tatjana1737
přečtené 648
Pilná jako včelka
2024,
Sára Topinková
!!! POZOR, MOŽNÉ SPOILERY !!! Přiznám se, že patřím k těm, které prvotina Sáry Topinkové od @ya.ctu zaujala a oslovila, takže když jsem vzápětí po dočtení viděla avízo, že se chystá pokračování, byla jsem přirozeně velmi natěšená. Dá se tedy pochopit, že když jsem si šla pro knihu do knihovny a spatřila ji v poličce připravených rezervací, lačně jsem po ní sáhla, přitiskla ji na prsa a začala se ďábelsky smát. To píšu vlastně jen na vysvětlení tomu pánovi, co tam zrovna v dětském oddělení byl se svými malými dětmi, viděl mě a kterého jsem svoji reakcí vyděsila :-). Zkrátka a dobře, na knihu jsem se nesmírně těšila. Bohužel ale musím konstatovat, že tentokrát to pro mne nebylo úplně ono. Nevím, zda je to tím, že jsem si v rámci očekávání pomyslnou laťku – i v návaznosti na první nadšené komentáře na IG – dala hodně vysoko, anebo tím, že problémy hlavních hrdinů mě tolik neoslovily. Přitom, když jsem nad tím po dočtení zpětně přemýšlela, v mnoha ohledech jsem ještě na vysoké škole byla jako Šarlota. Perfekcionismus, přepínání se, přibírání dalších úkolů, aby člověk okolí dokázal, že na to má a že dostojí své pověsti jedničkáře, aniž by kdokoli viděl nebo snad ocenil úsilí a ztrátu volného času, které do výsledků bylo třeba investovat… Šarlota mi nebyla příliš sympatická už první knize a ani ve Včelce jsem se do ní příliš nedokázala začíst. U Cilky mi hodně pomáhaly ty dvě časové linie vyprávění, nějaké podobné kompoziční hrátky mi zde chyběly a byla jsem trochu zklamaná tím, že se vše odehrává v přítomnosti. Autorka sice střídala vyprávění očima ústřední dvojice, ale ani to mě úplně neuspokojilo :-). (Zato se mi moc líbilo občasné drobné použití nářečí, třeba u slova rožnout, nenápadně reflektující, v jaké části ČR se děj odehrává.) Každopádně do Šarlot jsem se úplně nedokázala vžít a nadále na mě působila spíše nesympaticky, byť jsem ji v mnoha ohledech dokázala chápat. Její z vnitřní nejistoty pramenící touha mít přehled o svých blízkých mi až příliš zaváněla snahou kontrolovat, což jsem zažívala roky ze strany své mámy, trvalo dlouho, než jsem dokázala pojmenovat z toho pramenící nelibost, a vzepřít se, abych se neudusila. Mít kamarádku, která mi tohle dělá, měla bych spíše potřebu se od ní distancovat než ji neustále přesvědčovat o tom, jak je pro mě důležitá a mám ji ráda – předně bych vůbec neanalyzovala, proč se tak vůči mě chová. Oceňuji, že při opisu milostného sblížení nešla Sára Topinková do zbytečných detailů, tohle bylo naprosto postačující. Za přehnanou ovšem považuji reakci Ley, jejímiž ústy bylo třeba čtenáře fungovat s biologií ženského těla :-). I když jsme většinu informací měli spíše z Bravíčka, náš středoškolský profesor nepodcenil informovanost a divím se, že dnešní teenageři toto nevědí?? Damián mě bavil víc, což je dané už tím, že mi byl sympatický v Cilčině příběhu. Zde ovšem úplně nevěřím hloubce sebereflexe dospívajícího kluka, který dokáže pojmenovat svoje pocity, analyzovat a vysvětlit proč se chová tak, jak se chová, a současně vycházet vstříc zneurotizované, nejisté a úzkostné partnerce, přestože je sám plný problémů, strachů, a ještě řeší problémy svých sester. Z tohohle úhlu pohledu v knize naprosto selhaly dospělé postavy – u Šarloty ještě nějak fungovala babička (od rodičů si Lotka nenechala radit a celkově mi přišlo, že fungují spíše jako spolubydlící), ale u Damiána – s výjimkou Miloše – vlastně nikdo. Coby dítě vyrůstající v jiném zázemí si nechci připustit, že by opravdu existoval takovýhle „sociální případ“, a pokud ano, že by to neřešila minimálně škola či OSPOD… Btw: Ta babiččina „epizoda“ mě dost ťala, ani ne tak kvůli Lotce, brala jsem to jako nutný literární zvrat, ale proto, že od prázdnin doma řešíme něco podobného a není to snadné. I když jsem tentokrát nebyla tak spokojená, cením si toho, že Sára Topinková otevírá poměrně těžká témata. Pokud se její knihy skutečně dostanou k věkové cílové skupině, věřím, že ji osloví a mnohdy asi i pomohou. P.S.: Obálka je opět neskutečně vymazlená a už se těším, jak bude vypadat avizované vydání v pevné vazbě s barevnou ořízkou. P.P.S.: Ještě chci najít odkaz na píseň Kachen proti kapitalismu, abych si dotvořila celkový obrázek :-).... celý text
Já, Finis
2020,
Václav Dvořák
