A tak tedy jdu... přehled

předevčírem

Pěkné vyprávění, o cestě jsem toho přečetl už spoustu, tak si taky snad někdy řeknu: "A tak tedy jdu."

O tom, že se při „Caminu“ život scvrkne na to, kam složit unavené tělo, co jíst, pít, jaká bude další cesta, o tom píše většina autorů podobných cestopisů. Ale tady to bylo jiné, mnohem hlubší. Vzhledem k autorově výborné znalosti španělštiny, jeho pozoruhodným životním zkušenostem a lidskostí, kterou jsem vnímala z celé knihy, jsem prostřednictvím jeho vyprávění měla možnost lépe porozumět španělské mentalitě, zahlédnout skutečný život Španělů mimo velkoměsta. Zajímalo mě, jaké bylo zrovna „menu dne“, koho na své cestě autor potkal, jaké v něm cesta vyvolávala vzpomínky. A někde mezi řádky jsem pochopila, že skutečný poutník jde do Santiaga s otevřenou duší, setkává se na cestě s ostatními poutníky a s pokorou přijímá skromné ubytování. „A tak tedy (pů)jdu“, pane Dynybile. Děkuji.