestli už jsem to přečetla, musela jsem se přiznat, že ne. Trvalo mi několik let, než jsem se ke knize dostala, a nebudu lhát, mohla za to ta hnusná chřipka, která mě zahnala do postele. Zpětně si za svoji skepsi sypu popel na hlavu a kamarádce se omlouvám, protože mě obdarovala něčím, co mě zaujalo a chytlo natolik, že nakonec bylo přečteno za dva dny. Šlo o moje první setkání s autorkou a řekla bych, že poslední nebude. (I když mi jiná kamarádka líčila děj některých jiných knih a podle všeho to moc pro slabé povahy není.) I mně byla první kniha sympatičtější, ale i do druhé jsem se dokázala vžít. Příběh Ilony byl naprosto hrozný, neuvěřitelný vynalézavostí zmagořeného manžela, který hnán čistou nenávistí dokáže systematicky ničit jiný život, ale současně děsivě uvěřitelný. S podobným Přemkem jsem chvíli žila, a i když to nebyl až takový blázen, zpětně vidím, jak plíživě dokázal zdusit moji spontaneitu a osobnost, hlavně aby on měl to, co chtěl a podle sebe potřeboval. Knihu podle mě v tomhle dokáže ocenit jen někdo, kdo již sám má něco odžito. Laděny mi bylo neskutečně líto a trochu jsem čekala, že se k ní ten její mlaďoch nakonec vrátí. Že zůstane sama, mě nenapadlo. Kamilin příběh byl takový nejvíc romantický, ale líbilo se mi, že nakonec měl dobrý konec. (A to i v druhé knize, která už tolik romantická nebyla.) Pokud jsem Horníčkovi za Čarostřelce chtěla dát 4 hvězdy, tak tady je to - navzdory poněkud odbyté redakční úpravě (kde nejvtipnější byla změna příslovce "a tak" na "atak") - za plných pět. Snad se Körnerová neurazí, vůbec to nemyslím v hanlivém smyslu, ale trochu mi připomněla knihy Lenky Lanczové (zejména příběh Kamily a její studia zdrávky). Viděla jsem v nich totiž generační výpověď, pro moje děti třeba už nepřenositelnou, ale pro mne, tím, že jsem normalizaci a 90. léta zažila, uchopitelnou. V roce 1989 mi sice bylo 6 let, ale i u Lanczové i u Körnerové vím, o čem psaly a dokážu si představit i kulisy, v nichž se příběh odehrává. Těžko říct, jaký příběh bych psala já sama, kdyby Sametová revoluce nepřišla, a i když jsem z většího města a z trochu vyšší vrstvy, dokážu se dobře vžít do holek, které měly kvůli železné oponě svůj osud poměrně přesně nalajnovaný, pro které bylo běžné se v osmnácti vdávat a pořídit si děti, které neměly nějaké zásadnější ambice než poznat někoho, kdo na ně bude hodný a bude je mít rád. Zatímco Lanczovka už neuměla napsat dobrý příběh se staršími hrdinkami, Körnerová dokáže vyprávět se stejnou lehkostí i o těžkostech dospělého života. CITÁT: „Mám takovou zkušenost, že pokaždé, když odhodlaně nastavím životu tvář, nakopne mě do řiti!“... celý text
Pravidla hry
2024,
Neal Shusterman
!!! POZOR SPOILERY !!! CITÁT: Se stereotypy je problém, jak se přiživují a lidé se ochotně stereotypem stanou. Je to lehčí než šlapat nové cestičky. Někdo tou prošlapanou pohodlně dojde až na konec a s.re pes. Když o téhle knize Neal mluvil na loňské autogramiádě v Luxoru, docela mě to zaujalo. A i když vlastně tak trochu vyzradil pointu, říkala jsem si, že tuhle knížku si nemohu nechat ujít, takže hned, jak mi přišlo avízo, že vyšla, jsem po ní skočila, a pak ji pár týdnů sušila doma s tím, že si ji musím šetřit, než dočtu jiné, slabší věci, protože to bude určitě bomba, tak jak jsem u Shustermanna zvyklá. Nakonec jsem ji přečetla za den, protože mě skolila chřipka a nic lepšího jsem na neschopence na práci neměla. U NS jsem zvyklá na laťku hodně, HODNĚ vysoko. Pravidla hry (v originále s výstižnějším názvem Game Changer) mají rozhodně zajímavý nápad a už jak o knize autor mluvil, přemýšlela jsem, jak to z hlediska proveditelnosti vymyslel po technické stránce. Souhlasím s komentářem, že odkazy na americký fotbal (s užitím termínu v angličtině) mi toho moc neřekly a úplně jsem se do toho nedokázala vžít, na rozdíl zřejmě od amerických čtenářů, kteří jím žijí a znají jednotlivé týmy. Vyprávění v ich formě mě sice překvapilo, ale přijala jsem ho, a i Ashovi jsem vcelku přišla na chuť. Protože byl takový nijaký a tím pádem pro většinu – podobně nijakých – čtenářů (včetně mě) stravitelný. Následně Neal představil několik problémů, jímž současná společnost čelí, a prostřednictvím Ashe dal možnost je čtenáři okusit. Za mě ta exkurze nebyla příliš do hloubky, aby mě rozložila tak, jako jiné autorovy knihy a myšlenky. Vsadím se, že kdybych knihu půjčila svému otci, velmi záhy by ji odložil a řekl, že je to „menšinová“ agitka (nejednou jsem s na něj vzpomněla při líčení Ashova dědečka). U Shustermannových předchozích knih jsem si říkala: „Co se sakra tomu týpkovi stalo, že ho napadají takovéhle věci?!