Hobita mám, i přes kouzelnou filmovou trilogii, spojeného s chvílemi, kdy moje dcerky, vykoupané, zalezlé pod peřinkou, nedočkavě volaly, abych už šla číst. Každý večer jsem usedala střídavě na postýlku jedné či druhé a otevírala stránky do velikého dobrodružství, které bylo tehdy nové i pro mne. Našla jsem každé postavě její hlas a styl mluvy. Asi jsem byla přesvědčivá, protože občas se z pod duchničky ozvalo: "Maminko, já se bojím!" To jsme si pak o tom, co se v příběhu odehrávalo, povídaly a povídaly, až strach odešel a děti spokojeně usnuly. Následující den jsme rituál opakovaly. A po celý život se k této útlé knížečce vracím, jednak pro její fantazii, krásnou řeč a moudrost, jednak pro vůni milých vzpomínek.... celý text