!!! POZOR SPOILERY !!! DLUŽÍM KOMENTÁŘ, a tak alespoň ve stručnosti napravuji: O knize jsem se poprvé dozvěděla v rámci předmětu Literatura pro děti a mládež, a byť ke sci-fi už nějakou dobu netenduji, zaujalo mě, že autor je Liberečák, a knihu si dala na seznam toho, co bych si chtěla přečíst. Sáhla jsem po ní až po Písečnících a musím konstatovat, že kdybych Finisem začínala, tak by mě autor zřejmě tolik neoslovil. Jednak mi neseděla grafická podoba knihy, ať šlo o minimalistické barvy a ilustrace, ale zejména sazbu písma a jeho font. Ten přítomný čas mi tolik nevadil, ale měla jsem veliký problém se začíst do příběhu. Především se však podepisuji pod tvrzení, že Já, Finis je fakt depka – něco takhle bezvýchodného bych desetileťákovi číst nedala. I když mi svět, kde se děj odehrával, byl vyloženě odporný, chtěla jsem vědět, jak to dopadne. Autor bohužel dost věcí uspokojivě nedovysvětlil a vcelku odbyl, s čímž se dětský čtenář asi vyrovná, ale dospělému to už bude vadit. Kupř. proč Nepřítel vůbec plánoval válku světů nebo proč si hlavní hrdina jako jediný na konci vše pamatoval? Jakožto rodičovi mi vadila i naprostá pasivita dospělých postav – to se opravdu nikdo nepokusil být vzhůru v noc, kdy mu mělo zmizet dítě? Přijít záhadě na kloub? Opravdu by se lidi tak rychle smířili s tím, že jim někdo krade děti? Úplně jsem nepochopila i pointu s Tygrem – co se s ním stalo a zda to opravdu byl bratr hlavního hrdiny?... celý text
Písečníci a probuzení krále
2022,
Václav Dvořák
DLUŽÍM KOMENTÁŘ, a tak aspoň ve stručnosti napravuji: Druhý díl Písečníků mě bavil výrazně více, protože u něj jsem už neviděla tolik paralel s Harry Potterem a příběh byl pro mě hodně originální. To, co se stalo Primaluce, jsem sice odhadla poměrně rychle, ale „kdo“ je Král jsem netušila vůbec. Pokud bych měla něco vytknout, tak Tomášovo chování: mnohokrát bylo nelogické – bylo zjevné, že mu někdo usiluje o život, ale nejenže se nikomu nesvěřil (v knize odůvodňováno tím, že by se bál ztráty deníkových záznamů), ale ještě zásadně vyhledával rizikové situace, chodil sám do temných opuštěných prostor a celkově dělal všechno pro to, aby se mu něco stalo. Stejně tak mi přišlo nedořešené neférové chování Albia při závodech, kdy tenhle „Malfoy“ podváděl už poněkolikáté, ale dospěláci to nadále přehlíželi a neřešili. Ilustracím jsem na chuť spíše stále nepřišla, ale příběh mě chytil a měla jsem ho přečtený během pár dní. Autor rozřešil některé záhady a nejasnosti z prvního dílu (Tomášův původ), ale současně si připravil půdu pro zápletky do dalších knih. Doufám v pokračování!... celý text
Hodina hromu
2024,
Lenka Poláčková
Po dočtení Věku přízraků jsem se bála sáhnout hned po pokračování, abych nebyla zklamaná. Co když se mi příběh nebude líbit? Vyrovnám se s tím, že zde bude jiná ústřední postava a dvojice? Bude se opakovat wow efekt prvního dílu nebo je laťka nasazená vysoko? Četbu jsem si proto proložila jinými knížkami, až přišel den, kdy čas dozrál a já pocítila silnou touhu a chuť vrátit se do Olomouce na konci 19. století. S tenčícími se stránkami do konce jsem co nejvíce snažila oddálit moment dočtení, abych s knihou byla co nejdéle, ale stejně jsem se pouštěla do četby dalších kapitol. Protože Hodina hromu je stejně dobrá, ne-li lepší než Věk přízraků (a chystaný třetí díl je prý úplně nejlepší), a moje předchozí obavy byly zcela liché. Nerada v komentářích shrnuji děj knihy, a tak se zaměřím jen na svoje dojmy. Příběh mě bavil a město a postavy v něm žijící před mýma očima ožilo, k čemuž přispěly i reálie a plastické opisy. Opět musím vyzdvihnout autorčin jazyk – i když napsala dílo prozaické, poetické popisy byly samy o sobě básní vyvolávající ve mně nejen duševní obrazy, ale i hluboké pocity. Naprosto nádherný byl ušlechtilý, nadpozemský moment Ambrože s vlasy prosvětlenými zapadajícím sluncem a asociace s Prométheem, které vzápětí – spolu i s hrdinčinými sympatiemi – zmizely, když slunce zapadlo a do místnosti se stíny náhle vstoupil soumrak. Nevím, zda to bylo tím, že jsem knihu četla rozjitřená, ale když „Dany“ utekla z tancovačky, bylo mi z toho do pláče. Zejména pak poslední třetina knihy mě silně zasáhla a vliv na to měly i texty vyměňovaných dopisů. Dopisů psaných lidmi, kteří – ač neměli mnoho prostoru se skutečně poznat – přijali osudovost svojí lásky a oddanost jeden druhému. Při soudním přelíčení jsem se uvnitř zalykala nespravedlností, nemohla se vyrovnat s ignorancí mužské justice a pocítila velmi silnou pokoru vůči ženskému hnutí. Sociální otázky 19. století mám těsně spjaté s osobou VŠ přednášející docentky Jany Englové, takže když do soudní síně vstoupila hraběnka Pötting-Persingová, viděla jsem v ní i rysy noblesní a lidské paní docentky. (Na tu jsem si při čtení vzpomněla nejednou a jsem si jistá, že Olomoucké století by se jí