“ On sám konstatoval, že píše o myšlenkách, které se člověku zadřou pod kůži, pořád na ně musí myslet a v noci mu nedají spát. Bohužel po dočtení musím konstatovat, že zůstanu stejně nijakou a pasivní, protože jsem se s předkládanými tématy nedokázala ztotožnit. Valem asi i proto, že Neal tentokrát za mne klouzal hodně po povrchu a taky poněkud odbyl vedlejší postavy. Hispánci se v určitou chvíli zcela ztratili, u Norrise jsem čekala nějaký vztahový vývoj ze strany hlavního hrdiny (obzvlášť poté, co Ashovi přiznal, že ho vždy obdivoval a vzhlížel k němu), ale zůstal prostě pitomcem. Ani u Laytona nedošlo k nějakému exkurzu víc do hloubky, i když se NS snažil Katein toxický vztah nějak vysvětlit, a šibnutý quaterback s baseballkou na konci byl strašné klišé. To, jak Layton dopadl, to mi přišlo hodně kruté. Knihu ale nezavrhuju – už na té autogramiádě jsem zjistila, že co nepálí mě, může pálit jiné (třeba otázka genderu a sebeurčení) – a doma si ji nechám. Věřím, že až ji budou číst moje děti, budou na ni nahlížet úplně jinak, protože ony vyrůstají a žijí ve světě, kde tyhle problémy palčivé jsou a pro jejich generaci budou. Mně by nejvíc vyschízovaly ty modré stopky…... celý text
Čarostřelec
2020,
Jan Horníček
!!! POZOR SPOILERY !!! Svého času byla kolem Čarostřelce silná reklama, zejména u nás v Liberci, s poukazováním na to, kde se děj odehrává. Na knihu všichni pěli ódy, ale když jsem později koukala na její hodnocení, nebylo nic moc. Protože ji ale u Fryče nabízeli s poměrně velkou slevou, řekla jsem si, že za ty prachy si ji koupím a konečně přečtu. Bezprostředně po dočtení jsem autorovi dala 4 hvězdičky, ale když jsem si pročetla komentáře a trochu se mi to rozleželo, musela jsem to chtě nechtě stáhnout na tři. Předně musím pochválit autorův nápad, ať jde o to, kam děj zasadil, nebo o to, jaké postavy si zvolil. Bývalý jezuita je určitě zajímavá figura a dá se toho s ní hodně uhrát. Co se lokací týče, pragmaticky jsem mohl naplnit bod čtenářské výzvy o své poslední dovolené, protože s výjimkou Litoměřic a Jizerek jsem se loni nikam nedostala. Knize u mne nahrávaly i ty Hejnice, protože tuhle oblast poměrně dobře znám a mám k ní velmi vřelý vztah. Nápad tedy dobrý, jenže… Horníček to úplně dobře neuhrál. V zásadě souhlasím se všemi výtkami níže uvedenými, včetně výhrad vůči historické věrohodnosti. Ano, řadím se k těm, kterým se nepozdávalo hihňání doktora Šulce. Kdyby autor použil jiný výraz (třeba uchechtnutí), působilo by to mnohem chlapštěji, takhle to v mé hlavě vyvolávalo představu nějakého vysokého vyloženě dívčího zvuku, který se tloukl s později předkládanou maskulinitou aktéra. Samotný jeho úvodní popis moc šťastný nebyl, protože čtenáři vykreslil nějakou představu, a bylo velmi těžké se ji vzdát. Já tedy Šulce v hlavě viděla trochu jako Hrušínského v Adéle, a ještě víc než jeho chichotání mi vadilo neustálé jeho vytahování, co všechno ví, zná, kde byl a co viděl. Ústřední postava ex-jezovity Viléma proti němu působila jako zakřiknutý mladík (přitom o zcela mladého muže nešlo) a psala-li jsem prve, že by s ním šlo mnoho uhrát, autorovi se to moc nedařilo. V knize je kolem Viléma předestřeno několik motivů, ať jde o jeho kariéru a osobní ambice nebo vztah k tělesnosti, které Horníček příjemně naťuknul, ale nechal nedotažené. Postava Kateřiny je tu vyloženě pouze do počtu a v ději se objeví jen, když je potřeba ho posunout o kousek dál ke kýženému cíli. Samotný příběh působí trochu jako patchworková deka. Jednotlivé motivy tvoří větší či menší kousky látky sešité k sobě. Na první pohled to působí dobře, ale v detailu je patrné, že ne všechny záplaty se do vzoru hodí a že přechod mezi nimi někdy drhne. Jako první záporák je čtenáři představen opat kláštera, který však poté, co ho dvojice dramaticky sleduje do Frýdlantu, zcela opustí scénu. Zasedání se zednáři mi přišlo zcela mimo mísu a násilně roubované někam, kde být nemuselo, i když jím autor vysvětlil obchodní machinace s pašováním dřeva. Jenže ani to nedotáhl a ihned skočil k těžkému údělu jizerských horalů, aby přešaltoval zpátky k pytláku Tapperovi (který se na začátku