Londýnská pole

27.09.2024

Mysteriózní „murder mystery“, v níž oběť hledá svého vraha v kulisách dekadentního Londýna, někdy těsně před apokalypsou? Takový román míchá tolik mých oblíbených propriet, že u mě musí přeci být předem odsouzen k úspěchu! Tajuplná Nicola Six, nadaná darem vidět do budoucna, hledá v současném Londýně muže, který ji zabije. Bude to podvodníček a grázl Keith, nebo spořádaný Guy, čestný muž a otec rodiny? Nebo to celé dopadne ještě jinak? Když jsem příběh takto zjednodušeně vyprávěl některým ze svých přátel, setkal jsem se s docela nadšenými ohlasy a výkřiky typu „to si musím taky přečíst“. Tak proč jsem měl potřebu své kamarády před knihou varovat a doporučit jim, ať to vlastně spíš nečtou? No, hlavně proto, že i přes slibný noirový háv a zaobalení do sympatického žánru temné satirické detektivky se jedná o jedno z nejsložitějších čtení, co jsem absolvoval. Dokonce už jsem kdysi dávno tuto knihu jednou odložil po asi 180 stranách. Vrátil jsem se k ní asi proto, že nerad věci vzdávám, kvůli Čtenářské výzvě a kvůli tomu, že jsem sháněl stylové čtení na svůj výlet do Londýna. A taky mě, přiznám se, dost zajímalo, jak to vlastně celé dopadne... Čtení mi nakonec zabralo pět měsíců (duben - září) a během té doby jsem dočetl asi čtyři jiné knihy, protože Amisův styl je složitý a na Londýnská pole musela být vždycky docela specifická nálada. Občas jsem myslel, že se nudou ukoušu a vzápětí se zase stalo něco, co mě ke knize připoutalo… Celkově tedy hodnotím průměrně. V čem ale tkví ten hlavní problém? Takhle - já mám vlastně moc rád, když je autor chytřejší než čtenář a trochu si ho vodí. Ať už to je Nabokov (mimochodem Amisův velký vzor), Salman Rushdie nebo třeba Agatha Christie. Ale způsob, jakým na mě chytračí Martin Amis, jak se na mě vytahuje a schválně mi čtení komplikuje, mě spíš irituje než baví. Občas mám pocit, že za sebe dává prostě jen slova, co hezky znějí a působí efektně; ve skutečnosti ale nic neznamenají. Konkrétní příklad - když zhruba v polovině knihy vypravěč musí odletět do Ameriky… Četl jsem opravdu důkladně, ale i tak nevím, jestli se tam nakonec vydal, setkal se se ženou, nebo zůstal jen na letišti, kolik dní byl pryč… O tomto „výletu do Ameriky“ vypráví například tato zcela náhodně vybraná pasáž, na které chci demonstrovat své zmatení (v závorkách): „Ukryl jsem se na dohled. (před kým?) Vydal jsem se v loďce na vodu. (proč? a kdy? potom, co se někde ukryl? jak dlouho potom?) Zpočátku obloha vypadala jako jedna z darwinovských teplých louží, obloha přeslazeně modrá, kde nevyhnutelně musí vzniknout život; jenže rybník sám je unavený. (jak souvisí unavený rybník s darwinovskou oblohou?) Neměl už v té chvíli moc času, když oceán bušil do dun na východě a každý týden se o několik metrů přibližoval. (kdo neměl moc času? rybník? nebo ten muž v loďce?) Vesla klouzala hladinou s ornamenty z mrtvých bruslařek. (mrtvých - jako že se v tom rybníku utopily? nebo že už je to dávno pryč?) Vykřikl jsem, když jsem uviděl, že klan kajmanek se nachází pořád ještě v zajetí a tísní se v rákosí. (tak jsou v zajetí nebo v rákosí? a proč vypravěč vykřikl, když spatřil želvy?) V dobách své slávy, když oplývaly disciplínou a espritem, vypadaly jako přerostlé helmy korejské pořádkové policie. (ty vypadaj jak?) Dnes se ty, co přežily, jen bezmocně a líně povalují: ušpiněné misky v kuchyni s polévkou. (co?) A já sám starý kuchyňský otrapa s vyhrnutými rukávy. (proč? kvůli umytí misek s polévkou?)
To jsem popsal své myšlenkové pochody u ani ne půl stránky. A stránek je 560, takže je myslím dost jasné, jaký to je boj. Po dočtení jsem si připadal jako po zdolání Everestu. Proč nás má zajímat vztah Nicoly k dinosarům? Nevím, ale je tomu věnována stránka... Proč jsou různé výbuchy vzteku neskutečně příšerného dítěte Marmaduka popisovány stále znovu a znovu? Ano, chápu, proč obecně v románu je - krásný kontrast, že vyvrhel Keith má andělskou dcerku, zatímco slušňák Guy synka z pekel. Ale proč se autor na mnoha a mnoha stranách vyžívá v tom, kam všude Marmaduke svého otce kopnul, kousnul, co komu rozbil a vytrhnul… A vůbec, proč to divné jméno Marmaduke? A proč Hope, Talent, Shakespeare, autor s inicálami M.A.... Jsou to všechno asi symboly něčeho, ale jako skutečné postavy to působí docela rozpačitě. Proč se služka jmenuje Incarnation a kam na konci zmizí? A co všechny ty Keithovy ženy, co jsou nám v jedné kapitole dost detailně představeny; ty se poděly kam? Přitom je ovšem potřeba přiznat, že ta hlavní čtyřka postav (Nicola, Sam, Guy, Keith) je dost senzační a skoro nezapomenutelná. Ale tak je to v tomto komplikovaném díle se vším: Skvělá atmosféra utopená ve slovní ekvilibristice; pár geniálně vykreslených postav a vedle nich spousta podivných a nedotáhnutých; napětí, které ale nevydrží 600 stran (během toho dlouhého čtení si samozřejmě představujete různé podoby konce - uvažoval jsem i o tom, že zemřou všichni nebo nikdo… pointu samozřejmě neprozradím, ale, no… zkrátka vás to napadne). A vlastně trochu smutný pocit, že kdyby tu bylo tak o 25 odboček a 200 stránek míň, příběhu by dalo šanci daleko víc lidí a kniha by se jistě stala větším kultem. Potenciál na to má.