jako čtenářce líbilo.) Nechyběla ani chmurná úvaha nad tím, že některé věci se s dobou nemění. Nevím, koho autorka přiřkne jako osudovou ženu juristovi Leopoldovi (který mi ve Věku přízraků byl zprvu spíše nepříjemný), ale moc bych si přála přečíst romantický příběh s dobrým koncem věrné přítelkyně Berty Kaňové. Neaspiruji hrát si na booktubera, ale nadšení z těchto knížek musím sdílet dál. S obdivem se kořím Lence Poláčkové a její práci se slovy. Myslela jsem si, že psát umím, ale chtěla bych psát jako ona. Mohl to být obyčejný příběh dvou lidí, ale Lenka Poláčková jej zaplnila tolika precizními detaily, že z něj udělala komplexní svědectví o konci 19. století. Ať šlo o technický pokrok, ženské hnutí a jeho odraz ve vzdělávání žen a dívek (znala jsem manžele Náprstkovy a Minervu, ale o Pöttingeu jsem neměla tušení), postavení žen, pohled na manželské soužití nebo i dělnické hnutí (akcentované více v prvním díle). I s ohledem na použitý jazyk toto vše z knihy dělá klenot pro kumštýře a fajnšmejkry. Šest hvězdiček z pěti. „Teď líbám Tě do dlaní, pro zázračnou jejich schopnost dávat věcem tvar. Líbám Tě na čelo, pod nímž Tvůj hrdinný duch dřímá. Líbám Tě na víčka, bys znal jen klidný spánek, prostý všech výčitek a nočních můr. Líbám Tě na tváře, které jak dětská líčka růžoví, když slunce sen a Tebe ze svých výšin usmívá. Líbám Tě na ústa, tak kouzelná a dosud nepoznaná. A líbám Tě na prsa, kde čestné Tvé srdce údery odečítá chvíle, než se my dva znovu šťastně shledáme.“... celý text
Písečníci a bludný asteroid
2018,
Václav Dvořák
!!! POZOR SPOILERY, PRO TY, CO NEČETLI !!! Na autora jsem poprvé narazila pár let zpátky při hledání knih pro splnění předmětu Lieratura pro děti a mládež. Titul Já, Finis byl ale vypůjčený, takže jsem nakonec předmět splnila jinými knihami. Znovu na mne Václav Dvořák vyskočil na IG, kde se ve svém příspěvku holedbal, že naučí i zaryté nečtenáře číst, kterážto prohlášení byla podpořena ohlasy nadšených maminek. Shodou náhod nejstarší schytal svojí první pětku za to, že o prázdninách nic nepřečetl (to, že jsme četli spolu, úspěšně zapomněl), a i když jeho to nehnětlo, mne coby osobu, která by bez knih zemřela, to mrzelo a řešila jsem, jakou knihu pro něj vybrat. Dvořák na svých stránkách měl akci 3+1 na svoje knihy, svrběly mě prsty, ale protože výsledná částka i tak byla dost vysoká a do výplaty daleko, zamluvila jsem Finise i Písečníky v knihovně. Když se pro ně šla vypravit, strávila jsem nakonec asi 1,5 hodiny rozhovorem s knihovnicí v dětském oddělení. (Což bylo krásné, protože po opravdu hodně dlouhé době jsem mluvila s někým, kdo je stejně postižený jako já, a ani jedna jsme nedokázaly ten hovor ukončit.) Doporučovala mi i jiné knihy a u Písečníků pronesla něco, co moji četbu značně poznamenalo. Totiž, že je to vykrádačka Harryho Pottera. Po dočtení jí bohužel musím dát za pravdu a nechce se mi věřit, že by Dvořák HP neznal a všechno to jenom byla náhoda. Jen některé z bodů: Hlavní hrdina je outsider a sirotek, ale dříme v něm víc, než sám tuší. Hned první den si znepřátelí nejen spolužáka (bledý blonďák), ale i jednoho z učitelů, který je na něj a jeho přátele zasedlý a nespravedlivě a neúměrně jim sráží body ve školním hodnocení. Tomáš vyniká v létání, hned při první hodině „kouzel“ zvedají děti do vzduchu předměty, a je dobrý i v gravibalu, který nikdy nehrál, zkrátka talent od přírody. Mechanik v hangáru je takový vlastně Hagrid. Děti celou dobu podezírají zlého učitele z nekalostí, sledují ho dokonce do zakázané zóny, kde sice nenarazí na Chloupka, ale těsně předtím, než se jim podaří něco zjistit, se musí vrátit… Říkala jsem si, že by to byl „dobrý plot twist“, kdyby záporákem ve skutečnosti byl ten roztržitý profesor historie. Když vykrádačka, tak se vším všudy, profesorem Quirellem byl skutečně profesor Libris. Když to člověk čte s tímhle vědomím, aniž by k odhalení ještě došlo, profesorovy výroky při hodinách historie dávají úplně jiný smysl (takže když to pak někdo čte podruhé a už zná pointu, musí si říkat, jak to autor umně zaonačil, aby to vlastně bylo do očí bijící). Václav Dvořák píše dobře, ne že ne, kniha je čtivá a udržuje napětí a čtenáře u stránek. S tím předem daným hodnocením to na mě však tak trochu působilo jako „jo, tahle zápletka je dobrá, ale já ji dokážu uchopit a zpracovat líp než Rowlingová, protože píšu líp“. Minimálně co se prvního dílu HP týče, dávám autorovi za pravdu (a pozor, to patřím mezi ty, co Pottera četli mezi prvními, ještě než propukla hysterie a pottermánie, a k celé sérii mám sentimentální