jen zlověstně mihnul, aby na něj Vilém vzápětí zapomněl pro jiná dobrodružství pod taktovkou páně doktorovy). Na první pohled se také zdá, že tenhle historický román je opravdu promyšlený. Autor píše pěknou češtinou, umí navodit atmosféru a užívá i dobové místní názvy. Jenže, jak padlo jinde, ani těch se nedrží věrně, do textu mu záhadně prosakuje němčina, místy zkomolená a zřejmě imitující nářečí, ale pro mne jako negermanistu nesrozumitelná. Jizerskohorští horalé sviští na lyžích (a ještě se odpichují dvěma hůlkami), v textu je uveden příměr ke gilotině (která tou dobou ještě použita nebyla) a celkově tam hapruje víc věcí. Kupříkladu když Šulc s Vilémem sledují zlého opata, který jim ujede před nosem: musejí dojít ven, doběhnout k chlapíkovi, co jim půjčí sáně, ten je musí připravit a koně zapřáhnout. To by samo o sobě zabralo docela dost času, ale autor to úmyslně uvádí ve zkratce. Nebo jen přesuny na saních po Jizerských horách, které by v hlubokém sněhu zabraly na takovouhle vzdálenost mnohem více času... Na začátku je kniha velmi přesně datována a já si zprvu, než Horníček odvedl moji pozornost jinam, myslela, že to datum má pro příběh význam. Nemá. V mých očích si jím autor jen naběhl, protože jsem se schválně podívala na to, jaké jsou z té doby záznamy o počasí, a pokud Klementinum pro Prahu zaznamenalo nejnižší denní teploty kolem plus 1,5 stupně, těžko by v té době v Jizerských horách bylo sněhu po prsa. Nápady to byly dobré, a na prvotinu to nebylo špatné. Jazyk, kterým je kniha psaná, je opravdu pěkný, na tak malém prostoru se všemi příměry možná trochu překombinovaný. Zato u příběhu to chtělo nechat ještě chvíli uležet a cizelovat, dát to přečíst několika lidem, kteří by odhalili mouchy a zádrhele, pohrát si s kompozicí a řazením informací, o odbytém konci nemluvě. Vyloženě nešťastné bylo, když jsem se historii Tapperovy rodiny dozvěděla ke konci knihy, neboť mi rázem bylo jasné, kým doktor ve skutečnosti je.... celý text
Znamení ledu
2023,
Ivana Nováková
CITÁT: „Mám život ráda, ačkoli se jedná o smrtící záležitost.“ Ačkoli se ve Znamení ledu objeví postavy hrající hlavní role ve Znamení slunce, příběh se věnuje někomu jinému a do série ho řadí zasazení do téhož světa a téže doby. Pokračování je taky výrazně kratší. Zato se čtenář podívá do Ereboru a nahlédne do Sluneční říše a jejích intrik. V ději se opět objeví milostný trojúhelník a zde mi to nedá, abych si nepovzdychla, že i když tu konkurent taky stojí za hřích, je jasné, s kým hrdinka skončí, protože Aradovi prostě konkurovat nemůže. (Oceňuji ovšem, že na rozdíl od červené knihovny, kterou čítávám, zde si konkurence v podobě knížete Hevlina aspoň vrzne.) Opět musím ocenit nejen autorkou vytvořený svět (sakryš, kde je ta mapa??!), ale i slovní humor a jiskření mezi postavami. Byť zpětně Chicu nemohu pořádně hodnotit. Sama sebe představuje jako že není žádné ořezávátko, očima ostatních postav je líčena její krása, ale osobnost a charakter i její schopnosti zůstaly trochu ve zkratce. Takto působí jako lehkovážná lamačka srdcí a abych ji s klidným svědomím mohla řadit mezi silné ženské literární postavy, zasloužila by si více prostoru. Ostatně i Arad byl poněkud šablonovitý a celou tu rodovou kletbu jsem nepochopila. Více méně souhlasím s výtkami prvního komentáře - důsledné dodržování slibu o nepoužívání magie tam, kde by se kouzlení více než šiklo (kupříkladu přihlížení vyvraždění vlastní družiny správcem) nebo potvrzování informace, že král zemřel, přestože byl naživu. Zrovna tady jsem byla skutečně na vážkách, zda by spisovatelka skutečně zabila hlavního hrdinu a evidentně svého miláčka. Pokud by to provedla, vzala by mi vítr z plachet. Prokletí rodu Sokola by bylo dovršeno a zakončeno, Chica by skončila s Hevlinem a… třeba mohla zjistit, že je v očekávání a rod Sokola nevymřel. Škoda, že zrovna toto nebylo podrobněji vysvětleno a rozepsáno, aby to nakonec dávalo větší smysl – kromě toho, že spolu s hrdinkou je v napětí a zmatku udržován i čtenář. (např. všichni budeme svorně tvrdit, že král zemřel, ale až dorazí anáronské poselstvo, Arad vstoupí na scénu, a to bude pořádné WOW pro všechny.) I když se mi první díl líbil víc, za mě to špatné nebylo, jen si myslím, že to klidně mohlo být rozepsáno na více stránek a do hloubky :-).... celý text
Znamení slunce
2023,
Ivana Nováková