21.06.2022

Nápadité a zábavné v kulisách Londýna. Postavy mě místy iritovaly, ale přesně to dělá knihu dle mého názoru zábavnou.

31.07.2019

Londýnská pole jsou ukázkovým dílem postmoderní literatury s jejím vypravěčem-spisovatelem přemítajícím nad životem a smrtí svou a svých postav, komentující svoji i tvorbu jiných, snažící se vyhnout klasickým motivům či struktuře, jen proto, aby se k ní nezbytně stejně vracel. Amis je brilantní ve větných konstrukcích, které jsou někdy skutečně literárně dokonalé, dále jeho postavy jsou charaktery živoucí, tedy mají své chyby a jsou často nesympatičtí, ale to poukazuje spíše na schopnost Amise zachytit realitu člověka, tedy realitu nedokonalosti. Po těch více jak 500 stranách se mi neloučí s postavami lehce, i když s většinou bych se v realitě úplně bavit nechtěl, nakonec ale přece jenom můžu spatřovat slabinu knihy právě v její délce, na druhou stranu tato kniha je uměním, ukázkou moderní literatury, leckoho však zmate někdy zmatečné a opakující se události, které jenom jakoby nikam nevedou. Ten kdo si myslí, že dokáže ocenit stylistickou krásu literatury, nechť se do knihy pustí. Pokud hledáte především "příběh" se svým jasným vymezením postav, času, místa a rozřešení asi se do knihy nepouštějte. Ono to tam sice je, ale dosti skryté, aby se jen zdánlivě již jednou naspané znovu neopakovalo. A tom asi je postmoderna, asi o tom, pochopit ten paradox, že dále už se jít nedá, ale mohou se tvořit zdánlivé vrstvy novosti, které hloubavý čtenář slupuje a užívá si onen proces slupování-četby, čímž se liší od čtenáře povrchové literatury, kde text slouží příběhu a ne příběh textu.

21.09.2017

Uff, to bylo náročné. Svým způsobem neodolatelné, zároveň pro mne dost roztříštěné a příliš barvité, "ukecané". Zajímavé vstupování autora do příběhu (nic nového, ale i tak originálně pojato). Celkově rozporuplné dojmy, občas bylo těžké se soustředit. Možná je to ale jen můj soukromý problém s Amisem.

17.04.2014

No nevím, moc mě to nenadchlo. Sice mě na jednu stranu zajímalo, jak to dopadne (ale že to dopadne takhle mě napadlo - doufala jsem, že to bude jinak...)