vztah). I když autor do děje zakomponoval mudlovskou sestru a celé se to odehrává ve vesmíru, nic to bohužel nemění na tom, že to fakt je vykrádačka. Standardně bych vypálila pět hvězd, takhle nemohu než tři a ještě přemýšlím, zda jsou zasloužené. Nicméně kniha fakt dobrá je a i když obsahuje cizí slova a zpracovává i vědecké poznatky, věřím, že děti bude bavit. Jen na toho moje je ještě hodně složitá - minimálně velikost písma a hustota textu na stránku jsou pro něj zatím složité. Jednou ale třeba uvidíme. Pokud se však do knihy pustí, já mu ten ohavný spoiler nedám a budu jen čekat, jestli na tu podobnost přijde sám. P.S.: Po přečtení některých zdejších komentářů dodávám, že coby někdejšího latiníka mě iritovalo počeštělé skloňování některých latinsky znějících jmen :-).... celý text
Snad jednou
2022,
Amélie Salingerová
Pokud bych měla hodnotit jako samostatnou knihu, bylo by hodnocení nižší. Jelikož se ale jedná o "doplňkový" titul k Alespoň prozatím, bylo by nefér nehodnotit v návaznosti na příběh Mariny. Podotýkám to, co zdůraznila sama autorka v úvodu, že znalost AP je pro čtení příběhu z pohledu Jakuba nezbytná. Zprvu mi dělalo problémy se začíst, a to i kvůli četnějším přepisům messengerové konverzace. Ne, že by nebyly vtipné, ale jen mi těch pár vět na stránce přišlo - oproti klasickému textu - trochu jako podvod :-). Nicméně výměna zpráv mezi Jakubem a jeho nejlepším kamarádem (a možná trochu i crush - i když samozřejmě jen platonicky, chlapsky a v kamarádské rovině :-D) byla vtipná a pěkná. Celkově jsem měla přečteno velmi rychle. Některé události, které by mě zajímaly víc, autorka vzala vcelku hopem. Řadím se proto k těm, kteří si čtení sice užili, ale vlastně jsou trochu nespokojení a chtěli by víc, třeba právě příběh Tomáše a Anny. Nebo pokračování o tom, jak se všichni sešli v Praze.... celý text
Alespoň prozatím
2022,
Amélie Salingerová
Moje třetí a jejich první kniha od YA.čtu, s odvážným rozsahem kolem 350 stran (a ano, písmo je zde opravdu drobné). Zprvu se mi moc nelíbila malůvka na ořízce, ve stylu drobných obrázků na přebalu knihy, ale když mi došlo, k čemu se to všechno váže (včetně jednoho srdíčka prostřeleného šípem), vzala jsem ji na milost. Jen škoda, že kniha z knihovny je zatavená v obalu, takže mapku lze otevřít jen velmi obtížně (ona ale k orientaci v ději až tak nezbytná není), a že vzadu je přelepená obřím čárovým kódem. (Jak mám libereckou knihovnu ráda, zde musím smutně pronést, že to šlo nalepit i jinam.) Pokud bych měla něco vyzdvihnout, tak je to styl autorky a jazyk, jakým je kniha psaná. S ohledem na to, že je AS mileniálka, je to opravdu dobrá práce. Když mi bylo náct, tak jsem romány pro dívky nečetla, Rudolf mě nezaujal vůbec a Lanczovou jsem objevila až na VŠ a už tehdy na mě reáliemi 90. let působila jako retro. Těší mě proto, že pro současné náctileté existuje současná autorka píšící současné knihy. (Kvůli zasazení do konkrétní doby možná jednoho dne taky budou působit jako retro?) I když náct už mi není nějaký ten pátek, příběh se mi líbil a vykřesal ve mně vzpomínky na moje první lásky a zamilování, včetně toho pocitu neuvěřitelnosti, že cit je opětován a vyvolená bytost jeví taky zájem. Přesto oproti ostatním knihám vydavatelství jednu hvězdičku srážím. Předně mi nepřijde, že by období corony a nouzových stavů bylo reflektováno tak, jak si ho pamatuji, a to včetně délky doby různých vládních opatření (nebyla jsem na střední, ale nouzový stav skončil dřív než v červnu). Coronavirus tvoří kulisu příběhu, ale je reflektován spíše okrajově, zcela chybí vypjatost a polarita společnosti co se týkalo názorů na nošení roušek nebo později očkování. (Marina plánovala s kamarádkou vycestovat, ale „povinné očkování“ a prokazování se certifikátem zde úplně chybí.) Za mě to tedy úplně svědectví o té době není, na druhou stranu ale uznávám, že pro knihu to až tak důležité nebylo a možná by ji to zbytečně hyzdilo. (Doteď mám pocit, že roušky, očkování, povinné testování a další v lidech vyhrotilo emoce a zejména pokud měl někdo opačný názor, jedno zda byl zastáncem nebo odpůrcem, šli ihned do přímé agrese.) Každopádně některé situace v návaznosti na dobu, kdy se děj odehrává, mi na knížce přišly nereálné. Stejně jako to, že by hrdinka náhodou měla na chatě maturitní šaty (o otcově a Václavově kostýmu nemluvě) nebo že by teprve ve svých 17 letech prožila první orgasmus při autoerotice. Nemluvě o tom, že obě rodiny bydlely vedle sebe dost dlouhou dobu, aby nějaká neformální sousedská komunikace proběhla dřív než v době corony. Byť oba (zejména on) udělali mnohá ukvapená rozhodnutí, Marina i Jakub na svůj věk překvapivě velmi vyspěle analyzovali vlastní pocity a vnitřní motivaci a dokázali o nich mluvit. To neumí leckterý zralý dospělý :-). Jakožto dospěláka mě trochu iritovalo i to, jak vedlejší postavy v podání dospělých zcela ignorují, že se jejich děti toulají kdovíkde, a tak si žádná z nich nevšimla, že jejich děti tvoří pár. (Ano, kniha je psaná pro teenagery, kteří tohle asi vnímat nebudou, mně jakožto rodiče to lehce iritovalo. A to i s ohledem na to, že při prvním nouzovém stavu se všichni báli tak, že nosili roušky i když byli v lese úplně sami, takže by mě spíše zajímalo, kde se moje dcera celé dny toulá a s kým.) Kdybych knihu betovala já, tohle by byly moje zásadní připomínky, nicméně uznávám, že většina výtek zde uvedených se zrodila právě proto, že svým věkem nejsem cílová skupina. Kdybych byla mladší, tak by mě nic z toho zřejmě nenapadlo a vypálila bych plný počet hvězdiček. Protože napsané to bylo fakt dobře a čtivě, postavy (včetně vedlejších) byly sympatické, u knížky jsem se nenudila, její čtení mě bavilo a Marině jsem fandila. (Co 5 z 10 od Davida, já se v nějakých 16 letech na ulici od kolemjdoucích mladíků dozvěděla, že jsem 3 z 10…) Plus: Coby Liberečáka mě bavilo, že se kniha odehrává v sousedství v Českém Ráji, i když Liberec tu byl jen zmíněn v návaznosti na nákup v Makru. A protože netuším, kde všude jsou v regionu lukostřelecké oddíly, představovala jsem si, že Jakub chodí trénovat „k lukostřelcům“ u nás, což je coby kamenem dohodil od našeho domu. P.S.: Doslov autorky na mne silně zapůsobil. V kapse pořád žmoulám drobné, ale svůj los jsem si pořád nekoupila. Mám?... celý text
Stačí mávnout křídly
2022,
Sára Topinková
!!! POZOR, i když neurčité, komentář obsahuje MOŽNÉ SPOILERY !!! Druhá zkušenost s YA.čtu a mohu říct, že já tedy rozhodně YA.čtu a číst budu. Páni... dočetla jsem před chvilkou, takže je to všechno čerstvé, a protože nechci převypravovat děj a prozrazovat, mohu konstatovat alespoň tohle: krásně vizuálně zpracovaná kniha (jen motýlci po stranách textu + číslování stránek na okrajích po stranách a ne dole, jak jsem zvyklá, mě dost dlouho rušili), ale především dobře napsaný příběh (Vážně autorce před vydáním nebylo ještě ani 19??? Smekám!), krásný jazyk, stylistika, promyšlená kompozice knihy - kterou by člověk vlastně mohl po dočtení začít číst znovu a plynule navázat, nebo by ji mohl číst "na přeskáčku" časových rovin, tedy tak, jak byla napsaná, anebo si přečíst jen kapitoly arabsky číslované a pak ty očíslované římskými číslovkami, nebo naopak, a příběh si složit chronologicky. Jako... WOW. Jistě bych dokázala najít nějaké výhrady, a možná se objeví, až si dojmy trochu sednou, ale v danou chvíli jsem opravdu nadšená a - teď se budu opakovat - obdivuji autorku, že v raném věku dokázala napsat něco takhle vyzrálého a (kompozičně, stylisticky, jazykově...) propracovaného. Jistě za ní bude stát i tým YA.čtu, který odvedl svůj díl práce, ale i tak... Mimochodem: Zásadně čtu i předmluvy autora, doslovy či poděkování, protože to mám stejně jako v kině - zaplatila jsem si celý film, takže zhlédnu i titulky, a stejně tak - zavázala jsem se přečíst celou knihu, a tak si přečtu i poděkování a tiráž. (Teď kecám. Vydavatelské údaje čtu tak ve 2 případech ze 100.) A kdybych to měla zhodnotit, ono i to poděkování je vymazlené a promyšlené, stejně jako zbytek knihy :-). Ač jsem svým rokem narození spíše Old Adult, kniha se mi líbila, příběh mě vtáhnul a s blížícím se koncem byly momenty, které mi vháněly slzy do očí (za mne zejména závěrečná scéna s Beou). Cynicky nevěřím, že by někde byli takoví klaďasové jako Robert a Damián, ale lidsky chci věřit tomu, že ano, a vlastně v dobré konce doufám a i když všechno křičí, že nebudou, chci, aby byly. Při čtení jsem si říkala, že "až tak moc se Cilce nestalo" - aniž bych to chtěla bagatelizovat, jen jsem se při čtení anotací a komentářů bála mnohem horšího a varování na knize mým dobrým pocitům nepřispělo. O to víc mě zabolelo, co se stalo dál, i proto, že jsem v podobné situaci byla taky a taky byla naprosto paralyzovaná. Ale jinak jsem neměla tendenci si do příběhu cokoli projektovat ze své zkušenosti a Cilčin příběh vnímala sám o sobě. Jako rodiče mě pak zasáhly ani ne reakce hrdinčina otce, které byly na facku, ale tak nějak jsem je čekala a brala to tak, že byl schválně takhle napsaný, jako spíše rodičovská bezmoc a fakt, že máma a táta dlouho nevidí či úmyslně přehlížejí, že se něco děje, a pak, když by to chtěli řešit, jsou naprosto bezmocní. O tom, že v případě gymnázia, kam Cilka chodila, selhaly všechny další dospělé autority, nemluvě. U nás v knihovně je zařazena v dětské sekci a mně by zajímalo, jak na ni nahlíží dětský či mladistvý čtenář, který ještě v životě nenarazil. Ač pro někoho příběh asi vyzní mravokárně a v knize uvidí hlavně varovně vztyčený prst, souhlasím s tím, že jde o důležité téma a že kniha za přečtení rozhodně stojí. Na přidané hodnotě (a tady se i já začínám vracet na začátek vlastního komentáře) jí pak přidává to, jak je napsaná.... celý text