CITÁT: Na počátku všeho bylo slovo. Muselo být rozhodně úderné, když stálo na počátku všeho. Možná jich bylo víc, těch slov. (…) Bůh pravil: „Rotace vektoru intenzity magnetického pole je rovna hustotě vodivého proudu a hustotě posuvného proudu. Rotace vektoru intenzity elektrického pole je rovna záporně vzadé derivaci magnetické indukce. Divergence vektoru elektrické indukce je rovna objemové hustotě volného náboj. Divergence vektoru magnetické indukce je rovna nule.“ A bylo světlo. Předně musím říct, že nemám ráda e-knihy. Věřím, že mají své klady, a ano, vzala je na milost v době covidu, kdy byly knihovny zavřené, a byla jsem za ně tehdy ráda, ale stejně je nemám ráda a blbě se mi čtou. Nevím, zda to bylo chybou zobrazení na vychytralém telefonu, ale tahle kniha měla fakt pod i vn ě dělená slova v textu. (Mimochodem: po otevření třetího dílu se mi v aplikaci pod jeho obálkou otevřel díl druhý…) A pak, do e-knih si nemohu vkládat záložky. Což mě zrovna v případě IN docela štve. Její knihy by byly záložek plné. Protože ale jinak než jako e-knihy nevycházejí, nezbývá mi než udělat v jejím případě výjimku. Pohádky o čarodějích jsem četla a jako k jediným u nich tehdy na DK nesepsala komentář, takže název Rinó mi sice povědomý byl, ale příběh se mi hůře vybavuje a pamatuji si jen útržky. Úvodem tedy musím říct, že ke Znamení slunce by se mi hodil jmenný rejstřík postav, protože autorka čtenáře hodí do vody a plav. Mapa by tedy taky vůbec nebyla špatná… Zejména poté, co se na scéně objevila i Sluneční říše, jsem si nebyla jistá, kde je na mapě nahoře a dole, co je vlevo a co vpravo. Na to, že je Znamení slunce prvotinou (a sama autorka se v doslovu doznává k chybám – ovšem chytře, aniž by je jmenovala), je prvotinou mrtě zdařilou. Když mě něco zaujme a baví, jsem velmi shovívavá i vůči chybám v textu, zde mě do očí praštily jen dvě. Kdybych měla šťourat, k postavám mi nesedělo občasné vnitřní zvolání typu Juchů, nebo obraty typu rozbíhajících se systémů (užito ve smyslu, kdy se hrdin(k)a z něčeho vzpamatovává) ve světě, který svými zákonitostmi připomíná středověk. Z nelogičností, k nimž se Ivana přiznává, bych vytkla jen to, že princezny z Ur mohly mít jen dcery, přitom Cetare měla i dva syny. Osudy některých postav skončily neuzavřené (Martan Melis), ale co já vím, třeba se k nim ještě dostaneme? (Protože jsem v mezičase přečetla druhý díl, myslím, že spíše ne.) Jinak jsem dostala všechno, co mám ráda: originální fantasy svět, sympatické postavy, jiskření mezi mužskou a ženskou stránkou, vtipné dialogy, zvraty a překvapení i epické putování. A jo, uznávám, tohle JE lepší než Naslouchač ;-).... celý text
Pověst potížistky
2023,
Elle Kennedy
Promiň Elle, ale vážně jsem se musela nutit to dočíst. U tohohle žánru se mi líbí, když k sobě dva hledají cestu a cesta sama je cíl, když napětí graduje a slovní přestřelky ho správně okoření. Zde jsem bohužel z Genevieve a Evana nic podobného necítila a i když po sobě prahli a jistě bylo moc fajn, když mu to udělala rukou na pláži nebo jí on líčil prasárničky, co s ní chce dělat, nějak to nemělo náboj. Autorka v poděkování píše o tom, že příběh je o vykoupení, odpuštění, druhých šancích a o tom, že je občas těžké setřást okovy minulosti a udělat ze sebe lepšího, zdravějšího člověka. Asi jsem nevyrůstala na americkém maloměstě nebo jsem nebyla dost potížistka, ale celé téma mi přišlo povrchně uchopené. Ti dva se v něčem pořád plácali, ale jako potížista na mě nepůsobil ani jeden. I konflikt na konci ve smyslu "co jsem to zavinil, musím se s ní rozejít, abych ji uchránil sám před sebou" byl násilný, o čemž svědčilo i to, jak rychle si to hrdinové vyříkali. Suma sumárum, od Elle Kennedy jsem čekala víc a její knihy o hokejistech (čti: mladých, krásných, bohatých a v posteli nepřekonatelných) mě bavily víc.... celý text
Jablka ze stromu nepadají
2023,
Liane Moriarty
