• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Vlkodlak - Jan Horníček

Dobrodružství bývalého jezuity Viléma Javořiny pokračuje jeho návratem do Schwarzwaldu, kam ho v okovech zavleče hrstka zlotřilých francouzských hrdlořezů. Zpod... detail knihy

Nové komentáře u knih Jan Horníček

Kapitán Stellwerther

„Čarostřelec byl lepší; tohle bylo slabší a tak jsem velmi zvědavá na poslední díl :-)“
— babicka_amalka

---

Vlkodlak

„Vlkodlak mě bavil víc, než předchozí části série. Větší důraz na tajemno, atmosférické a hororové scény za mě autorovi svědčí. Stejně jako hodnotící kolega bych uvítal větší důraz na prokreslení motivací postav a klidně méně vedlejších linek (čarodějnice s nechutným jídelníčkem například). Trochu zamrzí rychlé řešení francouzské linky a vyšetřovatelé, kteří jsou tradičně nevšímaví k očividným stopám, nebo opouštějí podezřelé náhodně pro větší drama v půlce výslechu, aby mohli být podezřelí (skoro) zavražděni. Potěší postava Anežky a hezky se tu uzavírá Vilémův charakterový oblouk, od dilematu s celibátem přes scénu, kdy čelí vlastnímu strachu až k jeho finále. Doktor Šulc je na tom stále stejně, koho postava štvala v dřívějších dílech, jinak to u Vlkodlaka nebude.“... celý text
— Krabat13

---

Kapitán Stellwerther

„Za mne pecka. Na rozdíl od ostatních se mi líbil i příběh, i když vysvětlení v závěru chybí. Peckou myslím mistrně popsanou atmosféru, kdy autor zpracoval snad všechny možné formy hnusu, zmaru, deprese a zoufalství. Mlha, bláto, déšť, zima, vítr, temno, rozvodněná řeka. Všechno chátrá, plesniví, hnije a rozpadá se. Lidé zmrzačení, znetvoření, nemytí, zpocení, špinaví, zavšivení a páchnoucí. Zvířata vychrtlá, jen krysy a larvy vypasené. Z míst: smradlavá putyka, sanatorium pro šílence, děravý kostel změněný na slepičárnu, drsné vězení, krásná architektura devastovaná lůzou, sklepení, oprýskaná omítka. Zlo, brutalita, beznaděj. Puch, špína, plíseň, sliz, zvratky, splašky, výkaly, hnis. Prostě taková učebnice black / death / doom metalu :) Až mi přišlo legrační, že se autor důsledně vyhnul čemukoliv, co by mohlo být aspoň normální když už ne trochu hezké.“... celý text
— eltondo

---

---

Čarostřelec

„,,Ledové vichry ženoucí se nad horami rvaly ze srdcí i poslední zbytky tepla a příčetnosti. Na saních jeli dva živí a dva mrtví. Bludné duše ztracené ve tmě a vánici." Pointy jsou většinou jasné dost dlouho dopředu, konec je uspěchaný a doktor Šulc se zbytečně moc hihňá. Občas je to takové školometské - je hezké, že se Horníček k tématu naučil hodně věcí (šachová hra, církevní dějiny, detailní popis zápasu na kordy), ale nemusel by to ukazovat v každé druhé kapitole. Informace pak působí dost naroubovaně; jako snaha o Eca, akorát bez jeho geniality. Takže se třeba stane, že tu drsní zarostlí severští lupiči říkají věty typu "žijeme v civilizované zemi; zákon z ledna 1776 mučení zajatců zakazuje". Ústřední pár detektivů má kolísavou inteligenci, občas je napadne brilantní úvaha, načež si nevšimnou mokrých lyží a pušky u jednoho z podezřelých. Přes všechny tyto nedostatky a debutantské nešvary hodnotím nadprůměrem. Proč? Protože jsem si tohle čtení prostě sakra užil! Skvěle vylíčená atmosféra mě i během horkého léta přenesla do drsných hor a nutila mě hltat stránku za stránkou jako když jsem si v dětství pod peřinou četl Foglara a Stopy hrůzy. Vichřice kvílí, dostavník rachotí, v hostinci se navzájem podpírá křivý pult a ožralý hospodský. A v běsnících Jizerských horách se potkávají dva zvláštní muži... Nu, shrnul bych to větou - objevil jsem své nové oblíbené béčko! PS: Kromě očividných úkolů č. 3 (název tvořený jedním čtyřslabičným slovem) a 6 (citát z německé básně na začátku), splňuje tato kniha také úkol jedenáctý, tedy dvě témata loňské výzvy (začínající autor nosí brýle, kniha je součástí série a má štítek "tajemství"). S přimhouřeným okem splňuje také bod 17 (Vilém mimo jiné pracuje v knihovně).“... celý text
— Cimr

---

Čarostřelec

„Historická detektivka z Jizerek s použitím místních motivů je super nápad, autor určitě psát umí, používá zajímavý, barvitý jazyk, ale podle mého názoru by to chtělo ještě nějak popracovat na logice děje a konzistentnosti postav. Vilém se na začátku chová jako macho, který „nemá trpělivost“ s bojácným kaplanem, aby se v druhé kapitole proměnil v snowflake, která se bojí vlastního stínu. To samé doktor: pořád se blbě hihňá, ale najednou „oči má ledové“. Ty hlavní postavy mi nedávaly smysl ani jedna. Nerada kritizuju autory, protože já neumím napsat nic, ale celé to bylo takové přehnané, přepjaté, exaltované.“... celý text
— Pavlaj