Věk přízraků
2023,
Lenka Poláčková
Byla bych přísahala, že k téhle knize mne navedla @katynka78, ale když jsem se snažila dohledat její příspěvek ve skupině na MK, nikde jsem na něj nenatrefila. Tak nevím, jak jsem na to přišla :). Každopádně na knihu jsem měla dlouho vytvořenou rezervaci v knihovně a asi 2 týdny zpátky se na ni dostalo. Ten den jsem zrovna fest pospíchala, nestíhala a kamkoli jsem přišla, tam byly fronty a další zdržení. Autobus, kterým jsem se chtěla popovézt, uvízl v zácpě, a když jsem konečně přiběhla do knihovny a sběhla do přízemí, kde mají připravené rezervace, zjistila jsem, že knihu mají ve 3. patře v dětském oddělení. Při úprku k výtahu, který mi ujel, jsem ještě popadla a půjčila další knihu, co mě zaujala, a v dětském oddělení se kvůli těm pár minutám trefila do chvíle, kdy přede mnou dětský čtenář řešil s knihovnicí výpůjčku. Nakonec se výpůjčka podařila a kniha skončila v batohu. Doma jsem ji rozečetla a tak moc se mi to líbilo, že jsem ji odložila, přečetla tu druhou zapůjčenou a ještě knižní štafetu, abych knihu neblokovala. Po Krávě a kreténovi, kteří mi vyloženě nesedli a upřímně říkám, že nepamatuji horší knihu, kterou bych měla v ruce, jsem se vrátila k Věku přízraků a z porovnání těchto dvou knih vychází Poláčková jako moje nová oblíbená autorka. Olomouc jsem navštívila před nějakými 15 lety a i když ho povšechně v paměti mám, při četbě mi to nepomohlo. (Ale já si do toho projektovala jiná města, která znám lépe, a nemyslím, že by mi to čtenářsky uškodilo.) Zato mi pomohly vybledlé znalosti dějin 19. století a dělnického hnutí, oceňuji, že autorka toto do knihy s nálepkou YA dala a že z něčeho, co je primárně určeno jiné věkové kategorii, udělala opravdu historický román. A to včetně ukázky česko-německých vztahů, třídního rozdělení společnosti a postavení služebného personálu. Co ale musím především vyzdvihnout je to, jak je kniha vymazlená. A výjimečně nemyslím obálku, nad kterou slintá mnoho čtenářů a která je motivovala ke koupi, ani ořízku s obrázkem, protože já v ruce měla běžné paperbackové vydání. Mluvím o tom, že na knize je velmi znát, že ji vydávali lidé, kterým na ní záleželo, že měla hodně betačtenářů, kteří ji vybrousili k většímu lesku a dokonalosti, a že si na ní autorka, ale i celý tým kolem vydavatelství YA.čtu dali opravdu záležet. Ať jde o doprovodné materiály, slovníček pojmů, doslov nebo mapku (ta mě tedy vizuálně moc neoslovila). Co se pak autorky týče, neskutečně mi sedl její sloh a volený jazyk, s drobnými výhradami se mi líbila kompozice knihy, oblíbila jsem si postavy a příběh se mi moc líbil. Při popisu sychravé vlhké mlhy jsem ty ulice úplně viděla před očima. V příběhu se postupně rozvine i romantická linka a erotická scéna mezi hrdiny je napsaná nesmírně vkusně, láskyplně a obsahuje hlavně tu "myšlenkovou nadstavbu", která z prostého fyzického aktu dělá milování. Po přečtení komentářů na DK souhlasím s tím, že konec byl až moc snadný, klidně nějaké to drama přijít mohlo, ale na druhou stranu jsem vlastně ráda, že to i nadále plynulo zvolna a bez nějakých násilných zvratů s cílem čtenáře za každou cenu šokovat. Jestli jsou i ostatní knihy od Poláčkové takové, chci je číst, vlastnit a s autorkou se kamarádit. I když mám v poslední době opravdu špatné období a nestíhám číst vše, co jsem si pořídila či předsevzala, v knihovně jsem si objednala další knihy od vydavatelství a hodlám si rozšířit obzory. Každopádně po některých knihách, co mi v poslední době prošly rukama, jsem s velikou úlevou zjistila, že i u nás existují autoři, vydavatelství a knihy, které mně, náročnému, zmlsanému a vyhořelému čtenáři, co má načteno a začíná být zklamaný opakujícími se vzorci, mají co nabídnout.... celý text
Kráva a kretén
2023,
Jana Slaninová
