Hodina hromu přehled

21.10.2024

(SPOILER) Po dočtení Věku přízraků jsem se bála sáhnout hned po pokračování, abych nebyla zklamaná. Co když se mi příběh nebude líbit? Vyrovnám se s tím, že zde bude jiná ústřední postava a dvojice? Bude se opakovat wow efekt prvního dílu nebo je laťka nasazená vysoko? Četbu jsem si proto proložila jinými knížkami, až přišel den, kdy čas dozrál a já pocítila silnou touhu a chuť vrátit se do Olomouce na konci 19. století. S tenčícími se stránkami do konce jsem co nejvíce snažila oddálit moment dočtení, abych s knihou byla co nejdéle, ale stejně jsem se pouštěla do četby dalších kapitol. Protože Hodina hromu je stejně dobrá, ne-li lepší než Věk přízraků (a chystaný třetí díl je prý úplně nejlepší), a moje předchozí obavy byly zcela liché.

Nerada v komentářích shrnuji děj knihy, a tak se zaměřím jen na svoje dojmy. Příběh mě bavil a město a postavy v něm žijící před mýma očima ožilo, k čemuž přispěly i reálie a plastické opisy. Opět musím vyzdvihnout autorčin jazyk – i když napsala dílo prozaické, poetické popisy byly samy o sobě básní vyvolávající ve mně nejen duševní obrazy, ale i hluboké pocity. Naprosto nádherný byl ušlechtilý, nadpozemský moment Ambrože s vlasy prosvětlenými zapadajícím sluncem a asociace s Prométheem, které vzápětí – spolu i s hrdinčinými sympatiemi – zmizely, když slunce zapadlo a do místnosti se stíny náhle vstoupil soumrak.

Nevím, zda to bylo tím, že jsem knihu četla rozjitřená, ale když „Dany“ utekla z tancovačky, bylo mi z toho do pláče. Zejména pak poslední třetina knihy mě silně zasáhla a vliv na to měly i texty vyměňovaných dopisů. Dopisů psaných lidmi, kteří – ač neměli mnoho prostoru se skutečně poznat – přijali osudovost svojí lásky a oddanost jeden druhému. Při soudním přelíčení jsem se uvnitř zalykala nespravedlností, nemohla se vyrovnat s ignorancí mužské justice a pocítila velmi silnou pokoru vůči ženskému hnutí. Sociální otázky 19. století mám těsně spjaté s osobou VŠ přednášející docentky Jany Englové, takže když do soudní síně vstoupila hraběnka Pötting-Persingová, viděla jsem v ní i rysy noblesní a lidské paní docentky. (Na tu jsem si při čtení vzpomněla nejednou a jsem si jistá, že Olomoucké století by se jí jako čtenářce líbilo.) Nechyběla ani chmurná úvaha nad tím, že některé věci se s dobou nemění.

Nevím, koho autorka přiřkne jako osudovou ženu juristovi Leopoldovi (který mi ve Věku přízraků byl zprvu spíše nepříjemný), ale moc bych si přála přečíst romantický příběh s dobrým koncem věrné přítelkyně Berty Kaňové.

Neaspiruji hrát si na booktubera, ale nadšení z těchto knížek musím sdílet dál. S obdivem se kořím Lence Poláčkové a její práci se slovy. Myslela jsem si, že psát umím, ale chtěla bych psát jako ona. Mohl to být obyčejný příběh dvou lidí, ale Lenka Poláčková jej zaplnila tolika precizními detaily, že z něj udělala komplexní svědectví o konci 19. století. Ať šlo o technický pokrok, ženské hnutí a jeho odraz ve vzdělávání žen a dívek (znala jsem manžele Náprstkovy a Minervu, ale o Pöttingeu jsem neměla tušení), postavení žen, pohled na manželské soužití nebo i dělnické hnutí (akcentované více v prvním díle). I s ohledem na použitý jazyk toto vše z knihy dělá klenot pro kumštýře a fajnšmejkry. Šest hvězdiček z pěti.


„Teď líbám Tě do dlaní, pro zázračnou jejich schopnost dávat věcem tvar. Líbám Tě na čelo, pod nímž Tvůj hrdinný duch dřímá. Líbám Tě na víčka, bys znal jen klidný spánek, prostý všech výčitek a nočních můr. Líbám Tě na tváře, které jak dětská líčka růžoví, když slunce sen a Tebe ze svých výšin usmívá. Líbám Tě na ústa, tak kouzelná a dosud nepoznaná. A líbám Tě na prsa, kde čestné Tvé srdce údery odečítá chvíle, než se my dva znovu šťastně shledáme.“