• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Kořist - Dirk Husemann

Paříž 1939. Francouzskému hlavnímu městu hrozí, že ho Němci začnou bombardovat. Plukovník Pierre Delort, jedinečný armádní stratég, dostane neuvěřitelný úkol. M... detail knihy

Nové komentáře u knih Dirk Husemann

Kořist

„Nejsem v souladu s většinou komentářů. Originální příběh by si zasloužil lepší zpracování. Některé situace jsou přitažené za vlasy, přijde mi, že ani překlad tomu moc nepřidal. Když jsem např. četl scénu s Albertem Speerem, měl jsem chuť to odložit - tam je historická věrnost vyloženě na nule. Dočteno jen tak tak...“... celý text
— beanstk

---

Lovci knih

„Čtivý historický román, jen ty "skutečné" postavy neměly s historií fakt nic společného. Proto ubírám jednu hvězdičku.“
— Ivetaa

---

Lovci knih

„!!! POZOR, OBSAHUJE DROBNÉ SPOILERY !!! Ach Poggio, Poggio Bracciolini, i já bych Ti neodolala, ale nikoli pro Tvé dlouhé řasy, italskou vášnivost v lásce nebo štíhlou postavu, ale pro Tvoji lásku ke knihám. Mám to totiž stejně jako Ty. CITÁT: Poggio zvolna přejížděl prsty po okraji stránek. Rád tak navazoval s knihou známost, než se do ní začetl. Toho dne jsem pekelně pospíchala a měla zpoždění, které jsem se snažila ukrátit tím, že se jednu zastávku svezu autobusem, ale jako na potvoru byla špička a ta jedna zastávka mi trvala skoro 7 minut. V obchodě jsem potřebovala jen pár drobností, ale všude fronty, a když jsem vběhla do knihovny vyzvednout rezervaci, zjistila jsem, že k vyzvednutí není v přízemí, ale ve čtvrtém patře. Následovala chvatná otočka a úprk na výtah, který zbrzdil pohled na Lovce knih. Titul jsem ihned čapla, skočila k samoobslužné pokladně, a kvůli tomuhle zdržení mi ten výtah někdo ukradl. Všechno jsem nakonec stihla, i když na knop, a když jsem se později v klidu domova začetla, pochopila jsem, že ten okamžik u stolku s vystavenými knihami byl jedním z těch zřídkavých vnuknutí, kdy člověk sáhne po něčem, co mu naprosto sedne, aniž by to v tu chvíli tušil. Je to ale prostě „na první pohled“. Lovci knih mají za mne zde na DK nespravedlivě nízké hodnocení, kterému vpravdě nerozumím. Pro mě to po dlouhé době byla kniha, kterou jsem si nesmírně užila. Uznávám, že příběh jako takový není úplně propracovaný, stejně jako mě při čtení závěrečných stránek trochu zamrzelo, že některé události časově nesedí. Patřím k těm, co jsou dogmatici, na druhou stranu vytýkat historickému románu, že si autor lehce upravil realitu, aby mu to líp pasovalo, je trochu nesmysl. (Až zase budu někde nadávat na historickou nevěrnost, tak si tuhle větu omlátím o hlavu. Husemannovi jsem ale odpustila, protože se mi to prostě jako celek líbilo.) Pokud bych měla něco vytknout, tak snad jen to, že autor psal poměrně lehkým perem, jiný sloh by se ke knize hodil více (a možná odtud pramení zklamání čtenářů porovnávajících se Jménem růže Umberta Ecca). S výjimkou Oswalda z Wolkensteinu mi byly všechny postavy sympatické, včetně poněkud hřmotného Baldassareho. (I když jsem četla i přehled postav s uvedením, které jsou historické a které smyšlené, nějak jsem si to nespojila, a tak bylo pro mě vcelku překvapením odhalení civilní osoby papeže Jana XXIII.) Tedy všechny postavy s výjimkou těch dvou hromotluků a samotného Zikmunda Lucemburského, který to tedy od autora slušně schytal. Příběh Anežky Moravské mne přiměl k úvahám, že i pod stručnou větou z historie se skrývá lidský příběh, a to mám ráda. Mrkla jsem po dočtení na medailon Anežky i Jošta a zase si rozšířila obzory (přiznávám, moje středoškolská láska k Lucemburkům skončila u Karla IV.). Čím si mne ale kniha získala, to byly drobnosti značící, že autor o době něco ví a že se snažil chování i mluvu postav přizpůsobit době. Zejména pak mnoho informací ladících krásně s mými někdejšími znalosti kodikologie, sfragistiky i epigrafiky. Hnidopišsky jsem si ověřila typologii knihoven podle počtu svazků a i tenhle údaj seděl. Konspirační ottónská teorie mě potěšila (ach, kde jsou časy přednášek doktora Dršky!) a i když jsem tak nějak tušila, že vzácné manuskripty nakonec světlo světa nespatří a celou historiografii naruby neobrátí, přesto jsem všem třem lovcům fandila a nejvíc Poggiovi, jehož pohnutky mi přišly nejčistší. Zkrátka a dobře, tohle se mi moc líbilo a kdyby autor sepsal pokračování se stejnými figurami, vůbec bych se nehněvala. Pominu-li nevyzpytatelné honičky za knihou a před padouchy, velmi jsem si užila líčení Costových závěrečných zkoušek z práva nebo znesvěcení hrobu nebohé Meripurgy. S tenčícím se počtem stránek ku konci narůstala moje melancholie, že už bude konec, a i když Poggio končil nostalgicky a ve stylu Harryho Pottera (Albusi Severusi Pottere), Baldassare mi vykouzlil takový ten úsměv na rtech, kdy nevěřícně kroutíte hlavou a má to v sobě dávku kritiky i obdivu. Poggio získal moje srdce, ale přiznávám, že Baldassare by mne asi sbalil :-). Knihu jsem ihned přidala do Čtenářské výzvy - bod, kdy postava pracuje v knihovně. Bracciolini sice není klasickým zaměstnancem knihovny v dnešním slova smyslu, nechával se však najímat k iluminacím a opisům knih, takže v technicky v knihovně pracoval a ne v jedné :-).“... celý text
— tatjana1737

---

---

Kořist

„Výborný historický román o záchraně uměleckých děl z Louvru. Ačkoli se odehrává těsně před a během druhé světové války, děj se točí především kolem stěhování, přesunu a ochrany těchto děl a hlavně zabránění, aby se dostali do rukou Němcům. Na konci knihy je pak doslov autora, kde tuto kapitolu historie ještě upřesňuje.“... celý text
— Netae

---

Lovci knih

„když už autor v ději používá skutečně žijící osoby, neměl by s historickými fakty o nich zacházet takhle volně a nepravdivě; vím, že to není literatura faktu, ale přesto.... za mě zklamání: námět slušný, zpracování mizerné;“... celý text
— babicka_amalka