Liane Moriarty i mne patří k sázkám na jistotu, a i když s výjimkou Alice nemám potřebu její knihy vlastnit, kdykoli vyjde něco nového, přečtu si to ráda. Jablka, která se ke mně z knihovny dostala až nyní, nebyla špatná, rozhodně bych je hodnotila jako lepší než předchozí knížku, ale tak nějak to nebylo ono… Liane volí svůj osvědčený model vyprávění, kdy na začátku nastíní zápletku, a pak se k rozuzlení střídavě pohybuje vyprávěním v přítomnosti a z minulosti, přičemž střídá pohledy různých postav a hraje si se čtenářem, který na základě nových úhlů pohledu a nových informací naprosto organicky mění názor na to, co se tedy vlastně stalo. Kniha se opět odehrává v Austrálii, kterou sice vůbec neznám, ale autorka mi ji dokáže moc hezky přiblížit, a stejně jako jiné autorčiny tituly byla zaplněna postavami, které pokud sympatie nevzbuzují hned na začátku, jistě si čtenáře získají něčím v průběhu děje. Nejvíc jsem se asi dokázala ztotožnit s Joy, i když nemám odrostlé děti a prázdné hnízdo, možná pro některé popisované aspekty partnerského soužití. (Parafrázuji: Možná jde v manželství právě o tohle, nenechat se vytočit.) Děti mi postupně přirostly k srdci všechny a moc se mi líbilo nenápadné upozorňování na to, jak různí lidé vnímají jednu situaci různě, uchovají si na ni svoje vzpomínky, které jsou pro ně pravdivé, ale kdyby měli možnost nahlédnout do hlavy ostatním aktérům (kteroužto možnost Liane dala svým čtenářům), možná by se divili a přehodnotili své příkré soudy. Amyino oslovování Simona celým jménem bylo rozkošné a jsem si jistá, že reálný Simon Barrington si musel při čtení užívat každé písmenko. Savannah byla… divná. Nebo pokud ne divná, tak minimálně zvláštní. Moriarty jejím prostřednictvím ukázala na kupu témat, které člověka zasáhnou, obzvlášť proto, že sám kolikrát nevidí věci, které vidět jsou, a kdyby je uviděl, možná by všechno bylo jinak. Přiznávám se, že Savannah mi k srdci jako jediná zcela nepřirostla a v knize na mě působila trochu uměle, jako jakýsi Deus ex Machina, který zamíchá s kartami, otřese světem všech Delaneyových, a pak se vytratí. Moc se mi ale líbily dílčí nenápadné narážky a střípky ukryté v průběhu celé knihy, které se pak složily do celistvého obrázku a najednou dostaly smysl. (I když tedy s tím klíčkem to bylo dost drsné.) V tomhle autorku upřímně obdivuji a říkám si, jak dlouho tyhle detaily promýšlela, zda si psala nějaké poznámky, a jak umně všechno do knihy zakomponovala, že to působilo nenásilně, ale nic nebylo navíc. Vše (tedy téměř vše), co bylo v příběhu jen okrajově nakousnuto, Liane vysvětlila a zakončila, a to včetně nebohé Polly a její žehličky. Samotný Stan na mě působil spíše odtažitě a nepříliš sympaticky, ale když se ke konci vysvětlilo jeho chování (včetně toho, proč doopravdy nikdy nemluvil o svém otci), vzbuzoval ve mně soucit, hluboké porozumění a musela jsem obdivovat jeho sebekázeň. Škoda, že když o některých věcech nemluvíme a sami předstíráme, že nejsou, budujeme neporozumění a vytváříme problémy tam, kde by vůbec být nemusely. Souhlasím s výtkou, že covidový konec v Jablcích být nemusel. V knize je ukryto mnoho životních pravd a mouder, jen asi záleží na tom, v jaké fázi ji čtenář čte a co vše v sobě zachytí a co s ním rezonuje. Což je další věc, kterou musím na Liane vyzdvihnout, tohle ona skutečně umí. Když jsem u toho, po dočtení se mi o postavách z knihy zdálo a nad mnoha motivy jsem ještě přemýšlela, takže i když hned zkraje píšu, že to nebylo úplně ono, tak to vůbec nebylo špatné čtení a dost toho ve mně zůstalo, nad čím ještě budu uvažovat.... celý text
Baltazar
2024,
Ivana Nováková
Baltazar má poměrně jednoduchý příběh, přesto se u něj ale čtenář nudit nebude. Souhlasím se superlativy a pochvalami z obou recenzí zde na DK uvedenými, a kdybych měla frfňat, tak leda k tomuto: - Samotný úvod v Pekle bych si dokázala představit delší, i když chápu, že samotné navázání přátelství démona s duší nebylo tou nosnou dějovou linkou, ale jen předehrou k tomu, aby se Baltazar mohl dostat na zem. Pořád jsem čekala, kdy se ještě se zářivou duší setkáme, a v tomto ohledu mě potěšilo, že hlavní hrdina ani autorka na skladatele nezapomněli. Jen jsem původně čekala, že tam toho bude víc. - Hlubší propracování zákonitostí Pekla i Nebe. Opět: ono to pro děj samo o sobě vůbec důležité není, ale jsem si jistá, že by to IN uměla vymazlit a čtenář by si chrochtal blahem ;-). - Zápletka s Matoušem – vím, jaký postoj má autorka vůči vedlejším postavám, ale i tak mi to přišlo dosti surové a pořád jsem čekala v nějakou světlou chvilku. - Příběh samotný bych se nezdráhala číst svým školou povinným dětem, kniha však obsahuje poměrně otevřené sexuální scény, které ji činí mládeži nepřístupnou. Osobně mi sex v knihách nevadí, ale v tomto případě za mě trochu škoda, Baltazar by mohl mít mnohem širší čtenářskou základnu. - Kniha reflektuje