Cimr komentáře u knih

(SPOILER) Jelikož jde o knihu, při jejímž čtení Chandler Bing pravidelně pláče, má očekávání byla relativně vysoká. Nakonec se mi ale zdá, že Králíček Sameťáček není zas až takový banger. Děj knížky pro děti musí být samozřejmě jednoduchý, ale nějak mi vadí taková ta Moudrost, co se nám v tomto příběhu podprahově (v případě předmluvy dokonce dost ostentativně - "nelíbí se ti Sameťáček = nemáš srdce") cpe. Akorát mám pocit, že tu vlastně zas až tak moc žádná není. Plyšový králíček se chce stát skutečným, z jeho slzy vyroste kytka, z níž vyleze víla a králíčka promění ve skutečného. That´s all. A to poučení je v čem? S dětskými moudrými knihami jako je Malý princ nebo Sofiin svět se to podle mě rovnat nemůže. Snad se jedná o jeden z prvních příběhů, v němž ožívají hračky (i když asi ani to ne, napadá mě namátkou Andersenův cínový vojáček), ale řekl bych, že tady platí, že žáci překonali mistra. Aniž bych chtěl příliš hledat logiku v pohádce... Napadá mě otázka - mohl se Sameťáček hýbat, nebo ne? Králíkům ve volné přírodě pohyb závidí, přitom když se chlapec nedívá, tak se neustále někam plazí... No nic, abych jen nekritizoval... Dal jsem si tuto knihu za jedno listopadové odpoledne, v den, kdy jsem měl antibiotika a Trump byl zvolen americkým prezidentem... A vlastně mě v tom studeném depresivním dni příjemně zahřála. Poslední věta je krásná a nebudu zapírat, že lehounké dojetí přeci jen proběhlo.
BTW Kam zmizel koník Plyšák?