!!! POZOR SPOILERY !!! Co je na téhle knížce opravdu hezké, je obálka. Aktérka sice není zrz, ale obrázek přímo volá: "oddychová romantika!" Bohužel, tím má pochvala končí. Kniha se ke mně dostala jako štafeta, jinak bych po ní asi nesáhla, a přiznávám, že přispěl i název, který mě šokoval a částečně vábil a probouzel zvědavost. (Než jsem narazila na to, že se příběh odehrává v Praze, myslela jsem, že kniha je zahraniční provenience.) Samotný příběh na mě ovšem působí jako podprůměrná fanfiction, kterou autorka publikovala na blogu, čtenářky-kamarádky jí psaly "To je dobrý, piš dál, to bys měla vydat!" a ona je (bohužel) poslechla. Pominu-li odbytou redakční práci v podobě divně dělených slov, podivně členěného textu (který měl zřejmě natáhnout počet stran) či absentujících (a jinde nadbytečných) čárek, samotný příběh je hodně prostý, nedotažený a nepromyšlený. A tím posledním nemyslím jenom to, že autorce hapruje časová osa, kdy Klárka a Vans paří v pátek, v neděli si jde Klárka zaběhat a Vans odchází od kreténa, přestože to bylo v sobotu. Nebo že se Klárka vídá s Adamem pouhý týden a ten ji již žádá o ruku apod. (Ano, tu zdrobnělou formu jména hlavní hrdinky zde píšu schválně.) Většina postav v knize ječí nebo se řehtá a přestože je Adam žádanou partií na svatebním bulvárním trhu, tuhle informaci autorka dále nerozvádí a vůbec s ní nepracuje. Stejně jako s některými z vedlejších postav, ať to je kompars firmy, v níž Klárka pracuje, zneužitý Miky nebo recepční Martina, která jako Deus ex Machina pomůže, ale pak se z příběhu zcela ztratí - kromě čtenáře na ni zapomněla zjevně nejen Klárka, ale i sama autorka. Konec měl být zřejmě emotivní a sladkobolný, ale pro kritického čtenáře je to jen další důvod k nechápavému vrtění hlavou. Upřímně: Fakt jsem myslela, že otočím stránku a bude tam ještě nějaká kapitola, ale nebyla tam. škoda. SPOILER: Muž, který svoji vyvolenou miluje natolik, že ji po týdnu požádá o ruku, ji podvede s její nej kamarádkou, kterou zná zhruba stejný čas, aby svoji lásku chránil před krutou pravdou, kterou jí stejně sám nakonec naservíruje... Kamarádka, která s hlavní hrdinkou prožila první poslední, ale pak jí schválně zahraje divadlo, aby ji chránila před krutou pravdou, za cenu, že jí zlomí srdce a zavře vrátka k muži jejího života. A to už nemluvím o jiných lahůdkách typu "moje nejka ho zajela, abych s ním pak chodila", "píše mi, zatímco vedle něj leží ukojená Vanesa" a nebo "Vanesa mi to udělala rukou, až jsem křičela, ale je to cajk, lidi dělají podobné věci denně, tak proč se nad tím pozastavovat, jedeme dál". Janě Slaninové by v první řadě pomohl kritický betačtenář, který by jí podobné věci vytkl a přiměl ji knihu přepsat. Řemeslně to až tak zlé nebylo, některé příměry a dialogy byly prima, byť by - za mne - prospělo ubrat hrubých výrazů. Ovšem výstavba příběhu a některé dějové kličky byly zřejmě pro efekt a bohužel nezapůsobily. Myslím, že jsem to ještě nikdy neřekla nahlas, ale tohle byla asi nejhorší kniha, co jsem kdy četla (půl hvězdičky za tu obálku), a vydavatelé by měli vážit, co všechno pustí do světa. Kráva a kretén mohli s klidem zůstat na internetu a čtenářskou obec by to o nic nepřipravilo.... celý text
Lovci knih
2019,
Dirk Husemann
!!! POZOR, OBSAHUJE DROBNÉ SPOILERY !!! Ach Poggio, Poggio Bracciolini, i já bych Ti neodolala, ale nikoli pro Tvé dlouhé řasy, italskou vášnivost v lásce nebo štíhlou postavu, ale pro Tvoji lásku ke knihám. Mám to totiž stejně jako Ty. CITÁT: Poggio zvolna přejížděl prsty po okraji stránek. Rád tak navazoval s knihou známost, než se do ní začetl. Toho dne jsem pekelně pospíchala a měla zpoždění, které jsem se snažila ukrátit tím, že se jednu zastávku svezu autobusem, ale jako na potvoru byla špička a ta jedna zastávka mi trvala skoro 7 minut. V obchodě jsem potřebovala jen pár drobností, ale všude fronty, a když jsem vběhla do knihovny vyzvednout rezervaci, zjistila jsem, že k vyzvednutí není v přízemí, ale ve čtvrtém patře. Následovala chvatná otočka a úprk na výtah, který zbrzdil pohled na Lovce knih. Titul jsem ihned čapla, skočila k samoobslužné pokladně, a kvůli tomuhle zdržení mi ten výtah někdo ukradl. Všechno jsem nakonec stihla, i když na knop, a když jsem se později v klidu domova začetla, pochopila jsem, že ten okamžik u stolku s vystavenými knihami byl jedním z těch zřídkavých vnuknutí, kdy člověk sáhne po něčem, co mu naprosto sedne, aniž by to v tu chvíli tušil. Je to ale prostě „na první pohled“. Lovci knih mají za mne zde na DK nespravedlivě nízké hodnocení, kterému vpravdě nerozumím. Pro mě to po dlouhé době byla kniha, kterou jsem si nesmírně užila. Uznávám, že příběh jako takový není úplně propracovaný, stejně jako mě při čtení závěrečných stránek trochu zamrzelo, že některé události časově nesedí. Patřím k