současnost, je zde např. narážka na Babiše, ale s naší politickou pamětí je otázkou, nakolik tyhle hlášky budou ještě za pár let pro čtenáře pochopitelné. Někomu by se nemusel pozdávat autorčin slovní humor či některé řečové obraty, ale já ho mám ráda a přiznám se, že i když to někdy bylo too much, stejně mě to bavilo, protože jsem za slovy viděla její pomrkávání (někdy možná i dlouhý nos?) na čtenáře. Baltazar je samozřejmě sympaťák, ostatně spisovatelka se nijak netají svojí slabostí pro temnější stranu síly a zlé chlapce (on ani ten Slávek není zcela typický klaďas), a z nebohého anděla Uriela dělá solidní pako. Pomalu, neochotně na sebe bral podobu muže proklatě podobného Baltazarovi, až na to, že Uriel byl hnědovlasý a zaručeně tenor, protože se choval jako idiot. "Ty ve mně opravdu nejsi schopen vidět ani stín dobra." "Zatím moc ne, ale vykazuješ velký potenciál k nápravě." I když tenduje i ke klasické, pohádkovější fantasy (Serafína), Ivana - stejně jako u Zpackaného kouzla nebo Nápoje lásky - prokazuje, že knihy odehrávající se v současné Praze jí jdou dobře. Aspoň že v Nápoji byli andělé vykresleni v příznivějším světle, takže mohu polknout svoje přání, že bych si taky ráda někdy přečetla současnou fantastiku, kde andělé nejsou jen duhoví homosexuálové, bezpohlavní suchaři či zarytí byrokrati. Dva knižní závěry mě pobavily, ale i když jsem dostala závěr, se kterým jsem spokojená, nad hrdinou stále visí Damoklův meč úmluvy s čarodějnicí, který nad tím sluníčkovým happy endem věští tmavé mráčky Nezbývá než si klást otázku, jestli IN zamýšlí nějaké pokračování? Koho tohle útlé dílko pobavilo a zaujalo, určitě doporučuji mrknout na další autorčiny počiny. Baltazara jsem četla jako e-knihu, ale dokážu si představit alespoň nějaké paperbackové či sešitové vydání knížek. Nejen proto, abych si měla kam dávat záložky k větám a vtípkům, co mě bavily, ale hlavně abych se k němu mohla vracet a hýčkat si je v knihovně vedle dalších fantasy humoristů typu Christophera či Johna Moorea.... celý text
Tajemná Řásnovka
1994,
Jaroslav Foglar
Jako jo, po přečtení některých knih, které o Foglarovi pojednávají, musím přiznat, že Jestřáb touhle knihou sepsal agitku nejen na čtenářské kluby Mladého hlasatele, ale udělal si i reklamu na některé své nápady. Jako dítě jsem to ovšem nevnímala a jako dospělé mi to vlastně ani zvlášť nevadí. Po letech se mi úplně nepozdávala pouze Jindrova postava, což je dáno i jistou zkratkou ve vyprávění: hlavní hrdina se seznámí s partou cizích kluků, hned se s nimi spřátelí, a aniž by je pořádně znal nebo respektoval skupinovou dynamiku, ihned aktivně přichází s vlastními nápady, co a jak by klub měl dělat, stejně jako jak by měla fungovat jemu doteď zcela cizí a neznámá čtvrť, až nakonec "vystrnadí" původního vůdce klubu Vildu. (Jistě, Jindra je lepší než Vilda, nemluví sprostě a je to upřímný kamarád, v reálu by to ale takhle černobílé nebylo a Vilda měl spoustu legitimních důvodů „vetřelce“ nesnášet.) Dříve jsem oceňovala, že Foglar dal prostor i učňovskému školství a nijak nehaněl propadlíky, teprve nyní mě trklo, že Jindra celou dobu nepřestal toužit po svém učitelském snu, zakousl se do učení a nakonec deficit dohnal. (Ba dokonce ho i přísný otec pochválil!) V tom vidím další autorův morální apel na to, aby se jeho čtenáři dobře učili a aby si uvědomili, že vlastní pílí a silnou vůlí to mohou dotáhnout daleko nebo aspoň tam, kam se dostat chtějí. V kontextu víkendové debaty o úcty dnešních dětí a jejich rodičů k vlastním rodičům, zajímavá byla reflexe vztahu otec – syn. Jindru táta mlátil jako žito a maminka proti tomu neřekla ani popel. Až intervence třídního profesora zabrala, přesto si tatínek prosadil, že kluk půjde ze školy bez ohledu na jeho přání nebo vlohy. Ba dokonce kdyby Jindra sám neodnesl přihlášku na radnici, otec by mu vybral učňovský obor a žádná diskuse. Tajemnou Řásnovku řadím mezi ty lepší foglarovky a jak je několikrát napsáno v komentářích níže, kniha obsahuje všechno potřebné: drama, kamarádství, škarohlídy v klubu i mimo něj, dobrodružství, která může s trochou štěstí zažít každý, ale i pády a ne zrovna úspěšná klubovní období. (Což opět může působit jako vzpruha pro ty, kterým se zrovna nedaří a jejichž klub se potýká s problémy.) Zajímavé je vykreslení členů klubu, včetně kleptomana Baldy. Věřím, že pro mnoho dětí kniha představovala výzvu k založení vlastního klubu, ale i inspiraci, co vše zažít a podniknout. (Jen mi nepřijde, že by dnes děti byly tak podnikavé, aby sestavovaly vlastní vozíky – ostatně ani my to už nedělali. Opět zajímavá dobová výpověď.) S výjimkou jistého moralizování (viz výše), které ale leckomu unikne a já sama ho kriticky vidím až nyní, nemám knížce co vytknout. Jen mi chybělo rozuzlení, co se stalo s ukradenými součástkami – kam balík z úkrytu zmizel.... celý text