2 20.11.2024

Mysteriózní „murder mystery“, v níž oběť hledá svého vraha v kulisách dekadentního Londýna, někdy těsně před apokalypsou? Takový román míchá tolik mých oblíbených propriet, že u mě musí přeci být předem odsouzen k úspěchu! Tajuplná Nicola Six, nadaná darem vidět do budoucna, hledá v současném Londýně muže, který ji zabije. Bude to podvodníček a grázl Keith, nebo spořádaný Guy, čestný muž a otec rodiny? Nebo to celé dopadne ještě jinak? Když jsem příběh takto zjednodušeně vyprávěl některým ze svých přátel, setkal jsem se s docela nadšenými ohlasy a výkřiky typu „to si musím taky přečíst“. Tak proč jsem měl potřebu své kamarády před knihou varovat a doporučit jim, ať to vlastně spíš nečtou? No, hlavně proto, že i přes slibný noirový háv a zaobalení do sympatického žánru temné satirické detektivky se jedná o jedno z nejsložitějších čtení, co jsem absolvoval. Dokonce už jsem kdysi dávno tuto knihu jednou odložil po asi 180 stranách. Vrátil jsem se k ní asi proto, že nerad věci vzdávám, kvůli Čtenářské výzvě a kvůli tomu, že jsem sháněl stylové čtení na svůj výlet do Londýna. A taky mě, přiznám se, dost zajímalo, jak to vlastně celé dopadne... Čtení mi nakonec zabralo pět měsíců (duben - září) a během té doby jsem dočetl asi čtyři jiné knihy, protože Amisův styl je složitý a na Londýnská pole musela být vždycky docela specifická nálada. Občas jsem myslel, že se nudou ukoušu a vzápětí se zase stalo něco, co mě ke knize připoutalo… Celkově tedy hodnotím průměrně. V čem ale tkví ten hlavní problém? Takhle - já mám vlastně moc rád, když je autor chytřejší než čtenář a trochu si ho vodí. Ať už to je Nabokov (mimochodem Amisův velký vzor), Salman Rushdie nebo třeba Agatha Christie. Ale způsob, jakým na mě chytračí Martin Amis, jak se na mě vytahuje a schválně mi čtení komplikuje, mě spíš irituje než baví. Občas mám pocit, že za sebe dává prostě jen slova, co hezky znějí a působí efektně; ve skutečnosti ale nic neznamenají. Konkrétní příklad - když zhruba v polovině knihy vypravěč musí odletět do Ameriky… Četl jsem opravdu důkladně, ale i tak nevím, jestli se tam nakonec vydal, setkal se se ženou, nebo zůstal jen na letišti, kolik dní byl pryč… O tomto „výletu do Ameriky“ vypráví například tato zcela náhodně vybraná pasáž, na které chci demonstrovat své zmatení (v závorkách): „Ukryl jsem se na dohled. (před kým?) Vydal jsem se v loďce na vodu. (proč? a kdy? potom, co se někde ukryl? jak dlouho potom?) Zpočátku obloha vypadala jako jedna z darwinovských teplých louží, obloha přeslazeně modrá, kde nevyhnutelně musí vzniknout život; jenže rybník sám je unavený. (jak souvisí unavený rybník s darwinovskou oblohou?) Neměl už v té chvíli moc času, když oceán bušil do dun na východě a každý týden se o několik metrů přibližoval. (kdo neměl moc času? rybník? nebo ten muž v loďce?) Vesla klouzala hladinou s ornamenty z mrtvých bruslařek. (mrtvých - jako že se v tom rybníku utopily? nebo že už je to dávno pryč?) Vykřikl jsem, když jsem uviděl, že klan kajmanek se nachází pořád ještě v zajetí a tísní se v rákosí. (tak jsou v zajetí nebo v rákosí? a proč vypravěč vykřikl, když spatřil želvy?) V dobách své slávy, když oplývaly disciplínou a espritem, vypadaly jako přerostlé helmy korejské pořádkové policie. (ty vypadaj jak?) Dnes se ty, co přežily, jen bezmocně a líně povalují: ušpiněné misky v kuchyni s polévkou. (co?) A já sám starý kuchyňský otrapa s vyhrnutými rukávy. (proč? kvůli umytí misek s polévkou?)
To jsem popsal své myšlenkové pochody u ani ne půl stránky. A stránek je 560, takže je myslím dost jasné, jaký to je boj. Po dočtení jsem si připadal jako po zdolání Everestu. Proč nás má zajímat vztah Nicoly k dinosarům? Nevím, ale je tomu věnována stránka... Proč jsou různé výbuchy vzteku neskutečně příšerného dítěte Marmaduka popisovány stále znovu a znovu? Ano, chápu, proč obecně v románu je - krásný kontrast, že vyvrhel Keith má andělskou dcerku, zatímco slušňák Guy synka z pekel. Ale proč se autor na mnoha a mnoha stranách vyžívá v tom, kam všude Marmaduke svého otce kopnul, kousnul, co komu rozbil a vytrhnul… A vůbec, proč to divné jméno Marmaduke? A proč Hope, Talent, Shakespeare, autor s inicálami M.A.... Jsou to všechno asi symboly něčeho, ale jako skutečné postavy to působí docela rozpačitě. Proč se služka jmenuje Incarnation a kam na konci zmizí? A co všechny ty Keithovy ženy, co jsou nám v jedné kapitole dost detailně představeny; ty se poděly kam? Přitom je ovšem potřeba přiznat, že ta hlavní čtyřka postav (Nicola, Sam, Guy, Keith) je dost senzační a skoro nezapomenutelná. Ale tak je to v tomto komplikovaném díle se vším: Skvělá atmosféra utopená ve slovní ekvilibristice; pár geniálně vykreslených postav a vedle nich spousta podivných a nedotáhnutých; napětí, které ale nevydrží 600 stran (během toho dlouhého čtení si samozřejmě představujete různé podoby konce - uvažoval jsem i o tom, že zemřou všichni nebo nikdo… pointu samozřejmě neprozradím, ale, no… zkrátka vás to napadne). A vlastně trochu smutný pocit, že kdyby tu bylo tak o 25 odboček a 200 stránek míň, příběhu by dalo šanci daleko víc lidí a kniha by se jistě stala větším kultem. Potenciál na to má.

27.09.2024

,,Ledové vichry ženoucí se nad horami rvaly ze srdcí i poslední zbytky tepla a příčetnosti. Na saních jeli dva živí a dva mrtví. Bludné duše ztracené ve tmě a vánici."
Pointy jsou většinou jasné dost dlouho dopředu, konec je uspěchaný a doktor Šulc se zbytečně moc hihňá. Občas je to takové školometské - je hezké, že se Horníček k tématu naučil hodně věcí (šachová hra, církevní dějiny, detailní popis zápasu na kordy), ale nemusel by to ukazovat v každé druhé kapitole. Informace pak působí dost naroubovaně; jako snaha o Eca, akorát bez jeho geniality. Takže se třeba stane, že tu drsní zarostlí severští lupiči říkají věty typu "žijeme v civilizované zemi; zákon z ledna 1776 mučení zajatců zakazuje". Ústřední pár detektivů má kolísavou inteligenci, občas je napadne brilantní úvaha, načež si nevšimnou mokrých lyží a pušky u jednoho z podezřelých. Přes všechny tyto nedostatky a debutantské nešvary hodnotím nadprůměrem. Proč? Protože jsem si tohle čtení prostě sakra užil! Skvěle vylíčená atmosféra mě i během horkého léta přenesla do drsných hor a nutila mě hltat stránku za stránkou jako když jsem si v dětství pod peřinou četl Foglara a Stopy hrůzy. Vichřice kvílí, dostavník rachotí, v hostinci se navzájem podpírá křivý pult a ožralý hospodský. A v běsnících Jizerských horách se potkávají dva zvláštní muži... Nu, shrnul bych to větou - objevil jsem své nové oblíbené béčko!
PS: Kromě očividných úkolů č. 3 (název tvořený jedním čtyřslabičným slovem) a 6 (citát z německé básně na začátku), splňuje tato kniha také úkol jedenáctý, tedy dvě témata loňské výzvy (začínající autor nosí brýle, kniha je součástí série a má štítek "tajemství"). S přimhouřeným okem splňuje také bod 17 (Vilém mimo jiné pracuje v knihovně).

