A pak už jen tma přehled

22.01.2025

„Když potkáte někoho, kdo pije, vezměte nohy na ramena.“ Tak pod to se podepíšu. Nikdy se to nezmění... nikdy. A pokud se včas neodříznete, semele vás to jako divoká větrná smršť, která vás roztrhá na kousky.

Petra Bátok nás ve své knize A pak už jen tma (mimochodem děkuji za e-knihu zdarma) nechá nahlédnout do dysfunkční rodiny a jejího rozkladu, a to z perspektivy několika postav. Celé se to nese na vlně realismu a naturalismu, který místy téměř bolí číst. Zejména co se týká dětí, jež se snaží vzdorovat matčině destruktivnímu vlivu. Vše je podané bez jakýchkoliv příkras, aniž by to sklouzávalo k lacinému patosu. A ten závěr? Ten je naprosto nepodstatný, protože zásadní jsou tu všechny ty otázky o vině, odpuštění a možnostech útěku ze začarovaného kruhu.

Na závěr slova Jarky, která tak úplně nesouvisí s alkoholismem, přesto mají silné poselství, se kterým plně souzním.

„Vůbec se nechci bavit s lidma o tom, kolik je hodin a jestli bude zejtra pršet. Chtěla bych přijít k cizímu člověku a zeptat se ho, jak se mu daří, co teď dělá a co dělal předtím. Připadá mi, že jakmile se dám s někým do řeči, zjistím, že má za sebou něco zajímavýho, smutnýho nebo neuvěřitelnýho. Proč spolu lidi nemluví o tom, co je vážně zajímá? Třeba kdyby si takhle řekli navzájem všechno, co vědí, tak by se nakonec na něco přišlo. Ale třeba je to něco, co bysme ve skutečnosti vůbec neměli vědět. Je to nějaká pravda, kterou se nejspíš nemáme dozvědět, a tak to někdo zařídil tak, že se spolu lidi baví jen povrchně a ve skutečnosti se jeden o druhýho nezajímají. Kdyby se začali doopravdy vnímat, zrodila by se z toho taková vlna porozumění, že by vyslala signál do vesmíru a nastala by nová doba.“

08.11.2024

Ufff, tak toto bylo celkem dost depresivní, smutné čtení. Chtěla jsem při čtení ten kolotoč nedorozumění, smutku, výčitek, obviňování apod. zastavit, bylo mi líto nejvíc těch dětí - každé se snažilo s tou jejich situací a životem vypořádat nejlíp, jak umělo. Na knize se mi líbilo zpracování z několika úhlů pohledu jednotlivých postav příběhu - při čtení mi docházelo, že platí, co člověk - to jeden svět. Každý to vnímal po svém, každý z nich měl vlastně částečně i pravdu, takže bylo těžký přiklonit se k jednomu či druhému, ač ten druhý to vnímal ze svého pohledu opačně. Jejich mámu tím ale neomlouvám, ač alkoholismus je ošklivá nemoc (ano, po přečtení knih od Gabora Matého vnímám závislosti obecně jako nemoci a ne jako přímou volbu toho daného člověka), který postihne nejen závislého, ale hlavně i všechny okolo - rodinu, přátelé apod. To je na tom to děsivé, zanechá to traumata i v těch kolem. Co se mi líbilo, byly závěry na konci knihy - originální a trefné. Ale po dočtení ve mně kniha zanechala takový smutný otisk, pocit marnosti, beznaděje do budoucna (ač jsou i tzv. abstinující alkoholici).