těm, co jsou dogmatici, na druhou stranu vytýkat historickému románu, že si autor lehce upravil realitu, aby mu to líp pasovalo, je trochu nesmysl. (Až zase budu někde nadávat na historickou nevěrnost, tak si tuhle větu omlátím o hlavu. Husemannovi jsem ale odpustila, protože se mi to prostě jako celek líbilo.) Pokud bych měla něco vytknout, tak snad jen to, že autor psal poměrně lehkým perem, jiný sloh by se ke knize hodil více (a možná odtud pramení zklamání čtenářů porovnávajících se Jménem růže Umberta Ecca). S výjimkou Oswalda z Wolkensteinu mi byly všechny postavy sympatické, včetně poněkud hřmotného Baldassareho. (I když jsem četla i přehled postav s uvedením, které jsou historické a které smyšlené, nějak jsem si to nespojila, a tak bylo pro mě vcelku překvapením odhalení civilní osoby papeže Jana XXIII.) Tedy všechny postavy s výjimkou těch dvou hromotluků a samotného Zikmunda Lucemburského, který to tedy od autora slušně schytal. Příběh Anežky Moravské mne přiměl k úvahám, že i pod stručnou větou z historie se skrývá lidský příběh, a to mám ráda. Mrkla jsem po dočtení na medailon Anežky i Jošta a zase si rozšířila obzory (přiznávám, moje středoškolská láska k Lucemburkům skončila u Karla IV.). Čím si mne ale kniha získala, to byly drobnosti značící, že autor o době něco ví a že se snažil chování i mluvu postav přizpůsobit době. Zejména pak mnoho informací ladících krásně s mými někdejšími znalosti kodikologie, sfragistiky i epigrafiky. Hnidopišsky jsem si ověřila typologii knihoven podle počtu svazků a i tenhle údaj seděl. Konspirační ottónská teorie mě potěšila (ach, kde jsou časy přednášek doktora Dršky!) a i když jsem tak nějak tušila, že vzácné manuskripty nakonec světlo světa nespatří a celou historiografii naruby neobrátí, přesto jsem všem třem lovcům fandila a nejvíc Poggiovi, jehož pohnutky mi přišly nejčistší. Zkrátka a dobře, tohle se mi moc líbilo a kdyby autor sepsal pokračování se stejnými figurami, vůbec bych se nehněvala. Pominu-li nevyzpytatelné honičky za knihou a před padouchy, velmi jsem si užila líčení Costových závěrečných zkoušek z práva nebo znesvěcení hrobu nebohé Meripurgy. S tenčícím se počtem stránek ku konci narůstala moje melancholie, že už bude konec, a i když Poggio končil nostalgicky a ve stylu Harryho Pottera (Albusi Severusi Pottere), Baldassare mi vykouzlil takový ten úsměv na rtech, kdy nevěřícně kroutíte hlavou a má to v sobě dávku kritiky i obdivu. Poggio získal moje srdce, ale přiznávám, že Baldassare by mne asi sbalil :-). Knihu jsem ihned přidala do Čtenářské výzvy - bod, kdy postava pracuje v knihovně. Bracciolini sice není klasickým zaměstnancem knihovny v dnešním slova smyslu, nechával se však najímat k iluminacím a opisům knih, takže v technicky v knihovně pracoval a ne v jedné :-).... celý text
Rodinné klubko
2020,
Táňa Keleová-Vasilková
Přečteno jako knižní štafeta, děkuji za zapůjčení a možnost přečtení, moje první kniha od autorky, kterou jsem neznala. Když se podívám do svých poznámek, které jsem si psala v průběhu čtení, hned zkraje jsem konstatovala, že jakmile si někdo na začátku myslí, že vše bude v pořádku, tak se to kapitálně podělá. A ono jo. Na to, jak je knížka útlá, je v ní skutečně hodně zvratů, některé předvídatelné, jiné ne. Sára byla v tomhle naprosto úžasná postava, podpůrná, potlačující vlastní ego a ambice ve snaze, aby rodina držela pohromadě, všichni měli tolik prostoru a pochopení, kolik potřebují, a třecích ploch bylo minimum. (Úmyslně ponechávám stranou otázku, kolik žen to má skutečně až takhle, vztah a rodina kolikrát na úkor sebe sama.) Ve srovnání s ní Vlado působil jako poleno, přitom autorka poměrně věrně zrcadlila mnoho mužů, které znám ze svého okolí, počínaje svým tatínkem, přes manžela pokračuje (a to můj muž je hodně atypický a pro rodinu toho dělá fakt hodně). Kdo žil s rodiči i ve starším věku, najde možná některé svoje rysy u Sářiných dětí (Jakub mi až příliš připomínal mého bratra s tou samozřejmostí, s jakou přijímal péči ze strany maminky ještě nedávno), kdo má partnera a děti a řeší každodenní frmol a fungování rodiny, najde se zas jistě v mnoha popisovaných situacích. Přestože byla kniha dost krátká a mnoho věcí by si zasloužilo propracovat, rozvést či dopracovat, a navzdory tomu, že bych titul označila jako čtení pro ženy, na mnoha místech jsem s příběhem rezonovala a prožívala ho spolu se Sárou, protože řeším podobná témata. Závěr, kdy Sára pozoruje vnučku byl moc krásný - když se mi narodily děti, měla jsem to taky tak. Na tomhle opravdu záleží nejvíc.... celý text