1 06.08.2024

,,Navykl si podnikat každý rok se svou ženou Hélene krátkou cestu. Viděli Neapol, Řím, Madrid, Mnichov, Londýn. Jeden rok se vydali až do Prahy, kde všechno vypadalo jako: divadlo."

Málokdy se vidí (čte) próza, v níž jsou forma a obsah natolik svázané dohromady. Tento příběh z tajuplného Japonska jako by byl skutečně napsán černým štětcem na bílé hedvábí. Působí jednoduše, ale každé slovo tu má své místo; z každého drobného motivu se na konci poskládá jedno krásné origami. Umím si představit, jak by méně zručný autor tento veliký příběh lásky, exotiky, erotiky, smrti a války utopil ve stovkách banálních stran. Ano, Hedvábí je krátké, ale není banální. Na to je tu až příliš mnoho temných podtónů. A i když se pohybuje na tenkém ledě historické romance, daří se mu nebýt sentimentální: hlavní hrdina vlastně žádný hrdina není, je to obyčejný muž, který prostě dostane úkol, tak ho splní. Se svou probuzenou vášní k záhadné cizince si sám neví rady. A na svůj život se dívá jako na deštivý den. Nebo kruhy na jezeře...
Přečetl jsem za cestu Praha - Brno a zpět. Rezonovat ve mně ovšem příběh bude asi dlouho.

11 19.01.2024

(SPOILER) Vyčítat Vrahům bez tváře, že používají snad všechna klišé severských detektivek (rozpadlé manželství, brutální vražda, detektiv alkoholik, všichni pijí litry kafe) by nebylo úplně fér. Román byl napsán v roce 1991 a stál tedy na počátku oblíbené vlny nordic noir. Naopak je nutné přidat Mankellovi plusové body, protože právě on dost možná lidi jako Stieg Larsson, Adler-Olsen nebo Lars Kepler inspiroval. Co se ale z mého pohledu, pohledu milovníka detektivek, Mankellovi vyčíst rozhodně dá, je vyloženě slabé finále. Autor napínavě rozehraje hned několik směrů, kterými se pátrání (i osobní život Wallandera) vydá - a nakonec je po skoro třech stech stránkách řešením, že muže zabili nějací dva cizáci, co shodou náhod stáli za ním v bance? Jako opravdu? Co Sten Widén, muž starající se o koně, kterému se pak pořád už jen volá a on to nezvedá? Co všechny ty potenciální ženy a synové? Co ta smyčka kolem krku? Kdo od policie vynášel novinářům? Naprosto depresivní atmosféra s kriminalistou, co se musí zvednout ze dna, aby bránil spravedlnost, mě během letošního zasněženého prosince skutečně bavila. Číst si o Wallanderových pochybách (o společnosti, lásce i vlastní příčetnosti), to byla přesně taková ta příjemně nepříjemná aktivita, co jsem v předvánočním čase potřeboval. Ale když si během čtení schválně všímáte detailů (obraz Wallanderova otce visící u jedné z podezřelých žen), snažíte si zapamatovat jména i nejmenších postav, přemýšlíte, v jakém jiném kontextu mohla zavražděná žena před smrtí zašeptat slovo "cizí", a na konci zjistíte, že to všechno bylo zbytečné, protože nic z vyšetřování nemělo smysl a vrazi se objeví v podstatě random, až v úplně poslední kapitole, je to dost frustrující...
A když už je řeč o vrazích... Je to vlastně nejen frustrující, ale až k naštvání. Ne, nejde o to, že vrazi jsou čeští emigranti. Proč by nemohli být; samozřejmě, že i mezi Čechy jsou brutální vrazi. Horší je, když se rodilí Češi v románu jmenují Lothar Kaftczyk a Andreas Haas. To pak totiž trochu působí, že Mankellovi na postavách českých migrantů nezáleží ani natolik, aby vzal libovolný telefonní seznam a pojmenoval je třeba Petr Procházka nebo Jan Novotný. Je to asi jako když si říkáme anekdoty o Romech, co se jmenují Dežo a Fero. Summa summarum: Jako depresivní román o pádu jednoho kriminalisty na dno je to super. Jako detektivka je to slabota.
PS: Nikdy v životě jsem tolikrát neslyšel slovní spojení "klusácké závody".

4 17.12.2023