Odkaz
2022,
Elle Kennedy
Tak toto bylo důstojné zakončení série, ačkoli z toho, jak to končí, není vůbec patrné, zda se o zakončení skutečně jedná :-). Z hlediska kompozice mi trochu vadilo, že příběh Garretta a Hanny je zařazen na konci, když jimi byla celá série zahájena, ale ono to dává smysl - s i ohledem na název této části a celé knihy. Kdo patří mezi fandy Elle Kennedy, a komu její hrdinové přirostli k srdci (navzdory všem mým výtkám uvedeným u jednotlivých knížek), toho Odkaz potěší. Je zde vše, co člověk od autorky zná, jen fanoušci by mohli nadávat, že je to moc stručné a krátké a že chtějí víc. Výtku bych měla jedinou, totiž že je to fakt limonáda, ale to je přesně to, co člověk od žánru a autorky čeká, takže vlastně nejde o výtku, ale jen konstatování zjevného :-). Logan a Grace pobavili, scéna v zapadlém autě kralovala celému příběhu a diskusi o tom, kdo koho sní v případě potřeby, bych rozhodně nepodceňovala. U Allie a Deana jsem se po přečtení jednoho komentáře níže bála, protože je to můj oblíbený pár (mám slabost pro zlobivé chlapce), ale i tady to dobře dopadlo. Sabrina mi ze všech hrdinek byla nejméně sympatická, Tucker naopak působí až nadpozemsky svým stoickým klidem a snahou vyjít partnerce vstříc. Líbilo se mi, že jejich příběh chronologicky navazoval na děj předchozích, a pokud chtěli ti dva nasbírat extra zážitky, aby měli na co vzpomínat, splnilo se jim to vrchovatou měrou. Ten kokos mi přišel trochu moc. Nu a Garrett a Hanna - opravdu si někdo myslel, že to dopadne jinak? :-) Zajímavé je, že ač jsem jednotlivé díly série četla před nějakým časem a nepovažuju to za výkvět literatury, jednotlivé postavy i jejich osudy jsem si pamatovala poměrně přesně a nepotřebovala si nic osvěžit. Vlastně to vypovídá o tom, že EK svoje kvality má a v rámci žánru to patří k tomu lepšímu (i když mi to pořád přijde hrozně nerealistické - aneb starosti mladých, nechutně bohatých a nadpozemsky krásných). Oceňuji autorčin slovní humor, kterým si mě v této knize získala víc než opisy erotiky (tady už mě nemá moc čím překvapit), a chválím i zdařilý překlad. Úplně nejvíc pro mne v Odkazu byl Alexander, na kterého rozhodně jen tak nezapomenu, a i když byl creepy, kdykoli se objevil na scéně, musela jsem se smát.... celý text
Královny nemají nohy
2018,
Vladimír Neff
Moje první literární setkání s autorem, kterého znám podle jména nejen přes jeho syna (četla jsem na VŠ), ale i skrze seriál Sňatky z rozumu, který se mi velmi líbil. Zásadní kritiku vyčerpám hned zkraje konstatováním, že vydání z roku 2018 je - jak je již řečeno v jiném komentáři - redakčně velmi odbyté, zejména co do práce s uvozovkami přímé řeči. Přitom kniha je jinak hezky zpracovaná, což byl - spolu se skutečností, že je román uváděn jako historický - důvod, proč jsem ji před nějakou dobou koupila manželovi, skuhrajícímu, že by si nějaký román historický chtěl přečíst, ale neví jaký. Od té doby titul ležel nepovšimnut v knihovně, a když mne počátkem roku chytla čtecí krize, sáhla jsem po něm já. Že nejde o román "seriózní" jsem pochopila poměrně záhy, když autor v textu použil slovního spojení zcela nevhodného pro 16. století. Trochu mě to zamrzelo, ale přistoupila jsem na jeho jazykovou hru a i díky volbě prostředků a obratů, které do Neff vložil, jsem si příběh užila. (S jedinou zásadní výjimkou, a tou byl konec kapitána d'Auberée.) Ta třetí sudička byla vskutku krutá, protože když už se zdálo, že se blýská na lepší časy, přišel úder vedený na Petrovu tvář (a jiné části těla) nečekaně a z netušené strany. Od určitého momentu už si hrdina za své smolné příhody mohl valem sám a, i když jsem ho chápala, s jistou životní zkušeností jsem současně smutně pokyvovala hlavou. Celý děj odehrávající se ve Strambě mi přišel moc, ale chápu, že autor chtěl Petra z Kukaně posunout dál z Itálie a vstříc jiným příhodám. Myslím, že knihu si vychutnají nejen milovníci češtiny, ale i ti, co už v životě mají něco najeto a jejich naivní mladická neústupnost dostala v realitě života trochu nafackováno.... celý text
Čaroděj Zeměmoří
1992,
Ursula K. Le Guin
Zvažovala jsem, že knihu zařadím ještě do loňské výzvy jako knihu obsahující mapu, protože právě kvůli té mapě na předsádce jsem si ji kdysi vybrala. Bylo to v dobách, kdy cesta z Liberce do Prahy byla daleká, a proto jsme tam moc často nejezdili. Když jsme se ale už do velkoměsta vydali, s bratrem jsme vždy přemlouvali rodiče, abychom se zastavili v knihkupectví U Jednorožce na Staromáku, protože to byl jeden z mála kamenných krámů, kde měli sci-fi a fantasy literaturu, a to dokonce cizojazyčnou. (Doteď přemýšlím, zda jsem neprohloupila, že jsem si nekoupila anglického průvodce kosmickou lodí Enterprise se všemi stavebními plány.) Tam jsem se setkala s Morressym, jako první objevila Zeměplochu (abych si ji nikdy nepřečetla, a pak tenhle jediný díl vyhandlovala s bratrem za nějaký komiks), kupovala zde některé své Star Treky. Aby bylo jasné, ty knihy jsme si s bratrem nepořizovali za své, ale při každé návštěvě jsme dyndali na rodičích, aby nám je koupili oni. A protože i ceny knih byly jinde, každý při návštěvě dostal jednu knihu, a tak jsme museli vybírat hodně pečlivě, abychom pak nelitovali. První A5kové vydání prvního dílu Čaroděje Zeměmoří mě dle ilustrace na obálce nezaujalo, ale ta mapa mě okouzlila, takže si pamatuji, že jsem knihu sice vrátila do police, ale několikrát se k ní vrátila a nakonec volba padla na ni. V těch pravěkých dobách někdy před 30 lety jsem ji pak doma četla výrazně déle, než jakou rychlostí čtu nyní, ale byla to první (a zatím jediná) kniha, kterou jsem po dočtení ihned začala číst znovu, jak se mi líbila. Zpětně nedokážu definovat, čím mě Gedův příběh tak zaujal, v dnešní době plné jiných titulů, kdy se fantastika bere za rovnocennou součást literatury, se může někomu zdát naivní či odbytý, bez epických bitev či magických tvorů. Přesto je to pro mne srdcovka.... celý text
Gazely
2023,
Patrik Hartl
Včera dočteno. Knihu mi tchán předával ve středu s tím, že by ji tchyně potřebovala vrátit do konce příštího týdne, protože jí slíbila kolegyni na dovolenou. S ohledem na to, že jsem zase doma s nemocnými dětmi, prohlásila jsem ji, že do pátku mám přečteno. "Do toho příštího myslíš," smála se. - "Ne, do toho tenhle tejden," upřesnila jsem já :-). Souhlasím s hodnocením, je to typická Hartlovina. Oproti prvotině je vidět posun v tom, že se autor víc "vykecává", kniha je výrazně košatější a delší než Šampon, Prvok, Tečka a Karel. U jiných Hartlových knih mi to trochu vadí, protože na uzavřeném prostoru rozehraje tolik motivů, že by to jiným autorům vystačilo na pentalogii, ale on to všechno zhustí do jedné knihy. Tady mi to nevadilo, i když těch skoro 450 stran popisuje dění v průběhu jen jednoho týdne - možná to bylo dané návratem do světa Šampona a spol., kterážto kniha se mi od PH líbí nejvíc. Nemohu říct, že bych se identifikovala jen s jednou z "Gazel", ale v každé jsem našla nějaký střípek toho, co řeším buď já nebo moje kamarádky. Knížka je pro mě tak trochu generační výpovědí, zajímalo by mne, zda by stejné momenty na mě měly tentýž účinek při čtení třeba za 30 let, a jak příběh vnímají holky třeba o 10 let mladší než já. (Sama jsem téměř ve věku hlavních hrdinek.) Na tomto místě si dovoluji položit otázku: "Co Vy? Zavolali byste na to číslo, jak bylo nabízeno v závěru knihy?" Dokážu si představit, že se k postavám Hartl vrátí třeba za 10 let a předloží nám další generační výpověď. Bude kniha taky zfilmovaná a Gazely budou hrát tytéž herečky jako v adaptaci Šampona a spol.? Pokud někdo neřeší vyloženě podobné životní věci jako hlavní hrdinky, knížka pro něj bude milou oddechovkou. Líbí se mi Hartlův laskavý styl, v knize není žádný vyložený haj.l nebo sv.ně, hlavní postavy se k sobě chovají laskavě a neubližují si, čtenář z četby neodejde vnitřně rozložený. Pokud naopak řeší některé podobné situace a rekapituluje, zda svůj život skutečně žije nebo přežívá, pak mu knížka navzdory lehkému peru možná nabídne podněty k zamyšlení. (Jen nevěřím, že sama o sobě ho ke změně přiměje, na to je spousta věcí neuzavřených.) Každopádně ze současných autorů je pro mě Patrik Hartl vždy (a většinou jen s malými výhradami) sázkou na jistotu. Ananas!... celý text
